Provinilé slasti - 1. kapitola

28. října 2018 v 19:38 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
1. kapitola
Willie McCoy byl blbec už zaživa. Smrt na tom nic nezměnila. Seděl naproti mně, na sobě výrazně kostkovanou sportovní bundu, tmavě zelené polyesterové kalhoty. Krátké černé vlasy měl sčesané dozadu, aby nestínily úzký trojúhelníkový obličej. Vždycky mi připomínal herce vedlejších rolí v nějaké gangsterce. Takový ten typ, který prodává informace, dělá poslíčka a je postradatelný.
Samozřejmě že teď, když je Willie upír, ta část o postradatelnosti odpadla. Ale stále prodával informace a dělal poslíčka. Ne, smrt ho příliš nezměnila. Ale čistě pro jistotu jsem se mu nedívala přímo do očí. To byl standardní postup, když jsem měla co do činění s upíry. Willie byl vždycky slizoun, ale teď byl nemrtvý slizoun. Pro mne zcela nová kategorie.
Seděli jsme v mé tiché klimatizované soukromé kanceláři. Šmolkově modré stěny, o nichž si můj šéf Bert myslel, že jsou uklidňující, působily ve skutečnosti chladně.

"Vadilo by ti, kdybych si zapálil?" zeptal se Willie.
"Ano," řekla jsem, "vadilo."
"Sakra, ty mi to fakt neulehčuješ, že ne?"
Na okamžik jsem se zadívala přímo na něj. Měl dosud hnědé oči. Přistihl mě, že se dívám, a já sklopila pohled na desku stolu.
Willie se zasmál - znělo to jako sípavé zahihňání. Jeho smích se nezměnil. "Ty jo, tohle miluju. Ty se mě bojíš!"
"Nebojím. Jsem jen opatrná."
"Nemusíš to přiznat. Cítím tvůj strach, jako by se mi otíral o tváře. Bojíš se mě, protože jsem upír."
Pokrčila jsem rameny. Co jsem taky mohla říct? Jak lhát někomu, kdo cítí váš strach? "Proč jsi přišel, Willie?"
"Ty jo, strašně rád bych si zapálil." Zacukalo mu v koutku.
"Nikdy bych si nepomyslela, že upíři mají nervové tiky."
Pozvedl ruku, téměř se dotkl tváře. Usmál se, zableskly tesáky: "Něco se prostě nezmění."
Chtěla jsem se ho zeptat, co se mění. Jaké to je být mrtvý? Znala jsem jiné upíry, ale Willie byl první, koho jsem znala před i po smrti. Byl to zvláštní pocit.
"Co chceš?"
"Hele, přinesl jsem ti peníze. Chci se stát tvým klientem."
Letmo jsem na něj pohlédla, vyhnula se jeho očím. Spona na kravatě se mu zaleskla ve světle padajícím od stropu. Pravé zlato. Willie dřív nikdy nic takového nenosil. Jako mrtvému se mu zjevně dařilo dobře.
"Já oživuji mrtvé pro obživu - a to není pokus o vtip. K čemu upír potřebuje oživenou zombii?"
Zavrtěl hlavou, dvě rychlá trhnutí na jednu a na druhou stranu.
"Ne, nejde o žádné vúdú. Chci tě najmout, abys vyšetřila pár vražd."
"Nejsem soukromý detektiv."
"Ale dostala jsi jednoho takového na smlouvu do skupiny."
Přikývla jsem: "Mohl sis najmout přímo slečnu Simsovou. Nemusel jsi jít přese mne."
Znovu to trhavé zavrtění hlavou:
"Ale ona neví o upírech tolik co ty."
Povzdechla jsem si.
"Můžeme to zkrátit, Willie? Musím jít," podívala jsem se na hodiny na zdi, "během patnácti minut. Nerada nechávám své klienty čekat na hřbitově. Jsou pak trochu lekaví."
Zasmál se. Jeho hihňání mi přišlo uklidňující i navzdory špičákům. Upíři by určitě měli mít sytý, melodický smích.
"To ti rád věřím. Vsadím se, že jo." Znenadání změnil výraz, jako by mu čísi ruka setřela úsměv.
Ucítila jsem strach jako kámen hluboko v žaludku. Upíři dokáží měnit způsob pohybu, jako když zmáčknete vypínač. Jestli umí tohle, co dalšího ještě umí?
"Víš o upírech, kteří chcípají v Distriktu?"
Položil to jako otázku, tak jsem odpověděla: "Jsem s tím případem obeznámena." V nové čtvrti plné upířích klubů byli zavražděni čtyři upíři. Měli vytržené srdce a useknutou hlavu.
"Pořád spolupracuješ s policajtama?"
"Stále mám smlouvu s oddělením pro tyhle nové záležitosti."
Znovu se zasmál:
"Jasně, to nový oddělení. Málo peněz, málo lidí. Tak."
"Právě jsi popsal většinu policejních složek v tomhle městě."
"Možná, ale fízlové si myslí totéž co ty, Anito. Co je komu do jednoho mrtvého upíra navíc? Nové zákony to nezmění."
Od případu Addison versus Clark uplynuly jenom dva roky. Soudní případ nám dal upravenou verzi toho, co je život a co není smrt. Vampyrismus byl ve starých dobrých Spojených státech legální. Byli jsme jedna z mála zemí, která ho uznávala. Úředníci na imigračním se z těch houfů upířích přistěhovalců mohli zbláznit.
U soudu se řešily nejrůznější otázky. Musí dědicové vrátit dědictví? Jste vdova, pokud je váš manžel nemrtvý? Je zabití upíra vražda? Dokonce existovalo hnutí za upíří hlasovací právo. Časy se mění.
Dívala jsem se na upíra před sebou a pokrčila rameny. Opravdu jsem si myslela, že jeden mrtvý upír navíc není žádná škoda? Možná.
"Jestli věříš, že si tohle myslím, proč jsi za mnou vůbec chodil?"
"Protože jsi nejlepší v tom, co děláš. A my potřebujeme toho nejlepšího."
Poprvé řekl "my".
"Pro koho pracuješ, Willie?"
Usmál se úzkým tajnůstkářským úsměvem, jako by věděl něco, co bych měla vědět také. "To neřeš. Platí opravdu dobře. Chceme, aby se těmi vraždami zabýval někdo, kdo se vyzná v nočním životě."
"Viděla jsem těla, Willie. Policii jsem řekla, co si o tom myslím."
"A co si o tom myslíš?" Naklonil se na židli kupředu, malé ruce položil na stůl. Nehty měl bledé, téměř bílé, bezkrevné.
"Podala jsem policii kompletní hlášení." Vzhlédla jsem k němu, téměř jsem se mu podívala do očí.
"Ty mi neposkytneš ani tohle, co?"
"Není v mé pravomoci bavit se s tebou o policejních záležitostech."
"Říkal jsem jim, že do toho nepůjdeš."
"Nepůjdu do čeho? Sakra, neřekl jsi mi vůbec nic!"
"Chceme vyšetřit vraždy upírů, zjistit, čím nebo kým byly spáchány. Zaplatíme ti trojnásobek tvé obvyklé taxy."
Zakroutila jsem hlavou. To vysvětlovalo, proč Bert, ten chamtivej všivák, tuhle schůzku zprostředkoval. Věděl o mém vztahu k upírům, ale moje smlouva mě zavazovala se alespoň sejít s jakýmkoliv klientem, který dal Bertovi zálohu. Můj šéf by pro peníze udělal cokoliv. Potíž spočívala v jeho přesvědčení, že bych to měla dělat také. Budu si s Bertem brzy muset promluvit.
Vstala jsem. "Zabývá se tím policie. Já jim už teď pomáhám, jak jen mohu. Svým způsobem na tom případu už pracuju. Ušetřete si peníze."
Nehybně seděl a zíral na mne. Nebyl strnule nehybný, jako bývají dávno mrtví, ale blížil se tomu.
Přeběhl mi mráz po zádech. Zápolila jsem s touhou vytáhnout zpoza výstřihu krucifix a dostat Willieho z kanceláře. Ale vyhodit klienta s pomocí svatého symbolu se mi zdálo poněkud neprofesionální. Tak jsem tam jen stála a čekala, až se pohne.
"Proč nám nechceš pomoct?"
"Mám teď schůzku s klienty, Willie. Je mi líto, že ti nemohu pomoci."
"Nechceš pomoct."
Přikývla jsem:
"Jak myslíš." Obešla jsem stůl, abych ho vyprovodila ze dveří.
Vystartoval jako blesk, což Willie nikdy neuměl. Ale já ho viděla a ocitla jsem se o krok z dosahu jeho natažené ruky.
"Nejsem jenom hezká tvářička, která si nechá hrabat do hlavy."
"Viděla jsi, jak jsem se pohnul."
"Slyšela jsem, jak ses pohnul. Jsi čerstvě mrtvý, Willie. Ať jsi upír nebo ne, musíš se toho ještě spoustu učit."
Mračil se na mě, ruku ještě napůl vztaženou.
"Možná, ale žádný člověk by mi neuhnul tak rychle." Přistoupil blíž, jeho kostkovaná bunda se o mne téměř otřela. Takhle těsně u sebe jsme byli téměř stejně vysocí - spíš malí. Jeho oči byly na stejné úrovni s mýma. Upřeně jsem mu zírala na rameno.
Stálo mě veškerou vůli, abych od něj neustoupila. Sakra, ať je nemrtvý nebo ne, je to Willie McCoy. Nemínila jsem mu udělat tu radost.
"Nejsi člověk o nic víc než já," řekl.
Pohnula jsem se, abych otevřela dveře. Neodstoupila jsem od něj. Jen jsem přistoupila ke dveřím. Snažila jsem se přesvědčit pot na svých zádech, že mezi tím je rozdíl. Pocit chladu v mém žaludku se taky nedal oklamat.
"Už opravdu musím jít. Děkujeme vám, že jste si vzpomněli na firmu Oživovatelé Inc." Věnovala jsem mu svůj nejlepší profesionální úsměv - významově prázdný jako žárovka, nicméně oslnivý.
Zastavil se v otevřených dveřích.
"Proč pro nás nechceš pracovat? Musím jim něco říct, až se vrátím."
Nebyla jsem si jistá, ale v hlase mu zaznělo cosi jako strach. Bude mít problémy, protože zklamal? Bylo mi ho líto a uvědomovala jsem si, že je to hloupé. Probůh, byl nemrtvý, ale stál a díval se na mne a byl to pořád Willie, se svými divnými kabáty a malýma neklidnýma rukama.
"Řekni jim, ať už jsou kdokoliv, že nepracuju pro upíry."
"Zásadní pravidlo?" Znovu to položil jako otázku.
"Na beton."
Obličejem mu něco problesklo, vykoukla část starého známého Willieho. Byla to téměř lítost.
"Přál bych si, abys tohle neřekla, Anito. Tihle lidé nemají rádi, když jim kdokoliv řekne ne."
"Myslím, že už jsi přetáhl úřední hodiny. Nemám ráda, když mi někdo vyhrožuje."
"To není výhrůžka, Anito. To je pravda." Upravil si kravatu, pohladil novou zlatou sponu, narovnal úzká ramena a vyšel ven.
Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně. Podlamovala se mi kolena. Ale neměla jsem čas jen tak sedět a třást se. Paní Grundicková už byla pravděpodobně na hřbitově. Určitě už tam stojí s malou černou kabelkou a odrostlými syny, čeká na mě, abych povolala jejího manžela z hrobu. Vyskytla se totiž záhada se dvěma velmi odlišnými závěťmi. To znamenalo buď léta platit soudy a hádat se, nebo oživit Alberta Grundicka a zeptat se ho.
Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla v autě, dokonce i slepice. Vytáhla jsem stříbrný krucifix zpoza blůzy a nechala ho volně viset kolem krku. Vlastním různé zbraně a vím, jak je používat. Ve stole mám schovanou devítku Browning Hi-Power. Pistole váží něco málo přes dvě libry včetně stříbrných kulek. Stříbro upíra nezabije, ale může ho odradit. Musí si pak léčit zranění stejně dlouho jako člověk. Otřela jsem si zpocené dlaně o sukni a vyšla ven.
Craig, náš noční recepční, cosi zuřivě bušil do klávesnice. Jeho oči se rozšířily, když jsem přešla po tlustém koberci. Možná to bylo tím křížem na dlouhém řetízku. Možná to bylo řemenem od podpažního pouzdra utaženým přes záda a viditelnou pistolí. Nic z toho nekomentoval. Zapaluje mu to.
Přehodila jsem přes sebe úhledný manšestrový kabátek. Kabát sice nesplýval volně přes zbraň, ale to bylo v pořádku. Pochybovala jsem, že by si toho Grundickovi a jejich právníci všimli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama