Noční lovci - 3. kapitola 1/2

3. října 2018 v 20:00 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)

Stáli jsme uprostřed rozlehlé jeskyně a navzájem se pozorovali. Zem pod nohama tvořily jen kameny, štěrk a hlína. Teď už oblečená jsem v jedné ruce třímala kůl a v druhé speciálně upravenou dýku. Smál se, když jsem si od něj žádala nazpět oblečení, a podal mi je se slovy, že moje pohyby tím ztratí na ladnosti. Na což jsem odpověděla, že radši budu neohrabanější než s ním bojovat ve spodním prádle.

Po obvodu jeskyně teď zářilo víc lamp. Netušila jsem, jak doslal do jeskyně elektřinu, ale měla jsem důležitější věcí na starosti. Byli jsme v podzemí, a já proto neměla ani ponětí, kolik je hodin. Mohlo už svítat, mohla však být i hluboká noc. Hlavou mi probleskla myšlenka, zda ještě někdy spatřím denní světlo.
On měl na sobě totéž oblečení jako předtím. Jemu na ladnosti pohybů očividně nezáleželo. V očích mu svítila nedočkavost, když si prokřupával klouby na rukou a zakroužil hlavou. Dlaně se mi potily nervozitou. Možná byly rukavice přece jen dobrý nápad.
"Dobře, kotě. Protože jsem gentleman, můžeš zaútočit první. Do toho." Bez dalšího otálení jsem po něm vystartovala, vrhla jsem se na něj nejrychleji, jak dokážu, v rukou obě zbraně namířené. Půlkruhem se mi vyhnul a já kolem něj proletěla, zatímco on se mi jen vysmál.
"Jdeš si zaběhat, zlato?"
Zastavila jsem se a ohlédla se přes rameno. Panebože na nebesích, ten byl ale rychlý. Jeho pohyb jsem zahlédla jen jako rozmazanou šmouhu. Sebrala jsem odvahu a pravou paží jsem fingovala útok seshora. Když zvedl paži, aby mě blokoval, provedla jsem nízký výpad levou rukou a udeřila ho dřív, než mě stihl kopnout do trupu. Narovnala jsem se a viděla, jak si se svraštělým obočím prohlíží trhlinu v látce.
"Tu košili jsem měl rád. A tys mi ji teď roztrhla."
Znovu jsem ho obkroužila a dýchala přitom pomalu ve snaze ulevit bolesti v břiše. Než jsem stihla jen mrknout, objevil se přímo přede mnou a udeřil mě ze strany do hlavy, dost tvrdě na to, aby se mi před očima oblevily hvězdičky. Bezmyšlenkovitě jsem ho v obraně kopla, odstrčila se a zapřela se o blízkou skálu. Rány mi začal okamžitě oplácet. Dech se mi zadrhával a zrak zamlžil, když jsem sbírala poslední síly. Jeskyně se najednou začala točit a já dopadla po zádech na stěnu, její kamenné výčnělky se mi zabodávaly do zad.
Zastavil se asi tři metry ode mě. Bylo jasné, že v boji jeden na jednoho na něj nemám. Cítila jsem se, jako bych spadla z útesu, a on se ani nezadýchal. S náhlým zábleskem inspirace jsem po něm hodila křížek. Letěl k němu neuvěřitelnou rychlostí a dopadl mu vysoko na hruď.
"Zatraceně, ženská, to bolí!" vykřikl překvapeně a strhl si kříž z kůže.
Z rány mu vytryskla krev, jako byste otočili kohoutkem. Oproti zažité představě byla upírská krev přece jen červená. Byla jsem v koncích. Měla jsem u sebe už jen jednu zbraň a jeho jsem nedokázala ani zpomalit. Sebrala jsem se a vydrápala se na nohy.
"Máš dost?" Zastavil se přede mnou a začichal. Zmateně jsem zamrkala, ještě nikdy jsem neviděla upíra, že by dýchal. Těžce jsem oddechovala. Z obočí mi kapal pot.
"Ještě ne."
Další rozmazaná šmouha, a najednou byl na mně. Zablokovala jsem jeden výpad, pak druhý, chtěla jsem získat taky pár bodů, ale on byl příliš rychlý. Nejdřív na mě dopadl zničující silou. Zoufale jsem bodala kůlem do jeho těla, ale srdce jsem ani jednou nezasáhla. Po deseti minutách, které se mi zdály jako věčnost, jsem naposled padla k zemi. Neschopna pohybu jsem se mu jen upřeně dívala do sytě hnědých očí. Už se ho nemusím bát, pomyslela jsem si vzdáleně. Stejně zemřu na svá zranění.
Naklonil se nade mě. Vše kolem mě zrudlo a postupně se rozmazávalo.
"Teď už máš dost?"
Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem ani přikývnout, nedokázala jsem myslet. Místo odpovědi jsem omdlela. Toho jediného jsem ještě byla schopna.
Ležela jsem na něčem měkkém. Jako bych se vznášela, letěla jsem na obláčku a překryla se jeho mlhami. Zachumlala jsem se hloub, když na mě ten mrak otráveným hlasem promluvil.
"Jestli si zabereš celou peřinu pro sebe, zbytek noci strávíš na podlaze!"
Co? Odkdy mraky mluví tak otráveně, a navíc anglicky?
Když jsem otevřela oči, s hrůzou jsem si uvědomila, že ležím v posteli s upírem. A ano, očividně jsem se celá obalila do peřiny.
Vystřelila jsem z postele, jako by hořela, a vteřinu nato jsem se praštila do hlavy o nízký strop.
"Auuuu…" Třela jsem si poraněné místo a s rostoucí panikou se rozhlížela kolem sebe. Jak jsem se tu ocitla? Proč jsem neupadla ze všech těch zranění do kómatu? Vlastně jsem se cítila… fajn. Kromě lehkého zmatku, kde jsem a co se stalo, jsem byla v pořádku.
Tiskla jsem se v rohu co nejdál od upíra, jak jen mi to skála dovolovala. Nikde jsem nezahlédla žádný možný únik ze sevření vápencové komnaty. "Proč nejsem v nemocnici?"
"Uzdravil jsem tě," odpověděl bezvýrazně, jako bychom se u čaje bavili o počasí.
Ochromená strachem jsem si okamžitě na zápěstí zkontrolovala tep. Bože, neproměnil mě, že ne? Ne, srdce mi bilo silně a pravidelně.
"Jak?"
"Krví, samozřejmé. Jak jinak?"
Zapřel se na loktech a netrpělivě a unaveně mě pozoroval. Převlékl se do nové košile, aspoň co jsem mohla posoudit. Ani jsem netoužila zjistit, jestli má pod přikrývkou ještě něco.
"Řekni, cos mi udělal!"
Klidně pozoroval můj hysterický výbuch, pak si natřepal polštář a objal ho. Bylo to tak lidské gesto, až mi vzhledem k tomu, čím byl, připadalo nepřirozené. Zdalipak někdo ví, že upírům záleží na tom, aby měli nadýchané polštáře?
"Dal jsem ti několik kapek vlastní krve. Vzhledem k tvé poloviční krvi jsi toho moc nepotřebovala. Od přírody se uzdravuješ rychleji než lidé, ale dobitá jsi byla až až. Což je samozřejmě tvoje chyba, když vezmeš v úvahu svůj špatný úsudek. A teď, pokud ti to nebude vadit, je den a já jsem utahaný. A z tebe snídaně taky nebude."
"Upíří krev dokáže uzdravovat?"
Zavřel oči a pak mi odpověděl. "Tos nevěděla? Neber to špatně, ale v tom případě nejspíš naprosto ignoruješ, k jakému druhu patříš."
"Já nejsem stejného druhu jako ty!"
Ani neucukl. "Jak myslíš, kotě."
"Dokázalo by mě větší množství krve proměnit? A kolik je moc?" Otevřel oči a hodil po mně zlostným pohledem. "Podívej, pro dnešek škola skončila, zlato. Já teď půjdu spát a ty zavřeš pusu. Až se vzbudím a dáme dohromady podmínky našeho partnerství, tyhle věci probereme taky. Do té doby nech svého kámoše spát."
"Řekni mi kudy ven a nechám tě spát, jak dlouho se ti zachce." Znovu jsem se rozhlédla, ale východ stále neviděla.
Výsměšně si odfrkl. "Ale jistě. Co kdybych ti donesl i zbraně, šel spát a nechal tě, ať mi do srdce uděláš díru? Na to zapomeň. Zůstaneš tu, dokud tě nepustím. Ani se nesnaž utéci, cestu nenajdeš. A teď ti navrhuju, aby sis odpočinula, protože jestli kvůli tobě budu muset zůstat vzhůru jen o něco déle, dostanu chuť na snídani. Rozumělas?" A zavřel oči.
"S tebou spát nebudu," oznámila jsem pobouřeně.
Peřina sebou začala házet a pak mi přistála na hlavě.
"Tak si spi na podlaze. Stejně si peřinu zabíráš pro sebe."
Nezbylo mi nic jiného než si lehnout na studenou zem. Pokrývka před chladem příliš nechránila, ani nebyla moc silná. Chvíli jsem se ve snaze lehnout si pohodlněji převalovala, než jsem to nakonec vzdala a ruce si složila pod hlavou. Koneckonců, ležet tady bylo pořád lepší než být v posteli s tamtím. To už bych radši spala na hřebících. Ticho uklidňovalo. Jedna věc byla ale jasná už teď, upíři nechrápou. Za chvíli jsem spala jako nemluvně.
Možná jsem spala hodiny, ale připadalo mi to jako minuty. Cizí ruka mi tvrdě zatřásla ramenem a k uším mi dolehl drsný hlas.
"Vstávat! Budíček! Máme spoustu práce."
Když jsem vstala a protáhla se, v kostech mi útrpně zakřupalo. Ušklíbl se.
"To ti patří za to, že ses mě pokusila zabít. Poslední chlápek, co se o to snažil, skončil hůř než jen se strnulým krkem. Máš štěstí, že se mi hodíš, jinak bych si tě teď dával k snídani."
"Jo, to jsem já. Velký šťastlivec." Jenže místo štěstí jsem cítila jen hořkost. Trčela jsem v jeskyni s vražedným upírem.
V námitce zakýval prstem. "Nemusíš být smutná. Dostaneš prvotřídní výcvik v lovu upírů. Věř mi, moc lidí neví, jak na to. Ale na druhou stranu, ty nejsi člověk."
"Přestaň s tím. Jsem víc člověk než jen… věc."
"Ano, nuže, zjistíme, kolik toho člověka v tobě je. Odstup od zdi." Poslechla jsem ho, stejně jsem neměla v tak malém prostoru na výběr a nechtěla jsem být moc blízko u něj. Postavil se před velký kámen, u kterého jsem v noci spala, a chytil skálu po obou stranách. Lehce ji zvedl ze země a položil kousek vedle. Za kamenem byla skrytá puklina dost vysoká a široká, aby se jí dalo projit. Takže tudy jsme se dostali do kobky. "Pojď," prohodil přes rameno a vykročil do trhliny, "a necourej se." Prsty jsem zapřela o okraje pukliny, když mi v tu chvíli zatrnul měchýř a připomněl mi, že jsem stále otrokem svých vnitřních orgánů.
"Hm… ech… nemyslím…" Ale co, kašlu na kudrlinky. "Je tu někde koupelna? Jednomu z nás stále fungují ledviny."
Zastavil se, otočil a svraštil obočí. Po stropě jeskyně se plazily paprsky světla a odrážely se od skal a výčnělků. Takže bude den.
"Myslíš, že seš v zatraceném hotelu? Co? Příště budeš chtít snad i bidet!"
Mísil se ve mně vztek a rozpaky. Odsekla jsem mu: "Jestli tu nechceš mít za chvíli co uklízet, tak bys mi měl nabídnout přijatelnou alternativu. A to rychle."
Vydul zvuk velmi podobný zoufalému povzdechu. "Pojď za mnou. A ať si nepodvrtneš kotník. Chraň tě všechno svaté, abych tě musel nést. Uvidíme, co pro tebe můžeme udělat. Zatracená ženská."
Šla jsem těsně za ním a utěšovala se představou, jak se svíjí nabodnutý na mém kůlu. Ta představa byla tak živá, až jsem se celou cestu, kdy jsme šli za zvukem zurčící vody, usmívala.
"Tady." Ukázal ke skupině skal, které vyčnívaly nad úzkým potokem. "Voda teče přímo do nich. Dřepni mezi ty skály a vyřiď si, co potřebuješ."
Vyrazila jsem a za mnou se ještě nesl jeho hlas: "Mimochodem, pokud by tě napadlo, že skočíš do vody a odplaveš, pak tě upozorňuju, že je to špatný nápad. Voda má pět stupňů a ještě v jeskyních se víc než tři kilometry klikatí. Výsledkem by bylo jen podchlazení. To by nebylo moc příjemné. Ve tmě by ses třásla zimou, dostavily by se halucinace. Mimo to bys tím porušila naši dohodu. Našel bych si tě. A byl bych velmi, velmi rozzlobený."
Vážný tón jeho hlasu mi připadal mnohem smrtonosnější, než kdyby na mě namířil pistoli. Projelo mnou zoufalství. Přesně totiž popsal, na co jsem myslela.
"Nechám ti chvilku pro sebe." Otočil se a odešel stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. S povzdechem jsem přidřepla a držela na vlhkých skálách rovnováhu, zatímco jsem vyslyšela volání přírody.
"Toaletní papír tu asi nikde nemáš, co?" křikla jsem.
V odpověď se mi dostalo pobaveného smíchu. "Přidám to na seznam k nákupu, kotě."
"Přestaň mi říkat kotě, jsem Cat." Skončila jsem a pomalu se přes kameny vracela zpátky, až jsem měla pod nohama pevnou zem. "Mimochodem, jak se vlastně jmenuješ ty? Ještě jsi mi to neřekl. Jestli spolu máme… pracovat, pak bych aspoň měla vědět, jak ti říkat. Pokud tedy nedáváš přednost nadávkám."
Otočil se ke mně a na rtech mu pohrával šibalský úsměv. Stál mírně rozkročený a s boky lehce vystrčenými. Vlasy mu v pevných vlnách spadaly kolem hlavy. V paprscích světla se mu pokožka doslova třpytila.
"Jmenuji se Bones."
"Nejdřív jedno po druhém, zlato. Jestli se chceš v zabíjení upírů vážně zlepšit, pak je taky musíš znát."
Seděli jsme proti sobě na balvanu. Po stěnách tančily tlumené paprsky světla proudícího do jeskyně skrze mezery ve stropě. Tohle musel být nejzvláštnější okamžik mého života - já sedící naproti upírovi, který se mnou probírá nejefektivnější způsoby, jak upíry zabit.
"Sluneční světlo nás nezabije, ale zapříčiní těžké popáleniny. Nevzplaneme jako ve filmech ani neskončíme propečení jako kuře. Nicméně ve dne raději spíme, protože nejmocnější jsme v noci. Tohle si musíš zapamatovat. Během dne jsme pomalejší, slabší a méně ostražití. Zvláště pak při úsvitu. Po svítání najdeš většinu upírů tam, kde spávají, což, jak jsi už zjistila, nemusí být nutně rakev. I když někteří staromilci dávají přednost rakvím před postelí, většina z nás má radši větší pohodlí. Po pravdě, někteří upíři si přesto dávají do sklepů rakve, kdyby si chtěl někdo zahrát na Van Helsinga a šel po nich. Takoví rádoby lovci pak jdou nejdřív po rakvích a upír může zaútočit ze zálohy. Sám jsem tenhle trik jednou nebo dvakrát použil. Takže klidně můžeš zapomenout na to, že upírovi hodíš do očí hlínu a vystrčíš ho na slunce.
Kříže. Až na pár výjimek, jako byl ten tvůj, nám kříže obvykle způsobí jen záchvat smíchu, než se do člověka pustíme. Tohle jsi ale očividně už zjistila sama, takže jdeme k dalšímu bodu. Z dřeva, jak sis taky už uvědomila, máme akorát zadřené třísky, a ještě nás to naštve, ale nezastaví, abychom ti roztrhali krk. Pokud chceš dostat některého z nás, zapomeň na cokoli, co souvisí s náboženstvím. Je to kravina. V tuhle chvíli máš jedinou výhodu, a tou je, že se upíři nebudou bát tvého speciálního kůlu."
"Nebojíš se, že to, co mi tu říkáš, použiju proti tobě?" přerušila jsem ho. "Tím chci říct, proč bys mi měl věřit?"
Naklonil se ke mně a ve tváři měl zcela vážný výraz. Odvrátila jsem se, nechtěla jsem být k němu blíž, než bylo nutné.
"Podívej, drahoušku. Ty a já si musíme navzájem věřit, abychom dosáhli, čeho chceme. Řeknu to hodně, hodně jednoduše: Jestli se na mě jen křivě podíváš a já budu mít sebemenší podezření, že mě chceš podrazit, zabiju tě. To tě možná nevyděsí, když si tu hraješ na velkou a statečnou holku, ale pamatuj si: Dokázal jsem tě vystopovat až k tobě domů. Žije v tom domě někdo, na kom ti záleží? Protože jestli ano, pak ti doporučuji, aby ses ke mně chovala hezky a udělala, co říkám. Pokud mě zradíš, budeš žít jen tak dlouho, abys viděla, jak tvůj dům spálím i s celou tvou rodinou takže jestli po mně někdy půjdeš, měla by ses postarat, aby bylo nadobro po mně, je ti to jasné?"
Těžce jsem polkla a přikývla. Bylo mi to jasné. Ach bože, ano, bylo mi to naprosto jasné.
"Mimo to…" hlas měl najednou veselý jako jarní den, "můžu ti dát to, co chceš."
O tom pochybuju. "Co ty víš o tom, co chci?"
"Chceš to co každé dítě bez rodiče. Najít otce. Ale nechceš žádné šťastné shledání dcery a otce, to ne. Chceš ho zabít."
Zírala jsem na něj. Řekl nahlas to, co jsem nedovolila ani svému podvědomí zašeptat hluboko uvnitř mysli, a měl pravdu. Tohle byl další důvod, proč jsem začala lovit upíry, abych zabila toho, kdo mě zplodil. Víc než to, chtěla jsem to udělat pro svou matku. Kdyby se mi to podařilo, cítila bych, že jsem trochu odčinila to, za jakých okolností mě počala.
"Ty.." V hlavě mi vířily všechny možné myšlenky a já téměř nedokázala promluvit. "Ty bys mi ho pomohl najít? Jak?"
Pokrčil rameny. "Pro začátek, možná ho znám. Znám opravdu hodně nemrtvých. Smiř se s tím, že beze mě hledáš jen jehlu v kupce sena. A i kdybych ho neznal osobně, už teď o něm vím mnohem víc než ty."
"Cože? Jak? Co?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama