Noční lovci - 2. kapitola

2. října 2018 v 20:00 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
Něco mi bez ustání dloubalo do mozku. Mučivě pomalu jsem otevřela oči a zamžourala do světla lampy. Vedle ní by i slunce bledlo. Ruce jsem měla nad hlavou, zápěstí bolela a hlava mi třeštila tak, že jsem se dokázala jen předklonit a vyzvracet.
"Myšlím, že šem viděl košišku."
Výsměšný hlásek dokázal bolest hlavy skrze jediný okamžik naprostých muk rozehnat. Když jsem kousek od sebe uviděla upíra, zachvěla jsem se.

"Viděl, viděl šem košišku!"
Jakmile skončil s imitací kanárka Tweetyho, nepříjemně se na mě ušklíbl. Snažila jsem se od něj doslat dál a uvědomila si, že mám ruce připoutané ke zdi. I nohy jsem měla svázané. Svlékl mi top i kalhoty, seděla jsem tam jen v podprsence a kalhotkách. I moje značkové rukavice byly pryč. Kruci.
"A teď, zlato, přejdeme k obchodním záležitostem." Z hlasu mu zmizel škádlivý podtón a oči mu ztvrdly na kámen. "Pro koho pracuješ?"
To mě tak překvapilo, že jsem odpověděla až po chvíli. "Nepracuju pro nikoho."
"Ale hovno." Vyslovil to tak zřetelně, že jsem se nad tím ani nepozastavila a bylo mi jasné, že mi nevěří. Přikrčila jsem se, když se ke mně přisunul.
"Pro koho pracuješ?" Hrozba v jeho hlase teď byla zřetelnější.
"Pro nikoho."
Hlava mi padla dozadu, jak mi vrazil facku. Do očí mi vhrkly slzy, ale nedovolila jsem jim skanout na tvář. Jestli mám umřít, pak se před ním neponížím.
"Táhni k čertu."
Okamžitě mi zazvonilo v uších. V ústech jsem ucítila krev.
"Tak ještě jednou, pro koho pracuješ?"
"Pro nikoho, ty oslí zadku!"
Překvapeně zamrkal, pak se zhoupl na patách a rozesmál se tak, až mi znovu zazvonilo v uších. Když se zas ovládal, naklonil se ke mně, až měl ústa jen pár centimetrů od mé tváře. Ve světle lampy se mu zablýskly tesáky.
"Vím, že lžeš."
Jen šeptal. Pak sklonil hlavu a otřel se mi ústy o krk. Držela jsem se, nehnutě čekala a modlila se za sílu, abych nežadonila o život.
O pokožku se mi otřel studený dech. "Vím, že lžeš," zopakoval. "Protože včera v noci jsem hledal jednoho chlápka. A když jsem ho našel, uviděl jsem taky hezkou zrzku, která se o mě celý večer otírala, jak s ním odchází. Šel jsem za nimi, myslel jsem si, že ho dostanu, zatímco bude zaměstnaný něčím jiným. A místo toho jsem tě viděl, jak jsi mu prohnala kůl srdcem. A jaký to byl kůl!" Před očima mi vítězně zamával moji upravenou zbrani. "Zvenčí dřevo, zevnitř stříbro. Tomu se říká americké zboží! Puf, a šel chudák, k zemi. Ale u toho jsi neskončila. Naložilas ho do kufru a odvezla ke svému náklaďáku, kde jsi mu vyřízla srdce a pak ho rozřezala na kusy. Cestou domů sis pak broukala hezkou písničku. Jak jsi to zatraceně udělala, hm? Že pro nikoho nepracuješ? Tak proč, když si přičichnu sem…" přitiskl nos k mé klíční kosti a zhluboka se nadechl, "cítím něco jiného než jen člověka. Slabě, ale nedá se to s ničím zaměnit. Upír. Máš upírského šéfa, že jo. Dává ti svou krev, je to tak? Díky tomu jsi silnější, rychlejší, ale pořád jenom člověk. A my, ubozí upíři, pak nevíme, s čím si zahráváme. Vidíme v tobě jen… jídlo."
Jeden prst mi přitiskl na poskakující tepnu na krku.
"A teď naposledy, než zapomenu na vychování, se ptám: "Kdo je tvůj šéf."
Podívala jsem se na něj s vědomím, že to je poslední tvář, jakou v životě uvidím. Projela mnou hořkost a já ji radši zastrčila někam dozadu. Nebudu ničeho litovat. Možná bude svět díky tomu, co jsem udělala, lepším místem k životu. To jediné jsem si přála, a proto před smrti řeknu katovi pravdu.
"Nemám žádného šéfa." S každým slovem jsem na něj vyplivla jed. Neměla jsem důvod být na něj milá a zdvořilá. "Chceš vědět, proč jsem cítit jako člověk i jako upír? Protože přesně to jsem. Před
lety šla moje matka na schůzku s někým, o kom si myslela, že je to milý a slušný muž. Byl to upír a znásilnil ji. Pět měsíců nato jsem se narodila já, sice předčasně, ale plně vyvinutá a s několika zvláštními schopnostmi navíc. Když mi pověděla o otci, slíbila jsem ji, že pro ni zabiju každého upíra, kterého potkám. Aby pak už nikdo nemusel trpět, jako trpěla ona. Matka se od té doby bojí opustit dům! Lovím kvůli ní a jediná věc, které lituju, když mám teď umřít je, že jsem s sebou nevzala víc takových jako ty!"
Hlas se mi stále zvedal, až jsem ke konci téměř křičela, chrlila jsem mu slova do tváře. Zavřela jsem oči a čekala na výstřel.
Nic. Žádný zvuk, žádná rána, žádná bolest. Po chvíli jsem oči pootevřela a spatřila, že stojí přesně tam, kde byl. Poťukával si prstem o líc a díval se na mě s výrazem, který se dal popsat pouze jako přemýšlivý.
"No?" Do hlasu se mi vkradl strach a odevzdání. "Tak už mě zabij, ty pijavice!"
Tím jsem si vysloužila jen pobavený úšklebek. "Oslí zadek. Pijavice. Takhle mluvíš i se svou matkou?"
"Ani se neopovažuj hovořit o mé matce, ty vrahu! Tvůj druh nemá právo na ni ani pomyslet!"
Na rtech mu hrál lehký úsměv. "Hrnec hrnci káže(*). Viděl jsem, jak zabíjíš. A pokud je pravda, co říkáš, pak jsi stejného druhu jako já." (*)… oba černí jako saze. Přísloví, které má český ekvivalent ve známém "Zameť si před vlastním prahem." (pozn. překl.)
Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsem jako ty. Tvůj druh jsou stvůry, lovíte nevinné lidi a ani za mák vás nezajímají životy, co zničíte. Upíři, které jsem zabila, na mě zaútočili. Byla jenom jejich smůla, že jsem na to byla připravená. Možná mám v žilách něco z té vaší prokleté krve, ale alespoň ji využívám, abych…"
"Zmlkni už," přerušil mě podrážděným hlasem, jakým matky kárají děti. "Jenom blábolíš. Žádné překvapeni, že ti šli ti chlapi po krku. Ani se jim nedivím."
Beze slova jsem na něj zírala. Teď už jsem plně chápala úsloví není urážky bez rány. Nejdřív mě několikrát uhodil a teď mě tu předtím, než mé zabije, ještě uráží.
"Vážně je mi líto, že ti musím skočit do těch nářků nad mrtvými upíry, ale zabiješ mě už, nebo jak to bude?" Statečná holka, pochválila jsem se. Aspoň jsem už nefňukala.
Rychleji, než jsem stačila mrknout, se mi jeho ústa přitiskla na tepnu na krku. Vše uvnitř mě ztuhlo, když jsem ucítila nezaměnitelný dotek zubů. Prosím, nenech mě žadonit. Nenech mě prosit o život.
Najednou se odtáhl a já se jen třásla úlevou i strachem zároveň. Zvedl jedno obočí.
"Nemůžeš se dočkat smrti? Nezabiju tě, dokud mi neodpovíš na pár otázek."
"Proč myslíš, že to udělám?"
Než zareagoval, rty se mu opět zvlnily posměškem.
"Věř mi, bude ti příjemnější, když to uděláš."
Odkašlala jsem si a pokusila se zpomalit zběsilý tlukot srdce. Není třeba, aby znělo hlasitě jako zvon.
"Co chceš vědět? Možná ti to povím."
Malý úsměv se mu trochu rozšířil. Hezké vědět, že aspoň jeden z nás si to užívá.
"Statečné malé koťátko, to se musí nechat. Dobrá, nu, dejme tomu, že ti věřím, že jsi potomek člověka a upíra. Sice jsem o tom nikdy neslyšel, ale k tomu se ještě vrátíme. Řekněme, že ti také věřím, že objíždíš kluby a lovíš nás, proradné mrtvé, abys pomstila matku. Otázka je, odkud víš, jak nás zabít? Není to veřejné tajemství. Většina lidi pořád věří, že nás stačí probodnout dřevěným klackem. Ale ty ne. Říkáš, že ses nikdy nepaktovala se žádným upírem, kromě doby, kdys jim šla po krku?"
Uprostřed všeho, co se v posledních hodinách dělo, se životem na hraně a propastí smrti před sebou, jsem vyhrkla první slova, která mi přišla na mysl.
"Máš tu něco na pití? Žádné sraženiny, myslím nulu negativní ani bé pozitivní?"
Pobaveně si odfrkl. "Máš žízeň, zlato? To je ale náhoda. Já taky."
S těmi děsuplnými slovy vytáhl z kapsy bundy placatku, přiložil mi ji ke rtům a naklonil. Ruce jsem měla pořád svázané, tudíž nepoužitelné, tak jsem stiskla hrdlo zuby a držela si ji. V lahvičce byla whisky, propalovala mi cestu hrdlem, ale já pila dál, do poslední kapky. S povzdechem jsem uvolnila skus a placatka mu spadla do dlaní.
Držel ji dnem vzhůru, očividně překvapený, že v ní nic nezbylo. "Kdybych věděl, že piješ jako duha, přinesl bych něco levnějšího. Chceš odejít se vší parádou, co?"
Pokrčila jsem rameny, jak mi to jen pouta dovolila.
"O co jde? Budu ti pak chutnat hůř? Určité se budu převracet v hrobě strachem, že ti moje krev nechutnala. Doufám, že se moji krví udusíš, hajzle!"
To ho jen rozesmálo. "Hezky řečeno, kotě, ale dost otáleni. Jak víš, co na upíry platí, když ti to nikdo z nás neřekl?"
Další rádoby lhostejné pokrčeni ramen. "Kdysi jsem to netušila. Poté co mi matka řekla pravdu o otci, přečetla jsem si o… vašem druhu stovky, snad i víc knih. A v každé bylo něco jiného. Někde se psalo o křížích, slunci, dřevu nebo stříbru. Vlastně jsem měla docela štěstí. Jednu noc si mě nějaký upír vyhlídl v klubu a vzal mě na projížďku. Jasně, byl milý, vlastně nemohl být příjemnější, dokud se mě nepokusil vysát zaživa. Došlo mi, že ho buď musím zabít, nebo on zabije mě, a jediné, co jsem u sebe tehdy měla, byla dýka s křížem na jílci. Zabralo to, ačkoli mi to dalo docela dost práce. Ale díky tomu jsem se dozvěděla, že na vás platí stříbro. Později jsem se stejným způsobem poučila, že dřevo na vás nefunguje vůbec. Na tu noc mám památku, hezkou jizvu na stehně. Když jsem na toho upíra vytáhla kůl, vysmál se mi. Došlo mi, že se dřeva nebojí. Pár dní nato jsem doma pekla jablka v karamelu a napadlo mě schovat stříbro do něčeho, co se bude upírům zdát neškodné. Nakonec to nebylo ani těžké. Většina z vás mi obvykle jen hledí na krk, takže se nestaráte o to, co dělají moje ruce - a co v nich mám za špičatého kamaráda. To je vše."
Pomalu pokýval hlavou, jako by mě nechápal. Nakonec do mě zapíchl pronikavý pohled a vybuchl: "To mi fakt říkáš, že ses naučila zabíjet upíry díky knihám a zatraceným jablkům v karamelu? Chápu to správně?"
Začal přede mnou přecházet rychlými, úspornými kroky. "Je jedině dobře, že většina téhle generace téměř nečte, jinak bychom měli na krku vážný problém. Sakra!" Hodil hlavou dozadu a rozesmál se zhluboka a dunivými výbuchy čirého veselí. "To je to nejvtipnější, co jsem za poslední desítky let slyšel!" Stále se pochechtával, když se ke mně znovu otočil.
"Jak jsi poznala, že je upír? Vědělas to, nebo jsi o tom neměla ani tušení, dokud se nerozhodl pobavit se s tvojí tepnou?"
Pobavit se s tepnou? No, i tak se to dá říct. "Upřímně, nevím, jak jsem to poznala. Prostě jsem to věděla. I když ti můžu říct, že tvůj druh vypadá jinak. Všichni se od lidí určitým způsobem lišíte. Vaše pokožka je taková… éterická, jestli se to tak dá říct. Pohybujete se jinak, máte pohyby mnohem účelnější. A když jsem poblíž vás, cítím to ve vzduchu, je to jako statická elektřina. Spokojený? Slyšels, co jsi chtěl vědět?" Zoufale jsem se snažila sebrat poslední zbytky odvahy, ale tenhle náš rozhovor mi ji téměř všechnu vzal. Teď už jsem se zmohla jen na drzost.
"Skoro. Kolik upírů jsi zabila? A nelži mi, poznám to."
S pevně stisknutými rty jsem přemýšlela, jestli lež risknout. Bylo by pro mě lepší, kdyby si myslel, že jsem jich zabila jen pár? Možná by v tom nebyl žádný rozdíl. Jestli dokáže poznat, že mu lžu, možná by mě nejen zabil. Je tolik věcí horších než smrt…
"Šestnáct, když připočtu i tvého kámoše ze včerejška." Nakonec vyhrála upřímnost.
"Šestnáct?" nevěřícně zopakoval a znovu mě přejel pohledem. "Tys dostala šestnáct upírů jen díky kůlu a hlubokému výstřihu? Teď se za svůj druh docela stydím."
"A zabila bych vás víc, kdybych nebyla moc mladá na to, aby mě pustili do barů, kde se upíři srocovali, a to nemluvím o době, kdy jsem se musela starat o nemocného dědečka!" rozohnila jsem se. Toliko ke snaze nenaštvat ho ještě víc.
Najednou zmizel, ponechávaje za sebou jen rozmazanou šmouhu a mě, jak jsem dál upřeně pozorovala místo, kde ještě před chvílí stál. No, rozhodně se dokáže pohybovat hodné rychle. Vlastně rychleji než jakýkoli upír, kterého jsem kdy viděla. Proklela jsem svoji netrpělivost. Kéž bych jen počkala na další víkend, než se zase vypravím na lov. Kéž by.
Ale teď jsem byla chvíli sama, tak jsem toho využila a rozhlédla se po místě, kde mě držel. Jako první jsem si uvědomila, že musím být v jeskyni. V pozadí jsem slyšela kapky vody dopadající na kámen a i pro mé oči tu byla tma. Jediná lampa v jeskyni osvětlovala jen bezprostřední okolí. Zbytek se utápěl v temnotě jako z mých nejhorších nočních můr. Kdesi v dálce jsem slyšela ozvěny jeho kroků, ale nedokázala jsem určit, jak daleko je. Rozhodla jsem se zkusit štěstí, chytila řetězy od pout a vší silou zatáhla. Z obočí mi kapal pot, nohy se mi napínaly námahou, sílu ve všech svalech jsem soustředila na jediný cíl.
Hluboko v kameni zaskřípala ocel, řetězy lehce třískly a pak i to jediné světlo zhaslo. Z temnoty zazněl smích, jenž mi potvrdil mou porážku.
"Je mi líto, ale těch se nezbavíš. Ani se nepohnou jako ty. Ačkoli je dobře, žes to zkusila. Vážně bych byl nerad, kdybych tvého ducha zlomil tak brzy. Zatím jsme si neužili dost zábavy."
"Nenávidím tě!" Aby neviděl, že mám na krajíčku, odvrátila jsem se od něj a zavřela oči. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé…
"Čas vypršel, zlato."
…přijď království Tvé, buď vůle Tvá…
Oči jsem měla pevně zavřené, ale cítila jsem, jak se blíží, až se mi přitiskl k noze. Nemohla jsem si pomoct, dech mi ztěžkl. Rukama mi vjel do vlasů a pomalu mi je shrnul ze zátylku.
… jak v nebi, tak i na zemi…
Přejel mi ústy po hrdle, jazykem mi olízl místo, kde mi pod kůží divoce bil tep. Zády jsem se přitiskla ke skále, jako bych se do ní chtěla vsáknout, ale studený tvrdý kámen mi nenabízel žádnou ochranu. Cítila jsem nu kůži nad odhalenou a nyní zranitelnou tepnou dotek ostrých zubů. Přejížděl mi nosem po krku tak, jak se hladový lev tiskne k hrdlu gazely, která nemá kam utéct.
"Dávám ti poslední šanci, kotě. Pro koho pracuješ? Pověz mi pravdu, a já tě nechám žít."
"Řekla jsem ti pravdu." Ten pisklavý šepot nemohl být můj hlas.
V hlavě mi duněl puls mého srdce. Měla jsem pořád zavřené oči? Ne, v temnotě jsem spatřila bledou zář zelených oči. Oči upíra.
"Nevěřím ti…" S těmi měkce vyslovenými slovy jako by spustil sekeru.
Amen…
"Do prdele, podívej se na svoje oči!"
Tak jsem se ponořila do modlitby, až jsem necítila, že se odtáhl. Nevěřícně na mě s otevřenou pusou zíral, z úst mu trčely obrovské špičáky, tvář mu ozařovalo zelené světlo mých očí. Ty jeho teď zářily stejné pronikavým odstínem, dva pohledy totožného odstínu smaragdové zelené se navzájem bez hnutí pozorovaly.
"Podívej se na svoje zatracené oči!"
Z obou stran mě popadl za tváře, jako by se bál, že to zmizí. Mysl jsem stále měla zamlženou balancováním na okraji propasti své smrtelnosti, že jsem odpověď zamumlala.
"Nepotřebuju se na ně dívat, už jsem je viděla. Mění se z šedé na zelenou, jakmile se výrazně rozruším. Jsi už spokojený? Užiješ si tak svůj oběd víc?"
Najednou mě pustil, jako by ho dotek mé pokožky pálil. Zatahala jsem za pouta, zaplavil mě adrenalin a probudil mě z letargie.
Od kamenných zdí se odrážely jeho rychlé kroky.
"Do hajzlu, říkáš pravdu. Všechno to je pravda. Máš puls, ale takhle zelené září oči jen upírům. Tomu bych nikdy nevěřil."
"Jsem ráda, že jsi tak nadšený." Pohlédla jsem na něj skrz oponu vlasů, které mi mezitím spadly zpátky na záda. V téměř dokonalé temnotě jsem viděla, jak nabuzený je, kroky rychlé a energické, oči mu potemněly ze sžíravé zelené do pronikavé hnědi.
"No to je dokonalé. Vlastně to nemohlo přijít v lepší chvíli."
"Co nemohlo přijít v lepší chvíli? Buď mě zabij, nebo mě propusť. Už mě to unavuje."
V jedné šmouze prosvištěl kolem mě a znovu rozsvítil lampu. Záře se okolo rozlila jako voda. Stál na hranici světla a stínu jako nádherný přízrak, podobný padlému andělu.
"Víš, že činy mluví hlasitěji než slova?"
"Cože?" Slovo zmatek nedokázalo popsat, co jsem cítila. Ještě před pár vteřinami jsem čekala na smrt a teď mi dával hádanky.
"Můžu tě zabít, nebo tě nechat jít, ale pokud tě propustím, budu mít několik podmínek. Je to na tobě, tvá volba. Nemůžu tě nechat jít jen tak, mohla by ses mě pokusit zabít."
"Promyslel sis to." Ani na chvíli jsem mu nevěřila, že by mě pustil. Jen si se mnou hrál.
"Jak vidíš," pokračoval, jako bych nic neřekla, "jsme na stejné lodi, zlato. Ty lovíš upíry. Já lovím upíry. Každý pro to máme vlastní důvody a každý máme vlastní překážky. Upír dokáže vycítit, co jsem, takže je pro mé těžké je zabít, aniž bych je musel honit. Ty to máš na druhou stranu díky smíšené krvi jednodušší, ale nejsi dost silná, abys dostala velké ryby. Možná jsi měla doteď štěstí na zelenáče, vsadím se, že většina z nich nebyla po smrti víc než dvacet let, takže žili bez ochránců jen krátce. Ale tukový upír mistr… jako já…" ztišil hlas do šepotu, "ani se dvěma kůly bys mě nedostala. Do minuty bych si vybíral zbytky tvého masa ze zubů. Tudíž nabízím dohodu. Ty budeš pokračovat v tom, co miluješ nejvíc - v lovu upírů. Ale budeš lovit ty, po kterých jdu já. Bez výjimky. Budeš návnada. A já háček. Je to báječný nápad."
Tohle celé musel být sen. Zlý, hodné zlý sen z toho obrovského množství ginu s tonikem. A teď to mám, smlouvu s ďáblem. Bude cenou moje duše? Netrpělivě a zároveň se skrytou hrozbou čekal, co na to řeknu. Pokud bych odmítla, bylo mi jasné, co by se stalo. Sklo zase schovejte, barmane, já budu pit z lahve! Je hodina H a krk mám na špalku. Pokud mu to odsouhlasím, pak uzavřu partnerství s čistým zlem.
Zaťukal špičkou boty do skály. "Nemám na to celou noc. Čím déle si to budeš promýšlet, tím hladovější budu. Taky si to možná za minutu rozmyslím."
"Udělám to." odpověděla jsem bez rozmyslu. Pokud bych nad tím měla kontrolu, pak bych ta slova nikdy neřekla. "Ale mám vlastní podmínku."
"Skutečně?" To ho znovu rozesmálo. Páni, ten chlap se rád baví. "Nejsi v pozici, kdy by sis mohla klást podmínky."
24
Vystrčila jsem bradu. Pýcha, nebo pád, vyberte si. "Činy mluví hlasitěji než slova. Řekl jsi, že bych proti tobě neměla ani se dvěma zbraněmi sebemenší šanci. S tím nesouhlasím. Sundej mi pouta, dej mi moje zbraně, a uvidíme. Vítěz bere vše."
Teď se mu v očích objevila jiskřička zájmu a pak se mu na rty vrátil úsměšek. "A co budeš chtít, když vyhraješ?"
"Tvoji smrt," řekla jsem na rovinu. "Jestli tě porazím, pak tě nepotřebuju. Jak jsi řekl, pokud odtud odejdu, půjdeš po mně. Vyhraješ, a budu hrát podle tvých pravidel."
"Víš, drahoušku," promluvil rozvážně, "když tě tu mám takhle uvázanou, mohl bych si prosté cucnout z tvého krku a pak si jít po svém. Takhle jen mrháš vlastním štěstím."
"Nezdáš se mi jako typ, co si víc užije drink ze žíly někoho, kdo se nemá jak bránit," opáčila jsem směle. "Ty se mi zdáš jako typ, co dává přednost nebezpečí. Proč by jinak upír lovil upíry? Tak co? Trefila jsem se, nebo ne?" Dech se mi zadrhl. Tohle byl okamžik pravdy.
Pomalu ke mně vykročil a upřené se na mě zahleděl. Se zvednutým obočím vytáhl z kapsy kovový kliček a na šňůrce mi ho spustil před obličej. Pak ho vložil do zámku na poutech a otočil. Okovy spadly s třísknutím na kamennou zem.
"Tak zjistíme, co v tobě je," řekl nakonec. Už podruhé během jedné noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama