Provinilé slasti - 14. kapitola

29. října 2018 v 20:20 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
14. kapitola
Schodiště ústilo do čtvercové místnosti, od stropu visela žárovka. Nikdy bych si nemyslela, že jedno matné elektrické světlo může být tak krásné - ale bylo. Znamení, že opouštíme podzemní sály hrůzy a blížíme se skutečnému světu. Chystala jsem se jít domů.
Z kamenné místnosti vedly dvoje dveře, jedny přímo proti nám, druhé napravo. Z těch před námi se linula hudba. Pronikavá břeskná cirkusová hudba. Dveře se otevřely, hudba se rozezněla kolem nás. Záblesk jasných barev a stovek přelévajících se lidí. Zazářil nápis "Dům smíchu". Lunapark pod střechou. Věděla jsem, kde jsme. Cirkus prokletých.

Nejmocnější upíři ve městě spali pod Cirkusem. To si musím pamatovat.
Dveře se začaly zavírat, ztlumily hudbu, skryly zářivé nápisy. Zahlédla jsem tvář dospívající dívky, která se natahovala, aby viděla přes práh. Dveře zapadly.
Opíral se o ně cizí muž. Vysoký, štíhlý, oblečený jako hazardní hráč z říčního parníku. Karmínový plášť, krajky pod krkem spadající až k pasu, rovně střižené černé kalhoty a vysoké boty. Klobouk s rovnou krempou mu stínil tvář, zlatá maska zakrývala všechno kromě úst a brady. Zpod masky se na mne upíraly tmavé oči.
Jazykem kmitl mezi rty, mezi zuby: prodloužené špičáky, je to upír. Proč mě to nijak nepřekvapilo?
"Už jsem se bál, že se mineme, Popravčí." Mluvil s jižanským přízvukem.
Winter stanul mezi námi. Upír se zasmál výrazným štěkavým smíchem. "Tady ten stěhovák si myslí, že tě ochrání. Mám ho roztrhat na kusy, abych mu dokázal, že se mejlí?"
"To nebude potřeba," řekla jsem. Zachariáš si stoupl vedle mne.
"Poznáváš můj hlas?" zeptal se upír.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Je to už dva roky. Dokavaď se nevynořila tahleta záležitost, netušil jsem, že ty jseš Popravčí. Myslel jsem, že jseš mrtvá."
"Můžeme se konečně dostat k věci? Kdo jsi a co chceš?"
"Tak dychtivá, tak netrpělivá, tak lidská." Pozvedl ruce v rukavicích a sundal si klobouk. Zlatou masku teď rámovaly krátké světle hnědé vlasy.
"Prosím, nedělejte to," pronesl Zachariáš. "Paní mi přikázala doprovodit tuto ženu bezpečně k autu."
"Nemám v úmyslu jí zkřivit ani vlásek - dneska v noci ne." Sundal si masku. Levou část tváře měl zjizvenou, jakoby odtavenou nebo zkorodovanou. Jen jeho hnědé oko bylo celé a živé, pohyblivé uprostřed kruhu růžovobílé zjizvené tkáně. Takhle vypadají popáleniny od kyseliny. Až na to, že tohle nezpůsobila kyselina, ale svěcená voda.
Vzpomněla jsem si na to, jak mě přitiskl k zemi. Zahryzl se mi do paže, když jsem se snažila udržet si ho od krku. Čisté ostré zapraskání kosti, kterou překousl. Křičela jsem. Zvrátil mi hlavu dozadu a odtáhl se, aby mohl udeřit. Bezmoc. Minul mé hrdlo. Nevím proč. Sevřel zuby kolem klíční kosti a rozdrtil ji. Olizoval mou krev jako kočka smetanu. Ležela jsem pod ním a slyšela, jak chlemtá mou krev. Přelámané kosti ještě nebolely díky šoku. Nic mě nebolelo, neměla jsem strach. Umírala jsem.
Pravačkou jsem zatápala v trávě a nahmátla něco hladkého - sklo. Lahvičku svěcené vody, která mi vypadla z batohu, když mi jeho obsah rozházeli upírovi pololidští služebníci. Upír se na mne nedíval, tvář měl přitisknutou k ráně. Jazykem zkoumal zranění, které mi způsobil. Zuby zaskřípal o obnaženou kost a já vykřikla.
Zasmál se do mého ramene, smál se, když mě zabíjel. Odtrhla jsem víčko lahvičky a postříkala mu obličej. Maso jako by se vařilo, kůže se škvařila a bublala. Klečel nade mnou, držel se za tvář a křičel.
Myslela jsem si, že zůstal uvězněný v domě, který shořel. Chtěla jsem, aby byl mrtvý, přála jsem si to. Přála jsem si zbavit se vzpomínky, potlačit ji. Teď stál přede mnou, zhmotnění mé oblíbené noční můry.
"Co? Nekřičíš hrůzou? Nelapáš po dechu? Zklamala jsi mě, Popravčí. Neobdivuješ své dílo?"
"Měla jsem tě za mrtvého." Můj hlas zněl přiškrceně, tlumeně.
"Tak to ses sekla. A já vím, že i ty jsi naživu. Dojemný."
Usmál se a svaly na zjizvené tváři stáhly úsměv k jedné straně, stala se z něj grimasa. Ani upíři se nedokáží vyléčit ze všeho. "Věčnost, Popravčí, věčnost, kterou mám strávit takhle." Pohladil jizvy rukou v rukavici.
"Co chceš?"
"Buď si statečná, holčičko, buď si statečná, jak jen chceš. Cítím z tebe strach. Chci vidět jizvy, které jsem ti nadělal, chci vidět, že si na mě pamatuješ tak, jako si já pamatuju na tebe."
"Pamatuji si tě."
"Jizvy, děvče. Ukaž mi jizvy."
"Ukážu ti své jizvy a co pak?"
"Pak půjdeš domů nebo kam máš namířeno. Paní nařídila, že ti nemáme ubližovat, dokud pro nás neodvedeš tu prácičku."
"A pak?"
Usmál se, byla to široká zářivá přehlídka zubů. "Pak si tě najdu a vrátím ti to i s úrokama…" Dotkl se svého obličeje. "No tak, děvče, nestyď se, už jsem to všechno viděl. Ochutnal jsem tvou krev. Ukaž mi jizvy a tady ten svalovec nebude muset umřít, když se bude snažit dokázat, jak je silnej."
Letmo jsem pohlédla na Wintera. Masivní pěsti měl složené na hrudi. Páteř se mu téměř chvěla napětím. Upír měl pravdu, Winter by při pokusu o mou obranu zemřel. Odtáhla jsem roztržený rukáv nad loket. Pruh zjizvené tkáně mi zdobil kůži, jizvy se z něj táhly jako pramínky, křížily se a stékaly k vnějšímu okraji paže. Vypálený kříž zabíral jediné volné místo na vnitřní straně předloktí.
"Nečekal bych, že tu paži ještě někdy budeš užívat, po tom, co jsem tě takhle potrhal."
"Fyzioterapie je úžasná věc."
"Jenže mně nic takovýho nepomůže."
"Nepomůže." Na blůze mi chyběl první knoflík. Rozepnula jsem ještě jeden, odrhnula blůzu a odhalila klíční kost, kterou brázdily a oplétaly jizvy. Vypadalo to vážně přitažlivě - obzvlášť se to vyjímalo v plavkách.
"Dobrá," řekl upír. "Cítím z tebe studený pot, když na mě pomyslíš, holčičko. Doufám, že jsem tě strašil stejně jako ty mě."
"Jenže mezi námi je jeden rozdíl, víš?"
"A co by to jako mělo bejt?"
"Ty ses mě snažil zabít. Já jsem se bránila."
"A proč jsi přišla do našeho domu? Probodnout nám srdce kůlem! Přišla jsi nás zabít. My jsme tě nelovili."
"Ale lovili jste třiadvacet jiných lidí. To je spousta lidí. Musela jsem tvoji bandu zastavit."
"Kdo z tebe udělal Popravčí? Kdo tě určil za našeho kata?"
Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem klidná, netřásla jsem se. Zasloužila jsem si bobříka odvahy! "Policie."
"Pche." Odplivl si na podlahu. Vskutku okouzlující. "Budeš makat, děvče. Najdi vraha, pak si to vyřídíme."
"Už můžu jít?"
"Každopádně. Dneska v noci jseš v bezpečí, protože si to přeje naše paní. Ale to se změní."
"Postranními dveřmi," sykl Zachariáš. Cestou ven skoro couval, aby nespustil upíra z očí. Winter zůstal poslední, kryl nám záda. Pitomec.
Zachariáš otevřel dveře. Noc byla horká a lepkavá. Do tváře se mi opřel letní vítr, vlhký, známý a nádherný.
"Zapamatuj si jméno Valentine, protože se ještě uvidíme!" křikl za mnou upír.
Já a Zachariáš jsme vyšli ze dveří. Zabouchly se za námi. Zvenku nebylo jak je otevřít. Cesta ven bez zpáteční jízdenky. Ven znělo dostatečně přitažlivě.
Vydali jsme se pryč. "Máš pistoli se stříbrnými kulkami?" zeptal se.
"Ano."
"Být tebou, začnu ji s sebou nosit."
"Stříbrné kulky ho nezabijí."
"Ale zpomalí ho."
"Pravda." Několik minut jsme kráčeli v tichu. Teplá letní noc jako by se o nás otírala a chytala nás do svých lepkavých zvědavých dlaní.
"Jestli něco potřebuju, tak brokovnici."
Zadíval se na mne. "Budeš s sebou každý den tahat brokovnici?"
"Upilovaná se pohodlně vejde pod kabát."
"Uprostřed missourského léta? Vždyť se uvaříš. Proč nenosit rovnou kulomet nebo plamenomet, když už jsme u toho?"
"Kulomet má příliš velký rozptyl střelby. Mohla bych zasáhnout nevinné lidi. Plamenomet je neskladný. A taky dělá svinčík."
Zastavil mě, ruku položenou na mém rameni. "Ty už jsi někdy používala plamenomet proti upírům?"
"Ne, ale viděla jsem to."
"Panebože." Chvíli zíral do prázdna, a pak se zeptal: "A fungovalo to?"
"Učiněný zázrak. Ale dělá svinčík. A spálilo to kolem nás celý barák, což považuji za poněkud extrémní."
"To věřím." Znovu jsme šli. "Musíš upíry nenávidět."
"Ne, že bych je nenáviděla."
"Tak proč je zabíjíš?"
"Protože je to má práce a protože jsem v tom dobrá." Zahnuli jsme za roh a já uviděla parkovací místo, kde stálo moje auto. Zdálo se mi, jako bych ho tam nechala před několika dny. Hodinky říkaly, že to bylo před několika hodinami. Bylo to jako pásmová nemoc, ale místo pohybu napříč časovými zónami jsem se pohybovala napříč událostmi. Tolik traumatizujících zážitků člověku rozhodí smysl pro čas. Stalo se toho příliš mnoho v příliš krátkém čase.
"Jsem tvoje denní spojka. Kdybys cokoli potřebovala nebo chtěla nechat zprávu, tady je moje číslo." Vtiskl mi do dlaně krabičku od sirek.
Letmo jsem na ni pohlédla. "Cirkus prokletých" stálo krvavou červení na lesklém černém podkladu. Strčila jsem sirky do kapsy u džín.
Pistole ležela v kufru. Zastrčila jsem ji do podpažního pouzdra a bylo mi jedno, že nemám bundu, kterou bych si hodila přes ramena. Otevřeně nošená zbraň přitahuje pozornost, ale většina lidí vás nechá na pokoji. Často dokonce začnou utíkat a uvolňují vám cestu. Při pronásledování se to náramně hodí.
Zachariáš počkal, dokud jsem neseděla v autě. Opřel se o otevřené dveře. "Nemůže to být jenom práce, Anito. Musíš mít lepší důvod než jen tohle."
Sklonila jsem hlavu a nastartovala auto. Vzhlédla jsem k jeho světlým očím. "Bojím se jich. Ničit to, co nás děsí, je velmi přirozená lidská vlastnost."
"Většina lidí tráví život tím, že se vyhýbá věcem, z nichž mají strach. Ty je pronásleduješ. To je šílenost."
Měl svým způsobem pravdu. Zavřela jsem dveře a nechala ho stát v horké tmě. Oživuji mrtvé a ukládám k odpočinku nemrtvé. Tohle dělám. To jsem. Kdybych někdy začala pochybovat o svých pohnutkách, přestala bych zabíjet upíry. Jak prosté.
Dnes v noci jsem nemínila pochybovat o svých pohnutkách, takže jsem stále ještě lovec upírů, stále jsem tím, jak mě pojmenovali. Jsem Popravčí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama