Barvy lásky - 13. kapitola

28. října 2018 v 19:35 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
13. kapitola
Když se probudím, vidím jako první věc bílé dělené okno, na které chvíli hledím, protože je neznám. Dovnitř svítí slunce, takže už je ráno. Kde to jsem? Trochu otupěle se rozhlédnu a zjišťuju, že ležím na široké, krásně měkké posteli ve velké ložnici s bílými tapetami. Masivní dřevěná skříň a komoda u stěny jsou tmavé a lesklá parketová podlaha taktéž. Je na ní několik tlustých bílých vlněných koberců - jsou jako ostrůvky, které jí berou chlad. Jedinou barevnou skvrnu v místnosti představuje hranaté červené křeslo, na kterém leží nějaké šaty. Jsou zelené s drobounkými bílými puntíky a jsou mi povědomé. Takové mám taky. Dál tam leží pletené bolerko a vidím i košíčky podprsenky, bílé s krajkovým okrajem. Taky mám takovou.

Moje prsty se zatnou do měkké peřiny, pod níž ležím, a projede mnou mrazivý šok, když mi docvakne, že tamto na té sedačce jsou moje věci. Tohle jsem měla včera oblečené. Podívám se na sebe, ale nejsem nahá, mám na sobě kostičkovanou košili, která je mi příliš velká. Voní hezky a povědomě jako - Jonathan!
Se zakvílením se převalím na záda a chytím se za hlavu, když se mi vrátí vzpomínka na včerejší večer. Večeře s hrabětem z Davenportu. To víno a šampaňské, cesta limuzínou... Panebože. V zoufalství pevně zavřu oči a snažím se ty výjevy vyhnat z hlavy. Jenomže účinek alkoholu je pryč a realita se mi šklebí do tváře a nenechá se už odehnat. Byla jsem opilá. Hrozně opilá. Tak moc, že mě Jonathan musel podpírat, když jsme odcházeli z podniku, a později mě dokonce nesl. Vzpomínám si ještě, jaký to byl pocit v jeho pažích, které mě objaly a držely. Jenže kam mě to vlastně odnesl? Je to jeho ložnice? Soudě podle zařízení by mohla být, všechno je luxusní, drahé a velké. Něco takového si člověk může v Londýně dovolit, jen když má hodně peněz. Ale pokud je toto jeho ložnice, proč jsem tady? Proč mě neodvezl domů?
Kde máš klíč, Grace? slyším najednou říkat jeho hlas. Na to se mně ptal v autě, na to si vzpomínám. Já jsem to ale nevěděla a bylo mi to jedno. Hledal ho a nenašel? Zazvonil dole u dveří a v bytě nikdo nebyl? Nebo mě rovnou odvezl sem?
Posadím se a přitáhnu si pokrývku až k bradě, protože se najednou cítím tak bezbranná. Nemám ponětí, co se dělo v noci. Jen jedno je jisté: Jonathan mě nejdřív svlékl a pak mi oblékl vršek svého pyžama. To znamená, že mě viděl nahou. Po prsou se mi rozlézá horko a stoupá po krku až na tváře, protože tahle myšlenka je šokující a vzrušující zároveň. Vnímal to taky tak? Nebo ze mě byl jenom na nervy? Udělala jsem koneckonců hroznou ostudu. To už vlastně není ani překvapivé, protože co jsem vstoupila na anglickou půdu, stalo se to mým zvykem. Až na to, že tentokrát jsem neuškodila jen sama sobě, ale i Jonathanovi.
V duchu se přede mnou vynoří jízlivý obličej toho odporného Richarda, který tvrdil, že jsme s Jonathanem milenci. To Jonathana rozzuřilo. Dokonce říkal, že mě chce vyrazit - a já jsem odpověděla, ať mě raději políbí. Se sténáním schovám tvář do dlaní a přeju si, abych mohla vrátit čas. Určitě jsem všechno pokazila a on to myslel vážně - vyhodí mě, jakmile mu přijdu na oči. Nejraději bych si lehla, zavřela oči a doufala, že znova usnu - a že tohle všechno je jenom noční můra. Jenomže to je dost málo pravděpodobné, a já to vím. Neutíkej před svými chybami, Grace. To mi říkává babička Rose a já ji úplně vidím, jak mě provrtává přísným, nemilosrdným pohledem. Vždycky trvala na tom, že Hope a já za všech okolností
musíme převzít zodpovědnost za to, co děláme - a nést si případné nepříjemné následky.
S kyselým úsměvem na sebe pohlédnu. To je dobře, že mě teď babička nevidí. Myslím, že by ji to porazilo, kdyby věděla, že právě sedím polonahá v posteli jednoho z nejbohatších svobodných Angličanů a nevím, co se dělo v noci. Každopádně mě ale dokázala vybavit dostatkem zodpovědnosti, takže teď vstanu a budu připravená čelit osudu.
Teprve když spustím nohy z postele a postavím se, uvědomím si, že je mi kupodivu docela dobře. Po té včerejší pitce by mi správně mělo být zle a hlava by mi měla třeštit. Cítím se samozřejmě trochu přejetá, v ústech mám sucho a moje nohy nejsou nejjistější, ale přesto se divím, protože to mohlo být horší.
Horní díl pyžama mi sahá skoro až ke kolenům jako noční košile. Kalhotky mám na sobě, ty mi Jonathan nestáhl. Rychle jdu do koupelny - musím se nejprve podívat do zrcadla, než se odvážím z pokoje - a žasnu, když vidím, jak luxusně je vybavená. Všechno je černé, je tam obrovská prosklená sprchová kabina a vana, ve které se dá ležet ve dvou. Úžas je však rychle vystřídán zděšením, když se uvidím v zrcadle nad designovým umyvadlem. Vlasy mám totálně rozcuchané a řasenku rozmazanou, takže jsou moje oči černě orámované. Rychle a důkladně se umyju a dám si vlasy provizorně do pořádku. Potom se napiju z kohoutku, protože mám hroznou žízeň, a vypláchnu si pusu. Pak se vrátím do pokoje. Místo abych zamířila rovnou ke dveřím, vezmu to oklikou kolem okna, abych se podívala ven a zorientovala se. Na každý pád jde o jednu z luxusních čtvrtí Londýna, takže budu asi opravdu v Knightsbridge. Přímo naproti leží malý park se starými stromy a vysokým živým plotem. Průčelí domů, jež ho obklopují, jsou velice udržovaná a svědčí o bohatství. Na balkonech a před vstupy do domů, které jsou většinou zdobené kovanými ploty, stojí velké květináče se stromky, keři, a dokonce palmami.
Dům, v němž se nacházím, je jediný na této straně, který má zářivě bílou fasádu, takže tím víc vyčnívá. Různé keře ve velkých terakotových nádobách před vchodem výsledný dojem ještě zesilují. Pokud je tohle opravdu dům Jonathana Huntingtona, říkám si, tak se k němu hodí velmi dobře.
Znovu se zhluboka nadechnu a v hrudi při nádechu ucítím jakési prázdno, až to skoro bolí. Potom se otočím ke dveřím připravená na to, co mě za nimi čeká. Nejprve je to jen široká chodba, na jejíž podlaze pokračují ty samé tmavé parkety jako v ložnici. Vede z ní několik dveří, ale já mířím ke schodišti s moderním kovovým madlem. Když po něm sejdu, stojím ve velkorysé obytné hale, na kterou navazuje další stejně veliká místnost, a za průsvitným bílým závěsem rozeznávám kované zábradlí balkonu. Oba pokoje jsou zařízené moderně a vkusně sedačkami a křesly v harmonických světlých odstínech hnědé, komodami a knihovnami a strohou, ale jistě hodně drahou televizí, která citlivě zapadá mezi ostatní vybavení. Podlahu pokrývají ušlechtilé koberce a všechno působí jak z jednoho ateliéru, jako kdyby to bylo dílo nějakého špičkového bytového architekta. To, co tam ale dělá opravdu největší dojem, jsou obrazy a plastiky. Na všech stěnách visí výrazné moderní malby v sytých barvách, které okamžitě upoutají pozornost. V regálech i na zemi jsou rozestavené plastiky z nejrůznějších materiálů, velké i malé. Jonathan se tedy zjevně pro umění nejen angažuje, ale taky ho vlastní.
Stejně je to zvláštní, říkám si. Možná jsem viděla - jak se mi posmívá Annie - moc filmů odehrávajících se na anglických šlechtických sídlech, protože od budoucího hraběte bych čekala, že bude mít doma hromadu starožitností. Rodové dědictví. Nic takového tu však nevidím, s výjimkou starožitného klavíru z leštěného hnědého dřeva a s výklopnými mosaznými svícny, který stojí v sousední místnosti a vypadá v ní opravdu jak z jiného světa.
Pak uslyším hlasité zařinčení a trhnu sebou. Nějaký hlas zakleje a já poznám, že patří Jonathanovi. Přichází to z patra pode mnou, odkud ke mně stoupá i lákavá vůně pražené slaniny. Proto pokračuju po schodech a sejdu ještě o patro níž, kde se zase v úžasu zastavím a prohlížím si jídelnu s dlouhým těžkým stolem s kamennou deskou. K němu by se vešlo deset lidí. I tady zdobí stěny a rohy podobná umělecká díla jako nahoře.
Moje bosé nohy nedělají na parketové podlaze žádný hluk. Vydám se kolem stolu k úzkému průchodu vedoucímu do kuchyně, jak se zdá. I ta je strohá a prostorná a úplně jiná než v bytě v Islingtonu. Šedivá plocha kuchyňských skříněk je vysoce moderní a lesklá, spolu s pracovní plochou ze světlého mramoru skýtá velice puristický, elegantní obrázek. Kryty přístrojů z ušlechtilé oceli nemají žádná viditelná tlačítka, takže vypadají čistě a prostě. Protiklad k tomu tvoří úzký kamenný stůl, který tam stojí jako ostrůvek mezi oběma stěnami plnými nejmodernějšího kuchyňského vybavení. Je podobný tomu vedle v jídelně, jen je mnohem menší. Kolem něj stojí čtyři židle, které se svými zakroucenými vysokými opěrkami vypadají jako zmenšeniny ušáků. Jsou potažené šedým sametem a dodávají chladné místnosti jisté teplo.
Zůstávám stále v průchodu a pozoruju Jonathana, který stojí zády ke mně u sporáku. Má na sobě kárované kalhoty od pyžama, které musí pocházet z dílny nějakého návrháře, a k tomu seprané triko, které se k nim vůbec nehodí, takže na něm působí krásně nedbale. Kromě toho v něm v té přetechnizované místnosti vypadá jako cizí těleso.
Je tu ale doma, což je vidět na tom, jak si počíná u sporáku, jak cosi stírá utěrkou, kterou pak dobře mířeným obloukem odhodí do dřezu, zatímco druhou rukou pohazuje pánví, na které prská slanina, aby hned nato obracečkou rozhrnul míchaná vejce ve druhé pánvi.
On umí vařit, pomyslím si a zkonstatuju, že to bych opravdu nečekala. Byli jsme za ty dva týdny v tolika restauracích, že jsem si myslela, že se stravuje výhradně takto. A že doma má personál, který se stará o všechny jeho každodenní potřeby. Vždyť je přece nejenom bohatý, ale taky šlechtic, takže by mohl být odmala zvyklý na majordomy a kuchařky a tak podobně. Jak se ovšem zdá, jsme v domě sami. Takhle se člověk může mýlit, pomyslím si.
Pak si všimnu, že jeho pohyby v sobě mají navzdory vší rutině cosi nervózního, jako kdyby se ve skutečnosti nesoustředil na to, co dělá. Zřejmě se mu přihodila menší nehoda, protože když se trochu pootočí, vidím na přední straně jeho trika cákance od tuku. Zdá se, že o nich dosud nevěděl, protože se zarazí, když si jich všimne.
Pak se otočí a stahuje to triko ze sebe, chvatně si ho přetahuje přes hlavu. Když ho má už jen na předloktích a chce ho stáhnout úplně, najednou uvidí mě a strne uprostřed pohybu, pár vteřin na mě hledí s výrazem, při kterém je mi střídavě horko a zima. Skoro už čekám, že si to triko zase natáhne, ale to neudělá a stáhne ho ze sebe úplně. Nakonec ho přehodí přes opěradlo židle.
"Dobré ráno." Řekne to klidně a vůbec ne rozzlobeně, jak bych očekávala, ale jeho pohled zůstává vážný. Ani stopa po úsměvu.
V ústech mám sucho, takže nemůžu odpovědět, protože moje oči už nevisí na jeho tváři, ale na jeho nahém trupu. Jeho široká hruď je hladce vyholená a svalnatá, ale ne přehnaně jako u kulturistů. Jen tak, že se každý sval zřetelně rýsuje pod kůží, lehce zaoblený biceps, široké ploché prsní svaly a výrazně členěné břišní svaly, které zabíhají pod pás kalhot. Jeho kůže není tak světlá jako moje, má ten olivový nádech tmavovlasých lidí a tvoří teď, když je z ní vidět tolik, ještě ostřejší kontrast k jeho jasným, zářivě modrým očím, které mě upřeně pozorují.
"Dobré ráno," vymáčknu ze sebe, když mi dojde, že čeká na mou odpověď.
Hlasité syčení z pánve ukončí napětí, které mezi námi visí, Jonathan přeruší oční kontakt a otočí se ke sporáku, aby obrátil slaninu.
"Máš hlad?" zeptá se přes rameno.
Přikývnu, i když to není pravda, a svalím se na židli. Momentálně asi nejsem schopná pozřít sousto, ale nechci ho urazit.
Chvíli nato přede mnou stojí talíř s kouřící anglickou snídaní. Voní to nádherně. Jenomže já opravdu nemám chuť k jídlu.
Jonathan si sedne ke mně ke stolu. Taky se na talíř jen dívá a nevezme příbor do ruky. Pak se podívá na mě: "Jak se má tvoje hlava?"
Dotknu se rukou spánku a křivě se usměju. "Překvapivě dobře. Já myslela jsem, že... že mi bude hůř." Je mi trapné mluvit o svém včerejším stavu. "Ale jde to."
"Takže ten prášek pomohl."
"Jaký prášek?" Zmateně na něj hledím. Na to si vůbec nevzpomínám. "Tys mi něco dal?"
Roztáhne rty do nečitelného úsměvu. "Víceméně. Rozpustil jsem tabletu ve vodě a nalil jsem ji do tebe. Preventivně. Já to tak taky dělám, když to přeženu s pitím." Říká to poklidně, takže nedokážu posoudit, jestli je mu ta situace nepříjemná, nebo ne. "To si už nepamatuješ?"
Rozpačitě zavrtím hlavou a dál se na sebe díváme, aniž bychom se starali o jídlo. "Proč jsi mě neodvezl domů?" zeptám se nakonec, abych prolomila mlčení.
"Chtěl jsem, ale tys neměla klíče."
"Mohls zazvonit."
"V celém domě už byla tma."
"Třeba tam ale někdo byl a přišel by otevřít."
Pozvedne obočí. "Mám se snad omluvit, že jsem tě v tom stavu prostě nesložil před vchodem a nenechal tě tam?"
"Ne, jistěže ne," odpovím tiše. "Já... nechtěla jsem ti jenom dělat potíže."
Prudce vstane a jde ke sporáku, jako kdyby si musel zvětšit odstup. Opře se o něj bokem a založí paže na holé hrudi, která mě pořád tak hrozně rozrušuje. Rychle sklopím pohled a teprve teď si uvědomím, že vzor toho vršku od pyžama, co mám na sobě, odpovídá vzoru jeho kalhot! Zaznamená můj pohled a vyloží si ho správně.
"Musel jsem ti něco obléct. Leželo čerstvě vyprané ve skříni. A když už jsem ho měl v ruce... " Ukáže na svoje kalhoty.
"Takže tos mě svlékl ty?"
Vím, že to mohl být jedině on, když tu kromě nás dvou nikdo další není, ale přesto se musím ujistit. Přikývne a já naprázdno polknu při představě jeho rukou, které ze mě stahují šaty a rozepínají mi podprsenku. Proč jsem to jen musela prospat?
"A tys spal kde?" Když jsem vstávala, viděla jsem, že na druhé polovině postele je dolík, jako kdyby tam taky někdo ležel, ale možná jsem se jen v noci převalovala po celé posteli.
Jonathan si odhrne vlasy z čela. "Jsou tady tři ložnice," prohlásí. Dívám se do země. Takový dům musí mít pochopitelně víc než jednu loţnici. A proč by se měl Jonathan Huntington ukládat vedle své opilé zaměstnankyně? "Část noci jsem ale zůstal u tebe," přizná a moje hlava vyletí do výše.
"Co?" Šok z jeho slov ve mně rezonuje. "Proč?"
"Nebylo ti dobře."
A opravdu se mi teď vrací vzpomínka, jak se sténáním ležím na široké posteli a všechno se se mnou točí. A na to, jak mi bylo zle. Najednou to dává smysl. "Proto jsi mi dal ten prášek."
To už je jenom konstatování a on přikývne. "Zvracela jsem?"
Vylekaně na něj hledím. Jestli bude odpověď kladná, propadnu se na místě do země. On se ale jenom nepatrně usměje.
"Ne."
"To je dobře," oddechnu si úlevou.
Úsměv z jeho tváře zmizí, napětí, které se mezi námi vytvořilo, je skoro nesnesitelné a srdce mi z něj buší jako o závod.
"Vyrazíš mě teď?" zeptám se zdráhavě.
K mé obrovské úlevě zavrtí hlavou. "S Richardem se vídám jen soukromě, ne pracovně. Ten tvůj výstup byl sice velice trapný, ale neohrozil žádné obchody."
V první chvíli se divím, proč mě na tu večeři tedy vůbec bral, když šlo o soukromé setkání, ale pak mi dojde, že to jídlo a to, jak jsem se předvedla, vůbec není ten problém.
"A co to potom?"
Vím, že ví, co tím myslím. Vidím mu to na očích. Žaludek se mi stáhne a dech mi drhne, zatímco čekám na odpověď.
Trvá chvíli, než něco řekne, a když to udělá, zní jeho hlas nanejvýš věcně.
"Nestalo se nic, co by bylo důvodem k výpovědi."
Dlouze vydechnu. "Ne," řeknu a nevyslovím to "bohužel", které si jen myslím. Nedokážu ovšem potlačit povzdech, když si měřím vypracované svaly jeho paží založených na hrudi.
"Zatraceně, Grace."
Je zpátky u mě tak rychle, že sebou polekaně škubnu. Jeho ruce sevřou má zápěstí a on mě zvedne ze židle, která se překlopí dozadu a práskne do podlahy, a tlačí mě pozadu před sebou, dokud se neocitnu zády nalepená na dveřích velké lednice z matné oceli. Moje paže jsou uvězněné kdesi nad mou hlavou, drží je železným stiskem. Je úplně blízko, ale naše těla se nedotýkají.
"Máš ty vůbec ponětí, jak moc jsi svůdná s těmi rezavými vlasy, porcelánovou kůží a těma velkýma zelenýma očima, které se tváří tak nevinně, že by tě člověk nejradši popadl a odnesl do nejbližší ložnice? Není divu, že... " Nedokončí větu, pustí moje ruce a o krok ucouvne.
"Že co?" zeptám se nejistě a mnu si zápěstí. Je to jenom zašeptání.
Nevrle zavrtí hlavou. "Nic."
Odvrátil se, ale pořád stojí tak blízko, že se ho můžu dotknout. Opatrně natáhnu ruku a položím mu ji na záda, pohladím jeho kůži. Nemůžu jinak.
"Jonathane?"
Když se ke mně otočí, má ve tváři výraz, který jsem ještě nikdy neviděla a který mi vezme dech. Chce mě, to dokážu poznat, i když nemám zkušenosti. Z nějakého důvodu se tomu ale brání.
"Já nemíchám pracovní a soukromé, Grace," pronese, ale jeho planoucí pohled neuhýbá.
"Ale mícháš," namítnu a popojdu k němu o krok blíž. Jeho pohled potemní, vypadá nebezpečně a já nevím, kde beru kuráž dál ho provokovat. Nejde to zastavit. Dívám se na něj málem prosebně a šeptám: "Já chci, abys to dělal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama