Noční lovci - 1. kapitola

1. října 2018 v 20:00 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
Za mnou se rozblikala modro-červená světla a já ztuhla. Žádnému policistovi nejde dost dobře vysvětlit, co se právě nachází na korbě mého pick-upu. Zastavila jsem a se zadrženým dechem čekala, až šerif přijde k mému okénku.

"Zdravím. Děje se něco?" zeptala jsem se nevinným hlasem a jen se modlila, aby mi nic nebylo poznat na očích. Ovládej se, víš. co se stane, když se přestaneš ovládat.
"Ano, máte prasklé zadní světlo. Řidičský a technický průkaz, prosím."
Zatraceně. To se muselo stát, když jsem nakládala tělo na korbu. Chtěla jsem to mít rychle hotové a nezáleželo mi na tom, jaký nepořádek nadělám.
Podala jsem mu svůj pravý řidičák, ne falešný. Policista střídavě svítil baterkou na průkaz a na mě.
"Catherine Crawfieldová. Jste dcera Justýny Crawfieldové, že ano? Z Crawfieldová třešňového sadu?"
"Ano, pane," odvětila jsem zdvořile a klidně, jako by mi o nic nešlo.
"Nu, Catherine, jsou skoro čtyři ráno. Co děláte tak pozdě venku?"
Mohla bych mu říct pravdu, jenže jsem nechtěla skončit ve vězení. Nebo ve vypolstrované cele.
"Nemohla jsem spát, tak jsem se rozhodla trochu projet."
Zděšeně jsem sledovala, jak přešel ke korbě a posvítil do ní baterkou.
"Co tam máte?"
Ale tak normálně. Pod pytlem si vozím mrtvolu a sekeru.
"Pytle s třešněmi ze sadu mých prarodičů." Kdyby mi srdce bušilo o něco hlasitěji, už by ohluchl.
"Skutečně?" Baterkou mávl na plastový pytel. "Jeden se vám protrhl."
"To nevadí," skoro jsem zapištěla. "Všechny jsou děravé. Proto vozím třešně v tomhle starém náklaďáku. Už tak je dost špinavý."
Skoro jsem se zhroutila úlevou, když dokončil obhlídku a vrátil se k mému okénku.
"A vy se tu tedy projíždíte, protože jste nemohla spát?" Na rtech se mu zvlnil vědoucí úsměv. Očima mi přejel po upnutém topu a rozcuchaných vlasech. "Myslíte, že tomu uvěřím?"
Bylo jasné, na co naráží, a já měla co dělat, abych se udržela. Myslel si, že jedu z rychlovky. Bylo mi skoro dvacet tři a sousedé do mě stále rýpali a kritizovali mě. I teď mezi námi ta slova visela. Přesně jako tvoje matka, co? Být nemanželským dítětem na tak malém městě nebylo snadné, lidi to proti vám neustále používali. Asi by vás ani nenapadlo, že na tom v dnešní době záleží, ale v Licking Falls v Ohiu se lidé řídili vlastními pravidly. Nikde jinde nenajdete zastaralejší názory.
Dalo mi hodné práce, abych naštvaně neodsekla. Když se naštvu, lidskost ze mě opadne jako svlečená kůže z hada.
"Mohlo by to zůstat mezi námi, šerife?" Do očí se mi vrátil lesk. Aspoň na toho mrtvého chlápka to fungovalo. "Slibuji, že už to neudělám." Zahákl si palce za pásek, jako by nad tím přemýšlel. Obrovské břicho mu napínalo látku košile, ale já si radši komentáře na adresu jeho pupku nebo skutečnosti, že z něj táhne pivo, nechala pro sebe. Konečně se usmál a ukázal křivě rostlý zub.
"Jeďte domů. Catherine Crawfieldová, a nechte si to světlo opravit."
"Ano, pane!"
S obrovskou úlevou jsem nastartovala a odjela. Tohle bylo těsné. Příště musím být opatrnější.
Některým lidem utekl táta od rodiny, jiným zas ve skříni visí kostlivec. U mě platí obojí. Nechápejte mě špatně, ne vždy jsem věděla, kdo a co jsem. Má matka, jediný další člověk, který ví o mém tajemství, mi nic neprozradila, dokud mi nebylo šestnáct. Už jako malá jsem měla schopnosti, které jiné děti neměly, ale když jsem se ji na to zeptala, rozzlobila se a řekla, ať o tom nemluvím. Naučila jsem se nechávat si věci pro sebe a skrývat, jak odlišná jsem. Komukoli jinému bych se mohla zdát divná. Bez přátel. Se zálibou toulat se venku za hlubokých nocí. S podivně bledou pokožkou. Ani mi prarodiče neměli tušení, co ve skutečnosti jsem. A stejně tak ti, které lovím.
Moje víkendy obvykle probíhaly všechny stejně. Vybrala jsem si klub, kam dojedu nanejvýš za tři hodiny, a hledala nějaké vzrušení. Ne ten druh, na jaký narážel šerif, jiný. Pila jsem jak duha a čekala, až se mě někdo zvláštní pokusí sbalit. Někdo, kým bych nakonec mohla pohnojit kytičky na zadním dvorku, pokud mě on nezabije dřív. Už jsem to dělala šest let. Možná si takhle hraju se smrtí, což je dost vtipné vzhledem k tomu, že technicky vzato už napůl mrtvá jsem.
Přesto mi toto blízké setkání se zákonem nezabránilo jít ven i příští pátek. Věděla jsem totiž, že alespoň jeden člověk za to bude rád. Moje matka. Nu, ona má ke své nenávisti pádný důvod. Já si jen přála, aby se to nepřeneslo na mě.
Když jsem otevřela dveře klubu, hlasitá hudba mě udeřila do tváře jako masa vody a tep se mi zrychlil. Pomalu jsem se prodírala davem návštěvníků a hledala někoho, z něhož budu mít ten zvláštní, nezaměnitelný pocit. Klub byl narvaný k prasknutí, typický pátek. Po hodině bezcílného potulování se ozvaly první tóny zklamání. Dnes tu podle všeho byli jen lidé. S povzdechem jsem si sedla k baru a poručila si gin s tonikem. Tohle mi kdysi objednal chlap, který se mě jako první v mém životě pokusil zabit. A pak že nejsem sentimentálni.
Pořád za mnou chodili nějací muži. Prý na ně jako mladá žena sama v baru křičím: Vojeď mě. Některé jsem odmítala zdvořile, jiné méně, záleželo na tom, jak neodbytní byli. Já jsem nepřišla někoho sbalit. Zkušenost s mým prvním přítelem Dannym mě z touhy po randění vyléčila. Pokud je chlap živý, nezajímá mě. Není divu, že můj milostný život nestojí za zmínku.
Po třech dalších drincích jsem se rozhodla projit klub ještě jednou, když už mi nevyšla hra na návnadu u baru. Byla skoro půlnoc a všude kolem nebylo nic než alkohol, drogy a tančící lidé.
Boxy jsem našla v zadní části klubu. Jak jsem kolem nich procházela, ucítila jsem závan vzduchu. Poblíž někdo, nebo něco, stál. Zaslavila jsem se a pomaličku se otočila, snažila jsem se přijít na to, odkud to přichází.
Ve stínech, stranou od světel, jsem zahlédla hlavu muže. V mihotavém osvětlení měl vlasy téměř bílé, ale pokožka se zdála hladká. Když vzhlédl a spatřil, že na něj zírám, z prohlubní a kontur těla se vynořily rysy. Obočí měl o něco tmavší než blond vlasy. I oči měl temné, tak hluboké, že jsem barvu nepoznala. Lícní kosti měl snad vytesané z mramoru a v kontrastu s límečkem košile mu pleť zářila jako diamanty.
Bingo.
S falešným úsměvem a línou chůzí opilce jsem vklouzla na židli proti němu.
"Nazdar, fešáku," řekla jsem tím nejsvůdnějším hlasem.
"Teď ne."
Měl řízný tón s výrazným britským přízvukem. Chvíli jsem hloupě mrkala, možná jsem opilejší, než si myslím, a nerozuměla jsem mu.
"Promiňte?"
"Mám práci." Znělo to netrpělivě a trochu otráveně.
Tak teď mě zmátl. Že bych se mýlila? Jen pro jistotu jsem se natáhla a lehce mu prsty přejela po ruce. Energie mu málem proskočila skrz pokožku. Není člověk, fajn.
"Tak mě napadlo, hm…" Zasekla jsem se, hledala tu správnou frázi, zvláštní, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jeho druh byl pro mě obvykle snadnou kořistí. Nevěděla jsem, jak to zvládnout jako profesionál.
"Chceš si zašukat?"
Slova ze mě jen vypadla a já se zděsila, co jsem to řekla. Skoro jsem si přitiskla ruku na pusu, protože tohle slovo jsem ještě nikdy neřekla.
Otočil se ke mně a rty se mu opět zvlnily pobavením. Tmavé oči mě sjely pohledem.
"Špatné načasováni, zlato. Musíš počkat. Teď buď hodná červenka a odleť pryč, najdu si tě."
S mávnutím ruky mě propustil. Roztřeseně jsem vstala a odešla a jen kroutila hlavou nad takovým vývojem událostí. Jak ho teď mám zabít?
Jako v mlhách jsem došla na dámské toalety, abych zkontrolovala, jak vypadám. Vlasy byly v pořádku, lehce rudě se leskly, a měla jsem svůj top pro štěstí, který už aspoň dva muže přivedl do záhuby. Pak jsem do zrcadla vycenila zuby. Nic jsem mezi nimi neměla. Nakonec jsem zvedla paži a přičichla si k podpaží. Ne, nesmrděla jsem. Tak čím to tedy bylo? Najednou mě něco napadlo. Že by byl gay?
Zamyslela jsem se. Bylo to možné - jsem toho důkazem. Možná bych ho mohla chvíli pozorovat. Sledovat, jestli se někoho pokusí sbalit, muže nebo ženu. Rozhodně a s novým odhodláním jsem vyšla ven.
Byl pryč. Stůl, u kterého se krčil, zel prázdnotou a ve vzduchu jsem ani nezachytila jeho pach. S rostoucí úzkostí jsem se rozhlédla po baru, tanečním parketu i boxech. Nic. Nejspíš jsem se na toaletách zdržela příliš dlouho. Zaklela jsem, vrátila se zpátky k baru a objednala si nový drink. Jakkoli mi alkohol nedokázal otupit smysly, díky popíjení jsem aspoň mohla něco dělat, když už jsem měla pocit, že jsem za celý večer nic neudělala.
"Krásné dámy by nikdy neměly pít samy," ozval se vedle mě hlas.
Otočila jsem se, abych ho odpálkovala, ale zarazila se, protože můj ctitel byl stejně mrtvý jako Elvis. Blond vlasy měl tak o čtyři odstíny tmavší, než byly vlasy toho zmizelého, a oči tyrkysové. No podívejme se, nakonec se na mě přece jen usmálo štěstí.
"Abych řekla pravdu, nerada piju sama."
Usmál se a blýskl po mně hezky rovnými zuby. Ale že mě máš čím rafnout, drahoušku.
"Jsi tu sama?"
"Chceš, abych tu byla sama?" Nesměle jsem na něj zatřepetala řasami. Tenhle už s pomoci boží sám neodejde.
"To skutečně chci," řekl hlubokým hlasem a se širokým úsměvem. Páni, že oni to ale s tím hlasem uměli. Většina z nich by si mohla v pohodlí vydělávat sexem po telefonu.
"Nu, tak v tom případě jsem tu sama byla. Teď jsem tu s tebou."
Sklonila jsem laškovně hlavu na stranu a odhalila tak krk. Očima mě sledoval a olízl si rty. Tenhle je hladový, báječné.
"Jak se jmenuješ, krásko?"
"Cat Ravenová(*)" Zkrácenina Catherine a barva vlasů prvního muže, který se mě pokusil zabit. Vidíte? Zas ten sentiment. (* Raven angl. havran, odkaz na černou, tedy havraní barvu vlasů (pozn. překl.)
Úsměv se mu ještě rozšířil. "Nezvyklé jméno."
On se jmenoval Kevin. Měl dvacet osm let a byl to architekt. Nebo to aspoň tvrdil. Kevin se nedávno zasnoubil, ale jeho snoubenka mu dala kopačky a teď jen chtěl najit hezkou milou dívku a usadit se. Jak jsem to poslouchala, snažila jsem se smíchem neudusit ve sklence s pitím. Takový kecy. Za chvíli snad vytáhne fotky svého domu s bílým plaňkovým plotem. Samozřejmé že odsud rozhodně nepojedu taxíkem, a jak je to hrozné, že mě tu mi vymyšlení přátelé nechali. Jak je od něj milé, že mě odveze domů, a mimochodem, musí mi něco ukázat. Nu tak to jsme dva.
Ze zkušenosti vím, že je mnohem jednodušší zbavit se auta, ve kterém nebyl nikdo zabit. Takže když to na mě vybalil, otevřela jsem dveře jeho volkswagenu a s křikem a předstíranou hrůzou se rozběhla pryč. Zajel do opuštěné oblasti, to většina z nich dělává, takže jsem se nemusela bát, že mě nějaký hodný samaritán uslyší. Vydal se za mnou rozvážným krokem, evidentně potěšený, že jen vrávorám. Jak jsem se pohroužila do role, dokonce jsem zafňukala, když se nade mnou sklonil. Tvář se mu proměnila do pravé podoby. Se zlověstným úsměvem odhalil tesáky, které předtím neměl, a původně modré oči mu teď zářily děsivým zeleným světlem.
Šátrala jsem kolem sebe a přitom jednu ruku ukryla do kapsy. "Neubližuj mi!"
Poklekl a chytil mě vzadu za krk.
"Bude to bolet jenom chvilku."
V tom okamžiku jsem udeřila. Nacvičeným pohybem jsem z kapsy vytáhla zbraň a probodla mu srdce. Otáčela jsem ji v ráně, až mu čelist poklesla a zář se z očí vytratila. Nakonec jsem ho ze sebe s trhnutím odsunula a otřela si zakrvácené ruce o kalhoty.
"Měl jsi pravdu." Z té námahy jsem se zadýchala. "Opravdu to bolelo jen chvilku."
Když jsem o hodně později dorazila domů, pískala jsem si. Nakonec nebyla tahle noc jen promarněný čas. Jeden sice unikl, ale druhý už nikdy do noci nevyjde. Mamka už spala, měly jsme společnou ložnici. Řeknu ji o tom ráno. Byla to první věc, na kterou se mě každý víkend ptala. Dostala jsi jednu z těch věci, Catherine? Nu ano, dostala! A to mě nikdo nezmlátil a ani cestou domů nezastavil. Kdo by si mohl přát víc?
Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se rozhodla zajít do stejného klubu i další noc. Koneckonců, venku se volně procházel nebezpečný krvesaj a já ho musím zastavit, ne? Takže jsem se do obvyklých domácích povinností vrhla trochu netrpělivě. V domě kromě mě a mámy žili ještě mi prarodiče. Právě jim patřil dvoupatrový skromný dům, co kdysi býval stodolou. A časem se ukázalo, že žít v trochu odlehlé oblasti na vlastních několika akrech půdy se docela hodí. V devět večer jsem byla ze dveří.
Znovu tu bylo plno, co taky od sobotní noci čekat jiného. Hudba byla zase šíleně nahlas a všechny obličeje prázdné. Při prvním zběžném pohledu jsem nenašla nic zajímavého a moje dobrá nálada trochu poklesla. Zamířila jsem k baru a tichý praskot vzduchu jsem zaslechla, až když vedle mě zazněl jeho hlas.
"Teď už si můžeme zašukat."
"Co?"
Rozhlédla jsem se a připravila se, že za ta slova dotyčného pořádně seřvu, ale zarazila jsem se. Byl to on. Zrudla jsem, když jsem si vzpomněla, co jsem mu předchozí noci řekla. Očividně si to sám pamatoval víc než dobře.
"Aha, ano, no.." Co na tohle říct? "Hm, co si nejdřív dát drink? Pivo nebo…" Mávla jsem na číšníka.
"Nezájem." Svěsila jsem ruku a on mi prstem přejel po čelisti. "Jdeme."
"Teď?" rozhlédla jsem se. Úplně mě vykolejil.
"Jo, teď. Změnilas názor, zlato?"
V očích se mu zračila výzva a jas, který jsem nedokázala rozluštit. Nechtěla jsem riskovat, že ho znovu ztratím, takže jsem popadla kabelku a pokynula mu ke dveřím.
"Jdi."
"Ne, ne." Pobaveně se křenil. "Dámy první."
Vedla jsem ho na parkoviště a po cestě se několikrát ohlédla přes rameno. Když jsme byli venku, podíval se na mě s určitým očekáváním.
"Dobře. Které je tvoje auto, ať jsme odtud co nejdřív pryč?"
"Moje auto? Já - já tu nejsem autem. Kde máš svoje?" Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř mě se rozmáhalo zoufalství. Tohle vůbec neprobíhalo jako obvykle a nelíbilo se mi to.
"Jsem tu na motorce. Chceš se svézt?"
"Na motorce?" Ne, to by rozhodně nešlo. Motorka nemá kufr, do kterého bych pak schovala tělo, a rozhodně se mi nechtělo jet s mrtvolou zapřenou o řídítka. Navíc ani nevím, jak se motorka řídí. "Hm, tak pojedeme mým autem. Je hned tady."
Jak jsem kráčela k autu, připomněla jsem si, že musím taky zakopnout. Doufala jsem, že si bude myslet, že jsem na šrot.
"Myslel jsem, že tu nemáš auto," zavolal na mě.
Na chvilku jsem se zarazila a otočila se k němu. Sakra, to jsem mu skutečně řekla.
"Zapomněla jsem, že tu je," zalhala jsem rozveseleným hlasem. "Asi jsem toho vypila až moc. Chceš řídit?"
"Ne, díky," okamžitě odpověděl. Nevím proč, ale ten jeho britský přízvuk mě začínal štvát.
Zkusila jsem to znovu, i když mi úsměv trochu povadl. Musel řídit. Zbraň jsem nosila v pravé kapse kalhot, protože jsem zatím vždycky seděla při lovu na sedadle spolujezdce.
"Vážně si myslím, že bys měl řídit. Nějak se mi točí hlava. Nechci to omotat kolem stromu."
Nezabralo to.
"Jestli to chceš nechat na jinou noc…"
"Ne!" V hlase se mi ozvalo takové zoufalství, až povytáhl obočí. "Tedy, chci říct, dobře vypadáš a…" Co jen mám sakra říct? "Vážně, vážně chci jít na to."
Zdusil v sobě smích a oči mu zajiskřily. Přes košili s límečkem měl ledabyle přehozenou denimovou bundu. Ve světle pouličních lamp se jeho lícní kosti zdály mnohem ostřejší. Ještě nikdy jsem neviděla tak dokonale vyřezané rysy.
Přejel mě pohledem odshora dolů a pak obráceně, jazykem si olízl spodní ret.
"Tak dobrá, jedeme. Ty řídíš."
Bez dalšího slova vklouzl na sedadlo spolujezdce mého pick-upu.
Jelikož jsem neměla na výběr, sedla jsem za volant, vyjela z parkoviště a zamířila na dálnici. Minuty ubíhaly, ale já netušila, co mám říct. To ticho mé znervózňovalo. Nemluvil, ale cílila jsem, jak ke mně občas zabloudí pohledem. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a vybafla na něj první otázku, která mě napadla.
"Jak se jmenuješ?"
"Záleží na tom?"
Mrkla jsem vpravo a setkala se s jeho pohledem. Oči měl tak tmavé hnědé, že mohly být i černé. Zračila se v nich chladná výzva, téměř tichá pobídka. Pokud mám být upřímná, znepokojilo mě to. Všichni ostatní si rádi povídali.
"Jen to chci vědět. Já jsem Cat." Sjela jsem z dálnice a zamířila k nedaleké štěrkové cestě, která vedla až k jezeru.
"Cat, hmmm, kočička, jo? Vypadáš spíš jako kotě."
Cukla jsem hlavou a hodila po něm otráveným pohledem. Ach, tak tohle si určité užiju.
"Jsem Cat," zopakovala jsem pevně. "Cat Ravenová."
"To ti neberu, kotě."
Bez přemýšlení jsem dupla na brzdy. "Co máš za problém, chlape?" Zvedl tmavé obočí. "Nemám žádný problém, zlato. Dál nepojedeme? Chceš si zašoustat tady?"
Ta jeho otevřenost mě už otravovala.
"Hm, ne. O kus dál. Je to tam hezčí." Zajela jsem hlouběji do lesa. Tiše se uchechtl. "To se vsadím, kotě."
Ohlédla jsem se na něj, až když jsme zastavili na místě, kam jsem na tenhle druh rande jezdila nejradši. Stále jen nehnutě seděl. Zatím jsem to překvapení z kalhot vytáhnout nemohla. Odkašlala jsem si a mávla ke stromům.
"Co jít ven a… zašoustat si?" Zvláštní slovo, ale pořád lepší než šukat.
Tvář mu rozjasnil pobavený úšklebek, než odpověděl. "Ani ne. Co rovnou tady? Rád to dělám v autě."
"Aha…" Zatraceně, co teď? Tohle nepůjde. "Není tu moc místa." Vítězně jsem otevírala dveře na mé straně.
Neustoupil. "Je tu místa víc než dost, kotě. Já zůstávám tady."
"Neříkej mi kotě." Hlas jsem měla ostřejší, než se na romantickou chvilku hodilo, ale vážné jsem už byla vytočená. Čím dřív bude mrtvý, tím líp.
Nevšímal si mě. "Sundej si oblečení, ať zjistíme, co v tobě je."
"Co prosím?" Tohle už bylo moc.
"Snad si se mnou nechceš zašoustat oblečená, že ne, kotě?" posmíval se mi. "I když vlastně jediné, co potřebuješ dát dolů, jsou kalhotky. No tak. Ať to netrvá celou noc."
Tak tohohle bude litovat. Doufala jsem, že ho to bude hodně bolet. S povýšeným úsměvem jsem se na něj podívala.
"Ty první."
Znovu se zakřenil, ale zuby měl teď ještě normální. "Jsi to ale stydlivý ptáček. Na to jsem tě netipoval, když jsi za mnou přišla a prakticky o tohle všechno žadonila. Co takhle? Uděláme to oba naráz."
Parchant. Bylo to to nejodpornější pojmenování, na jaké jsem v tu chvíli přišla, a já si ho v duchu opakovala, zatímco jsem se mu upřeně dívala do očí a rozepínala si džíny. S nenucenou pomalosti si rozepnul opasek, pak kalhoty a vytáhl z nich košili. Tím odhalil pevně bledé břicho, na kterém mu chloupky rostly až těsně nad slabinami.
Tohle bylo mnohem dál, než jsem kdy nechala věci zajít. Strašně jsem se styděla, prsty se mi třásly, jak jsem stahovala džiny a vsouvala do nich ruce.
"Podívej se, zlato, co pro tebe mám."
Shlédla jsem a viděla, jak se objal prsty. Pak jsem se rychle odvrátila. Kůl jsem měla téměř na dosah, potřebovala jsem jen vteřinu…
Ta moje zatracená cudnost. Jak jsem se odvracela, abych mu nezírala na slabiny, přehlédla jsem, jak pevně sevřel dlaň. Neuvěřitelnou rychlosti mi jeho pěst dopadla na můj spánek. Jen slabý záblesk světla, pak ochromující bolest a nakonec ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama