Provinilé slasti - 10. kapitola 2/2

29. října 2018 v 20:08 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
Krysy mi proudily kolem nohou, lezly jedna přes druhou a vřískaly na sebe. Do bot mi narážela tělíčka. Jedna krysa se natáhla, aby se zachytila okraje boty. Odkopla jsem ji. S pištěním spadla až dolů.
Obří krysy odtáhly jednoho ze svých zraněných přátel stranou. Nehýbal se. Druhý, kterého jsem shodila, kulhal.
Nějaká krysa vyskočila nahoru a zachytila se mi drápy na blůze. Visela tam, drápky zaťaté do látky.
Cítila jsem její váhu na hrudi. Popadla jsem ji uprostřed těla. Zabořila mi zuby do ruky, roztrhla kůži, minula kost. Vykřikla jsem a pokusila se krysu odhodit. Visela mi na ruce jako nechtěný přívěsek, po srsti jí stékala krev. Na blůzu mi skočila druhá.
Krysodlak se usmíval.
Krysa se mi sápala po obličeji. Chytila jsem ji za ocas a odhodila. "Bojíš se mě?" Hlas mi přeskakoval panikou, ale dokázala jsem to říct. "Tvoji přátele skončili zranění, když jsi je poslal udělat něco, čeho se sám bojíš. Je to tak? Je?"
Obří krysy se dívaly střídavě na mne a na něj. Věnoval jim postranní pohled. "Nebojím se člověka."
"Tak pojď sem nahoru a vezmi si mě sám, jestli to dokážeš!" Krysa, která se držela mojí ruky, odlétla provázená sprškou krve. Kůži mezi palcem a ukazováčkem jsem měla rozervanou.
Menší krysy zaváhaly, divoce se rozhlížely kolem. Jedna z nich už byla u kolen mých džín. Spadla zpátky na podlahu.
"Nebojím se!"
"Dokaž to!" Můj hlas zněl o něco jistěji. Už ne jako hlas pětileté holčičky, ale jako devítileté.
Obří krysy na něj upřeně zíraly, odhadovaly ho, čekaly. Udělal tentýž lehký pohyb, jen opačně. Krysy chvíli pištěly, stavěly se na zadní a rozhlížely se, jako by tomu nemohly uvěřit, ale nakonec se začaly valit dolů ze schodů, odkud přišly. Opřela jsem se o dveře, třásla se mi kolena, prokousnutou ruku jsem si tiskla k hrudi. Krysák začal stoupat po schodech. Pohyboval se lehce na polštářcích protáhlých chodidel, silné nohy zakončené drápy, které se zatínaly do kamene.
Lykantropové jsou silnější a rychlejší než lidé. Žádné triky ovlivňující mysl, žádné kejkle. Jsou prostě lepší. Krysodlaka by se mi nepovedlo překvapit jako tu krysu předtím. Pochybovala jsem, že se rozzuří natolik, aby zhloupl, ale naděje umírá poslední. Byla jsem zraněná, neozbrojená a slabší. Pokud se mi nepovede přimět ho, aby udělal chybu, tak jsem v hajzlu.
Přejel si dlouhým jazykem přes zuby. "Čerstvá krev." Hlasitě se nadechl. "Cítím z tebe strach, lidská dívko. Krev a strach, to je pro mne vůně večeře." Znovu kmitl jazykem a zasmál se.
Schovala jsem nezraněnou ruku za záda, jako bych pro něco sáhla. "Pojď blíž, krysáku, a uvidíme, jak ti bude chutnat stříbro."
Krysodlak zaváhal, strnulý, zčásti skrčený na nejvyšším schodu. "Nemáš stříbro."
"Vsadíš na to krk?"
Zamnul si drápaté ruce. Jedna z velkých krys cosi zapištěla. Zavrčel na ni. "Nebojím se!"
Jestli ho budou popichovat, můj bluf nevyjde. "Viděl jsi, co jsem udělala tvým kamarádům. A to bylo beze zbraně." Můj hlas zněl hluboce a sebevědomě. Bonus pro mne.
Sledoval mě jedním velkým okem, černým jako lakovaná kůže. Srst se mu ve světle pochodní leskla jako čerstvě umytá. Udělal jediný krátký skok a ocitl se na odpočívadle, těsně z mého dosahu.
"Nikdy předtím jsem neviděla blonďatou krysu," prohlásila jsem. Cokoliv, jen abych zahnala ticho, cokoliv, jen abych mu zabránila udělat ten poslední krok. Jean-Claude se pro mne určitě brzy vrátí. Zasmála jsem se tomu, náhle a přidušeně.
Krysodlak se zarazil a podíval se na mě. "Čemu se směješ?" Zazněl v tom náznak nejistoty. Dobře.
"Doufala jsem, že pro mne upíři brzy přijdou a zachrání mě. Musíš uznat, že to je legrační."
Nezdálo se, že by to považoval za legrační. Spousta lidí nechápe moje vtipy. Kdybych si byla méně jistá opakem, řekla bych, že moje vtipy nejsou zábavné. Ne.
Pohnula jsem rukou za zády, stále jsem předstírala, že držím nůž. Jedna z obřích krys znovu zapištěla a i mně to znělo posměšně. Nepřežije to, jestli můj bluf vyjde. A já to možná nepřežiju, jestli nevyjde.
Většina lidí tváří v tvář krysodlakovi strne nebo zpanikaří. Já měla dost času si na tu představu zvyknout. Nemínila jsem omdlít, pokud se mě dotkne. Byla tu jediná možnost, jak se zachránit. Pokud se mi nepovede ji využít, jsem mrtvá. Obrátil se mi žaludek a já musela s námahou polknout. Lepší být mrtvá než chlupatá. Jestli na mne zaútočí, jako by už bylo po mně. Na žebříčku lykantropů, jimiž bych se chtěla stát, nepatří krysy mezi moje favority. Když má člověk smůlu, stačí sebemenší škrábnutí a nakazí se.
Pokud bych byla rychlá a měla kliku, mohla bych se dostat do nemocnice a nechat se ošetřit. Je to něco jako vzteklina. Očkování samozřejmě někdy fungovalo, a někdy jste dostali lykantropii.
Krysodlak si ovinul svůj dlouhý holý ocas kolem drápů na rukou.
"Dostal tě někdy lykantrop?"
Nebyla jsem si jistá, jestli mluví o sexu nebo o jídle. Ani jedno neznělo právě příjemně. On se vyhecuje, dodá si odvahy, a až bude připravený, tak po mně skočí. Ale já jsem chtěla, aby po mně skočil, až budu připravena já.
Vybrala jsem si sex. "Na to nemáš, krysáku."
Ztuhl, rukama sjel podél těla, drápy uhladil srst. "Uvidíme, kdo na co má."
"Je tohle pro tebe jediný způsob, jak se s někým vyspat? Že se prostě na člověka vrhneš? To jsi ve své lidské podobě taky tak ošklivý jako teď?"
Zasyčel na mne, tlamu rozšklebenou, zuby vyceněné. Z jeho hrdla se vydralo kvílivé zavrčení, hluboké a vysoké zároveň. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Stoupalo a klesalo a naplnilo místnost hlasitými syčivými ozvěnami. Nahrbil se v ramenou.
Zadržela jsem dech. Naštvala jsem ho. Teď uvidíme, jestli můj plán vyjde nebo jestli jsem mrtvá. Krysodlak vyrazil. Vrhla jsem se na zem, ale on to čekal. Neuvěřitelně rychle po mně skočil s nataženými spáry, vrčel a kvílel mi do obličeje.
Přitiskla jsem kolena k hrudi, jinak by byl krysák na mně. Chytil mě jednou rukou za kolena a zatlačil. Objala jsem si holeně pažemi, vzdorovala jsem mu. Bylo to jako bojovat s oživlou ocelí. Znovu zavřískl vysokým syčivým hlasem, dopadly na mne jeho sliny. Zvedl se na kolenou, aby se dostal do lepšího úhlu a mohl mi přitisknout nohy k podlaze. Veškerou silou jsem vykopla.
Uviděl můj pohyb a pokusil se uhnout, ale oběma patami jsem ho zasáhla přesně mezi nohy. Úder ho nadzvedl a krysák se zhroutil na odpočívadlo, drápy škrábal o kámen. Vydával vysoký, naříkavý, přidušený zvuk. Zdálo se, že nemůže pořádně dýchat.
Z tunelu vyběhl druhý krysodlak. Malé krysy se rozběhly do všech stran, kvičely a pištěly. Zůstala jsem sedět na odpočívadle, co nejdál od blonďatého krysáka. Zírala jsem na nově příchozího se směsicí únavy a vzteku.
Ksakru, mělo to vyjít! Záporňáci přece neměli získat podporu, když už i tak byli v přesile! Srst toho druhého byla černá, absolutně uhlově černá. Měl na sobě ustřižené džíny, zčásti zakrývající lehce ohnuté nohy. Lehce mávl rukou směrem od sebe.
Splašeně tlukoucí srdce jsem cítila až v krku. Obešel mě mráz při vzpomínce na malá tělíčka, která se přese mne přehnala. V pokousané ruce mi cukalo. Roztrhají mě. "Jean-Claude!"
Krysy se pohnuly jako hnědý příboj a ustoupily od schodů. S kvílením a pískáním utíkaly zpět do tunelu. Mlčky jsem zírala.
Obří krysy syčely a tlapami i čenichy ukazovaly na velkou krysu, kterou jsem předtím shodila ze schodů.
"Bránila se. Co jste tady dělali?" Krysodlakův hlas byl tichý a hluboký, jen nepatrně poznamenaný. Kdybych zavřela oči, řekla bych, že je lidský.
Nezavřela jsem oči. Obrovské krysy se vzdálily, svého bezvědomého kamaráda neobratně odvlekly s sebou. Nebyl mrtvý, ale zraněný. Když ostatní krysy mizely v tunelu, jedna se za mnou ohlédla. V jejím prázdném černém oku jsem zahlédla, jakou bolest mi uchystají, jestli se znovu setkáme.
Blonďatý krysák se přestal svíjet, ležel nehybný, schoulený a lapal po dechu.
"Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit," pronesl černý krysodlak.
Ten druhý se snažil posadit, zdálo se, že ho ten pohyb bolí. "Paní mi poručila, tak jsem poslechl."
"Já jsem tvůj král. Máš poslouchat mne." Černosrstý krysák začal stoupat po schodech, zlobně švihal ocasem, téměř jako kočka.
Vstala jsem a opřela se zády o dveře, dnes v noci snad už po tisící.
"Jsi naším králem, jen dokud nezemřeš," prohlásil zraněný krysák. "Pokud se postavíš naší paní, bude to brzy. Je mocná, mocnější než ty." Jeho hlas byl slabý a tenký, ale krysodlak už se vzpamatovával. Tohle umí vztek.
Krysí král skočil, změnil se v rozmazanou skvrnu v pohybu. Nadhodil si blonďatého krysáka a držel ho s pažemi lehce pokrčenými v lokti. Nohy zraněného volně visely nad zemí. Král si ho přitáhl k obličeji. "Já jsem tvůj vládce a ty mě budeš poslouchat, jinak tě zabiju." Zabořil drápy do blonďákova krku, až sebou přidušený nešťastník začal škubat. Krysí král jím mrštil ze schodů. Blonďák dopadl bezvládně, většinu kostí zpřelámaných.
Vzhlédl od podlahy, kde ležel jako hromádka neštěstí, a lapal po vzduchu. Nenávist v jeho očích by mohla zapálit slušnou vatru.
"Není ti nic?" zeptal se král.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví ke mně. Zavrtěla jsem hlavou. Zjevně jsem byla zachráněna, ne že bych to potřebovala. Samozřejmě, že ne. "Díky."
"Nepřišel jsem tě zachránit. Zakázal jsem svým lidem lovit pro upíry. Proto jsem přišel."
"Fajn, já vím, jakou mám cenu - o něco málo větší než veš. Ale stejně díky, ať tím sleduješ cokoli."
Pokývl. "Nemáš zač."
Všimla jsem si vypálené jizvy na jeho levém předloktí. Měla tvar stylizované koruny. Někdo ho ocejchoval. "Nebylo by snazší nosit korunu a žezlo?"
Pohlédl na svou paži a usmál se po krysím způsobu, s vyceněnými zuby. "Tohle mi ponechává volné ruce."
Podívala jsem se mu do očí, abych zjistila, jestli si ze mne utahuje, ale nemohla jsem to odhadnout. Zkuste číst v krysím obličeji.
"Co s tebou upíři chtějí udělat?" zeptal se.
"Chtějí, abych pro ně pracovala."
"Udělej to. Ublíží ti, pokud to neuděláš."
"Stejně jako ublíží tobě, když odeženeš krysy?"
Pokrčil rameny, byl to divný pohyb. "Nikolaos si myslí, že je královnou krys, protože to jsou zvířata, která dokáže přivolat. Ale my nejsme pouhé krysy, my jsme lidé a máme na výběr. Já mám na výběr."
"Udělej, co po tobě žádá, a ona ti neublíží."
Znovu ten úsměv. "Dávám dobré rady. Ale ne vždy je sám přijímám."
"Ani já."
Pohlédl na mne jedním tmavým okem, pak se otočil ke dveřím. "Už jdou."
Věděla jsem, o kom mluví. Večírek skončil. Přicházeli upíři. Krysí král seskočil dolů ze schodů a popadl svého zhrouceného druha. Hodil si ho na rameno beze stopy námahy a byl pryč. Bleskově zmizel v tunelu, stejně rychle jako myš překvapená světlem v kuchyni. Jen černá šmouha. Uslyšela jsem klapání podpatků na chodbě a ustoupila jsem ode dveří. Otevřely se a na odpočívadle stanula Theresa. Rozhlédla se po prázdné místnosti, ruce v bok, ústa semknutá. "Kde jsou?"
Pozvedla jsem zraněnou ruku. "Vykonaly své dílo a odešly."
"Neměly odejít." Theresa ze sebe vydala tiché naštvané zabublání. "To byl ten jejich krysí král, co?"
Pokrčila jsem rameny. "Odešly. Nevím proč."
"Tak klidná, tak nezastrašena. To tě krysy nevyděsily?"
Znovu jsem pokrčila rameny. Když něco funguje, tak se toho drž.
"Neměly tě zranit do krve." Zadívala se na mne. "Proměníš se o nejbližším úplňku?" Náznak zvědavosti. Kdo je zvědavý, nebude nikdy starý. Člověk v to může alespoň doufat.
"Ne," řekla jsem a při tom zůstalo. Bez vysvětlení. Pokud by vysvětlení opravdu chtěla, mohla se mnou mlátit o zeď tak dlouho, dokud bych jí neřekla, co chtěla slyšet. Ani by se při tom nezapotila. Na druhou stranu… Aubrey byl potrestán za to, že mě zranil.
Oči se jí zúžily, když si mě prohlížela. "Krysy tě měly postrašit, oživovatelko. Zdá se, že se jim to nepovedlo."
"Možná není tak snadné mě postrašit." Bez námahy jsem se jí podívala do očí. Byly to jen oči.
Theresa se na mne najednou zašklebila, blýskly tesáky. "Však Nikolaos už najde něco, co tě vyděsí, oživovatelko. Protože strach znamená moc." To poslední zašeptala, jako by se bála říci ta slova příliš nahlas.
Čeho se bojí upíři? Pronásledovaly je představy naostřených kůlů a česneku, nebo ještě horších věcí? Jak vyděsíš mrtvého?
"Půjdeš přede mnou, oživovatelko. Setkáš se se svou paní."
"Není Nikolaos náhodou také tvoje paní, Thereso?"
Zadívala se na mne, tvář bezvýraznou, jako by její smích byl jen iluzí. Oči měla tmavé a chladné. Oči krys v sobě nesly větší odraz osobnosti. "Nežli noc skončí, oživovatelko, Nikolaos bude paní všech."
Zavrtěla jsem hlavou. "O tom pochybuju."
"Vlivem Jean-Claudovy moci jsi ještě pošetilejší."
"Ne, tím to není."
"Tak potom čím, smrtelná?"
"Radši umřu, než abych se stala poskokem nějakého upíra."
Theresa ani nemrkla, jen velmi pomalu přikývla. "Možná se ti tvé přání splní."
Zježily se mi chloupky za krkem. Mohla jsem se jí dívat do očí, ale zlo dělá jistý dojem. Tíživý dusivý pocit, který svírá vnitřnosti. Zažila jsem ho i v blízkosti lidí. Nemusíte být nemrtví na to, abyste byli zlí. Ale hodně to pomáhá.
Šla jsem před ní. Theresiny boty vyťukávaly v chodbě ostré ozvěny. Možná ze mne mluvil jen můj strach, ale měla jsem pocit, že na mě upírka zírá; její pohled byl jako kostka ledu, která mi sjížděla dolů po zádech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama