Barvy lásky - 4. kapitola

23. října 2018 v 13:20 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
4. kapitola
Když o něco později zvednu oči od papírů a poznámek, které jsem si udělala, s údivem zjistím, že už jsou skoro tři. Zabrala jsem se do těch materiálů natolik, že jsem zapomněla na čas. Promnu si oči. Teď už opravdu cítím ten spánkový deficit, takže jdu do kuchyňky, abych si udělala něco na povzbuzení. Annie nepřeháněla, je to velice moderně zařízená místnost se vším luxusem, jaký si člověk může přát. Je tam automat na čaj a jeden z těch drahých kávovarů, kde si člověk může sám navolit, jakou chce směs. Chvilku se rozmýšlím a rozhodnu se pro čaj. Jsem přece v Anglii - takže si už raději budu zvykat.

Přejdu s pohárkem k oknu a dívám se ven na City of London. Budova, ve které sídlí Huntington Ventures, patří k novostavbám, ale přímo naproti stojí nějaký historický dům. Nemůžu říct, jestli je to Burza nebo budova Anglické banky, ale to ještě zjistím - budu mít dost času si všechno v klidu prohlédnout. Teď je začátek května a já poletím zpátky do Chicaga až koncem července, takže mám dvanáct týdnů na to, abych poznala toto vzrušující město.
S úsměvem zvednu pohled k obloze, která už není pokrytá mraky jako při mém příjezdu, ale je zářivě modrá. Tady uvnitř běží klimatizace, ale odpolední slunce, zrcadlící se v oknech budovy naproti, dává tušit, že venku bude příjemně teplo. Chci se už otočit a vrátit se do kanceláře, když tu mi pohled padne dolů na ulici, kde právě v tu chvíli zastavuje dlouhé černé auto. Poznávám limuzínu, ve které jsem dnes jela, a srdce mi poskočí, když o chvilku později uvidím vyjít na chodník přímo pode mnou dva muže. Jonathana Huntingtona poznávám okamžitě i z té vzdálenosti a ten druhý musí být ten Japonec Yuuto Nagako. Mluví spolu, když nastupují, a vzápětí se limuzína zase rozjede a zařadí se do provozu. Zabočí za roh a zmizí mi z očí.
Támhle si jede, pomyslím si lítostivě. Jonathan Huntington - ten muž, od kterého mám držet ruce dál. Pohodím hlavou. Jako by on snad chtěl, aby to bylo jinak. Sni dál, Grace. Anebo radši už nesni. Probuď se.
Rychle odejdu z kuchyňky a protnu tichou chodbu. O kus dál vepředu jsou otevřené dvoje skleněné dveře, ale přesto je tam ticho, všude se pracuje. I když jsem hotová s tím, co jsem dostala zadáno, nechci nikoho rušit, takže se vrátím do kanceláře, sednu si ke stolu a hledám číslo majitele bytu, kterému ještě musím zavolat. Byt jedna plus jedna se nachází ve Whitechapel, čtvrti, která leţí nedaleko City. Dobrá poloha a dobré spojení metrem. Tak to aspoň stálo v popisu. Byla jsem hrozně ráda, když jsem na internetu na tu nabídku narazila, a hned jsem se s majitelem dohodla, protože i cena byla v pořádku. Ne že bych měla ponětí, jak dobrá adresa to je a jak je to ve skutečnosti daleko od mého pracoviště, ale na mapě to vypadalo celkem blízko a fotky působily dobře. Musela jsem předem zaplatit tři sta liber kauci, ale ten člověk mě ujišťoval, že je na konci dostanu zpátky, pokud se v bytě nic nezničí. Napsali jsme si několik mailů a působil v nich mile.
Jeho číslo jsem si zapsala do diáře. Po druhém zazvonění to tam někdo zvedl. Je to žena.
"Můžu mluvit s panem Scarlettem, prosím?" řeknu zdvořile. Pár vteřin ticho.
"Tady nebydlí žádný pan Scarlett. To bude omyl," informuje mě ta žena. "Ale... " To nemůže být pravda. "Jsem Grace Lawsonová. Pronajala jsem si ten malý byt na Adler Street a pan Scarlett mi dal toto číslo, abych mu zavolala, až tu budu. Dnes jsem přiletěla z Ameriky a potřebuju s ním mluvit."
"Vážená, říkám vám, že tady žádný Scarlett není. Sice bych vám ráda pomohla, ale tohle je omyl."
To snad ne. "Bydlíte ale na Adler Street ve Whitechapel?" zkouším to dál.
"Bydlím ve Spitalfields," řekne ta žena netrpělivě. "A Adler Street vůbec neznám."
Spitalfields leţž vedle Whitechapel, to jsem viděla v plánu Londýna. Možná jsem si ty čtvrti popletla. Anebo nesedí jméno ulice.
"Máte u vás v domě byty k pronájmu?" chytám se stébla jako tonoucí. Se zatajeným dechem čekám na odpověď.
"Ale ano, nějaké tu jsou," odvětí. "Jenže pokud vím, není tu zrovna nic volného." Z plic mi unikne všechen vzduch. Byla to moje poslední naděje.
Když nic neříkám, slyším tu ženu na druhém konci linky nervózně funět. "Podívejte, já vám bohužel nepomůžu, okay?"
"Ale pan Scarlett mi.."
"Je mi líto, drahoušku. Pěkný den." Ve sluchátku to cvaklo. Zavěsila.
Sedím tam se sluchátkem v ruce jako zkamenělá. Dělá se mi zle a najednou je mi zima, když si uvědomím, co tohle znamená. Ten člověk, kterého jsem považovala za majitele bytu, je evidentně podvodník, kterému šlo jenom o těch tři sta liber kauce. Ten byt ve skutečnosti neexistuje - ale jak jsem to mohla vědět? Na internetu to vypadalo tak věrohodně, slušná cena a skoro v centru. Plesknu se do čela. V tom byl ten trik! Aby ta nabídka byla co nejatraktivnější. Neměla jsem šanci si z Ameriky něco ověřovat. Stačilo mi potvrzení e-mailem - a to mělo cenu papíru, na který jsem si je vytiskla. Zatraceně! Jenže toto není můj největší problém. Protože pokud ten byt neexistuje, nemůžu se hned se svým monstrózním kufrem někam nastěhovat. Nemám střechu nad hlavou a netuším, jak narychlo najít ubytování, které si můžu finančně dovolit. Samozřejmě bych mohla do hotelu nebo do nějakého penzionu, ale to není dlouhodobé řešení. Z očí mi vytrysknou horké slzy. Nejsou to jenom ztracené peníze a nové hledání, kterému se nevyhnu - ze všeho nejvíc se teď cítím hrozně podvedená. Londýnem. Tím snem o krásných třech měsících. Takhle jsem si to nepředstavovala. Otřu si hřbetem ruky oči a jdu za Annie. Naštěstí je v kanceláři právě sama, stůl jejího kolegy je osiřelý.
"Co se děje?" zeptá se starostlivě, když se ztěžka svalím na volnou židli.
Trhaně jí vyprávím, co mě postihlo, a nakonec musím zase zápasit se slzami vzteku a zklamání.
"To je tak nespravedlivé," stěžuju si.
"A jakže se jmenoval ten chlap, co se vydával za majitele?"
"Will Scarlett," odpovím.
"Víš ale, že je to jméno postavy z Robina Hooda?"
Nechápavě se na ni zadívám. "Ne," přiznám se a připadám si jako husa. Na tenhle pocit bych si měla radši zvyknout, protože jak se zdá, bude to tady můj setrvalý stav. Abych řekla aspoň něco, dodám: "Moc se v literatuře nevyznám."
I to je mi najednou trapné. Ale jak jsem už řekla Jonathanu Huntingtonovi: Raději se zabývám čísly než písmeny. Pokud mě přitahuje něco z umění, pak to není psané slovo, ale výtvarná díla. Obrazy, sochy, něco, na co se dá sáhnout, něco konkrétního.
A i kdybych byla sečtělejší, tak by mi to jméno nejspíš nebylo podezřelé. Řekla bych si, že je to náhoda. To se přece stává, někteří lidé mají divná jména. S povzdechem zavrtím hlavou. Ostatní se prostě nenechají tak lehce oškubat jako já. To asi dostatečně vypovídá o tom, jak jsem neskutečně naivní. Naivní a blbá. A bez ubytování.
"Do hajzlu."
Vyslovím to, aniž bych pomyslela na to, jak je ten výraz nevhodný. Ale uleví se mi. Jiné slovo by momentální situaci asi nevystihlo. Vzdorovitě se podívám na Annie. Šokovala jsem ji?
Koutky jí zacukají. "Jo," řekne. "Je to fakt v hajzlu." Skoro současně se rozesmějeme.
"Možná je ten falešný pronajímatel opravdu moderní ochránce chudých. Pak se aspoň můžeš utěšovat tím, že tvoje kauce posloužila vznešenému účelu."
"Haha," usmívám se, ale potom zase zvážním. "Myslíš, že má smysl jít s tím na policii?"
Annie přikývne: "To určitě uděláme, tím se nic nepokazí," prohlásí a já jsem jí obrovsky vděčná za to množné číslo. Znamená to, že mě nenechá jít samotnou? "Jenomže tím nevyřešíme problém s ubytováním." Se svraštělým čelem mě pozoruje.
"Najdu si zatím nějaký penzion," říkám, ale sama slyším, jak bezradně to zní. Přemáhá mě únava - a vyhlídka na to, že ještě budu těžkopádně hledat vhodné bydlení, mě deprimuje víc, než bych byla ochotná přiznat. Pohled se mi zase rozmlží slzami a nemůžu proti tomu nic dělat.
"Ne." Annie teď vypadá velice rázně. "Mám lepší nápad." S širokým úsměvem se opře o psací stůl a nakloní se blíž: "Půjdeš ke mně."
"Myslíš to vážně?" Ta nabídka je tak lákavá, že jí sotva dokážu uvěřit.
Přikývne. "Bydlím v Islingtonu ve společném bytě se dvěma milými kluky. Jeden pokoj je momentálně prázdný, tam můžeš dnes přespat. Pak se uvidí. Tak co myslíš?"
Co myslím? Myslím, že jsem ten největší klikař v celém Londýně a že všechno na světě je zase v pořádku a že bych Annie Frenchovou nejradši objala.
"Jsi nejhodnější," řeknu, a když se na sebe usmějeme, cítím, že jsem našla novou kamarádku.
"Takže to bychom měly vyřešené," prohodí s pobaveným úsměvem. "A teď zpátky do práce."
Podívá se na hodiny. "Schůzka oddělení začíná za deset minut. Četlas ty zprávy?"
Když to potvrdím, spokojeně přikývne.
Její kolega Shadrach Alani se vrací do kanceláře a bere ze svého stolu štos papírů. Usměje se na mě. "Tak jdete?" Vyjdeme z kanceláře všichni společně a já jsem svému osudu zase vděčná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama