Barvy lásky - 7. kapitola

24. října 2018 v 11:00 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
6. kapitola
"Cože ti řekl?" Annie na mě konsternovaně vytřeští oči. "To snad nemyslíš vážně?" Stojíme v kuchyňce, protože jsem s ní chtěla mluvit o samotě a sdělit jí tu novinku.
"Je to skvělé, ne?" říkám to s nadějí v hlase, protože ve výtahu jsem se definitivně rozhodla brát to tak, jak to je - jako jedinečnou šanci, která se neopakuje. "Evidentně jsem prošla tím testem, o kterém jsi včera mluvila."
Annie zavrtí hlavou. "To je věc na úrovni oddělení, s tím nemá šéf nic společného."
"Aha." Vyložila jsem si to takto, protože mi to připadalo nejschůdnější. "Říkal, že mluvil s panem Renshawem a že jsem prý včera na poradě udělala dobrý dojem, tak jsem si myslela... "
Annie se zachmuří. "Tady něco nesedí, Grace."

"Sama jsi mi přece říkala, že nemám v ničem vidět víc, než tam je," hájím se. "A upřímně, ty bys takovou nabídku odmítla?"
Annie zamyšleně našpulí rty. "To je právě to. Ta nabídka je příliš dobrá, než aby šla odmítnout."
"No právě," poznamenám vzdorovitě. Znejisťuje mě, a mě to štve.
Když slyší můj kyselý tón, omluvně se na mě podívá: "Grace, tohle ještě nikdy neudělal. Pořád tu máme praktikantky, ale žádná s ním nikdy nebyla v přímém kontaktu, nemluvě o tom, aby s ním mohla pracovat. To je divné. A kromě toho... " Nedokončí větu.
"Kromě toho co?"
Pohlédne na mě málem prosebně. "Není to prostě dobré. Ne, když se na něj od samého začátku díváš jako na svatý obrázek. A nic nepopírej, děláš to, já to na tobě vidím. Tys v tom byla až po uši, už když tě přivezl z toho letiště."
Musím myslet na ten okamžik v limuzíně, kdy jsem se k němu dostala tak blízko. O tom Annie naštěstí neví.
"No, i kdyby."
"To nemůže dopadnout dobře," trvá Annie na svém a její starostlivý výraz mě rozčiluje. Pravděpodobně za tím nic dalšího nevězí, a i kdyby - proč by měla být taková katastrofa, že se o mě Jonathan Huntington osobně zajímá?
"A že bych mu - z jakéhokoliv důvodu - prostě mohla být jenom sympatická, to je jako naprosto vyloučené?"
Annie vzdoruje mému zlostnému pohledu.
"Zkušenost říká, že ano."
"Čí zkušenost? Tvoje? Proč mi konečně neřekneš, čím je Jonathan Huntington tak hrozně nebezpečný?"
Annie odloží hrnek a chytí mě za ramena. Pronikavě na mě pohlédne: "Prostě nechci, aby ti ublížil, jasný?"
"Ale vždyť on mně neubližuje - nabízí mi šanci." S dlouhým povzdechem mě zase pustí.
"Poslouchej, možná se taky pletu. Samozřejmě je to nabídka, která zní úplně skvěle. Nepouštěj se ale do ničeho, co nebudeš sama chtít. Vůbec do ničeho." Zvedne pohled. "A nezamiluj se do něho. V žádném případě. Rozumíš?"
"Jasně," řeknu, i když si nejsem tak úplně jistá, jak tomu mám zabránit. Pokud člověk nechce, tak se nezamiluje? "Když dáš pokoj."
Konečně se zase usměje a přátelsky do mě šťouchne. "Aspoň žes odmítla to bydlení. Takhle budeš jezdit z práce se mnou a já dám pozor, abys nic nevyvedla."
"To znělo jak od mé mladší sestry," řeknu se smíchem, protože jsem ráda, že se nezlobí. "Ta o mě má vždycky taky takovou starost."
"Jistě k tomu má svoje důvody," odvětí Annie. "A teď koukej mazat nahoru. Slyšelas, co říkala Veronica: šéf nerad čeká."
Znovu ji obejmu. "Uvidíme se večer."
"Budu na tebe čekat, až tam nahoře skončíš," řekne a ukáže prstem ke stropu. "Můžeme jet domů společně. Přišli jsme už o jednu spolubydlící, protože se příliš dlouho zdržovala nahoře. Nemusíš to po ní opakovat."
provinile přikývnu. Vím, že to myslí jenom dobře, ale navzdory všem varováním se na den s Jonathanem Huntingtonem těším. Na tom prostě nemůžu nic změnit.
Vyjdeme z kuchyňky společně a já se zase - tentokrát se svou taškou a kabátem - vydám na cestu do nejvyššího patra.
Když tam vyjedu, sedí černovláska opět na svém místě. Nejsem si jistá, jestli můžu prostě projít až do jeho kanceláře, takže zpomalím a tázavě se na ni podívám.
Usměje se. "Ještě jsem se ani nepředstavila," řekne a vstane, aby mi podala ruku. "Já jsem Catherine Shepardová. Vítejte u nás, slečno Lawsonová."
"Těší mě," odpovím a nejsem si jistá, jestli těší také ji. Sice se usmívá, ale působí neutrálně a profesionálně. Nepoznám na ní, co si ve skutečnosti myslí o tom, že jsem tady, což mě znervózňuje.
"Můžu jít dál?"
"Ještě okamžik," podotkne a vrátí se za svůj stůl. Vezme psací podloţku s nějakými papíry a podá mi ji i s propiskou. "Tohle podepište, prosím."
Přelétnu text očima. Tři stránky hustě popsané paragrafy. Jejich smysl je jasný.
"Prohlášení o mlčenlivosti?"
"Přesně tak. Musíme se jistit, což asi chápete. Nic, co se tady dozvíte, nesmí proniknout ven. Pokud to porušíte, podnikne naše právní oddělení příslušné kroky." Její úsměv je najednou až moc sladký a mně se nelíbí způsob, jakým říká to "naše". Jako kdybych sem ani náhodou nepatřila.
Vezmu propisku a podepíšu, aniž bych podrobně studovala jednotlivé odstavce, a podám jí desku s úsměvem zpátky. Nehodlám odtud cokoliv vyslepičit, ale nechci té ženě udělat tu radost, abych projevila nejistotu. "Ještě něco?" zeptám se schválně znuděně.
"Můžete jít dovnitř," odpoví Catherine Shepardová. Bohužel na ní ani nejde poznat, jestli jsem na ni udělala dojem. Dlouhými kroky si to mířím k Huntingtonově kanceláři a po rychlém zaklepání vstoupím.
Jonathan stojí za psacím stolem až u okna a telefonuje. Když mě uvidí, dá mi znamení, ať jdu dál. Ukončí hovor, ještě než k němu přijdu, a popojde ke stolu, z něhož zvedne nějaké papíry.
"Další podpisy?" zeptám se a hned si to vyčítám, protože mluvím jak vzdorovité děcko.
Pozvedne obočí. Evidentně ví, na co narážím. "Tou dohodou se z naší strany jistíme." Jeho hlas je klidný, ale rozhodný. "Vadí vám to, Grace?"
Cítím, že na mé odpovědi závisí trvání jeho nabídky.
"Ne," ujistím ho. "I bez toho bych nikdy neprozradila obchodní tajemství Huntington Ventures."
"Taky by vás to přišlo draho, kdybyste to udělala."
Je to varování pronesené s velkou sebejistotou, která mě zase upomene na rozdíly mezi námi dvěma. On vede extrémně úspěšnou firmu. Kdybych se proti němu postavila, neměla bych šanci. Ani náznak šance.
Pak mi docvakne, co mě tak popouzí. On mi nedůvěřuje. To je samozřejmě hloupost. Nezná mě a musí být opatrný, když mi chce nabídnout důvěrný pohled do jeho obchodních záležitostí. Ale stejně mě to uráží.
"Jak jsem řekla, ani by mě to nenapadlo," zopakuju a přeju si, abych s tím vůbec nezačínala.
Jonathan to zřejmě vidí taky tak, protože mi podává papíry. "Tady, podklady k projektu, kvůli kterému budeme mít za chvíli schůzku. Můžete si sednout tady vepředu a projít si je, abyste věděla, o čem se bude jednat." Ukáže na koženou sedačku a letmo se usměje, pak si sedne do svého křesla a sáhne zas po telefonu.
Poslechnu jeho pobídku a posadím se na široký kožený gauč. Zatímco si čtu dokumenty, jedním uchem poslouchám, o čem mluví do telefonu. Vzhledem k tomu, že slyším jen půlku rozhovoru, netuším, o co jde. Každopádně je to něco obchodního.
Pokradmu se na něj občas podívám a naslouchám tónu jeho hlasu. Je hluboký a sebejistý a já jaksi dopředu tuším, že dostane, co chce. Vyhrnul si rukávy košile. Jeho předloktí jsou silná a já vidím šlachy rýsující se mu pod kůží. Nemůžu od nich odtrhnout pohled a ten prázdný, svíravý pocit v žaludku se mi vrací. Jaké by to bylo, kdyby mě těma rukama sevřel?
Naprázdno polknu, protože mám v ústech zase sucho. On tě těma rukama nikdy neobejme, takže se uklidni, Grace, kárám se. Vždyť mě ani nevnímá, skoro jako kdybych tady vůbec nebyla. Tolik tedy k tématu nebezpečný Jonathan Huntington, před kterým se mám mít na pozoru. Zdá se, že toho ode mě nebude chtít moc.
A co by od tebe měl chtít? zeptá se hlodavý hlásek v mé hlavě. Mimoděk si povzdechnu, což si uvědomím až tehdy, když on zvedne hlavu a tázavě se na mě podívá. Naše pohledy se na několik vteřin střetnou a ve mně se vzedme horká vlna a zbarví mi tváře.
"Všechno v pořádku?" zeptá se.
"Ano, naprosto v pořádku," ujišťuju ho kvapně, ale hlas se mi trochu chvěje. Raději se zase zahledím do papírů. Nemůžu s tím nic dělat, že mi to vždycky vezme dech, když se mu podívám do očí déle než na vteřinu. Je to děsivé a měla bych to hezky rychle dostat pod kontrolu, pokud chci přežít příští týdny. Ale jak?
On je atraktivní. Moc atraktivní. Nikdo se mi nikdy tak nelíbil jako on. To je ten problém. Nemám totiž zkušenosti s muži. Žádné. Tedy žádné ve fyzickém slova smyslu. Těch pár, se kterými jsem vyrazila na rande, bylo příjemných, ale nikdo z nich ve mně ani vzdáleně nevyvolal tak mocné pocity. Ano, já vím. Zní to dost neuvěřitelně, když je mi dvaadvacet. Jsem v tomhle trochu zaseknutá.
Nebo možná přehnaně úzkostlivá. Na rozdíl od Hope, která je o dva roky mladší, jsem rozvod našich vnímala naplno. Bylo to hrozné, když táta jednoho dne jednoduše zmizel a máma byla nešťastná a pořád jen brečela. Když jsem byla starší, zjistila jsem, že vztahy mezi ženami a muži nemusí nutně končit takhle. Stejně jsem se ale pak vždycky měla na pozoru, měla jsem pocit, že se musím chránit. Hope s tím takové problémy neměla a její přátelé a ctitelé se u ní celkem rychle střídali. U mě to tak ale nebylo. Nikdy jsem o muže neměla opravdový zájem, nebo tomu prostě vždycky něco chybělo. Až teď. Zatřesu hlavou, abych se přinutila soustředit zase na zprávu, co mi leží na klíně. To je pro mě zase naprosto typické, že bych to ráda zkusila na muže, který je pro mě absolutně nedosažitelný a před kterým mě varovali. Poddat se tomu pocitu, který mě k němu táhne. Jonathan dokončí rozhovor a vyťuká další číslo. Teprve po chvilce si uvědomím, že nemluví anglicky, ale japonsky. Málem polekaně zvednu hlavu - a hledím zase do jeho očí. Teď však jeho pohled není tázavý jako před chvilkou. Ne, pozoruje mě se svraštělým čelem, zatímco mluví, a já mám pocit, že mluví o mně. V hrudi mi to zase začne prudce tepat. To je úplně nemožné, uklidňuju se. Proč by mluvil s Yuutem Nagakem nebo s kýmkoliv jiným zrovna o mně?
Pak pootočí hlavu a zadívá se kamsi stranou a můj dech se uklidní. Takhle to tedy opravdu nepůjde. Nemůžu příští tři měsíce sedět tady na tom gauči a vždycky nadskočit, kdykoliv se na mě podívá. To nevydržím, moje nervy to nevydrží. "Jak jakou máte vlastně představu?" zeptám se, když zavěsí. "Budu celou dobu pracovat tady od toho konferenčního stolku?"
Zarazí se a pak se měkce usměje. "Už se vám zase něco nelíbí?" On to vůbec nebere vážně, pomyslím si a opět zuřím. Proč mi potom dával tuhle nabídku? Co to má být, nějaká hra? Než mě napadne vhodná odpověď, on znovu promluví: "Můžete od zítřka pracovat ve vedlejší kanceláři. Je momentálně prázdná. Dnes to ale musíte vydržet tady u mě. Stejně budeme většinou na cestách."
Možná že ještě nějaká dáma na úrovni vedení skasala plachty a opustila firmu, pomyslím si.
"Jste s tím hotová?" zeptá se a vytrhne mě z myšlenek. Už vstal a je naprosto jasné, že nehodlá brát ohled na to, jestli jsem dočetla, nebo ne. Přikývnu, ačkoliv jsem tu zprávu spíš jen přelétla. Vím aspoň přibližně, o co se jedná, a to musí stačit. "Dobře, tak pojďme," řekne a projde kolem mě ke dveřím. Vezmu si tašku, založím papíry pod paži a jdu za ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama