Barvy lásky - 1. kapitola

23. října 2018 v 12:05 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
1. kapitola

"Slečno, musíte zůstat připoutaná. Chystáme se na přistání." Letuška, která se tam zhmotnila zničehonic, vysoká blondýna, opálená a šíleně štíhlá, ukazuje na rozsvícený piktogram na panelu nad mou hlavou. Rychle přikývnu a zase kovovou sponu zacvaknu. Moji omluvu už nebere na vědomí a usměje se na mého souseda u okýnka, který vzhlédne od novin a - jako vždy, když tato letuška projde kolem - mile se na ni usměje. Ona pak odchází a pokračuje v kontrole pásů.
Muž se za ní dívá. Když si uvědomí, že jsem ho při tom přistihla, zkrabatí vyčítavě čelo a podívá se na mě zle, jako kdyby byl zločin zlobit letušku. Potom se zas vrátí k novinám. Myslím, že je to poprvé, co mě od odletu z Chicaga vůbec vzal pořádně na vědomí.

Ne že by mě to trápilo, nechci se mu líbit. Je to jen jaksi frustrující, protože i kdyby mi připadal atraktivní, stejně bych proti té vysoké blondýně neměla nejmenší šanci, protože jsem její opak - malá a bledá. Světlovlasá jsem sice taky, ale spíš narezle blond, víc dorezava než blond. To je to jediné, co je na mně zajímavé, jenomže zrovna ten rezavý tón může za to, že na sluníčku vždycky okamžitě zčervenám jako rak a nikdy se pořádně neopálím. Tudíž bych se bez této zajímavosti uměla obejít.
Má sestra Hope se snaží vidět ve všem to pozitivní a říká, že vypadám jak anglická růže. Zřejmě mě
tím chce jen utěšit, protože ona sama taky patří k těm zlatě blonďatým opáleným kráskám, které mají na
muže, jako je můj soused v letadle, mnohem větší účinek. Potajmu ho koutkem oka sleduju. Vypadá vlastně celkem dobře. Černé vlasy, čistě střižené, padnoucí oblek. Sako si svlékl chvíli po startu, a když zvedne ruce, je cítit přes deodorant jeho pot. Dlouho už to ale naštěstí snášet nemusím, protože za chvíli budeme na místě. Moje ruce si zase automaticky začnou hrát s přezkou pásu. Na muže u okýnka už nemyslím, místo toho hledím jenom na modrý potah sedadla před sebou a srdce mi začíná zase rychleji bušit, protože jsem hrozně vzrušená.
Opravdu letím do Anglie! Pořád mi to ještě úplně nedochází. Bude to můj první pobyt v cizině, pokud nepočítám týdenní výlet do Kanady s rodinou, když mi bylo třináct. A teď to nebude jen pár dní, ale rovnou tři měsíce.
Dlouze si povzdechnu. Vlastně vůbec nepochybuju, že to bude skvělá zkušenost, ale fakt, že budu daleko od všeho, co znám, mě přece jen trošku děsí. Všechno bude v pohodě Grace, uklidňuju se. Určitě bude.
"Drahoušku, slyšela jste, co říkala letuška. Musíte být připoutaná."
Ta milá starší dáma u uličky mě vytrhne z myšlenek. Laskavě mě poplácá po ruce, zatímco si chvatně zapínám pás. Tázavě se na mě dívá.
"Jste tak nervózní?"
Hryznu se do rtu a přikývnu. Nejraději bych jí ještě jednou převyprávěla celý příběh své cesty a to, co mě čeká v jejím cíli. Jenomže tím jsem jí bránila usnout už v posledních dvou hodinách letu, takže mlčím. Ujišťovala mě, že v letadle stejně nezamhouří oka, ale možná to byla jen britská zdvořilost a ona je ve skutečnosti hrozně unavená a myslí si o mně, že jsem přecitlivělá. Jmenuje se Elizabeth Armstrongová a je z Londýna. Vrací se z návštěvy u jednoho ze svých tří synů, který žije v Chicagu, ale teď už je ráda, že bude zase doma. Vím toho o ní ještě víc - vlastně všechno. Kolik má vnuků - tři, což je podle jejího názoru příliš málo, že nerada létá - a kdo létá rád? - a ře jí stále chybí manžel, který zemřel před osmi lety. Prostě jen tak. Na infarkt. Jmenoval se Edward.
Letadla jsou stísněná a lety přes Atlantik dlouhé, takže se člověk snadno seznámí, pokud je komunikativní, a ne takový bručoun fixovaný na blondýny jako ten zpocený chlap u okna. Proto se Elizabeth Armstrongová na oplátku dozvěděla zase všechno o mně - že se jmenuju Grace Lawsonová, je mi dvaadvacet, studuju na Chicagské univerzitě ekonomii a jsem na cestě do Londýna, protože jsem měla neuvěřitelné, obrovské, grandiózní štěstí a dostala jsem šíleně žádané praktikantské místo u Huntington Ventures, ve které jsem tolik doufala.
Ani nevím, kolikrát jsem během toho letu líčila své trpělivé sousedce detailní informace o té firmě. Že existuje osm let a že se za tu dobu vyšvihla mezi nejvýznamnější investiční podniky na světě. A že za tento úspěch vděčí především inovativnímu a účinnému konceptu svého zakladatele Jonathana Huntingtona, spočívajícího ve spojování patentů a nových nápadů z techniky, průmyslu a obchodu s těmi správnými investory, takže z toho vzcházejí výnosné produkty a projekty. Pokud mám být upřímná, tak na toho muže, který za tím vším stojí, jsem taky hodně zvědavá. Jonathan Maxwell Henry vikomt Huntington, příslušník vysoké britské šlechty, velmi činorodý, co se rozšiřování firmy týče, a podle britského bulváru také jeden z nejžádanějších svobodných mužů Anglie.
Ukázala jsem Hope jeho fotku, kterou jsem našla v jednom časopise, a ona říkala, že sice vypadá opravdu dobře, ale taky příšerně nafoukaně. Tomu bych se ale nedivila. Při tom úspěchu, jaký má,
bych zřejmě byla taky nafoukaná. Vzpomínám si na tu fotku dobře. Byl na ní s dvěma překrásnými ženami, modelkami s perfektními, ne příliš zahalenými těly, které na něm visely a dívaly se na něj jak na boha. Ale žádná z nich nebyla jeho
přítelkyně, pokud tedy byla pravda to, co se psalo v článku, totiž že žádnou přítelkyni nemá. A ženatý taky není, což mě trochu udivuje. Vypadá s těmi černými vlasy a výrazně modrýma očima opravdu skvěle. Proč je tak atraktivní muž stále bez závazků?
Zase si povzdechnu. To není tvůj problém, Grace, napomínám se. Nejspíš ho ani nepotkáš. Vede přece celou společnost a těžko má čas přivítat každou praktikantku, i kdyby přicestovala z kdovíjaké dálky.
"Vyzvedne vás někdo na letišti?" ptá se Elizabeth Armstrongová s upřímným zájmem.
Chvilku mi trvá, než se vrátím do reality.
"Ne. Pojedu do města metrem nebo taxíkem."
Ta druhá možnost, kdyby se jí nedalo vyhnout, by mi poněkud udělala díru do rozpočtu. Je to jenom záložní plán, kdyby to nevyšlo s metrem. Můžu jenom doufat, že se rychle zorientuju, nastoupím do správného metra a dorazím včas. Jinak by mi zbýval jenom ten taxík. Času moc není. Letadlo, v němž sedím, bylo nejvýhodnější spojení z Chicaga do Londýna, ale má přistávat v osm, tedy za čtvrt hodiny, a v deset už mám schůzku s Annie Frenchovou z Huntington Ventures, která mě bude čekat na recepci firmy, aby mi všechno ukázala a vysvětlila mi moje úkoly. A firma leží v City,
přímo uprostřed Londýna. Když započítám fakt, že budu muset ještě dlouho čekat u výdeje zavazadel, bude to celé dost natěsno a můžu jenom doufat, že londýnská špička nebude ve skutečnosti takový chaos, jak člověk vždycky slýchá.
***
Když přistáváme na Heathrow, máme nakonec skoro dvacet minut zpoždění a trvá ještě půl věčnosti, než letadlo zaroluje k výstupu. Netrpělivě ťukám nehty o opěrku a počítám minuty, které mi protékají mezi prsty. K výdeji zavazadel je to daleko a samozřejmě tam naše kufry ještě nejsou. Pás pořád stojí, i když nad ním už bliká číslo našeho letu.
S úlekem si uvědomím, že musím využít čas, abych se převlékla a upravila, proto běžím na nejbližší záchody a kriticky se kontroluju v zrcadle. To jsem dělala už během letu a doposud byl výsledek vždycky stejný: zatím všechno OK.
Rychle vklouznu do kabinky a stáhnu si džíny, ve kterých jsem přiletěla, a vyměním je za úzkou černou sukni a hedvábné punčochy, které mám celou tu dobu v tašce. To stejné se stane se zeleným trikem, které nahradí černá halenka. Jediný ústupek barevnosti je jasný hedvábný šátek, který mi ladí s vlasy. Nacpu věci do tašky, která je naštěstí tak velká, že by se do ní vešla polovina mého šatníku, a je právě z tohoto důvodu mojí věrnou průvodkyní na cestách, a vrátím se k zrcadlu. Výborně. Matka by tvrdila, ţe je to moc tmavé - vždycky mi říká, ať si vezmu něco "radostnějšího" -, ale mně se to takhle líbí. S těmi zrzavými vlasy jsem barevná až dost. Rozhodně nepotřebuju být ještě nápadnější.
À propos ta rezavá hlava: vlasy se mi nevlní už tak perfektně jako při nástupu do letadla, ale pár rychlými hmaty to napravím - ať žije pěnové tužidlo! A i make-up se dá snadno oživit, trocha pudru, řasenka a lesk na rty - hotovo.
Moje zelené oči mě sledují unaveně, noc byla krátká a pomalu to začínám cítit. Ale co, jsem mladá a nedostatek spánku klidně podstoupím, když jde o to, ušetřit dvě stě dolarů na levnější letence. V zrcadle vedle mě se najednou objeví Elizabeth Armstrongová a vystřídá ženu, která tam byla doposud. S údivem, ale potěšeně se na ni podívám.
"Poslední zkrášlovací úpravy, drahoušku? To přece, na rozdíl ode mě, nemáte zapotřebí." Mrkne na mě, zívne a strčí dlaně pod studenou vodu.
Já to věděla - je unavená a je to moje vina, protože jsem ji nenechala spát. Přesto se na mě usmívá, když si obě myjeme ruce a já ten úsměv prostě musím opětovat. Připomíná mi trochu babičku Rose doma v Lesteru v Illinois, v malém městě, kde jsem vyrůstala. Babička sice vypadá jinak, celý život pracovala venku a nedá se s křehkou Elizabeth srovnávat, ale má
podobný styl humoru.
"Musím vypadat dobře, když jdu poprvé do firmy," vysvětluju nadbytečně. Moje spolucestující to přece musí vědět, když jsem jí během letu tři sta sedmdesátkrát vyložila, jak důležitá je pro mě ta praxe, na kterou dnes nastoupím.
Jenom přikývne. "Třeba vás přece jen někdo vyzvedne," řekne a jde k sušáku.
Hučení přístroje je tak hlasité, že málem přeslechnu zvonění mobilu. Zapnula jsem ho, když jsem vystupovala z letadla - pro případ, že by mi z Huntington Ventures poslali nějakou důležitou zprávu. Ale v tomto směru jsem svůj význam pro firmu evidentně přecenila, protoţe jediná SMS, která přišla, byla od mé sestry. A jak vidím, je to zrovna ona, kdo se mnou chce právě mluvit. Rychle si otřu prsty o sukni a zvednu to.
"Ahoj, Gracie! Šťastné přistání?"
Je tak příjemné slyšet Hopein hlas, až musím naprázdno polknout.
"Ano, právě jsme přistáli. Teď čekám na kufr. Moment."
Přitisknu si mobil k hrudníku a rozloučím se s Elizabeth, která mě poplácá po ruce a popřeje mi hodně štěstí, načež vyloví z kabelky rtěnku a nakloní se k zrcadlu. V zrcadle na mě ještě jednou mrkne a já zvednu ruku. Strčím do dveří a vracím se s mobilem u ucha do haly. Zavazadla už jedou, a zatímco čekám na svůj kufr, který je samozřejmě skoro poslední, vyprávím Hope o letu. Jsem moc ráda, že s ní můžu mluvit, protože ona je pro mě kousek normality, což v tomhle nervózním rozpoložení opravdu vítám.
"A co teď?" ptá se, zatímco z pásu tahám tu černou obludu, kterou jsem si půjčila od mámy, protože jinak bych musela cestovat se třemi taškami, abych všechno sbalila. Když stojí vedle mě, vysunu madlo a děkuju stvořiteli, že má kolečka, i když mi ta váha i tak málem vykloubí ruku.
"Teď sebou musím hodit, abych tam byla včas."
"Máš tu černou sukni a černou halenku?"
"Jo, proč?"
Hope se zasměje.
"Protože přesně toho jsem se obávala."
"Vypadám v tom blbě?" zmocní se mě zděšení. To mi přece mohla říct dřív!
"To vůbec ne, ale to jsi celá ty, jak se snažíš schovávat. To vůbec nemáš zapotřebí, Gracie. Jsi
hezká a Angličani si toho všimnou, věř mi. A černá se teď nehodí - není to jarní barva."
Ráda bych jí věřila. Opravdu. Ale Hope se to mluví s její postavou. Kdybych měla metr sedmdesát pět, byla vysportovaná blondýna, tak bych asi nenosila vůbec nic - nebo aspoň mnohem míň než teď. U ní se neprojevily skandinávské kořeny naší rodiny. To já jsem po nějakém prapředkovi schytala tu trochu irských genů, která na nás zbyla, protože kromě mě není v příbuzenstvu vůbec nikdo zrzavý, dokonce ani otec ne - tedy pokud si vzpomínám, protože jsem ho neviděla už
věčnost. A jsem taky jediná, kdo je malý a zaoblený. Ne tlustá, to ne, ale prostě zakulacená tam, kde je moje sportovní sestra nebo tam ta letuška sportovně pevná.
"Černá zeštíhluje, víš?" Vylovím z tašky pas, který musím ukázat. "Pak ti zavolám."
Hopein hlas zní najednou starostlivě. "Dávej tam na sebe pozor, Gracie, ano? A slib mi, že se dnes večer ozveš a povyprávíš mi o všem do nejmenších podrobností."
Slíbím jí to a s úsměvem zavěsím. Je to moje mladší sestra, ale chová se jako máma. Možná právem. V mnoha ohledech je z nás Hope ta zkušenější. S povzdechem schovám mobil. V Anglii ovšem ještě nebyla. To je zase jednou něco, v čem jsem před ní napřed.
Člověk za přepážkou zběžně mrkne do mého pasu a ani celníci se o mě nezajímají - jak říkám, až na ty vlasy jsem totálně nenápadná, nikdo se o mě nestará - takže to jde rychle a hned jsem u průchodu do letištní haly. Tam je tak nečekaně moc lidí, že se polekaně zarazím a muž, co jde za mnou, mě musí obejít. Šlehne po mně otráveným pohledem a chvátá dál. Děkuju pěkně. Není zač. Ty mně taky.
Cestující proudí kolem mě, mávají na příbuzné nebo přátele. Vidím cedule se jmény, lidé se nalézají, objímají, vítají. Projde kolem i Elizabeth a míří k nějakému mladíkovi, který má zjevně radost, že ji vidí, a obejme ji. Mě si už nevšimla.
Nechci si připadat ztraceně, takže si upravím tašku na rameni a seberu síly. Je nejvyšší čas, musím pokračovat. Zase rázně vykročím, abych našla směrovku na metro - abych se o pár vteřin později zase zastavila, když mi padne pohled na jednoho muže vyčnívajícího z davu. Stojí tam, oči upřené na průchod. Na mě.
Srdce mi vynechá, ale pak se rozbuší jako blázen, když vidím ten úsměv na jeho rtech. Sotva znatelně na mě kývne.
Jonathan Huntington.
Ne, to nemůže být možné. Zamrkám, ale je tam pořád. Určitě je to on, i když naživo je mnohem atraktivnější než na té fotce z časopisu. Uvolní ruce založené na hrudi a změní postoj z vyčkávacího v aktivní. Jako by byl v pohybu, i když pořád stojí na místě. Dívá se na mě. On tu na mě čeká.
Ach. Můj. Bože. Moje nohy se dají samy od sebe do pohybu. Jako ve snu kráčím k němu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama