Barvy lásky - 12. kapitola

28. října 2018 v 19:29 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
12. kapitola
Moc jsem toho vypila. Příliš rychle a příliš mnoho. Hlavně sekt. Ne, šampaňské. Je to přece moc nóbl restaurace, ve které už dvě hodiny sedíme - nějaký fajnový gurmánský chrám v Covent Garden, extrémně luxusní a zřejmě taky extrémně drahý. Pracovní večeře, vlastně nic mimořádného. Měla bych si zvykat. Pomalu to už ale nemůžu vydržet. Jonathan sedí vedle mě a baví se s hrabětem z Davenportu, mužem, jehož odhaduju skoro na šedesátku a který mi hned ze začátku velkoryse nabídl, ať ho oslovuju Richarde.
Má zarudlý obličej s popraskanými žilkami, které vypovídají o nadměrném příjmu alkoholu, a i jinak působí ve svém obleku na míru spíš otekle. Naproti tomu jeho společnice, hezká blondýna v krátkých designových šatech, Tiffany Hastingsová, která může být přibližně mého věku, je štíhlá, hezká - a bohužel poněkud omezená, což tu věc zrovna neulehčuje. Jaksi se totiž zdá, že oba muži očekávají, že si s ní budu povídat. Jenže já nechci. Jsem hrozně otrávená.

Je pátek večer a právě končí můj druhý pracovní týden v Londýně. Devět z dvanácti dní, které už tu jsem, jsem strávila po Jonathanově boku, jezdila jsem po Londýně, účastnila jsem se schůzek, porad, jednání a obědů. Pokud jsem ale doufala, že se po našem žhavém polibku ve výtahu, o kterém se mi zdává skoro každou noc, a po tom skoropolibku před domem mezi ním a mnou něco změní, co nás sblíží, tak to jsem se spletla. Ačkoliv častokrát jede taky, když mě Steven veze domů, k domovním dveřím mě už znovu nedoprovodil. Zůstává sedět v autě - nebo vystoupí už dřív u toho záhadného klubu, na který se neodvážím vyptávat.
Opravdu jsem se s ním pokusila flirtovat. Bohužel nejsem v tomto směru zrovna zběhlá. Spíš naprostá začátečnice. A moje snaha nebyla odměněná žádným úspěchem, což mě už pomalu začíná frustrovat. Můj stav ve vztahu k Jonathanovi se spíš zhoršil.
Ze začátku to bylo - bez ohledu na skutečnost, že je jedním z nejatraktivnějších muţů na této planetě - jeho úspěšné, promyšlené jednání, které jsem obdivovala. Způsob, jakým promění ve zlato všechno, na co sáhne. Při tom by nejspíš zůstalo, kdyby si mě nepustil blíž k sobě. Pak bych teď byla prostě jen jednou z těch mnoha žen, před jejichž osudem mě Annie hned zpočátku varovala: které ho planoucíma očima zdálky nábožně pozorují a přemýšlejí, jak toho nádherného, fascinujícího muže dobýt pro sebe. Z tohoto stádia jsem už dávno venku. Mě to postihlo hůř, protože jsem se k němu dostala blíž než většina ostatních a poznala jeho druhou stránku, kterou normálně neukazuje. Temnou stránku. Něco před očima ostatních lidí skrývá, tajemství, které je tak málo průhledné jako on sám. A právě tato záhada mě magicky přitahuje. Musí mít přece důvod, proč kolem sebe staví tak vysoké hradby. Proč mě tenkrát divoce a vášnivě políbil, a teď dělá, že se to nestalo? Proč to vypadá, že se bojí každého vztahu s výjimkou přátelství s Alexanderem Nortonem a tím neproniknutelným Yuutem Nagakem - a té podivné události se mnou, jejímuž smyslu stále ještě nerozumím?
Annie se pořád diví tomu, že si mě Jonathan vzal k sobě do kanceláře. Nenechá si vymluvit, že on musí mít nějaké postranní úmysly, a nadále mě varuje. Taky se mě pořád vyptává, co jsme dělali, jako kdyby se bála, že mě Jonathan spolkne jako krajta králíka, když si nedám pozor. Ještě jsem jí nevyprávěla, co se stalo před pár dny ve výtahu, ale ona i tak ráno u snídaně vycítila, že se něco změnilo, a já jsem z jejího křížového výslechu vyvázla jen tak tak. Sestře jsem to ovšem řekla. Hope je daleko odtud a nedívá se na všechno tak kriticky.
"Jonathan Huntington tě políbil, opravdu?! To je tak vzrušující!" Málem výská nadšením. "Mluv, Gracie, chci slyšet úplně všechno, každou podrobnost." Myslím, že je z toho tak nadšená proto, že už dávno pohřbila naději, že by to mezi mnou a nějakým mužem mohlo někdy konečně zajiskřit. Ráda se přenese i přes to, že dotyčný je na její vkus trochu moc anglický a arogantní. Kromě toho taky chápe, proč mu nedokážu odolat, protože i jí se na té fotce v časopise moc líbil. Bohužel mi jenom neumí poradit, jak ho donutit, aby nedokázal dál odolávat i on mně. Možná se prostě přeceňuju. Tahle myšlenka se mi v hlavě vynořila před pár dny a od té doby se ve mně plíživě roztahuje jako jed. Možná se mu ten polibek nelíbil tolik jako mně. Možná okamžitě zjistil, jak jsem nezkušená, a ztratil zájem to zopakovat.
Rychle do sebe naliju ještě jeden velký lok šampaňského. Jonathan to vidí a přeruší rozhovor s Richardem, tím oteklým hrabětem z co já vím, před chvilkou jsem to ještě věděla, a nakloní se ke mně.
"Grace, neměla bys tolik pít," řekne tiše a zní jako babička, když usoudí, že Hope a já scházíme ze správné cesty. Ale přesně to já chci. Dokonce moc ráda. Kdyby mě jen nechal...
"Jsem už dospělá," odvětím a dá mi trochu práci udržet zřetelnou výslovnost. To se mi ještě podaří. "I když ty to evidentně nehodláš brát na vědomí."
Ze vzdoru piju dál, otočím do sebe zbytek sklenice. Když se u mě prakticky v téže chvíli zjeví decentní vrchní, aby se zeptal, jestli mi má ještě dolít, přikývnu a provokativně se přitom dívám na Jonathana, vyzývám ho, aby mi to zakázal. Což pochopitelně neudělá, nejsme tu přece sami. Jeho britská zdvořilost mu to nedovolí a já toho zneužívám. Je tu totiž ještě něco, co jsem na něm zpozorovala. Umí být hrozně arogantní, ale zároveň klade obrovský důraz na zdvořilé vystupování. Hádky na veřejnosti jsou mu - jako zřejmě mnoha Britům - hluboce odporné, proto jsem si naprosto jistá, že mě tu před tím zarudlým hrabětem a tou připitomělou Tiffany nebude shazovat. Stejně jako to tehdy neudělal na letišti.
Přitom bych si skoro přála, aby to udělal. Aby vypěnil a vynadal mi. Nebo aby mě odtáhl pryč. Cokoliv, jenom ne ta chladná zdrženlivost. Chci zpátky Jonathana, který mě tak převálcoval ve výtahu. Tam se prodralo na povrch něco, co rozlámalo tu jeho neproniknutelnou masku.
Díváme se na sebe a já poznávám, že ho moje chování opravdu nenechává v klidu. V hlubinách jeho modrých očí zasrší vztek. Skvěle. Rychle se znova napiju a usměju se na Tiffany, která breptá cosi banálního. Myslím, že mluví o prstenu, který nosí a který je dárkem od velkorysého Richarda.
Nakloním se k Jonathanovi a přitáhnu si ho k sobě, protože mu chci říct něco, co by ti dva neměli slyšet. Přesně to samé právě udělal on, ale já z blesků v jeho očích poznám, že on si nemyslí, že to můžu dělat i já jemu. Tak ať. Alkohol, který mi už stoupl do hlavy, mi dodává odvahu. Je mi teplo a cítím, jak mi hoří tváře, což ještě zesílí, když se ho dotknu.
"Proč jsme vlastně tady?" zeptám se tiše. Nebo aspoň doufám, že je to tiše. Zas tak úplně svůj hlas neovládám. "Ty přece s tímhle hrabětem z neobchoduješ, ne?" Opravdu nechápu, proč se Jonathan s tímhle hrozným chlapem sešel. Prý to má být pracovní večeře, ale podle toho, o čem se baví, tu nejde o žádný společný projekt. A ani si neumím představit, že
by mezi nimi mohla fungovat spolupráce. Vznáší se mezi nimi jakési podprahové napětí. Ty domnělé zdvořilosti, které si vyměňují, mi v průběhu večera stále víc připadají jako sotva skrývané vzájemné oťukávání. Ale možná jsem už jenom moc opilá, než abych to správně interpretovala.
Jonathanovi se má otázka zřejmě nelíbí. Než mi odpoví, stiskne pevně rty.
"Richard je přítel mého otce. Jezdí spolu na hony," procedí a položí mi ruku kolem ramen, aniž by přitom odvrátil pohled od Richarda, který si nás se zájmem měří. Jonathanovy prsty se zatnou do mé paže, což má být jednoznačně varování. Takže jsem asi přece jenom nemluvila dost tiše.
Já si však jeho dotek vychutnávám a nevinně se na něj usmívám, takže jeho výraz ještě víc potemní. Skloní se ke mně tak těsně, že cítím jeho dech na svém uchu, což u mě vyvolá příjemné zamrazení.
"Uklidni se, Grace," zašeptá, ale tentokrát zní jeho hlas tak ostře, že mi pronikne až do zamlženého mozku. "Jsi opilá."
Jeho slova jsou jak studená sprcha, která však pomůže jen na krátkou chvilku. Je to totiž pravda. Nejsem jen tak v povznesené náladě, je to mnohem horší. Jsem opravdu mimo. Jako kdybych měla hlavu zabalenou ve vatě, vnímám všechno kolem sebe jen v obrysech, chvilku mi trvá, než na něco zaostřím.
"To je možné," uznávám a všímám si, jak těžkopádně zní můj hlas. "Ale jenom trošičku."
Jonathan mi asi nevěří, protože neodtáhne ruku a místo toho mě sevře ještě pevněji. Což je dobře, protože si nejsem jistá, jestli bych se bez jeho pomoci udržela na židli. S hlasitým povzdechem si o něj opřu hlavu, protože je mi náhle tak slabo a protože jsem tak ráda, že je tady. Za střízliva bych si nic takového nedovolila. Jenomže já naštěstí nejsem střízlivá, pomyslím si se spokojeným, bezstarostným úsměvem a nadechnu se jeho důvěrně známé vůně. Nejraději bych mu zabořila nos do košile.
"Grace," zasyčí na mě, ale já se nemůžu vzchopit a zase se posadit rovně a odlepit se od něj. Potom pod stolem ucítím jeho druhou ruku na svém stehně. Jelikož dnes bylo teplo a mám na sobě šaty ke kolenům a žádné punčochy, cítím jeho stisk na holé kůži. Není to žádný něžný dotek, ale další napomenutí, že se mám chovat slušně. A působí. Jenomže jinak, než on si myslí.
Teď už definitivně nedokážu myslet na nic jiného než na něho, a není to alkohol, co mě tak rozpaluje. Zvednu náhle ztěžklá víčka a podívám se na něj. Jeho pohled však směřuje k Richardovi a Tiffany.
"Grace se dnes celý den necítila dobře," řekne, a jelikož se opírám hlavou o jeho rameno, slyším, jak mu hluboký hlas rezonuje v hrudi. Mně že nebylo dobře? Nikdy mi nebylo líp! "Zjevně špatně snáší alkohol. Myslím, že ji raději odvezu domů," oznámí.
Domů, pomyslím si, aniž bych doopravdy chápala, co říká. Víčka mi zase spadnou a slyším, jak se Richard na opačné straně stolu tiše směje. Zní to trochu škodolibě, ale možná si to jen namlouvám.
"A já jsem si myslel, že je to tvoje asistentka." Zavrtím hlavou, aniž bych otevřela oči.
"Já nejsem jeho asistentka," mumlám nezřetelně a tisknu se blíž k Jonathanovi. "Já jsem nikdo. Nejsem vůbec důležitá."
Přitom bych tak ráda byla důležitá. Aspoň v tomhle ukradeném okamžiku si můžu dovolit vzít si to, co si přeju od samého začátku. Ano, jsem opilá. Sám to říkal.
"Tvůj otec bude nadšený, Jonathane. Na to Arthur čeká už dlouho."
Otevřu zase oči, protože už nedržím krok. "Na co?" zeptám se a vzhlédnu k Jonathanovi. Teď bych raději chtěla, aby můj mozek nebyl tak zpomalený, protože mám dojem, že jde o mě a že je důležité, abych rozuměla tomu, co říkají.
Richard se sladce usmívá. "Až se Jonathan konečně ožení a zplodí dědice," odpoví a zazubí se na Tiffany, která s úsměvem přikyvuje. Ale to dělá vždycky, když on něco řekne.
"Na to může čekat věčně," zabručí Jonathan tiše, avšak s neskrývaným vztekem. Pokud šlo Richardovi opravdu o to, aby ho vyprovokoval, tak se mu to právě podařilo.
"Vy dva jste tak hezký pár," švitoří Tiffany a její slova mě vytrhnou z omámení. Pár? Dívám se na ty dva přes stůl málem vyděšeně. Konečně mi docvakne, co vidí oni a o co tady jde. Jonathan mě objímá. Proto si myslí, že patříme k sobě.
V první chvíli chci rozhořčeně protestovat, ale pak zjistím, že jsem na to slabá. A hlavně se nechci vzdát Jonathanovy blízkosti, po které jsem tolik toužila. Tak ať si to třeba myslí! Bylo by to hezké. Hezké pomyšlení. Jonathan však náš tělesný kontakt přeruší, aspoň prozatím.
"Musíme jít," řekne a pustí mě, aby mě hned nato zase sevřel pod pažemi a pomohl mi vstát. Teď se naplno projeví množství alkoholu, které jsem vypila, protože se skutečně potácím, a udržím se na nohou jen proto, že mě okamžitě zachytil a donutil stát vzpřímeně. Tiffany také vstane a zvedne mou kabelku, kterou jsem měla postavenou vedle židle. Nepodá ji ale mně, nýbrž Jonathanovi.
Kývne na ni: "Omluvte nás. Účet vyřeším s číšníkem."
"To nemusíš," prohlásí Richard velkoryse. "Já to zařídím. Ty se radši postarej o svou asistentku."
"Richarde, Tiffany," Jonathan na ně kývne. Jeho hlas působí napjatě. "Někdy příště." Nezní to, jako by se těšil na nějaké příště.
"Uvidíme se na Locwood Manor," reaguje na to Richard.
Jonathan se prudce otočí a vede mě mezi stoly ke dveřím. Drží mě pevně kolem ramen a jde to líp, než bych si myslela, protože se zcela poddávám jeho vlivu.
"To on dělá!" volám přes rameno skoro u východu, protože mi poznámka tlustého Richarda docvakne až teď a já mám pocit, že se Jonathana musím zastat. "Stará se o mě moc dobře. Dokonce mi... " pomohl získat zpátky tu kauci, kterou jsem už odepsala! chci zavolat. Přesně tak, falešný Will Scarlett byl po Jonathanově trestním oznámení velmi rychle vypátrán a já jsem opravdu dostala peníze zpátky. Pro mě je to jeden z mnoha jeho hrdinských činů, které mě právě napadají a o kterých by se měl ten hnusný Richard dozvědět.
Už k tomu ale nemám příležitost, protože posledních pár kroků mě Jonathan prakticky odnese a už jsme ze dveří. Zřejmě odtud nemůžeme vypadnout na jeho vkus dost rychle - z toho podniku, jehož neonová vývěsní cedule se zrcadlí v kaluži na chodníku. Asi pršelo, zatímco jsme jedli, a taky se citelně ochladilo. Najednou mrznu i navzdory tenkému pletenému bolerku.
"Kde je Steven?" zeptám se a rozhlížím se po limuzíně, ale nikde ji nevidím. To velké auto obvykle čekává přede dveřmi, když odněkud odcházíme, a já jsem si už skoro zvykla na to, že můžu rovnou nastoupit. Jonathan si sundá sako a přehodí mi je přes ramena. Je sice příliš velké, ale zato vyhřáté a zahalí mě do jeho vůně. Pak kolem mě zase ovine paži. Bohužel ne proto, že by mě rád objímal, ale protože si myslí, že bych jinak upadla.
"Hned tu bude. Měl přijet až v deset. Odcházíme přece předčasně," zabručí a zní to vyčítavě, ale mně se příliš točí hlava, než abych o tom přemýšlela. Chladný večerní vzduch poněkud rozptýlí mlhu, ve které tone můj rozum, ovšem ne natolik, abych měla čistou hlavu. A já ani nechci mít čistou hlavu, protože pak bych mohla stát sama a Jonathan by mě nemusel držet. Taky jej ovinu rukama a těsněji se k němu přitisknu - a on mi to dovolí, i když mě dál drží jen jednou rukou kolem ramen.
"Stejně bych to už s tím idiotem a jeho debilní přítelkyní dál nevydržela," zamumlám mu do límce od košile. Jonathan na mě překvapeně shlédne, pak se tiše zasměje a já slyším to dunění v jeho hrudi. Jeho svaly trochu povolí a já si teprve teď uvědomím, jak byly prve napjaté.
"Ty jsi nemožná, Grace. Měl bych tě vyrazit." Usměje se a já civím na ten uštípnutý zub a zdá se mi neuvěřitelně sexy. "Ale ne dnes," řeknu a zvednu k němu obličej. "Až zítra. Dnes bys mě radši mohl ještě jednou políbit."
Znovu zvážní a hledí na mě. Jeho oči potemní a po tváři mu přelétne jakýsi stín. Rychle však zase zmizí, takže si ho nemůžu nijak vyložit, a pak opět vidím ten neproniknutelný výraz, který jsem se už naučila nenávidět.
"Steven je tady." Otočí mě do ulice a já musím nejprve zaostřit. Opravdu, limuzína už parkuje u chodníku. Doklopýtám několik kroků k autu a nechám si od Jonathana pomoct dovnitř. Když se usadí vedle mě, automaticky se k němu přivinu. Nejdřív nereaguje, ale pak mi s povzdechem zase položí ruku kolem ramen a dovolí mi použít jeho hruď jako opěrku pro hlavu.
"Grace, tohle opravdu není dobrý nápad."
"Proč ne?" zeptám se ospale a zavřu oči. Moje dlaň leží na jeho hrudi a já cítím jeho srdce. "Proč mi to tak komplikuješ?" Vím, že bych s ním takhle mluvit neměla, ale v tuto chvíli je mi všechno jedno. Prostě to musím vědět.
"Protože bys nikdy nemohla hrát podle mých pravidel," slyším ho říkat těsně u svého ucha.
"Tak to vyzkoušej," odpovím, aniž bych zvedla hlavu.
Neodpoví a mezi námi se rozhostí nekončící mlčení, zatímco limuzína jede nocí. Lehké pohupování a Jonathanovo tělesné teplo mě uspávají, já zapomínám, na co jsem se vlastně ptala, a pomalu kamsi odplouvám.
"Kde máš klíč, Grace?" Jeho hlas mě zase nutí otevřít oči, ale jenom na chvíli, protože všechno kolem se jaksi točí.
"Netuším," zamumlám. Není v mé tašce? Jonathan se ode mě odtáhne a já klesnu na sedadlo, zachumlám se pod jeho sako, které mě přikrývá jako deka. Kožené potahy zavržou a já slyším, jak Jonathan mluví se Stevenem, zatímco opět usínám. O jejich slova se nestarám. Někdy potom cvaknou dveře a rázem se ochladí. Zlobně se mračím, když mě někdo chytne za ruku. Bráním se, protože se mi nechce probouzet, ale ta ruka je pevná.
"Jdeme, Grace," slyším u svého ucha Jonathanův hlas a dovolím mu, aby mě vytáhl z auta. Pak mi zmizí půda pod nohama, protože mě zvedne a odnáší. Na chvilku pootevřu oči a vidím jasně osvětlený, velmi elegantní dům s dveřmi z černého lesklého dřeva. Světlo mě však oslňuje a všechno se se mnou točí, takže radši zase zavřu oči. Nemám ponětí, kde jsme, ale nebojím se - je se mnou přece Jonathan. Uklidněná sklouznu zpátky do spánku, který mě prostě nechce propustit, a propadnu se do příjemné tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama