1. kapitola - Zrozena o půlnoci

2. října 2018 v 14:30 | fitymi |  Zrozena o půlnoci (ZOP) - C. C. Hunter
"To není žádná legrace!" vykřikl otec.
Ne, to tedy není, pomyslela si Kylie a sklonila se do ledničky, any si našla něco k pití. Ve skutečnostii to bylo tak uhozené, že si přála, aby si mohla zalézt do lednice vedle hořčice a oschlých párků, zabouchnout za sebou dveře a neposlouchat ty rozzlobené hlasy vycházející z obývacího pokoje.
Rodiče už zase po sobě štěkali.


Jen aby to netrvalo dlouho, pomyslela si, když ji ovanul chlad z lednice.
Dneska tady byl ten den s velkým D.
Kylii se stáhlo hrdlo a začala rychle polykat, aby zastavila slzy, které se jí hrnuly do očí.
Nejstrašnější den v mém životě. A že už jsem několik takových pošahaných dnů v poslední době měla. Tak zaprvé: pronásleduje mě nějaký šílenec, zdruhé: Trey mi dal kopačky a zatřetí: rodiče mi oznámili, že se rozvádějí - takže fakt strašný dny. Vůbec se nedivím, že už se mi zase každou noc vracejí ty děsivé sny.
"Cos to udělala s mýma trenkama!" rozlehl se kuchyní otcův hrozivý hlas.
Trenkama? Kylie si přitiskla ledovou plechovku sody na čelo.
"Proč bych ti měla něco dělat s trenkama?" zeptala se matka lhostejným hlasem, jako by se nic nedělo.
Jo, tohle je přesně moje máma, pomyslela si Kylie. Lhostejná ke všemu. Chladná jako led.
Kylie se zadívala z kuchyňského okna na dvorek, kde před chvilkou matku zahlédla, a najednou jí to všechno došlo. Otcovo doutnající spodní prádlo napůl viselo z grilu.
No prima. To se matce povedlo! Místo aby mu ho usušila, tak mu ho hodila na gril. Fuj, už si z tohohle grilu teda nikdy nic nedám.
Bojovala se slzami, uložila plechovku zpátky do ledničkya vyrazila ke dveřím. Možná, když si mě všimnou, přestanou se chovat jako nějací puberťáci a konečně budou normálními rodiči, jako mají ostatní spolužáci.
Rozčílenž otec stál uprostřed pokoje a v ruce držel několikery trenýrky, zatímco matka seděla v křesle a v poklidu upíjela čaj z porcelánového hrnečku.
"Měla by ses objednat k psychiatrovi," vyštěkl na ni otec.
Dva body pro tátu, Pomyslela si Kylie. Jasně, máma by fakt potřebovala nějakou pomoc. Tak proč jsem to ale já, kdo musí dvakrát týdně sedět u cvokaře?
Copak otec - jak všichni tvrdili, chlápek, ktarýho jsem si omotala kolem prstu - chce dneska opravdu odejít a nechat mě tady s matkou samotnou?
Je mi jedno, jestli chce matku - tu Ledovou královnu - opustit. Ale proč proboha nevezme s sebou i mě? V krku se jí pomalu dělal další chuchvlec a slzy užuž stékaly po tváři.
Najednou se otec otočil, zahlédl ji a rychle zmizel v ložnici - asi proto, aby si sbalil těch pár zbývajících věcí - teda kromě spodků, které zrovna vysílali kouřové signály z grilu na dvorku.
Kylie stála ve dveřícha pozorovala matku, jež seděla v křesle a probírala se klidně papíry, tak jako to dělala obvykle. Jako by se vůbec nic nedělo, jakoby ji právě neopuštěl manžel.
Kylie se zadívala na zarámované fotografie nad pohovkou, na nichž byla ona s otcem, a slzy ji pálily v očích. Byly to snímky z jejich každoročního výletu, který si spolu užívali sami. Bez matky.
"Měla bys něco udělat." pronesla Kylie.
"Udělat co?" zeptala se matka s bezbarvým hlasem.
"Měla bys ho přesvědčit, aby neodcházel. Řekni mu, že je ti líto, cos udělala s jeho prádlem." Že tě mrzí, že máš srdce jako kus ledu. "Je mi jedno, uděláš, ale hlavně mu řekni, ať nechodí pryč."
"Vůbec tomu nerozumíš." A pak se matka, s naprosto prázdným výrazem, vrátila zpátky ke sbé práci.
Otec s kufrem v ruce prošel rychlým krokem obývycím pokojem a vyšel ven z domu. Kylie vyběhla za ním do dusného odpoledního horka, jaké umí být jen v Houstonu.
"Vezmi mš s sebou." zaškemrala a byli jí úplně fuk, že jí po tvářích tečou slzy. Možná, že to ho trochu obměkčí. Byly časy, kdy jí slzičky u otce vždy zajistily to, co zrovna chtěla. "Nebudu ti dělat žádný problémy, fakt ne," snažila se otce přesvědčit.
Zatřásl hlavou a na rozdíl od matky se mu v očích objevily alespoň nějaké emoce. "Vůbec tomu nerozumíš."
Ne, ty tomu nerozumíš. "Proč tohle všichni říkáte pořád do kola? Je mi už šestnáct! Nejsem malá holka. A jestli tomu nerozumím, tak mi to vysvětlete. Řekněte mi to vaše tajemství, proč se pořád hádáte, a třeba to společně vyřešíme."
Otec se zadíval na svoje boty, jako by tam hledal odpověď na její otázky. Povzdechl si a upřel zrak na Kylli. "Tvoje matka... tě potřebuje."
"Potřebuje mě? Děláš si srandu? Vždyť mě ani nechce." A ty taky ne. To poznání jí vyrazilo dechv plicích. Otec mě skutečně nechce.
Utřela si slzu z tváře a najednou ho zase uviděla. Ne otce, ale toho "vojáka", jenž ji stále pronásledoval. Stál na druhé straně ulice, na sobě měl jako obvykle vojenský mundúr. Vypadal, jako by právě vystoupil z jednoho z těch filmů o válce v Zálivu, které tak milovala matka. Ale místo toho, aby střílel po všem, co se hýbalo, jen tiše stál na místě a díval se na Kylii smutnýma, strach vzbuzujícíma očima.
Kylie si ho poprvé všimla před pár týdny a uvědomila si, že ji sleduje. Nikdy jí neřekl ani slovo a ona se s ním taky nepokusila ani promluvit. Ale jednoho dne ho chtěla ukázat matce, a když na něj ukázala prstem , máma ho neviděla... To byl den, kdy se Kyliin život změnil. Matka si totiž začala myslet, že Kylie chce jen upoutat její pozornost. Nebo si možná myslela něco ještě horšího. Jasně, byla přesvědčená, že začínám bláznit, došlo Kylii. Noční děsy, které ji mučily, když byla malé dítě, se zase vrátily a byly ještě horší než tenkrát. Matka tahdy prohlásila, jí může pomoct jedině psychiatr. Ale jak by jí mohl pomoct, když si Kylie z těch šílených hororových snů nic nepamatovala. Věděla jen, že jsou děsivé. Natolik děsivé, že se budila křikem.
Teď chtěla taky zaječet. Zakřičet na otce, aby se otočil a podíval se - aby si ověřil, že si to Kylie s tím šmírákem nevymíšlí. Možná by pak přesvědčil i matku, že chodit ke cvokaři je naprostá hovadina. Tohle od nich nebylo fér.
Aůe život nikdy není fér, jak jí matka den co den připomínala.
Když se Kylie znovu ohlédla, už tam nebyl. Ne ten voják, ale otec. Podívala se na příjezdovou cestu a zahlédla ho, jak si ukládá kufr na zadní sedadlo svého kabrioletu. Matka tohle auto nesnášela, ale otec ho miloval.
Kylie se rozrběhla k autu. "Přinutím babičku, aby si s matkou promluvila. Ona jí nějak domluví..." Sotva ta slova vypustila z úst, uvědomila si další děsivý den ve svém životě.
Už nemohla zajít za babičkou a požádat ji,aby jí pomohla vyřešit nějaký problém. Protože babička byla mrtvá. Odešla. Představa babičky, jak leží v chladné rakvi, jí zsplnila mysl a hrdlo se jí stáhlo úzkostí.
Otec se na ni starostlivě podíval, stejným způsobem, jakým se na ni díval před třemi týdny v psychiatrické poradně.
"To je dobrý. Jen jsem zapomněla." Ta představa ji bolela. Cítila, jak jí po tváři stekla chladná osamělá slza. Otec došel k ní a objal ji. Držel ji o chvíli déle, než u něj bylo obvyklé, ale stejně ji po chvilce pustil. Jak ho můžu nechat odejít? pomyslela si Kylie. A jak mě může takhle opustit?
Paže mu klesla podél těla a odtáhl se od ní. "Zavolám ti, zlato."
Otřela si slzy z tváří a nenáviděla se za svou slabost. Sledovala, jak se otcův kabriolet zmenšuje, až jí zmizel z dohledu úplmě. Rozeběhla se, aby se skryla ve svém pokoji. Najednou se vzpomněla a zadívala se na místo přes ulici, jestli jí voják zase zmizí tím svým způsobem.
A vůbec ne. Stál tam pořád a tiše ji pozoroval. Děsil jí a zároveň v ní vzbuzoval zlost. Právě kvůli němu ji matka donutila chodit k té cvokařce.
Na druhé straně se objevila paní Bakerová, jejich starší sousedka, a zamířila ke schránce, aby si vybrala poštu. Usmála se na Kylii, ale ani pohledem nezavadila o toho chlápka, který stál přímo na jejím trávníku kousek od ní.
Zvláštní, pomyslela si Kylie.
Tak zvláštní, že to v ní vyvolalo nepřirozený chlad, který jí probíhal kolem páteře. Stejný chlad, jaký pocítila na babiččině pohřbu.
Sakra, o co tady vlastně jde?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama