Barvy lásky - 11. kapitola

28. října 2018 v 19:26 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
11. kapitola
Dokážu jen hledět na jeho rty. Dýchat nemůžu, a myslet už vůbec ne. On mě políbí, napadne mě. Cítím na tváři jeho dech, jeho ruku na krku. A chci to. Chci, aby mě políbil. Moje ruce putují jak o své vlastní vůli k jeho límci, stahují ho ke mně. A pak jeho rty leží na mých. Ten dotek mnou proletí jak elektrický výboj a já se vzdechnutím zakloním hlavu, protože je to skoro víc, než dokážu snést. Ale už je pozdě na návrat. Jonathan po mně se zamručením sáhne a hrubě mě strhne na sebe, přitiskne mi ruku ke kříži a prohne mě v zádech. Cítím jeho tělo na svém, jeho pevné svaly pod košilí, žár, který vyzařuje a který mě pohlcuje od hlavy k patě. Jeho druhá ruka se mi vsune do vlasů a zvrátí mi hlavu, takže jsem mu vydaná na milost a nemilost.

A pak mě políbí, tvrdě a divoce, bezohledně. Jeho jazyk mi vnikne do úst, dobude každé zákoutí, přejíždí po vnitřní straně rtů a po jazyku. Moje kolena vypoví poslušnost a já se ho musím držet, protože je mou jedinou oporou. Ale i když mě ten polibek okrade o veškerou svobodnou vůli, něco ve mně zároveň vzbudí a já ho po chvíli začnu opětovat, tisknu se k němu, chci mu být ještě blíž, zatímco naše jazyky svádějí vášnivý souboj.
V příští vteřině cítím v zádech stěnu výtahu a jeho ruce se položí na má prsa, hladí přes tenkou látku mého trička ztuhlé bradavky. Ten dotek vyšle blesky do podbřišku, ještě intenzivnější než v tom snu, a převalí se přese mne vlna vjemů příliš silných, zatímco skoro zoufale opětuju jeho polibek. Má nade mnou navrch, v každém ohledu, dominuje nade mnou, ale právě to mě vzrušuje nikdy nepoznaným způsobem. Držím se ho jako tonoucí a odevzdávám se náporu jeho rtů a rukou.
Cítím, jak se jeho prsty sunou níž, k mým stehnům, a vyhrnuje mi sukni. A pak mi náhle sáhne mezi nohy, přitiskne dlaň na moje vlhnoucí kalhotky. Zaskočená a vzrušená intimním dotekem hlasitě zasténám - a najednou je po všem.
Prudce ode mě odstoupí a já zase došlápnu na paty, rozechvěle tam stojím, cítím v ústech krev, zatímco on se odvrátí a prohrábne si vlasy. Úplně si do nich zatne prsty, než ruku zase spustí. Teprve teď, když opět jasněji myslím, mi docházejí jeho slova, jejich smysl. Tak tohle ode mě chce?
Zmatená vyhledám jeho pohled, padám do hlubiny těch modrých očí a mám pocit, že v nich vidím něco, co tam předtím nebylo. Bolest. Instinktivně chci vztáhnout ruku a položit mu ji na tvář, ale v ten okamžik výtah s cinknutím zastaví a dveře kabiny se otevřou.
Jonathan spěšně vystoupí a stejně ráznými kroky jako předtím projde halou. Rychle si srovnám sukni a pospíchám na rozechvělých nohou za ním. Catherine Shepardová sedí na svém místě a měří si mě neproniknutelným výrazem. Zřejmě na mých rozcuchaných vlasech vidí, co jsem se šéfem ve výtahu dělala, ale já ji vlastně ani moc nevnímám, moje hlava je zaměstnaná tím, co se právě stalo.
Tentokrát mě Jonathan nezastaví jako posledně, ale nechá dveře do své kanceláře široce otevřené, jako by to bylo pozvání. Zavřu je a zády se o ně opřu, jsem ráda, že Jonathan stojí až vzadu u okna, takže je mezi námi odstup, protože se mi stále ještě klepou kolena. Chci ale znovu udělat to, k čemu došlo ve výtahu. Nejradši hned.
Napjatě čekám, že něco řekne. On je však otočený a hledí z okna. Odlepím se ode dveří a vydám se k jeho stolu - opatrně, protože tak úplně nedůvěřuju svým nohám. Když dojdu ke křeslu pro návštěvy, sevřu rukama jeho opěradlo.
"Jonathane?"
Otočí se ke mně. Má svůj výraz už zase plně pod kontrolou. Vzdor a vášeň, které v něm předtím byly, zmizely a on je opět chladnokrevným, sebejistým biznismenem.
"Zapomeň na to, co se právě stalo." Jeho hlas zní stroze a lhostejně. Překvapeně na něj hledím. Já na to mám zapomenout?
"To nejde."
"V tom případě musím ukončit naši spolupráci."
"Ale proč?"
Přece mě nemůže napřed políbit a pak poslat pryč! Dělá to tak s každou? Za těchto okolností chápu, že jedna za druhou prchají. Nějakým způsobem ve mně totiž budí pocit viny. Přitom to sám taky chtěl. Možná chtěl dokonce víc než já, protože na rozdíl ode mě on ví, co dělá a co chce udělat.
"Proč jsi mě políbil?"
Obejde stůl a já se k němu natáčím čelem, jednu ruku stále na opěradle křesla. Zastaví se těsně přede mnou. Neusmívá se, ale netváří se už ani tak nepřístupně. Vidím, že je ve skutečnosti stejně rozrušený jako já.
"Už se to nestane." Řekne to vážně, tónem, jako kdyby v tom chtěl sám sebe utvrdit.
Naplňuje mě chladné zklamání. Já totiž chci, aby se to zase stalo. Ať mě ještě políbí. Pokud to tedy vůbec byl polibek - mně to připadalo spíš jako zemětřesení. Polije mě horko, když si uvědomím, že by mu stačilo jen natáhnout ruku, aby mě k sobě přitáhl. To ovšem neudělá.
"Takže na to zapomeneme," zopakuje a není to formulováno jako otázka. Je to pokyn, kterým se mám řídit. Uráží mě, že se snaží smést to, co mi obrátilo svět vzhůru nohama, jako něco nepříjemného nebo obtížného. Jak si to představuje? Já na to nemůţu zapomenout. V žádném případě. Nechci ale taky, aby moje praxe tady nahoře u něj tak rychle skončila, takže pokrčím rameny.
"Lidé stejně dělají vždycky to, co jim řekneš," odvětím a zní to úsečně, protože nedokážu skrývat svůj vztek.
"Jenom ty ne," odpoví klidně a naše pohledy se znovu střetnou, zaklesnou se do sebe. Tentokrát to nezní jako výčitka. Myslím, že je to opravdu kompliment. A to mi dodá odvahu.
"Udělám, co chceš." Ověř si to, pomyslím si a s bušícím srdcem odolávám jeho pohledu. Vidím, že přesně ví, co tím chci naznačit. S tím zapomenutím to však asi opravdu myslí vážně, jelikož si jenom odhrne vlasy z čela a vrátí se za stůl, jako by se za ním chtěl zabarikádovat. Tak mi to aspoň připadá.
"Už se to nebude opakovat, Grace," řekne ještě jednou tónem, který nepřipouští odpor, a ukáže na křeslo před stolem. "Můžeme pokračovat v práci?"
Nešťastně přikývnu, a když mi v krátkosti vysvětlí, co je dál na programu, odejdu do vedlejší kanceláře. Je to od něj dost arogantní, že si jen tak přejde k pracovnímu programu. Jako kdyby nebylo nic, o čem bychom měli mluvit. Jako kdyby se nic nestalo.
Jenomže ono se něco stalo. O tom není pochyb. A zatímco listuju podklady k dalšímu jednání, na které se stejně nedokážu soustředit, je mi stále víc jasné, že to prostě nemůžu jen tak ignorovat. Celou dobu musím myslet na to, jaké to bylo, být na něj přitisknutá, na to, jak se mě jeho dlaň dotýkala mezi nohama. Vzpomenu si zase na ten sen. To bylo nic ve srovnání s tím výtahem. V jeho polibku nebylo nic něžného, ale naopak cosi temného, lákavého, co mě nechce pustit. A najednou nemůžu jinak než si situaci vysvětlit podle sebe. Třeba, říká tichý hlásek ve mně, nejsem jenom nějaká obyčejná, bezvýznamná praktikantka.
Jonathana to ke mně musí přitahovat, když mě líbá, i když to teď popírá. A pokud to tak je, existuje potom možnost, že to udělá znovu. Možná dokonce něco víc.
Ta představa je vzrušující a doprovází mě po zbytek dne. Přistihnu se při tom, že sleduju a analyzuju každý jeho pohyb, každé gesto. Je to bláznivé, já vím. Nemůžu si ale pomoct, je to nutkavé. Když mě má pak kolem sedmé Steven odvézt domů, jede Jonathan taky. Neříkal sice nic o další schůzce, ale jsem si tak nějak jistá, že nejede domů. Chce jít zase do toho klubu? Stále víc mi vrtá hlavou, co je to za podnik, a já dráždím svou fantazii představami, co se tam asi tak děje. Co tam dělá?
Znám Londýn příliš málo, než abych dokázala sledovat, kam jedeme, ale zdá se, že je to jiná cesta než včera. A po necelých dvaceti minutách opravdu poznávám domy na Upper Street v Islingtonu, kudy jsem už šla s Annie. Takže tentokrát žádná zajížďka přes Primrose Hill. Když zastavíme před domem, nedokážu už udržet zvědavost na uzdě.
"Máš ještě nějakou schůzku, nebo jedeš domů?" zeptám se Jonathana, který celou cestu mlčel. Vůbec jsme spolu po našem "setkání" ve výtahu mluvili málo. Teď se poprvé zase doopravdy usměje.
"Ještě jsem se nerozhodl," odpoví.
Takže možná chce jet do toho klubu. Annie říkala, že tam chodí často. Přejedu si jazykem po rtech a uvědomím si, že na něj zírám, až ve chvíli, kdy ukáže na dveře.
"Jsme tu, Grace." Škubnu sebou.
"Ach, ano, jistě," vyhrknu a otevřu dveře. "Tak zítra."
Ve skutečnosti nechci jít. Chtěla bych ho doprovodit. Mám ale strach ze své odvahy. A kromě toho by stejně odmítl. Nebo ne?
K domovním dveřím je to jenom pár kroků a já počítám s tím, že se velké auto otočí a pojede pryč. Limuzína však stojí. Skla jsou tmavá, takže nepoznám, jestli se na mě Jonathan dívá, nebo jestli to má jiný důvod, že ještě čeká.
Nervózně hledám v kabelce klíč a nenacházím ho. Zatraceně. To se mi občas stává. Sestra si ze mě kvůli tomu dělá legraci, protože kdykoliv něco ztratím, tak je to klíč. Nic jiného jsem nikdy neztratila. S těmi malými mrchami jsem ale odjakživa na válečné stezce a štve mě, že se mi to zase stalo - zrovna teď, když mě u toho někdo pozoruje.
Přehrabuju se v hlubinách tašky stále zuřivěji, ale výsledek hledání se nemění. V zoufalství zazvoním s nadějí, že je Marcus možná doma. Annie je totiž s Ianem pozvaná k nějakým přátelům, jak se ráno zmínila, a Ian ji měl vyzvednout rovnou po práci v City, jelikož ti přátelé bydlí v Southwarku jižně od Temže. Marcus je tedy má jediná naděje.
Limuzína se stále nehne z místa. Na co Jonathan čeká? Nejistě mávnu rukou směrem k tmavému okýnku. Možná to pochopí jako znamení, že má opravdu jet dál. Dosáhnu však pravého opaku. Dveře od auta se otevřou a on vystoupí.
Když ke mně jde, srdce mi zase málem vysadí a nemůžu se nadechnout. To proto, že vypadá tak neskutečně dobře a nenuceně a že mi hlavou bleskne vzpomínka, jaké byly na dotek jeho svaly napínající košili. A protože vím, co by ve mně dokázal vyvolat, kdyby chtěl.
"Co se děje?" zeptá se. "Nemůžeš se dostat dovnitř?"
Cítím, jak se ve mně zvedá žár a barví mi tváře doruda, a doufám, že si myslí, že je to jenom studem z mé neschopnosti. Ta je mi samozřejmě taky extrémně trapná. Proč před ním musím neustále vypadat tak nemožně?
"Obávám se, že jsem zapomněla klíč," hlesnu.
Stojí vedle mě a na svoje kolena bych v tu chvíli nesázela. Je totiž stejně blízko jako v tom výtahu. "A co teď?" Evidentně hodlá můj problém vyřešit, než odjede. Pokrčím rameny.
"Zazvonila jsem. Snad je někdo doma a otevře mi. Když ne, tak prostě počkám." Napadne mě něco, při čem se mi srdce rozběhne jako splašené. "Nebo bych tě mohla doprovodit."
Říkám to docela tiše, protože si sama nejsem úplně jistá, co to vlastně navrhuju. On mi přece neřekl, kam pojede, ale šance, že chce zase do toho klubu, se mi jeví jako velká.
Jednoznačně chápe, co tím chci říct. Poznám to na výrazu jeho očí, ve kterých cosi zajiskří. Tento záblesk však zmizí stejně rychle, jako přišel, a na čele se mu vyrýsuje šikmá vráska. Pak se ke mně skloní, takže jeho tvář je těsně u té mé.
"Měla by sis dávat pozor na to, co si přeješ, Grace. Mohlo by se ti to splnit. A pak by to mohlo být úplně jiné, než si představuješ."
Sice slyším, co povídá, ale můj mozek je přepnutý na pocity. Chybí jen pár centimetrů, aby se jeho rty položily na moje, a to je všechno, na co se soustředím.
"Ale třeba taky ne," zašeptám bez dechu.
Okamžik mlčí, pak se zase usměje tím dechberoucím sexy úsměvem, kvůli kterému moje srdce tak klopýtá. "Ale ano, Grace. Bylo by to jiné." Skloní se ještě trochu níž. "Proto už mě radši dál nepokoušej "
Dveře se otevřou a stojí v nich Marcus. Jonathan okamžitě o krok ustoupí a ten prchavý okamžik je ten tam. Do háje.
"Grace?" Marcus se podezřívavě dívá ze mě na Jonathana a zpátky. "Všechno v pořádku?"
"Zapomněla si klíče," objasní Jonathan situaci. V první vteřině vypadá, jako kdyby ho Marcusův příchod rozladil, ale hned nasadí neutrální výraz, jako kdyby mu před obličejem spadla opona. "Teď už se to ale vyřešilo," řekne směrem ke mně. Jeho úsměv je chladný. Odtažitý. Cizí. "Tak tedy zítra." Kývne na Marcuse a dlouhými kroky se vrátí k vozu. Limuzína se rozjíždí v tomtéž okamţiku, kdy za sebou zabouchne dveře, plynule se otočí a zmizí na konci ulice.
Marcus se za velkým autem dívá tak nepřátelsky, že se musím skoro smát. Tedy musela bych, kdybych neměla plnou hlavu zmatených pocitů.
"Kdo to byl?" Jeho tón vyjadřuje jednoznačnou nelibost.
"Jonathan Huntington," odpovím a málem bych u toho toužebně zasténala. Stačím se však ještě vzpamatovat.
To ho překvapí. "Šéf osobně?" Zná to jméno od Annie a ode mě, ale osobní setkání se mu zřejmě nelíbilo.
"Přesně tak." Vlastně s Marcusem nechci o Jonathanovi mluvit, takže ho postrčím do dveří. "Pojďme dovnitř, hm? Jsem ráda, že jsi doma. Ten pitomý klíč. Že já musím být tak zapomnětlivá."
Marcus mě váhavě následuje, ještě se ohlíží, jako kdyby se chtěl ujistit, že je Jonathan vážně pryč, než zaklapne dveře.
"Jde mu o něco?" Zřejmě mu neuniklo, jak blízko u sebe jsme s Jonathanem stáli. Blíž, než je pro pracovní vztah běžné.
"Ne," odpovím unaveně. "Jenom mě hodil domů."
Něco mezi námi ale je, pomyslím si, když stoupám do schodů. Jonathan Huntington, ten neuvěřitelně atraktivní muž, vůči mně není imunní. Už mě radši dál nepokoušej. Tohle řekl. Takže jsem schopná uvést ho v pokušení. Pohrával si s tou představou stejně jako já. A kdyby Marcus nepřišel... tak co, Grace? Co by se stalo, kdyby tě opravdu vzal s sebou? K sobě domů nebo do toho klubu? To bohužel vůbec netuším a proklínám fakt, že jsem tak nezkušená.
"Nemám uvařit čaj?" zeptá se Marcus, jakmile se ocitneme v bytě. Už málem odmítnu, když si uvědomím, že by to nebylo zdvořilé, takže přikývnu.
"To by bylo fajn. Ještě taky musím něco sníst. Umírám hlady."
"Právě jsem si udělal omeletu. Nechceš taky?"
"Ráda," odpovím a zastavím se u dveří svého pokoje, zatímco on pokračuje do kuchyně. "Přijdu hned, jo?" Marcus s úsměvem přikývne a nechá mě v chodbě. Je tak milý. Přesto není Jonathan.
S tichým povzdechem pověsím sako na věšák, odnesu si tašku do pokoje a sednu si na postel. Když zavadím pohledem o noční stolek, vidím, že na něm leží klíč, a musím se smát. Tak to byl tedy den, říkám si a už teď vím, že toho v noci moc nenaspím, protože mi Jonathan Huntington prostě nejde z hlavy. A protože s neomylnou jistotou vím, že pro mě není cesty zpět. Chci zjistit, co se stane, když ho budu dál pokoušet. Za každou cenu. Je mi jedno, jak mě před ním budou varovat. Nebo i on sám. Ať zapomene, že na to zapomenu. S odhodlaným úsměvem vstanu a jdu za Marcusem do kuchyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama