Provinilé slasti - 12. kapitola

29. října 2018 v 20:14 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
12. kapitola
Chtěla jsem plivnout do toho hladkého bledého obličeje, ale bála jsem se, co by se mnou upírka udělala. Po tváři mi pomalu stékala kapka potu. Chtěla jsem Nikolaos slíbit cokoli, cokoli, jen když se mě už nikdy nedotkne. Nemusela mě uhranout. Stačilo jí, že mě zastrašila. Strachem mě mohla ovládat. Počítala s tím. A proto jsem to nemohla dopustit.
"Jdi… mi… z očí…" zasípala jsem.
Zasmála se. Její dech mě hřál a voněl mátou. Peprmintové bonbony. Ale pod tou čistou moderní vůní byl velmi slabě cítit pach čerstvé krve. Stará smrt. Nedávná vražda.


Už jsem se netřásla. "Je z tebe cítit krev," řekla jsem.
Trhla sebou zpátky, pozvedla ruku ke rtům. Bylo to tak lidské gesto, že jsem se musela zasmát. Cíp jejích šatů mi zavadil o tvář, když vstávala. A svou drobnou nožkou, obutou ve střevíčku, mě kopla do hrudníku.
Úder mě odhodil dozadu. Ostrá bolest, vyražený dech. Už podruhé za dnešní noc jsem nemohla dýchat. Ležela jsem na břiše, lapala po vzduchu a snažila se polknout navzdory bolesti. Neslyšela jsem praskání kostí. Nějaké se měly zlomit.
Zaduněl nade mnou hlas, rozžhavený vztekem tak, že by se o něj člověk mohl popálit. "Odveďte ji odtud, než ji sama zabiju!"
Bolest ustoupila ostrému bodavému pocitu. Vzduch mě pálil v plicích. Hrudník jsem měla stažený a ztěžklý, jako bych spolkla olovo.
"Zůstaň tam, kde jsi, Jeane!"
Jean-Claude už nestál u zdi, byl na půl cesty ke mně. Nikolaos ho jediným pohybem malé bledé ručky přikovala na místo.
"Slyšíš mě, oživovatelko?" zeptala se.
"Ano," řekla jsem přiškrceně. Nemohla jsem se nadechnout dost na to, abych dokázala pořádně mluvit.
"Zlomila jsem ti něco?" Její hlásek vylétl do výšin jako ptáček.
Zakašlala jsem, abych si pročistila hrdlo, ale bolelo to. Schoulila jsem se a ruce ovinula kolem hrudi, zatímco se bolest vytrácela. "Ne."
"Škoda. Ale předpokládám, že by nás to zdrželo nebo bys pro nás ztratila cenu." Zdálo se, že o druhé možnosti uvažuje s jistým zalíbením. Co by mi udělali, kdybych měla něco zlomeného? Nechtěla jsem to vědět.
"Policie ví jenom o čtyřech zavražděných upírech. Zemřelo šest dalších."
Opatrně jsem se nadechla. "Proč to neřeknete policii?"
"Má drahá oživovatelko, jsou mezi námi mnozí, kteří nedůvěřují lidským zákonům. Víme, nakolik je lidská spravedlnost nestranná vůči nemrtvým." Usmála se, a znovu to chtělo dolíčky ve tvářích. "Jean-Claude byl pátý nejmocnější upír ve městě. Teď je třetí nejmocnější."
Dívala jsem se na ni a čekala, že se zasměje a řekne, že to byl jen vtip. Dál se usmívala, tentýž přesný úsměv, jako z vosku. Dělá si ze mě blázny? "Něco zabilo dva vyšší upíry? Silnější než…" musela jsem polknout, než jsem pokračovala "… Jean-Claude?"
Široce se usmála; zahlédla jsem nezaměnitelný záblesk tesáků. "Chápeš situaci rychle. To se ti musí nechat. Možná díky tomu uložím Jean-Claudovi o něco menší trest. Doporučil tě, věděla jsi to?"
Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se po něm. Nepohnul se, snad ani nedýchal. Jen jeho oči opětovaly můj pohled. Temně modré jako půlnoční obloha a téměř horečnatě jasné. Dosud se nenasytil. Proč mu nedovolí se napít?
"Za co bude potrestán?"
"Máš o něj starost?" Ve jejích slovech zazněla výsměšná nápodoba překvapení. "Ale, ale, ale, to nejsi naštvaná, že tě do toho zatáhl?"
Chvíli jsem se na něj dívala. Pochopila jsem, co vidím v jeho očích. Strach. On se Nikolaos bojí. A věděla jsem, že jestli mám v téhle místnosti nějakého spojence, je to on. Strach sblíží dva lidi víc než láska nebo nenávist a působí setsakra rychleji. "Ne," řekla jsem.
"Ne, ne." Změkčovala slova, kolísavě je vyzpěvovala, jako dítě, které napodobuje. "Dobrá." Její hlas byl náhle tišší, dospělý, rozechvělý vztekem. "Obdarujeme tě, oživovatelko. Máme svědka druhé vraždy. Viděl Lucasovu smrt. Řekne ti všechno, co viděl, že ano, Zachariáši?" Usmála se na muže s pískovými vlasy.
Zachariáš přikývl. Obešel židli a hluboce se mi uklonil. Měl příliš úzké rty a úsměv se mu kroutil. Ale jeho chladné zelené oči mi něco připomínaly. Tu tvář jsem už někde viděla, ale kde?
Přistoupil k nízkým dveřím. Předtím jsem si jich nevšimla. Byly skryté v tančících stínech vrhaných loučemi, ale stejně jsem je měla zaregistrovat. Letmo jsem pohlédla na Nikolaos. Přikývla a stáhla ústa v úsměvu.
Ukryla ta dvířka přede mnou a já to nepoznala! Pokusila jsem se vstát a opřela se přitom o ruce. Chyba. Zasykla jsem a zvedla se, jak nejrychleji jsem se odvažovala. Ruce jsem měla ztuhlé, se spoustou šrámů a oděrek. Jestli se dožiju rána, budu pěkně rozbolavělý lazar.
Zachariáš otevřel dveře s dramatickou úklonou, jako když salonní kouzelník zvedá oponu. Na prahu stál muž oděný do zbytků obleku. Štíhlá postava, trošku kulatější kolem pasu následkem příliš mnoha piv a příliš mála pohybu. Mohlo mu být tak třicet.
"Pojď dovnitř," řekl Zachariáš.
Muž vstoupil, oči měl rozšířené hrůzou. Ve světle pochodní se zatřpytil prsten na jeho malíčku. Příchozí páchl strachem a smrtí.
Byl dosud opálený a oči měl přítomné. Prošel by jako člověk mnohem lépe než kterýkoli upír v místnosti, ale zároveň byl mnohem víc mrtvolou než kdokoli z nich. Byla to jen otázka času. Živím se oživováním mrtvých. Když vidím zombii, poznám ji.
"Vzpomínáš si na Nikolaos?" zeptal se Zachariáš.
Lidské oči zombie se ještě víc rozšířily a z obličeje se jí stáhla barva. Vypadala zatraceně lidsky. "Ano."
"Zodpovíš Nikolaosiny otázky, rozumíš?"
"Rozumím." Nakrčil čelo, jako by se na něco soustředil. Na něco, co si nemohl pořádně vybavit…
"Předtím nám nechtěl na naše otázky odpovědět. Viď?" prohlásila upírka.
Zombie zavrtěl hlavou. Hleděl na Nikolaos s jakousi zděšenou fascinací. Takhle se určitě pták dívá na hada.
"Mučili jsme ho, ale byl velmi zatvrzelý. Než jsme mohli pokračovat v práci, oběsil se. Vážně jsme mu měli sebrat opasek," pronesla zamyšleně a rozmrzele.
Zombie na ni zíral. "Já… jsem se oběsil. Nechápu to. Já…"
"On to neví?" zeptala jsem se.
Zachariáš se usmál. "Ne, neví. Není to skvělé? Sama víš, jak je těžké z něj udělat člověka natolik, že zapomene na vlastní smrt."
Věděla jsem to. Znamenalo to, že tu má někdo velkou moc. Zachariáš se díval na zmateného nemrtvého jako na vzácné umělecké dílo.
"Povolal jsi ho ty?" zeptala jsem se.
"Nepoznáš snad kolegu oživovatele?" zeptala se Nikolaos a lehce se zasmála, jako když vítr přinese zvuk vzdálených zvonků.
Letmo jsem pohlédla Zachariášovi do tváře. Sledoval mě, ukládal si mne do paměti. Tvář měl bezvýraznou, ale hlavou mu něco táhlo; zacukalo mu spodní víčko. Strach? Vztek? Pak se na mne zářivě povědomě usmál. Znovu jsem měla pocit, že ho znám.
"Ptej se, Nikolaos. On ti teď musí odpovědět."
"Je to pravda?" otázala se mě.
Zaváhala jsem, překvapena tím, že se obrátila na mne. "Ano."
"Kdo zabil upíra Lucase?"
Zíral na ni, tvář zkroucenou. Dýchal mělce a příliš rychle.
"Proč neodpovídá?"
"Otázka je příliš složitá," vysvětlil Zachariáš. "Možná si ani nepamatuje, kdo byl Lucas."
"Tak se ptej ty. Očekávám, že ti odpoví." V hlase zazněla výhrůžka.
Zachariáš se otočil s další dramatickou úklonou a rozpřáhl paže. "Dámy a pánové - hle, chodící mrtvola!" Zakřenil se nad vlastním vtipem. Nikdo z ostatních se ani neusmál. Já jsem to taky nepochopila.
"Viděl jsi vraždu upíra?"
Zombie přikývl. "Ano."
"Jak byl zabit?"
"Vyrvané srdce, utržená hlava." Hlas měl strachy tenký jako nitka.
"Kdo mu vyrval srdce?"
Zombie znovu a znovu vrtěla hlavou, rychle a trhaně. "Nevím, nevím."
"Zeptej se ho, co upíra zabilo," navrhla jsem.
Zachariáš na mne upřel pohled. Oči měl jako zelené sklo, ve tváři mu vystoupily kosti. Zuřivost mu propůjčila vzhled kostlivce potaženého kůží.
"To je moje zombie a moje starost!"
"Zachariáši," pronesla Nikolaos.
Strnule se k ní otočil.
"Je to dobrá otázka. Rozumná otázka." Mluvila tiše a klidně. Nikoho tím neoklamala. Peklo musí být plné takových hlasů. Smrtících, ale jinak úžasně rozumných.
"Polož tu otázku, Zachariáši."
Obrátil se zpět k zombii, ruce zaťaté v pěst. Nechápala jsem, co je zdrojem jeho vzteku. "Co upíra zabilo?"
"Nerozumím." V těch slovech bylo ostří paniky.
"Jaký druh bytosti mu vyrval srdce? Byl to člověk?"
"Ne."
"Byl to jiný upír?"
"Ne."
To byl přesně důvod, proč zombie pořád ještě nebyly uznávanými svědky u soudu. Bylo je potřeba takříkajíc vést za ruku, abyste dostali odpovědi. Právníci vás pak obvinili, že svědka navádíte. Což byla pravda, ale neznamenalo to, že zombie lže.
"Tak co toho upíra zabilo?"
Znovu začal vrtět hlavou, sem a tam, sem a tam. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Zdálo se, že se dusí slovy, jako by mu kdosi nacpal do krku papír. "Nemůžu!"
"Co tím myslíš, 'nemůžu'?" zařval na něj Zachariáš a uhodil ho do tváře. Zombie pozvedla ruce, aby si chránila hlavu. "Budeš… odpovídat… na… moje… otázky." Každé slovo zdůrazněné fackou.
Zombie padla na kolena a dala se do pláče. "Nemůžu!"
"Odpověz! K čertu s tebou!" Zachariáš kopl do zombie, oživený se zhroutil na zem a schoulil se do klubíčka.
"Dost!" Přešla jsem k nim. "Dost už!"
Ještě jednou zombii kopl, pak se otočil ke mně. "Je to moje zombie! Můžu si s ní dělat, co se mi zachce!"
"Bývala to lidská bytost! Zaslouží si víc úcty!" Poklekla jsem k plačící zombii. Cítila jsem, jak se nade mnou Zachariáš hrozivě tyčí.
"Nech ji být. Prozatím," přikázala Nikolaos.
Stál mi za zády jako vzteklý stín. Dotkla jsem se ruky zombie. Oživený sebou cukl. "Už je to v pořádku. Neublížím ti." Neublížím ti. Zabil se, aby jim unikl! Ale ani hrob nebyl dostatečným útočištěm. Ještě dnes ráno bych řekla, že žádný oživovatel by nepovolal mrtvého za takovým účelem. Někdy mám dojem, že svět je horší, než si chci připustit.
Musela jsem odtáhnout nemrtvému dlaně z obličeje a zvednout mu bradu, aby se na mne podíval. Jeden pohled mi stačil. Tmavé oči měl neuvěřitelně rozšířené. Strach, tak hrozný strach. Z úst mu tekl tenký pramínek slin.
Zavrtěla jsem hlavou a vstala. "Zlomil jsi ho."
"To si piš! Žádná smradlavá zombie si ze mě nebude dělat blázny. Odpoví mi, na co se zeptám!"
Prudce jsem se otočila, abych se podívala naštvanému oživovateli přímo do očí. "Ty to nechápeš? Zničil jsi mu vědomí."
"Zombie nemají vědomí."
"Správně, nemají. Jediné, co mají, a to jenom nakrátko, jsou vzpomínky na to, kým byly. Když s nimi dobře zacházíš, mohou si svou osobnost udržet třeba týden nebo i trochu déle. Ale takhle…" Ukázala jsem na zombii, pak jsem promluvila k Nikolaos. "Špatné zacházení urychlí proces rozkladu. Šok navrácenou mysl zničí."
"Co tím chceš říct, oživovatelko?"
"Tenhle sadista," ukázala jsem palcem přes rameno na Zachariáše, "zničil vědomí té zombie. Ta už neodpoví na žádné otázky. Ničí. Už nikdy."
Nikolaos se obrátila, podobna bledé bouři. Modré oči měla skelné. Její slova zvedla teplotu v místnosti. "Ty arogantní…!" Jejím tělem proběhlo zachvění, od drobných nožek ve střevíčkách až po plavě bílé vlasy. Očekávala jsem, že se dřevěná židle každou chvíli vznítí od jejího vzteku.
Vztek zničil iluzi dětské panenky. Pod papírově bílou kůží vyvstaly kosti. Zaťala naprázdno ruce, napjaté a zahnuté jako spáry. Zaryla prsty do jedné z opěrek. Dřevo zasténalo, pak zapraštělo. Praskání se rozléhalo mezi kamennými stěnami. Hlas měla rozpálený zuřivostí. "Vypadni odtud, než tě zabiju! Tu ženskou vezmi s sebou a bezpečně ji doprovoď k autu. Pokud mě ještě jednou jakkoli zklameš, vyrvu ti hrdlo a moje děti se budou koupat v tvé krvi!"
Krásně názorné. Poněkud melodramatické, ale krásně názorné. Neřekla jsem to nahlas. K čertu, vždyť jsem pomalu ani nedýchala. Sebemenší pohyb by mohl připoutat její pozornost. Stačila jí jakákoli záminka.
Zachariáš to zjevně také vycítil. Uklonil se, aniž spustil oči z její tváře. Pak se beze slova otočil a vykročil k nízkým dveřím. Pohyboval se beze spěchu, jako by se mu smrt nepropalovala pohledem do zad. Zastavil se v otevřených dveřích a natáhl se, jako by mě chtěl provést ven. Pohlédla jsem na Jean-Clauda, který dosud stál tam, kde ho Nikolaos zarazila. Nepožádala jsem o Catherinino bezpečí. Nebyla příležitost, všechno se seběhlo příliš rychle. Otevřela jsem ústa. Jean-Claude snad uhodl, co chci říct.
Umlčel mě mávnutím štíhlé bledé ruky. Ta ruka se zdála stejně bílá jako krajka na jeho košili. Oční důlky jako by měl náhle vyplněné modrým ohněm. Dlouhé černé vlasy mu vlály kolem smrtelně bledé tváře. Jeho lidskost se vytrácela. Opřela se do mne síla vůle, která mi zježila chloupky na pažích. Schoulila jsem se a zírala na tu bytost, která bývala Jean-Claudem.
"Utíkej!" zaječel, jeho hlas se do mě zaťal. Měla by mi téct krev. Zaváhala jsem. Zahlédla jsem Nikolaos. Pomalu se vznášela vzhůru. Mléčně bílé vlasy se svíjely kolem tváře kostlivce. Pozvedla ruku zkřivenou ve spár. Kosti a žíly zachycené v pergamenové kůži.
Jean-Claude se prudce obrátil, švihl rukou proti mně. Cosi mnou udeřilo o zeď a zčásti mě vyhodilo ze dveří. Zachariáš mě zachytil a vytáhl ven.
Vykroutila jsem se mu. Dvířka se mi zabouchla před obličejem.
"Ježíši Kriste," zašeptala jsem.
Zachariáš stál u paty úzkého schodiště, které vedlo nahoru. Vztáhl ke mně ruku, tvář se mu leskla potem. "Prosím!" Ruka se mu zachvěla jako chycený pták.
Zpode dveří zavanul zápach hnijícího masa. Pach nafouknutých těl, popraskané kůže, která se rozkládá na slunci, pach ztuhlé krve hnijící ve ztichlých tepnách. Zakuckala jsem se a ustoupila.
"Panebože," šeptal Zachariáš. Jednou rukou si zakryl nos a ústa, druhou stále natahoval ke mně.
Nevšímala jsem si nabídnuté dlaně, ale stanula jsem vedle něj na schodišti. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale v tu chvíli dveře zapraskaly. Dřevo se otřásalo a dunělo, jako by do něj tloukla prudká vichřice. Vítr prolétl pode dveřmi, vlasy mi vlály ve vzdušném víru. Ustoupili jsme o několik kroků, zatímco se těžká dřevěná dvířka třásla a tloukla sebou pod náporem vichru, který tam nemohl být. Bouře v místnosti? Do větru prosákl odporný pach hnijícího masa. Vyměnili jsme si pohledy. A pochopili jsme, že jsme jen my dva proti nim - nebo tomu. Vyrazili jsme nahoru po schodech, jako bychom k sobě byli připoutaní.
Za těmi dveřmi přece nemůže zuřit bouře. Nemůže tady vát vítr a nežene nás nahoru po úzkých kamenných schodech. V té místnosti nejsou hnijící mrtvoly. Nebo ano? Panebože, nechci to vědět. Nechci to vědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama