Mist - 2.kapitola 2/3

1. října 2018 v 14:30 | fitymi |  Mist
Přelila se přeze mě jeho moc a já zalapala po dechu. Bylo v tom tolik touhy, že mě to skoro převálcovalo. Ale bylo tam ještě něco. Malé zaváhání. Čekal až mu polibek začnu oplácet. No... Rozhodně nemusel čekat dlouho. Pomalu jsem mu začala polibek oplácet i s přídavkem mé moci. Cítila jsem, jak ztuhl, když jsem ho začala líbat. Po chvíli se vzpamatoval a já ucítila, jak se začal usmívat. Zajel mi rukou do vlasů a přitiskl se ke mně.

Vtom se ozvalo zaklepání. Damon se trochu odtáhl. Potom své rty ještě jednou něžně přitiskl na mé a šel otevřít. Rychle jsem se ujistila, že je mé tělo ukryto pod prostěradlem. Právě jsem se opírala o polštář, když konečně otevřel. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co se stalo. A ani jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.
Někdo si odkašlal a já se podívala ke dvěřím. Zatraceně! Stál tam můj vlkodlačí přítel/nepřítel. Přítel - několikrát mi už zachránil život. Nepřítel - neustále se mně snaží svést a je v tom celkem úspěšný.
Když se na to tak podívám, mám v životě vlastně víc mužů než žen. Nevím proč, ale většina žen se mnou moc nevychází. Já vím, že nejsem zrovna nejpřátelštější stvoření, ale stejně...
Adrian byl pořádně naštvaný. No, nebylo se čemu divit, když jsem mu dneska večer zabila jednoho člena smečky. Adrian byl alfa místních vlkodlaků a taky dokázal být velmi děsivý, když chtěl. Problém byl v tom, že já se ho nebála. A teď, když na mě nasraně zíral, jsem mu to svým výrazem dávala jasně najevo. Jenom stál ve dveřích a nic neříkal. Povzdechla jsem si.
"Ahoj Adriane." Odmlčela jsem se. "Sbohem Adriane." Dál tam jen tak stál a zíral na mě. Oči jantarové. Nebyl daleko od proměny. Jo, tohle nebyla zrovna situace, do které bych se hned po probuzení chtěla dostat. Znovu jsem si povzdechla, zavřela oči a promnula si spánky.
"Hmm, zdá se, že se asi nechystáš odejít." Poznamenala jsem. "Fajn. Je mi líto, že jsem zabila tvého vlka, ale neříkej, že jsem tě nevarovala. Daniel si o to koledoval už pár měsíců a já ti říkala ať si ho zklidníš. Před včerejškem zabil dvacetiletou dívku a den předtím znásilnil desetiletého kluka. Takže jestli si myslíš, že se kvůli němu cítím provinile, tak to se pleteš. Víš jak ta nebohá holka zemřela? Rozříznul ji břicho a zaživa, aby si mohl užít její křik, jí pomalu vyndával jeden orgán za druhým, dokud nevykrvácela. A ani po smrti ji nenechal být. Víš jak to myslím Adriane? Rozřízl jí hlavu a sežral mozek. Takže, ano zabila jsem ho a jsem na to hrdá. Zabila jsem ho úplně stejně jako on zabil tu holku. Jenom jsem mu dávala moji krev aby se vždycky mohl vyléčit a pak to začalo na novo. Nechala jsem ho žít až do té chvíle, než jsem mu vystřelila mozek z hlavy." Dořekla jsem chladným hlasem. Mučení si neužívám a většinou je zabiju hned, ale když jsem viděla, co udělal, rozhodla jsem se, že on si to zaslouží. Nejsem na to hrdá, ale takovýhle lidi by měli zemřít násilnou smrtí. Měly by zaplatit za to, co udělaly. Viděla jsem rodiče té dívky, když je zavolali, aby šli identifikovat tělo. Viděla jsem jejich výraz a taky jsem na to myslela, když jsem ho mučila. Zatřásla jsem hlavou a vrátila se pomalu do současné situace.
Damon, přestože viděl už hodně smrti a hodně obětí, nevypadal zrovna nejlíp a Adrian byl celý bledý. Konečně jim došlo, že mě by štvát neměli. Fajn. Když už nic jiného alespoň mě nechají chvíli na pokoji. Doufám.
"Nejsem tady kvůli tomuhle." Vypravil ze sebe po chvíli. Jeho oči se už vrátily do jejich původní barvy. Tmavě hnědé. Dobře, vychladnul.
"Jo? A kvůli čemu teda?"
"Slyšel jsem, co se stalo." Super, ví to teď snad celá ta nadřirozená banda?
"No, tak to mě velice těší. A teď, kdyby si mě na chvíli omluvil, bych se ráda oblékla do něčeho jiného, než je to prostěradlo. Damone? Kde je moje oblečení?"
"Je v koupelně, ale je ohořelé..." Odpověděl.
"A nemáš něco jiného, co bych si mohla vzít?" Zeptala jsem se.
Poťouchle se usmál a ukázal na skříň. "Tam určitě něco bude..." Ten jeho výraz se mi vůbec nelíbil, ale zvedla jsem se a šla se tam kouknout. Prostěradlo jsem měla kolem sebe omotané jako ručník. Podívala jsem se na Damona a Adriana, jak tam stojí a oba mě pozorují, a zastyděla se.
"Ehm... Adriane. Damone. Jsem nahá a potřebuju se ustrojit, tak co kdyby jste tady přestali stát a okounět, a vypadli?" Pořád tam jen tak stáli. "Hned!" Můj hlas se zachvěl mocí a poryv větru, který zničeho nic vznikl, oba odhodil na chodbu a zavřel za nimi dveře. No, tak to se mi líbí, pomyslela jsem si. Sama pro sebe jsem se zasmála. věděla jsem, že toho budu později litovat, ale teď jsem měla dobrou náladu. Zmínila jsem se, že my upíři jsem opravdu velmi náladoví?
Došla jsem ke skříni a pomalu ji otevřela. Měla jsem strach, co tam najdu. A oprávněně. Nebylo tam nic, co by pokrylo víc, než jen pár centimetrů mojí kůže.
"No, to si ze mě děláš prdel Damone, že jo?" Uslyšela jsem, jak se zasmál.
"Ne, lásko..." Při tom slově jsem uslyšela Adriana zavrčet. "...nedělám. Je mi líto, ake nic jiného tady nemám." Jo, z jeho tónu vyzařovalo asi tolik lítosti jako ze Samary*, když zabíjela Aidnova otce. (* horor Kruh )
"No, tak to si holt budeš muset jít zanakupovat, protože já si tohle neoblíknu." Řekla jsem naštvaně. "Nemáš tady nějaké svoje oblečení?"
Damon si zklamaně povzdechl. "Mám. Počkej, jen ti pro to skočím." Uslyšela jsem Damonův rychlý běh a věděla, že zmizel.
Adrian si odkašlal. "Můžu dovnitř?"
"Když řeknu, že ne, poslechneš mě?" Otočila jsem se na dveře. Vzápětí se otevřely. "Ne, jasně že ne..." Odpověděla jsem si sama. Adrianův výraz nebyl dobrý. Asi nebyl zrovna nadšený z toho, že jsem ho takhle odhodila... Já věděla, že toho budu později litovat.
"Sophie... Sophie, co se stalo?" Vypadal, jako kdyby se snažil uklidnit a tak se soustředil na mě. Chvíli jsem to nechápala, ale pak mi to došlo. Celé tohle místo bylo cítit upíry a krví, což pro Adriana nebyla zrovna nejlepší kombiace. Ne, když je pár dní před úplňkem. A ne, když ho někdo, já, Damon (upíři), neustále provokuje.
"Někdo mi nastrčil pod dům bombu." řekla jsem věcně.
"Bombu?" Podivil se a pak se ušklíbl. "No, já bych se vlastně ani nedivil, když vidím jaká jseš osina v zadku. Vlastně se spíš divím, že se ti to stalo až teď."
"No, koukám, že na tomhle se s Damonem shodnete." Jakmile jsem to řekla, naježil se.
"O něm se přede mnou ani nezmiňuj." zavrčel a oči se mu znovu zabarvily.
"Fajn, fajn." Dala jsem ruce před sebe v uklidňovacím gestu. "Tak... Když tady nejsi proto, aby ses se mnou pohádal. Proč tu teda jsi?" Nepředpokládala jsem, že je tu proto, že by měl s Damonem tajnou mileneckou schůzku, a tak mě udivilo, co tady vlastně vůbec dělá.
Díval se na mě jako na úplého idiota.
"Možná proto, že jsem měl starost? Kolikrát jsem ti řekl, že mi na tobě záleží? Jsi moje přítelkyně sakra! Neříkej, že kdyby se tohle stalo nějakému tvému kamarádovi, tak by jsi ho nechtěla jít navštívit." Chvíli jsem ho pozorovala a pak odpověděla.
"Ok, máš pravdu."
Povzdechl si a prohrábl si ty jeho kaštanově hnědé vlasy. Potom si šel přisednout ke mě.
"Tak co? Jak se máš?" Zeptal se. Pozvedla jsem obočí.
"Kromě toho, že mě chtěj zabít?" Pousmál se. "Nic moc. Párkrát týdně někoho zabiju nebo po případě umučím, tři, čtyry lidi si mě zamilují kvůli mé dechberoucí příjemnosti a tak dále. Však víš." Ušklíbla jsem se. "A co ty? Vypadáš jako kdyby ses pár dní pořádně nevyspal."
"A taky, že ne. Ke smečce se přidali dva mladí vlkodlaci..." Odmlčel se. "... no a není to s nima zrovna nejlehčí."
"Aha." Tak proto ta špatná nálada. A já si říkala jestli není náhodou nemocný. Většinu času totiž oplýval vtipem a úsměvy. Teď však nevypadal moc dobře.
Začal se usmívat. "Už ti někdo řekl, jak sexy v tom prostěradle vypadáš?" Dobře, beru zpět. Je úplně v pořádku. "Mohla bys takovéhle oblečení nosit častěji, víš?"
"Hele nemáš na mě bejt naštvanej, protože jsem ti zabila vlka? Teda... když si přišel, tak jsi naštvanej, rozhodně byl."
Zamračil se. "To nebylo kvůli Danielovi."
"Tak kvůli čemu? Zabila jsem ti člena smečky a ty na mě nejseš naštvanej?"
"Ne, nejsem naštavnej." Odmlčel se a pozoroval můj výraz. Myslím, že jsem se tvářila dost nechápavě. "Nebo aspoň ne kvůli tomuhle. Daniel mě chtěl zabít, aby se mohl stát alfou. Tím, že jsi ho zabila, jsi mi vlastně pomohla." Přimhouřila jsem oči.
"Tak proč si byl teda naštvanej?" Obezřetně jsem studovala jeho výraz.
"Když jsem přišel, ty a Damon jste se líbali. Myslela jsi, že jsem si toho nevšiml?"
"Ne, to jsem si nemyslela, ale otázka je, co tě to vůbec zajímá Adriane?" Zbláznili se snad? To ke mně oba najednou pocítili vášnivé vzplanutí?
Adrian se na mě jenom díval a neodpovídal. V tu chvíli se vrátil Damon a Adrian se napjal. Oči znovu jantarové. Neměl by tu být. Ne teďka.
Zvedla jsem se. "Adriane, myslím, že už bys měl odejít." Damon nás obezřetně pozoroval.
"Jo? Abych vás nerušil a vy mohli pokračovat?" Zle se na Damona podíval. Tohle není dobrý. Damon je upíří Vládce města a Adrian alfa vlkodlaků. Jestli se porvou bude to znamenat válku mezi oběma klany a to by nedopadlo nejlíp. Jak jistě víte upíri a vlkodlaci spolu moc nevycházejí. Je to hlavně kvůli naší aroganci a jejich, ne zrovna dobrém sebeovládání. Samozřejmě spolu někdy vycházet prostě musíme, ale není to bez risku.
A já se zrovna ocitla uprostřed tohoto střetu druhů. Už jsem vám říkala, jak úžasný den to dneska je?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama