Barvy lásky - 8. kapitola

24. října 2018 v 11:30 | fitymi |  Colours of love / Barvy lásky - Nespoutaná (Kathryn Taylor)
8. kapitola
Je to náročné a nebere to konce. Nikdy bych si neuměla představit, že dny Jonathana Huntingtona jsou tak přeplněné prací. Opravdu smím být u všeho. Nejprve je to schůzka s jedním mladým obchodníkem, který právě podal patent na nový druh počítačového řídícího prvku - o tom se psalo v té zprávě, kterou jsem stačila zběžně pročíst - a pro něhož Huntington Ventures hledá vhodného investora, aby mohl vynález přejít do praxe a začít profitovat. Pak jsou další schůzky, dvě porady ve firmě, na nichž ho jednotlivá oddělení informují o momentálním vývoji, potom krátký oběd v jednom trendy sendvičovém baru kousek od katedrály svatého Pavla, kam nás odveze Steven, při němž musím číst další zprávy, zatímco on telefonuje. Pak dvě další schůzky, tentokrát s investory, a nakonec návštěva galerie na King's Cross, kde otevírá výstavu jednoho mladého umělce, kterého podporuje umělecká nadace spadající pod impérium Huntington Ventures. A čím déle to všechno trvá, tím víc jsem okouzlená. Jonathan Huntington umí tvrdě vyjednávat, to jsem čekala, protože tato pověst ho předchází. On ale opravdu stojí za vším, co dělá, nasazuje pro projekty, o které se stará, úplně všechno, a je to jeho přímočarý styl, který často rozhodne a získá pro Huntington Ventures další obchod. Krom toho sahá jeho angažovanost mnohem dál, než bych čekala. Není jenom biznismen, ale je zároveň i mecenáš, který podporuje mladé talenty, hlavně ve výtvarném umění a hudbě. Dělá to jménem společnosti, ale je na něm vidět, jak moc mu na tom záleží i osobně.

Všude, kam přijdeme, mě představuje jako svou asistentku a nikdo se na nic neptá, jak jsem se původně obávala. Právě naopak. Lidé se ke mně chovají zdvořile a s respektem, skoro opatrně, a nakonec mi dojde, že na mě přenášejí způsob, jakým se chovají k němu. Po vernisáži jedeme do Hackney na poradu o stavebním projektu, na kterém se kromě Huntington Ventures podílí ještě další investoři, a setkání se protahuje. Už je po sedmé, když se zase ocitneme v jeho kanceláři, a já zjišťuju, jak jsem unavená. Doráží na mě časový posun. Jenže den stále není u konce, Jonathan se má ještě s někým sejít v osm na večeři a já ho mám nadále doprovázet.
Vzpomenu si na Annie, která na mě chtěla počkat. "Můžu si zavolat?"
Jonathan ukáže na telefon na svém stole a já chvatně vytočím Annieinu klapku. Není nadšená, když jí řeknu, že má jet beze mě.
"Co tam ještě děláš?" ptá se, ale vzhledem k tomu, že Jonathan sedí za stolem a já stojím před ním, nemůžu jí vhodně odpovědět.
"Už jenom jedna schůzka," ujistím ji. "Nemusíte na mě čekat s jídlem. Řekneš mi jenom, kterou linkou mám jet?"
"Nemusíte jezdit metrem, Steven vás pak zaveze domů," vmísí se do toho Jonathan.
Zaregistruju příkaz doprovázející i toto oznámení, ale tentokrát mi to nevadí, protože se mi opravdu uleví. Nebudu muset hledat cestu do Islingtonu a moje unavené tělo je za to vděčné.
"Anebo ne, Annie, nic mi neříkej, já... "
"V pořádku, slyšela jsem," prohlásí a já před sebou úplně vidím tu vrásku na jejím čele, která tam vznikne vždycky, když se jí něco nelíbí. "Budeš myslet na to, o čem jsme mluvily, ano?"
"Jasně. Tak zatím." Rychle zavěsím, aby nestačila říct něco dalšího. Potom si vezmu papíry, které si chci ještě přečíst, než vyrazíme na večeři, a svalím se do křesla pro návštěvy. Cesta zpátky k sedačce mi připadá moc dlouhá.
Chvíli pracujeme mlčky, ale já brzo zjistím, že se nedokážu pořádně soustředit. Písmena mi splývají před očima. Nakonec tu zprávu odložím, protože to prostě nemá význam. Jonathan vzhlédne od svých podkladů, a když se naše pohledy střetnou, zeptám se ho na první věc, která mě napadne, abych vyplnila to mlčení a uklidnila se.
"Máte vždycky tolik schůzek?"
Vzápětí té otázky lituju, protože to zní, jako by toho na mě bylo moc. To taky je, přinejmenším v mém momentálním stavu, ale to rozhodně nemusí vědět.
Jeho modré oči si mě pronikavě měří. "Ne, vždycky ne. Momentálně je Alex - můj společník Alexander Norton - na služební cestě a já musím převzít část jeho termínů. V podstatě ale rád pracuji hodně," dodá po krátké odmlce.
"Aha." Rychle položím další otázku, než se mě stačí zeptat na to, jestli se necítím přetížená a nechci svoje praktikum raději vzdát. "S kým se teď sejdeme?"
Odpoví teprve po menší pauze. "S Yuutem Nagakem. Znáte ho. Z letiště."
Ten Japonec. S hrůzou pomyslím na to setkání včera dopoledne a vzmůžu se tak akorát na neutrální výraz.
"Má smysl, abych tam chodila?" zeptám se. "Myslím to tak, že vy spolu přece mluvíte japonsky."
"Mluví i skvěle anglicky."
Pomyšlení na Japoncovy pohledy mi nahánějí husí kůži. "Budu tam jenom rušit," zkouším to ještě jednou.
"Doposud jste nikde nerušila." Zkoumavě si mě měří. "Nějaký problém, Grace?"
Zavrtím hlavou. Těžko mu přece můžu říct, že bych jeho obchodního partnera nejraději už nikdy neviděla. A už vůbec ne, když únavou sotva držím oči otevřené. Časový posun a náročný den mě vážně zmohly.
"Ne, všechno je v pořádku," odpovím, ale položím si ruku zezadu na krk, abych aspoň trochu ulevila bolavým svalům. To mu neunikne.
"Nechcete raději pro dnešek skončit a jet domů?"
Zase rázně zavrtím hlavou. Zabalit to předčasně hned první den - ani omylem! "Ne, ne, všechno je v pořádku, opravdu. Jsem jenom trochu unavená. Ještě jsem asi nedospala ten let."
Místo odpovědi vstane a jde ke mně. Než pochopím, co má v úmyslu, postaví se za mé křeslo a já ucítím na ramenou jeho ruce.
"Omlouvám se, na to jsem nepomyslel," řekne. Jeho palce mě hladí po kůži těsně pod hranicí vlasů, malují kroužky, a ostatní prsty mi příjemně hnětou ramenní svaly. Moje rty se samy otevřou, zatímco se snažím uvědomit si, co to právě dělá. Dokážu najednou dýchat jenom mělce a pokožka na hlavě mi mravenčí. Po zádech mi přejede slastné zamrazení a hlava se mi zvrátí lehce dozadu, aniž bych se tomu mohla bránit. Je to krásné, když na mě sahá - jeho ruce jsou velké s dlouhými prsty a jeho stisk je pevný, ale nebolí. Najednou se zarazí, nechá však ruce na mých ramenou.
"Tohle někdy dělám své sestře, když je unavená."
Znělo to skoro rozpačitě, jako kdyby mu teprve teď došlo, že to, co dělá, je hodně intimní.
"Je to příjemné," ujistím ho, protože chci, aby pokračoval, a on váhavě začne od znova, tentokrát jemněji. Bříška jeho prstů kloužou po mé kůži málem něžně a kruhy, které opisují jeho palce, se zvětšují. Cítím, jak se přesouvají do mých vlasů a hladí mi kůži na hlavě, a to mravenčení zesiluje a sbíhá až do podbřišku.
Vlastně bych se ho ráda zeptala na jeho sestru. Netušila jsem, že má sestru. Nedokážu však ze sebe vypravit ani slovo. Nevzpomínám si, kdy se mě nějaký muž naposledy takhle dotýkal. Asi nikdy. Dědeček mě občas vzal do náruče, a s těmi pár kluky, co jsem s nimi měla rande, jsme se někdy líbali. Ale tady tohle - to je něco jiného, laskání, při němž jsem úplně bezmocná. Převalují se ve mně vlny žáru, vyrážejí mi do tváří a srdce splašeně buší panikou a vzrušením. A najednou bych chtěla víc. Chci, aby se mě dotýkal i na jiných místech, aby jeho ruka putovala dál po mé kůži a...
Jeho ruce už tam nejsou a já procitnu. Jonathan už nestojí za mnou a vrací se na svoje místo. Když se na mě podívá, neumím si interpretovat výraz jeho očí, ale připadá mi trochu jiný než předtím. Uzavřenější. Rozhodně v nich však není žádný posměch, jako tam bývá jindy. "Je to lepší?"
Rozechvěle vydechnu a přikývnu. "Děkuji," řeknu chraplavě.
Cítím se podivně prázdná a toužím po tom, aby se jeho doteky vrátily. Přeju si ho zpátky. Po zádech mi přeběhne mráz, když si uvědomím, jak vydaná jsem mu byla. Zadržela bych ho, kdyby zašel dál? Pochybuju. On ale dál nezašel, říkám si a nevím, jestli mě to uklidňuje, nebo jestli toho lituju. Byla to nevinná masáž, jakou dělává i sestře. Možná mu ji připomínám. Tahle představa je jak studená sprcha.
Jonathan si odhrne vlasy z čela, zvedne mobil a vybere číslo. Rychle cosi říká japonsky. Zřejmě mluví s Yuutem. Je to jenom krátký rozhovor a on vypadá napjatě, když to poloţí. Pak volá svému řidiči a říká mu, že potřebuje vůz hned teď. "Odvezeš slečnu Lawsonovou domů, Stevene."
Můj mozek pracuje stále zpomaleně, proto pochopím až o pár vteřin později, co to znamená. On už nechce, abych ho doprovázela.
"To není nutné, vážně ne. Můžu jet s vámi. "
"Tu schůzku jsem zrušil," přeruší mě.
"Kvůli mně?" Teď už jsem definitivně zmatená. I když mě pošle domů, mohl by na tu večeři jít přece sám. Vždyť to nezávisí na mně. Nebo snad ano?
"Není to nic důležitého," prohlásí. "Zítra budeme pokračovat. Raději se dobře vyspěte, Grace."
Já ale nechci spát. A nechci pryč od něho. Je to, jako kdyby ve mně těmi doteky probudil něco, co už nedokážu uspat. Proto mě myšlenka na to, že bych ho měla opustit, skoro bolí. Prober se, napomínám sama sebe. Je to pošetilé. Je to snění, nic víc. Vzpomenu si na varování od Annie. Snaž se nic si neinterpretovat podle sebe. Má pravdu, pomyslím si s povzdechem, zatímco sbírám svoje věci.
Moje srdce však přesto divoce buší, když mě Jonathan doprovází k výtahu. Vzápětí stojíme mlčky v prosklené kabině. I když je výtah velký, cítím jeho blízkost a přitahuje mě to k němu, jako kdyby byl magnet. U jiných mužů by mi tento odstup nebyl dost velký. Nejspíš bych se stáhla do nejvzdálenějšího kouta výtahu. K Jonathanovi bych se však nejraději přisunula ještě blíž, abych líp cítila jeho vůni. Chtěla bych se na něj dívat, ale neodvážím se, takže koukám do zrcadla za ním - a vidím, jak perfektně střižené sako zdůrazňuje jeho široká ramena a úzké boky a černé kalhoty dělají totéž s jeho
dlouhýma nohama. Sahám mu přesně po ramena. Kdyby mě sevřel v náručí, nebylo by ze mě v tom zrcadle vůbec nic vidět.
Polekaná směrem, kterým se zase rozbíhají moje představy, zvednu přece jen oči a zjistím, že mě pozoruje. Dělá to tak celý den, skoro jako kdyby se on měl učit ode mě, a ne já od něho. Studuje mě, zdá se, že mu neunikne žádná moje reakce. Jenom nevím, jaké závěry si z nich dělá. Nebo čím jsem vůbec tak zajímavá.
Tváře mi zčervenají a já se dívám na neutrální podlahu, která naštěstí nic nezrcadlí. Jízda výtahem mi připadá nesnesitelně dlouhá, ale pak jsme konečně dole ve vstupní hale. Steven už čeká s limuzínou před vchodem.
Jonathan mi podrží dveře, avšak nerozloučí se, jak bych čekala, ale nastoupí a sedne si vedle mě. Potom zmáčkne tlačítko mikrofonu k řidiči: "Do klubu, Stevene."
Tázavě se na něj podívám. "Myslela jsem, že jste ten termín zrušil?"
Jonathan si natáhne nohy a ty sahají skoro až k protější sedačce. Zase si uvědomím, jak je vysoký.
"To taky ano," potvrdí.
"Ale... "
"Proč s vámi jedu ve svém vlastním autě?" Dívá se na mě s pobaveným jiskřením v očích. "Protože mě Steven napřed někde vysadí, než vás odveze domů. Pokud vám to nevadí."
Kousnu se do spodního rtu a zatvářím se nešťastně, protože už se mi zase podařilo udělat botu. Proč se se mnou vůbec zahazuje?
"Omlouvám se, myslela jsem... "
Mávne rukou. "To je v pořádku. Jste unavená. Odpočívejte."
Chvíli mlčíme, zatímco Steven jede londýnským večerním provozem. Dívám se z okýnka, za kterým se míhají světla města, a snažím se myslet na něco jiného než na toho muže vedle mě. To se mi nedaří. Samozřejmě že ne. Vždyť je to oprávněná otázka. Proč se se mnou zahazuje? Co z toho má, že mě nechá nahlížet do jeho života? Celý den jsem neměla čas po tom pátrat, protože jsme šli od schůzky ke schůzce, ale teď se zavrtám do sedačky a začnu o tom dumat. Musí mít důvod. Dnes jsem ho zažila. Jonathan Huntington je muž, který pracuje cílevědomě a orientuje se na úspěch. Pokud něco dělá, tak to dělá proto, že si od toho něco slibuje. Polknu. Ráda bych se ho zeptala, co si slibuje ode mě. Mám ale strach z odpovědi, která by mě postavila zpátky na zem možná až příliš nešetrně. Přitom bych měla vlastně být ráda, pokud se o mě nebude zajímat. Koneckonců, moje srdce si už tak sotva umí s touto situací poradit, a pokud bude dělat častěji to, co právě udělal v kanceláři, tak nevím, jestli budu moct dodržet slib, který jsem dala Annie. Nezamiluj se do něho. Jak vysokou cenu budu muset zaplatit, pokud to nezvládnu?
Myšlenky mi víří hlavou a já už vůbec nevnímám, co ubíhá za oknem. Zpozorním teprve tehdy, když auto zastaví a já se podívám ven.
Stojíme v ulici, na kterou vlevo navazuje park, ale já nemám ani tušení, ve které čtvrti se nacházíme. Rozhodně je to ale jedna z těch nejlepších rezidenčních čtvrtí, protože tu stojí jen udržované velké vily. Dům vedle nás je bílá dvoupatrová budova obehnaná vysokým kovaným plotem. Dívám se po ceduli nebo po jiné nápovědě, která by mi prozradila, jak se ta ulice jmenuje nebo co se nachází v tom domě, ale nic takového nevidím. Jenom dva bílé pilíře po stranách vzletné brány.
Otočím se na Jonathana: "Kde to jsme?"
"V Primrose Hill."
Neříkal, že bydlí v Knightsbridge? "To je váš dům?" ukážu na budovu.
Zavrtí hlavou. "Ne. To je klub." Ten klub, jistě. Sem ho měl Steven odvézt. Co je to za klub? Myslela jsem, že míní nějaký bar nebo tak něco, ale na to to nevypadá. Chci se ho zeptat, ale to už otevírá dveře. Má naspěch.
"Tak zítra."
Než stačí vystoupit, poslechnu náhlý impuls a položím mu ruku na paţi. "Děkuji vám," řeknu, když se na mě podívá. "Za dnešek. Bylo to hezké."
Na rtech mu pohrává úsměv, pak se nakloní, aby se mi podíval přímo do očí. "To byl teprve začátek, Grace," odpoví a v jeho hlase zaznívá něco, při čem mi tělem proběhne zachvění. Potom rázně vystoupí z auta a elegantně za sebou zabouchne.
Zatímco se limuzína rozjíždí, dívám se za ním, jak dlouhými kroky míří k železné bráně, která se pro něj otevře a hned se za ním zase zavře. Poté mi vila zmizí ze zorného úhlu a já se s bušícím srdcem opřu o sedadlo. Jeho vůně stále visí ve vzduchu a já s úsměvem zavřu oči.
"Tak zítra, Jonathane."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama