Mist - 2.kapitola 1/3

30. září 2018 v 22:04 | fitymi |  Mist
2. kapitola
Probudila jsem se a jelikož jsem se necítila zrovna nejlíp usoudila jsem, že mrtvá nejspíš nebudu. Zkusila jsem se pohnout. Au! Dobře to nebyl zrovna nejlepší nápad. Bolelo mě celé tělo. Ucítila jsem, jak se postel pod něčí vahou prohnula. Nebyla jsem sama. Napjala jsem se a okamžitě zasténala. Bolelo to jak čert.
"Sophie... Sophie, slyšíš mě?" Ozval se úzkostlivě povědomý hlas. Někdo mě chytil za ruce.

"Damone?" zašeptala jsem a otevřela jedno oko. Damonova tvář byla nalepená těsně u mé, takže jsem neviděla nic jiného. Natožpak kde jsem. Rychle jsem otevřela i druhé a Damona odtrčila.
Pokusila jsem se zvednout a zjistila, že to nejenom setsakramentsky bolí, ale taky že jsem nahá. Teda ne nahá jako nahá, byla jsem přikrytá prostěradlem. Skvělý, fakt skvělý. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, kdo mě svlékal, i když pachatel byl nejspíš právě před mým nosem. Damon se natáhnul vedle mě a pozoroval mě.
Rozhlédla jsem se. Byla jsem v kruhové místnosti s malým krbem a starobylým nábytkem. Na podlaze byl rudý koberec. "Damone? Můžeš mi sakra vysvětlit, co tady dělám?" Odmlčela jsem se. " A ještě něco... Proč jsem sakra nahá?!"
Pozoroval mě a nic neříkal. Zhluboka jsem se nadechla a trhla sebou. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá moje tělo, když to tak bolí. Rychle jsem nadzvedla prostěradlo a... jenom jsem zírala.
"Co to sakra..." Moje tělo bylo úplně v pořádku. Kůži jsem měla jen maličko narůžovělou, jinak s ní noc nebylo. Nechápala jsem to. Tělo mě sice bolelo, ale navenek nebyla vidět žádná škoda. Obrátila jsem se na Damona, který mě stále sledoval. "Jak dlouho jsem tady Damone?" zeptala jsem se silně znepokojena.
"Jen pár hodin."
"Pár hodin? Takže mi chceš říct, že teprve před pár hodinama jsem se stala hořící pečínkou? A teď jsem v pořádku?" Mlčky přikývl. "Jak to?" Tohle jsem vůbec neměla přežít, tak jaktože žiju? Ne, že bych si stěžovala, ale nedávalo to smysl.
"Uzdravila ses."
"No ne. Král Šalamoun to vyřešil..." odmlčela jsem se. "To mi asi nedošlo." pronesla jsem sarkasticky. Tajemně se usmál. "Trochu jsem ti pomohl."
"Pomohl? Jak?" Pořád se usmíval. "Damone, co jsi udělal?"
"Jsi naživu? Jsi. Tak si nestěžuj." Chystal se vstát. Popadla jsem ho za košili, dneska už podruhé, a přitáhla ho zpátky k sobě. Naše tváře byly od sebe sotva pár centimetrů, a naše rty... No, ty se skoro dotýkaly. Jak komické. Před pár hodinami jsem odmítala ho políbit a teď se skoro líbáme.
Polkl a ztuhnul. Dívala jsem se do těch jeho nemožně krásných očí a v duchu se proklínala. Proč to chci tak moc vědět? Moje oči zabloudily k jeho plným rtům. Jo, tohle nebyl nejlepší nápad, ale když už jsem začala, tak z toho přeci nevycouvám.
Pomalu jsem si ho přitahovala blíž, dokud se naše rty skoro nedotýkaly. Stálo mě hodně úsilí, abych si ho nepřitáhla ještě blíž a nepolíbila ho. Když jsem znovu nabyla kontroly nad svým hlasem, zeptala jsem se znovu. "Co jsi udělal Damone?" Zašeptala jsem.
Pořád ztuhlý odpověděl. "Dal jsem ti svou krev. Bál jsem se, že jsi mrtvá, ale nakonec se ukázalo, že moji krev stejně nepotřebuješ, takže..."
"Proč ses bál?" Přerušila jsem ho. "Proč jsi riskoval? Mohla jsem tě vysát." Pevně jsem se mu dívala do očí. Odtáhl se, ale pořád nepřerušoval oční kontakt.
"Proč jsem riskoval?" Dýchal zrychleně. Vrátil se zpět do původní polohy. "Ty si vážně myslíš, že jsi pro mě jen hezká tvářička, že jo." Nic jsem neříkala. "Tak mě teď pozorně poslouchej. Jseš pro mě mnohem víc než jen to. Jo, jasně. Ze začátku jsi pro mě byla jen výzvou, ale jak jsi mě postupně odmítala a dávala jasně najevo, že tě nezajímám, a že se ti nelíbím, začala si mě přitahovat ještě víc. A nejenom tvou prudkostí, ale také tvou paličatostí a sarkasmem. Něžností ke starým lidem a sirotkům..." Odmlčel se. "Nikdo mi nikdy neodporoval. Nikdo si to nikdy nedovolil. Každou ženu po které jsem zatoužil, jsem ihned dostal a jakmile jsem tě zahlédl na tom večírku věděl jsem, že tě chci. Jdu za tebou a co ty neuděláš. Vyliješ mi na hlavu láhev šampaňského a pak si klidně odkráčíš." To jsem udělala? Když na to tak vzpomínám, možná že jo. Nebo aspoň... Zní to jako já. "Po tom večírku jsem na tebe nedokázal zapomenout. Snažil jsem se zapomenout v náručí mnoha nádherných žen, ale pokaždé, pokaždé, jsem si představoval, že jsi to ty. Nechápu, jak jsi ve mně tu posedlost vzbudila, ale teď už je to něco víc než jen to. Takže jo. Riskoval jsem, protože jsi pro mě důležitá a já tě asi tak nějak miluju. Ty jsi mi zachránila život, když jsi mě hodila k tomu autu a když jsem se otočil, všechno to vybouchlo a já nevěděl co dělat, ty si jsi hořela..." Jeho hlas se pomalu vytratil. Vypadalo to, že ho ta vzpomínka rozrušila, ale já měla důležitější věci na přemýšlení. Jako třeba to, že mi právě řekl, že mě miluje. Sakra. To není dobrý.
Nikdy jsem ho neviděla takhle vyjadřovat emoce. Vždycky měl tu svou masku arogantního playboye nebo Vládce města a strašnýho drsňáka. Tohle pro mě bylo nové. Byl to úplně jiný Damon, kterého jsem neznala. Na jednu stranu se mi líbilo, že se mi takhle otevřel, ale na druhou stranu mě to děsilo. Ale ze všeho nejvíc mě překvapilo, že jeho city nejspíš opětuji. Nevím jestli ho miluju, ale něco tam je.
"Miluješ?" zamumlala jsem.
"Ehm... Možná?" Byl nejistý, nevěděl, co k němu cítím já. A popravdě? Já to taky nevěděla. Bylo to na mě moc rychlé. doufala jsem, že nečeká, že se mu vrhnu kolem krku a budu ho vášnivě líbat.
"Damone víš, že tohle mezi náma nic nemění, že jo? I když si mi řekl, že mě miluješ. Nezalezu s tebou do postele jenom proto, že mi tvrdíš, že mě miluješ."
Damon se začal usmívat. "Technicky vzato se mnou v posteli už jseš." řekl škádlivým hlasem.
Zamračila jsem se. "To se nepočítá..." Zavrčel a políbil mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama