Barvy lásky - 2. kapitola

23. října 2018 v 12:07 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
2. kapitola

Když jsem šla k němu, nespustil mě z očí. Z očí, jejichž modř byla fascinující už na fotce. Ale ve skutečnosti je to jiné. Hluboké. Zářivé. Upřeně se na něj dívám, nasávám každý detail.
Je vysoký, mnohem vyšší, než jsem si myslela, a celý v černém, černé kalhoty, černá košile, černé sako. Jako já. Jenom samozřejmě nemá ţžádný barevný šátek. Haha. Jeho vlasy jsou také černé a jaksi troufale dlouhé, padají mu do čela a kousíček i přes límec. Na rozdíl ode mě je jeho pleť opálená, což ještě zvyšuje kontrast k jeho zářivě modrým očím. Kromě toho se dnes zřejmě neholil, protože na tvářích má tmavý stín. To všechno vnímám v té vteřině, kdy moje ruka visí mezi námi ve vzduchu, aniž by ji uchopil. Sjedu pohledem k jeho ústům. Ten úsměv, který mu prve pohrával na rtech, je pryč a výraz jeho tváře mě najednou znejistil. Hledí na mě, jako kdyby vůbec nechápal, co po něm chci. Odkašlu si, nechám ruku napřaženou.

"Ráda vás poznávám - sire." Je snad šlechtic. Jak se šlechtic oslovuje? Zatraceně. "Nevím, jak to mám říct. Chci říct, že bych vůbec nečekala, že mě vyzvednete na letišti. Ale já těším se. Na praxi. Moc. Je to pro mě opravdu moc... "
Poslední slova ze mě lezou jen trhaně, protože tu něco nehraje.
"Jonathane?"
Přímo za mnou zazní hluboký hlas s podivným přízvukem, který si neumím zařadit, a když se polekaně ohlédnu, stojí tam nějaký muž. Japonec. Není tak vysoký jako Jonathan Huntington, ale i tak dost vytáhlý, takže si mezi nimi připadám jako trpaslík. Za ním stojí další dva muži, také Japonci, ale menší, evidentně jeho doprovod. A teprve teď si uvědomím, že za Jonathana těsněji přistoupil jakýsi blonďatý obr a trochu menší hnědovlasý muž, jako kdyby mu měli v nouzi přispěchat na pomoc. A všichni se na mě dívají stejně nechápavě.
Ach bože. Je mi horko a zima, když mi dojde, jak neuvěřitelně trapnou chybu jsem udělala. Jonathan Huntington tu není proto, aby vyzvedl praktikantku z Chicaga. Čeká tu na toho japonského biznismena, co stojí za mnou, který nějakou krutou náhodou přiletěl ve stejný čas jako já. Teď právě jsem ze sebe udělala příšerného blbce. Hůř než příšerného. Děsivě neomluvitelně hrozného.
Několik mučivých vteřin nikdo nic neříká a já se v duchu svíjím. V zoufalství zavřu oči a v tu samou chvíli cítím, jak se něčí ruka sevře kolem té mé, kterou jsem zapomněla stáhnout. Když oči zase otevřu, Jonathan Huntington se na mě dívá. Je to jeho ruka, která mě drží. Pevně. Příjemně. Konejšivě. Usmívá se a já vidím, že mu na jednom řezáku chybí odštípnutý rožek, což jeho úsměvu dodává chlapeckou jiskru, s čímž jsem nepočítala, a rázem mi měknou kolena. Anebo je to
taky tím, že se cítím tak nekonečně trapně, že mě nohy prostě nechtějí nést.
"Slečno Lawsonová, těší mě." Nemá ponětí, kdo jsem. Ale chce mě zachránit. Teplo z jeho ruky přechází do celého mého těla.
Musíš se omluvit a jít, říká mi hlas v hlavě jasně a zřetelně, ale jsem jako přimrznutá, hledím jako hypnotizovaná do tváře Jonathana Huntingtona a nedokážu pořád ještě pochopit, jak může být někdo tak atraktivní. Pak mi pustí ruku a já se zase vzpamatuji. Ukáže na vysokého Japonce, jehož věk se dá těžko odhadnout.
"Smím vám představit Yuuta Nagaka, našeho obchodního partnera, který právě přiletěl z Tokia?"
Otočím se a lehce se ukloním tomu muži, který na mě hledí znepokojivě pronikavým pohledem. Jonathan Huntington řekne jména ostatních čtyř, kteří na mě kývnou, ale já si dokážu zapamatovat jen to, že se ten blonďák jmenuje Steven. Můj mozek není schopný vyprodukovat rozumnou myšlenku.
"A vy jste naše nová praktikantka, slečno Lawsonová?" ptá se Jonathan Huntington. Říká to tak nějak zvláštně, jakoby shora, a něco v jeho tónu ve mně budí protest. Určitě je příšerně nafoukaný. To byla slova mé sestry, když jsme si spolu tenkrát prohlížely tu fotku. Zřejmě měla pravdu. Na druhou stranu mi do vědomí proniká skutečnost, že mě kvůli tomu hroznému omylu vůbec nezesměšnil, a můj vděk zastíní všechny ostatní pocity. Pokud je toto anglická zdvořilost, tak se přes trochu té nafoukanosti ráda přenesu.
"Já ano. Z Chicaga," koktám, jako by to vysvětlovalo, proč jsem se předvedla jak úplný pitomec. Japonec ztrácí trpělivost, je to na něm vidět. Mám pocit, že u něj bych z takového přešlapu nevyvázla tak lacino, nebo si takto alespoň
interpretuji jeho pohled, kterým mě provrtává. Konečně se mi zase probouzí mozek. Měla jsem štěstí, a snad se nebudu muset do smrti stydět, že jsem naivní, až to bolí. Ale jestli tu budu ještě chvíli stát, tak se to možná změní.
"Musím utíkat. Na metro. Mám za chvíli schůzku." Dívám se na Jonathana Huntingtona a celé je to tak absurdní, že pokrčím rameny a nedokážu potlačit úsměv. "U vás."
Udiveně pozvedne obočí. "U mě?"
"Ach, ano, ne - chci říct ve vaší firmě. Vždyť víte. Ta praxe." Už se zase v duchu kroutím. Bože Grace, nepokoušej se být vtipná. Po tomhle výstupu beztak zruší spolupráci s Chicagskou univerzitou, protože bude mít po krk omezených amerických studentek, které takto zve do Británie. Opravdu musím jít, než to ještě víc pokazím.
"Takže. Na shledanou."
Sevřu madlo kufru a vleču ho dál. Muži se hned semknou a zavřou tu mezeru, jako kdyby čekali jen na to, až konečně odejdu, a mluví spolu. Ještě jednou se krátce ohlédnu, ale když zachytím pohled Japonce, který hovoří s Jonathanem Huntingtonem, odvrátím hlavu a vroucně doufám, že mluví o obchodních věcech, a ne o mně. Na okamžik zavřu oči, zatímco mi váha kufru, který vezu naklopený za sebou, trhá ruku. Tak to by bylo - moje setkání s Jonathanem Huntingtonem. To jsi udělala skvěle, Grace, fakt skvěle. Až se s ním někdy potkám ve firmě, tak budu jenom doufat, že si nezapamatoval můj obličej - nebo se radši celé tři měsíce budu schovávat za nějakou kartotékou. Něčí ruka mě chytí za loket a donutí zastavit. Vylekaně se ohlédnu - a zase se dívám do modrých očí Jonathana Huntingtona.
"Pojedete s námi, slečno Lawsonová," prohlásí opět tím blahosklonným tónem, který nestrpí odmluvy.
Kdybych mohla dýchat, pak bych na to něco odpověděla. Za ním stojí Steven, ten blonďatý obr, a než stačím pochopit, co se děje, má můj kufr a táhne ho pryč, zpátky k těm japonským biznismenům. Jonathan Huntington mě stále drží za ruku. Konečně mi zase naskočí mozek.
"Hej!" vytrhnu se mu. "Ne, ne!" volám za obrem, který se hned zastaví. Jonathan Huntington ho však gestem posílá dál. Pak na zádech ucítím jeho ruku, jak mě nesmlouvavě postrkuje před sebou.
"Můj asistent vám jen chce pomoct se zavazadlem," řekne a dívá se na mě, jako bych to neměla v hlavě tak úplně v pořádku. Možná vážně nemám.
"Nemůžu s vámi jet," řeknu a zastavím se. To je přece logické a musí to chápat. Musí s tím Japoncem probrat něco důležitého, jak předpokládám, protože jinak by asi nepřiletěl osobně z Tokia, a já u toho budu jen překážet. Krom toho - ten panovačný tón se mi nelíbí. A taky nechci, aby mi někdo jen tak bral zavazadlo.
"Prosím, můžete tomu člověku - můžete svému asistentovi říct, aby mi vrátil kufr? Musím vážně na metro, jinak přijdu pozdě."
Koutky jeho úst se pozvednou, protože se zřejmě dobře baví, a já zase vidím chybějící kousíček zubu. Jak to, že u jiných by to byla vada na kráse, kdežto u něj je to neuvěřitelně atraktivní? Dech se mi zase zadrhne.
"Pozdě na schůzku se mnou?" zeptá se a zní to jednoznačně posměšně.
To mi vrátí dech. Zvednu bradu. "Ne. Pozdě na schůzku ve vaší firmě." Jeho úsměv mě skoro rozzuří. Teď už dýchám zase volně. "Myslím, že není vhodné, abych vás dál rušila. Máte důležitého hosta a cítila bych se nepříjemně, kdybych vás po tom nedorozumění ještě dál obtěžovala." Zase si uvědomím, že od něj vlastně bylo moc milé, že mě v tom nenechal vykoupat. "A děkuji."
"Za co?"
Ach ne. Grace, zatraceně, přemýšlej, než něco řekneš. "Vždyť víte. Teď před chvílí jste taky nemusel - být tak laskavý."
"Tak proč tedy odmítáte, když vám laskavě nabízím, že vás svezeme?"
"Já... " Chce mě zmást? Jestli ano, tak se mu to dokonale daří. "Nechci přijít pozdě," řeknu skoro zoufale.
"V tom případě mě doprovodíte. Autem tam budete rychleji než metrem."
Ještě se trochu vzpírám, i když proti jeho velké horké ruce na mých zádech je každý odpor zbytečný.
"Ale co váš přítel, chci říct obchodní partner? Jistě potřebujete něco probrat. "
"Nemá nic proti tomu, abyste jela s námi, věřte mi."
Způsob, jakým to říká, mě irituje. Zní to sarkasticky, a v jeho hlase zaznívá ještě něco, při čem mi přeběhne mráz po zádech. Jsem ale moc rozrušená, než abych o tom přemýšlela, protože jsme zpátky u ostatních mužů.
"Slečna Lawsonová nás doprovodí," prohlásil Jonathan Huntington, jako by to nebylo dost očividné, když mě sám přivlekl zpátky a jeho asistent táhne můj kufr. Zní spokojeně. Není divu. Pravděpodobně vždycky dostane, co chce.
Japonci strohým asijským způsobem přikývnou, zatímco Steven a ten hnědovlasý na mě hledí se zvědavým, ale velmi odtažitým zájmem, asi jako když se člověk dívá na automobilovou nehodu, kterou míjí. Ale přesně to možná taky jsem - nečekaná nehoda. Mlčky vykročíme.
Jonathan Huntington a ten vysoký Japonec jdou za mnou a mám pocit, jako bych v zádech cítila jejich pohledy. Tiše se baví - japonsky. Možná proto jim nevadí vzít mě s sebou - stejně nebudu ničemu rozumět. Na okamžik znejistím. Jsem snad úplně šílená, když jsem chvilku uvažovala o tom, že tuto nabídku nepřijmu? Jonathan Huntington bude příští tři měsíce mým šéfem a mě nenapadne nic lepšího než se mu nejprve vnutit a pak dělat drahoty, jako kdyby po mně snad něco chtěl. Vrať se na zem, Grace, napomínám se. Měla si více štěstí než rozumu. Hleď z toho vytřískat to nejlepší.
V autě - dost dlouhé limuzíně se dvěma koženými sedačkami proti sobě - se vrací moje pochybnosti a já si jsem jistá, že byla chyba nejet metrem.
Sedím ve směru jízdy na jedné sedačce s Jonathanem Huntingtonem a tím hnědovlasým, zatímco o tu protější se dělí hlavní Japonec se svým asistentem. Ten druhý sedí vepředu s obrovitým Stevenem, který řídí. Japonskému asistentovi, který je s námi vzadu, balancuje na kolenou aktovka a hnědovlasý telefonuje nebo posílá esemesky, zatímco jedním uchem poslouchá rozhovor obou šéfů.
Jonathan Huntington a Yuuto Nagako sedí pohodlně opřeni a baví se stále japonsky. Netuším, kolik je tomu Japonci let, protože jeho tvář je tak hladká, ale vzhledem k tomu, jak mu na spáncích šediví vlasy, hádám mu nejméně o deset let víc než Jonathanovi.
Zatímco hovoří, dívá se Yuuto Nagako chvílemi na mě, což je mi nepříjemné, a občas mám skoro pocit, jako by se mluvilo o mně. Ale to je stejně absurdní jako celá tahle situace. Nevím, kdy jsem se naposledy cítila tak nemístně. Nikdy jsem neseděla v takovém autě, což by samo o sobě - spolu s tím, že se tu jezdí vlevo - bohatě stačilo, aby to na mě udělalo dojem. Jsem však natolik zaměstnaná tím, cítit se mezi těmi velkými cizími muži malá a bezvýznamná, že vůbec
nestíhám obdivovat okolí. Znám pouze Jonathana Huntingtona, ale jelikož je to jen z toho důvodu, že jsme se sestrou viděly a obdivovaly jeho fotku, příliš mě to neuklidňuje. Je toho na mě prostě trochu moc. Nejhorší na tom je, že ho cítím, když sedím tak blízko u něj. A na rozdíl od toho muže v letadle mi to vůbec nevadí. Ne, voní hezky. Tak příjemně, že se přistihnu u toho, jak se zhluboka nadechuju, abych nasála víc té vůně. Možná to ani není žádný deodorant. Možná tak prostě voní. Ať je to, co chce, stoupá mi to každopádně do hlavy. A to vůbec není dobře, protože tím se ještě víc soustředím na něj a zvládám nervozitu mnohem hůř.
Stísněně se držím sedadla a modlím se, abychom byli brzy na místě. Ale pokaždé, když to velké auto zatáčí, tiskne mě to k Jonathanu Huntingtonovi. Tedy tiskla bych se k němu, kdybych se proti tomu vší silou nevzpírala. Sedadla jsou velmi měkká a je na nich spousta místa pro dva. Sedíme tam však tři a široká prohlubeň a gravitační zákony mě stále nebezpečně posouvají k němu. Nemůžu nic dělat. Sedím proto jako v křeči a dívám se z okýnka v naději, že si nikdo nevšimne, že jsem tam taky. Pak Jonathan Huntington nečekaně položí ruku na opěrku za mnou. Tím zmizí jeho široké rameno a já mám víc místa. Jenomže to rameno bylo taky něco jako nárazníková zóna, místo, kde se naše těla mohla
dotknout, když jsem se zrovna nedržela dost pevně. Teď už tam nic není a v příští pravotočivé zatáčce sklouznu k němu. Úplně. Plný kontakt. Sedíme tam nalepení bok na boku, a protože jsem se instinktivně snažila něčeho zachytit, opírám se dlaní o jeho hruď a cítím, že kolem mě položil paži a drží mě nad loktem. Zřejmě taky jen reflex, aby mě zachytil.
Svět se na vteřinu zastaví. Cítím teplo jeho těla, ale taky to, jak se mu svaly pod mou rukou napjaly. Jeho pohled sklouzne z mého obličeje k výstřihu a zase zpátky. Shlédnu dolů a vidím, že se mi posunula halenka a odhaluje víc, než by měla. Když se na něj zase podívám, už se neusmívá a jeho oči jsou temnější. Nemůžu se ani nadechnout a jen hledím na něho. Cítím na kůži mravenčení všude tam, kde se dotýkáme, a cítím červeň, která se mi dere do tváří. Rychle se odtáhnu - od jeho hrudi, ale jinak to nejde - a zasunu se zpátky do rohu. Jeho ruka mě propustí.
"Omlouvám se," mumlám a nedokážu skrýt své zděšení. Musím odtud pryč.
Stáhne ruku z opěradla a sedíme zase tak jako předtím. Japonský asistent se naštěstí baví s hnědovlasým o naplánování nějakých schůzek. Jen Yuuto Nagako se na tom rozhovoru nepodílí a soustředěně mě pozoruje, jako ostatně celou dobu. Něco japonsky řekne Jonathanu Huntingtonovi, který se na mě potom otočí.
"Jak dlouho u nás budete, slečno Lawsonová?" Skutečnost, že mě najednou oslovil, mě znervózní ještě víc. Neptá se totiž tak, jako by chtěl začít neškodnou konverzaci, ale jaksi věcně a odtažitě. Jako by to byla důležitá informace, kterou k něčemu potřebuje.
"Tři měsíce," odpovím a olíznu si rty. Mám hrozně suchou pusu.
"A jste z ?"
"Z Chicaga."
"Jistě. To jste už říkala."
Otočí hlavu a sleduje mě pohledem, před kterým není úniku. Pořád prostě sedíme příliš blízko k sobě, i když se teď setkávají jen naše ramena. Cítím, jak je jeho paže pod sakem tvrdá, a kousek se odsouvám. Přesto stále cítím jeho teplo, které se zřejmě přenáší na mě.
"Takže studujete u profesora Whita?"
Přikývnu. Pomalu se vzpamatovávám z šoku. Zřejmě tedy přece jenom neškodná konverzace.
Nezávazný rozhovor je přesně to, co teď potřebuju. "Znáte ho?"
"Ne, osobně ne. Ale můj společník Alexander Norton se s ním dobře zná. Spolupráce s vaší univerzitou byla navázána jeho prostřednictvím, pokud vím."
O tom se profesor White nezmiňoval, ale vysvětluje to, proč anglická firma nabízí americkým
studentům ekonomie placenou praxi. Odměna není tak vysoká, abych z ní zbohatla, ale můžu si dovolit pronajmout v Londýně byt.
"Co vás láká na ekonomii, slečno Lawsonová?"
Zbývající muži domluvili a Jonathan Huntington se ptá do ticha. Všichni se na mě dívají a mně by bylo milejší, kdybych zase byla jen vzduch. Pak ale nakrčím čelo, protože můj mozek teprve teď registruje tón, kterým se mě zeptal. Zní už zase lehce pobaveně. Jako kdyby to bylo téma, které není vhodné pro někoho, jako jsem já, jako kdyby ekonomie a já byly dva neslučitelné protiklady. Dobrá, možná jsem se doposud nechovala jako dvakrát inteligentní exemplář ženského pohlaví, ale to není důvod, aby se mnou jednal svrchu. Jsem dobrá. Jinak bych to místo nedostala. Člověk musel projít
konkurzem - a já jsem ho vyhrála.
"Ráda pracuji s čísly," řeknu vědomě nedbale a usmívám se pokud možno suverénně, jako kdyby byl pravý důvod příliš komplexní, než abych ho tu teď rozváděla. Co umíš ty, umím i já, pomyslím si a jsem se svým výkonem docela spokojená. Dokud nepoloží druhou otázku.
"A co vás láká na Huntington Ventures?"
Polknu. Před výběrovou komisí na univerzitě jsem k tomuto tématu dokázala pohotově a přesvědčivě jmenovat deset bodů, ale teď dokážu jen hledět zakladateli této firmy do příliš modrých očí a nevymáčknu ze sebe ani slovo. Naštěstí už ale nemusím nic říkat, protože jsme na místě. Limuzína zastaví před vchodem moderní prosklené kancelářské budovy. Má nejméně dvanáct pater a její průčelí se mírně dme do ulice. Jedna strana je přímá, zatímco druhá lehce ustupuje, takže výsledkem je zajímavý, téměř kónický tvar. Sedím na straně do silnice, kde v rychlém sledu míjí jedno auto druhé, takţe čekám, až muži vystoupí na chodník, a pak je následuju. Když lezu z auta, podá mi Jonathan Huntington ruku, aby mi
pomohl, a i když v prvním okamžiku váhám, přijmu ji. Bylo by dětinské toto gesto ignorovat a já jsem se dnes ztrapnila už dost. Stoprocentně to ale není zdravé pro moje srdce, dotýkat se ho. Jakmile stojím na chodníku, pouštím jeho ruku. Blonďatý obr vytáhne z kufru moji černou obludu na kolečkách, ale místo aby mi ji předal, táhne kufr skleněnými dveřmi do budovy.
"Až po vás." Jonathan Huntington mi naznačí, ať jdu první, a i Japonci mi dají přednost. Hala je rozlehlá a elegantní, s recepčním pultem ze dřeva a skla, před nímž světlovlasý řidič nechává můj kufr. Stojí tam dvě dívky, jedna za recepcí, ruhá před, a se zájmem se na nás dívají. Jonathan Huntington je pozdraví a prohodí s nimi pár vět. Kradmo pohlédnu na hodinky. Půl jedenácté. Zatraceně.
Ta dívka, co stojí před recepcí, vykročí ke mně. Je přibližně stejně stará jako já, má krátké hnědé vlasy, které vypadají velice leţérně, ale přesto stylově. Ke světle zelenému kostýmku z lehkého manšestru má sladěný batikovaný top a strohý, ale nápadný stříbrný řetízek. Je to trochu neobvyklý styl pro takovou firmu, ale není to přehnané - a k ní se jaksi hodí.
"Ahoj," řekne. "Jsem Annie Frenchová. Už na tebe čekám, Grace."
To důvěrné oslovení mě zaskočí, ale po té hororové cestě z letiště je to příjemné. Konečně jsem se setkala s někým, z koho nemám zmatek v hlavě.
"Mám zpoždění," říkám nešťastně, když si třeseme rukama.
"To nikdy, pokud přijedeš se šéfem," odpoví a usměje se na mě. Líbí se mi.
Než můţeme říct něco dalšího, stojí najednou vedle mě Jonathan Huntington. Ostatní muži čekají u výtahu a dívají se naším směrem.
"Hodně štěstí při praxi, slečno Lawsonová," popřeje mi. "Doufám, že se vám u nás bude líbit."
Namáhavě polknu. "Děkuji."
"Mimochodem, černá vám sluší. Hezká barva." Letmo se podívá sám na sebe. Když znovu zvedne pohled, jeho modré oči zajiskří a na rtech mu pohrává úsměv, při němž mi zase měknou kolena. Než stačím cokoliv odpovědět, otočí se a jde k výtahu. Nejistě se za ním dívám a přemýšlím, jestli si mám opravdu přát, abych ho ještě někdy viděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama