Provinilé slasti - 17. kapitola

30. října 2018 v 20:07 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
17. kapitola
Když Ronnie odešla, měla jsem dvě možnosti: mohla jsem si jít lehnout, což nebyl špatný nápad, nebo jsem mohla začít řešit případ, po čemž všichni tolik toužili. Dokážu vydržet se čtyřmi hodinami spánku - alespoň chvíli. Zdaleka tak dlouho bych ovšem nevydržela, kdyby mi Aubrey rozerval krk. Zdá se, že půjdu pracovat.
Nosit v St. Louis během léta pistoli není vůbec snadné. V případě podpažního pouzdra i pouzdra u pasu máte stejný problém. Když si přehodíte bundu, abyste skryli zbraň, upečete se horkem. Když budete mít pistoli v kabelce, zabijí vás - protože žádná žena nenajde ve své kabelce cokoli dřív než za dvanáct minut. To je jedna ze zákonitostí tohoto světa.

Nikdo na mne zatím nestřílel, což mi dodávalo odvahy. Ale už mě unesli a málem zabili. Neměla jsem v úmyslu připustit, aby se to stalo znovu bez boje. Vzepřu čtyřicet kilo - to není špatné, vůbec to není špatné. Ale když vážíte jenom devětačtyřicet kilo, jste rázem v nevýhodě. Proti stejné váze bych vždycky vsadila na sebe. Problém je, že padouchů stejné váhové kategorie po světě moc neběhá. A v případě upírů - dokud nedokážu zvednout náklaďák - jsem úplně mimo kategorii. Takže potřebuju pistoli.
Nakonec jsem se rozhodla pro krajně neprofesionální vzhled. Tričko mi bylo příliš velké, sahalo mi do půli stehen a vlnilo se kolem mne. Jediné, co ho zachraňovalo, byl obrázek - tučňáci hrající plážový volejbal, včetně malých tučňáčků stavějících opodál hrad z písku. Mám ráda tučňáky. Původně jsem si to tričko koupila na spaní a nemínila jsem ho mít na sobě kdekoli, kde by mě někdo mohl vidět. Dokud mě nenachytá módní policie, jsem v bezpečí.
Natáhla jsem pásek do černých šortek, abych na něj mohla navléknout pouzdro. Je to pouzdro Uncle Mike's Sidekick a mně se moc líbí, ale není dělané na browning. Mám ještě jednu zbraň, pohodlnou a utajitelnou: kompaktní devítimilimetrovou sedmirannou Firestar.
Oblečení jsem doplnila bílými sportovními ponožkami se vkusným modrým proužkem, který ladil s modrým koženým lemováním tenisek. Výsledně jsem vypadala a cítila se jako šestnáctka - dost divná šestnáctka - ale když jsem se otočila k zrcadlu, nebyla pistole u mého opasku ani v nejmenším vidět. Tričko spadalo přes ni a spolehlivě ji skrývalo.
Od pasu nahoru jsem štíhlá, řeklo by se drobná, vysportovaná a docela pohledná. Naneštěstí mým nohám chybí něco přes deset čísel k tomu, aby se kdy staly ideálníma americkýma nohama. Nikdy nebudu mít štíhlá stehna ani nic podobného bez vystupujících svalů. Oblečení zdůrazňovalo mé nohy a zakrývalo všechno ostatní, ale měla jsem pistoli a nehrozilo, že se rozpustím horkem. Kompromis je nedokonalé umění.
Krucifix jsem měla za výstřihem a na levé zápěstí jsem přidala malý náramek pro štěstí. Na stříbrném řetízku visely tři nevelké křížky. Moje jizvy také byly jasně vidět, ale v létě se snažím předstírat, že je prostě nemám. Nedokážu čelit představě, že bych měla nosit dlouhé rukávy ve čtyřicetistupňovém vedru za stoprocentní vlhkosti vzduchu. To by mi upadly ruce. Když mám odhalené paže, jizvy opravdu nejsou to první, čeho si člověk všimne. Vážně.
Společnost Oživovatelé Inc. má nové kanceláře, jsme tu teprve tři měsíce. Naproti nám má kancelář psycholog, který nebere míň než sto dolarů za hodinu. O něco dál po chodbě sídlí plastický chirurg, pak dva právníci, jedna manželská poradna a jedna realitka. Před čtyřmi lety pracovali Oživovatelé Inc. v jediné vyklizené místnosti nad garáží. Obchody jdou dobře.
Za většinu toho štěstí vděčíme našemu šéfovi Bertovi Vaughnovi. Je to obchodník, herec, kapitalista, darebák a tak trochu podvodník. Nic opravdu nelegálního, ale… Většina lidí o sobě uvažuje jako o těch hodných, co nosí bílý klobouk. Někteří lidé nosí černý klobouk a užívají si to. Bertova barva je šedá. Někdy si říkám, že kdybych ho řízla, tak bude krvácet čerstvě vytištěné zelené bankovky.
Změnil povolávání mrtvých - což bylo doposud neobvyklé nadání, zahanbující prokletí nebo náboženská zkušenost - v kvetoucí obchod. My oživovatelé máme nadání, ale Bert ví, jak zařídit, aby se vyplatilo. To bylo těžké zpochybnit. Přesto jsem to mínila zkusit.
Tapety na recepci jsou světlé, světle zelené s drobným orientálním vzorem vyvedeným v zelené a hnědé. Koberec je tlustý, pastelově zelený a příliš světlý na to, aby napodobil trávu, ale snaží se. Všude jsou rostliny.
Napravo ode dveří roste Ficus benjamin, štíhlý jako vrbový proutek, s malými kožnatými listy. Skoro se ovíjí kolem židle stojící před květináčem. Druhý strom je v protilehlém koutě, vysoký a rovný, s tuhou rozježenou korunou jako mají palmy - je to Dracena marginta. Alespoň to stojí napsáno na cedulce přivázané k hubenému kmeni. Oba stromy se dotýkají stropu. Desítky dalších rostlin jsou umístěny v každém volném rohu měkce zelené místnosti.
Bert si myslí, že pastelová zelená je uklidňující a rostliny dodávají nádech domova. Já si myslím, že to vypadá jako nepříliš šťastné snoubení márnice a květinářství.
Naší denní recepční Mary je přes padesát. O kolik let přes padesát, to je její věc. Vlasy má krátké a ve větru se ani nepohnou. K tomu stačí karton spreje na vlasy. Mary není příznivcem přirozeného vzhledu. Má dva odrostlé syny a čtyři vnoučata. Když jsem vešla, věnovala mi svůj nejlepší profesionální úsměv: "Mohu vám nějak… Anito! Myslela jsem, že tu nemusíš být před pátou."
"Nemusím, ale musím mluvit s Bertem a vzít si nějaké věci z kanceláře."
Zamračila se na svou knihu schůzek - na naši knihu schůzek. "No, Jamison má právě v kanceláři klienta." V rámci našich prostor máme jen tři kanceláře. Jedna patří Bertovi a v dalších dvou se střídáme my ostatní. Většinu práce vykonáváme přímo v poli, lépe řečeno na hřbitově, takže ve skutečnosti nepotřebujeme svou kancelář všichni najednou. Fungovalo to jako střídavé sdílení družstevního domu. "Jak dlouho tam klient bude?"
Mary zašilhala do poznámek. "Je to matka, jejíž syn uvažuje o vstupu do církve Věčného života."
"Jamison se snaží ho ukecat k tomu, aby do toho šel, nebo aby si to rozmyslel?"
"Anito!" Mary mě kárala, ale řekla jsem jen pravdu. Církev Věčného života je upíří církev. První v historii, která vám může dát život věčný a má na to důkazy. Žádné čekání. Žádná mystéria. Prostě věčnost na stříbrném podnose. Většina lidí už nevěří ve svou nesmrtelnou duši. Není populární starat se o nebe a peklo nebo to, zda jste naprosto dobrý člověk. Takže takhle církev získávala příznivce v širém okolí. Pokud nevěříte, že tím přijdete o duši, co jiného jste mohli ztratit? Denní světlo. Jídlo. To není příliš mnoho.
Mně dělala starosti ta záležitost s duší. Moje nesmrtelná duše není na prodej, a to ani za věčnost. Víte, mně je jasné, že upíři mohou zemřít. Mám na to důkazy. Zdá se, že nikdo není zvědavý na to, co se stane s duší upíra po smrti. Může někdo být hodný upír a přijít do nebe? Nějak se mi tomu nechtělo věřit.
"Bert má taky klienta?"
Nahlédla ještě jednou do knihy schůzek. "Ne, má volno." Vzhlédla a usmála se, jako by byla potěšena, že mi mohla pomoci. Možná opravdu byla.
Je pravda, že Bert má tu nejmenší ze tří kanceláří. Stěny jsou jemně pastelově modré, koberec o dva odstíny tmavší. Bert si myslí, že to klienty uklidní. Já si myslím, že je to jako stát uvnitř modré ledové kostky.
Bert se do malé modré místnosti vůbec nehodil. Na něm nebylo malého zhola nic. Měřil přes metr devadesát, měl široká ramena a postavu vysokoškolského sportovce, která už ale v okolí pasu nebyla co dřív. Bílé vlasy střižené hodně nakrátko. Námořnické opálení ostře kontrastovalo se světlýma očima a vlasy. Oči měl téměř bezbarvé, šedé jako špinavé okenní tabulky. Musíte se sakra snažit, aby vám špinavě šedé oči svítily, ale teď se to Bertovi povedlo. Dočista zářil. To bylo špatné znamení.
"Anito! To je ale milé překvapení. Posaď se." Zamával na mne dlouhou obálkou. "Dneska jsme dostali šek."
"Šek?"
"Za vyšetřování vražd upírů."
Zapomněla jsem. Zapomněla jsem, že někde mezi tím vším mi slíbili peníze. Bylo to směšné a sprosté, jak se Nikolaos snaží všechno urovnat penězi. Pohled na Bertovu tvář mi říkal, že značným množstvím peněz.
"Kolik?"
"Deset tisíc dolarů." Protahoval každé slovo, aby znělo déle.
"To není dost."
Zasmál se. "Copak Anito, na stará kolena jsi hamižná? Myslel jsem, že to je moje práce."
"Není to dost za Catherinin život. Nebo za můj."
Poněkud mu povadl úsměv. V očích měl ostražitý výraz, jako bych se mu právě chystala říct, že dárky nenosí Santa Claus. Skoro jsem ho slyšela uvažovat, zda bude muset ten šek vrátit.
"O čem to mluvíš, Anito?"
Všechno jsem mu řekla, s několika drobnými úpravami. Žádný Cirkus prokletých. Žádný modrý oheň. Žádné první poznamenání upírem. Když jsem se dostala k popisu toho, jak se mnou Aubrey praštil o zeď, Bert mě přerušil: "Děláš si srandu."
"Chceš vidět ty podlitiny?"
Dokončila jsem vyprávění a sledovala jeho vážnou hranatou tvář. Velké ruce s krátkými prsty složil na desku stolu. Šek ležel vedle něj, na vrchu úhledného komínku světlehnědých desek. Bert nasadil pozorný, starostlivý výraz. Nikdy se mu nedařilo tvářit se empaticky. Vždycky jsem viděla šrotující kolečka a vykalkulovaná stanoviska.
"Nedělej si starosti, Berte. Můžeš ten šek vybrat."
"Ale Anito, to nebylo…"
"Nech toho."
"Anito, vážně bych tě nikdy úmyslně neohrozil."
Zasmála jsem se. "Kecáš."
"Anito!" Vypadal šokovaně, malá očka rozšířená, ruku si přitiskl na srdce, upřímnost sama.
"Tohle neberu, takže si ty kecy schovej pro klienty. Znám tě příliš dobře."
Usmál se. Byl to jeho jediný upřímný úsměv. Prosím, aby se přihlásil skutečný Bert Vaughn. Oči mu zářily, ale ne hřejivě, spíš potěšeně. V jeho úsměvu bylo cosi odhadujícího a nechutně vědoucího. Jako by věděl o tom nejstrašnějším, co jste kdy udělali, a byl ochoten o tom pomlčet - za jistou cenu.
Na člověku, který ví, že není hodný, a je mu to srdečně jedno, je cosi zneklidňujícího. Jde to proti všemu, čeho si Amerika cení. Všichni nás učí především být hodní, oblíbení, populární. Někdo, kdo se od toho všeho oprostí, je odpadlík a potenciálně nebezpečný člověk.
"Co pro tebe může firma udělat?"
"Ronnie už na něčem pracuje. Mám za to, že čím míň lidí je do toho zapleteno, tím míň jich je v nebezpečí."
"Ty jsi byla vždycky takový lidumil."
"Na rozdíl od jiných, které bych mohla jmenovat…"
"Neměl jsem tušení, co po tobě chtějí."
"To ne, ale věděl jsi, co si myslím o upírech!"
Usmál se způsobem, který říkal: "Znám tvá tajemství, znám tvoje nejtemnější noční můry." To byl celý Bert. Nadějný vyděrač.
Přátelsky jsem oplatila úsměv. "Pokud za mnou ještě jednou pošleš upíra, aniž by ses o tom se mnou nejdřív poradil, dám výpověď."
"A kam bys šla?"
"Seznam klientů si odnesu s sebou, Berte. Kdo dělá rozhovory pro rádio? Na koho se zaměřují články? Zařídil jsi, abych to byla já, Berte. Myslel sis, že z nás všech se nejlépe prodám. Že jsem ta nejneškodněji vypadající, ta nejpřitažlivější. Jako štěně v útulku. Když lidi volají do firmy, s kým chtějí mluvit?"
Už se neusmíval, oči měl jak led. "Beze mne to nezvládneš!"
"Otázka, jestli to ty zvládneš beze mne."
"Dokázal bych to."
"Nápodobně."
Měřili jsme se navzájem pohledem nekonečně dlouhou dobu. Nikdo nebyl ochotný mrknout nebo uhnout očima jako první. Bert se začal usmívat, pořád mi hleděl do očí. Zacukaly mi koutky. Rozesmáli jsme se společně. A bylo to.
"Dobře, Anito, už žádné upíry."
Vstala jsem. "Děkuji."
"Opravdu bys dala výpověď?" Ve tváři se mu zračila rozesmátá upřímnost; byla to vkusná, příjemná maska.
"Nevěřím na plané pohrůžky, Berte, a ty to víš."
"Ano," připustil, "vím. Vážně jsem netušil, že tě tahle práce ohrozí na životě."
"Změnilo by se něco, kdybys to tušil?"
Chvíli nad tím přemýšlel, pak se znovu zasmál. "Ne, ale řekl bych si o víc."
"Dál vydělávej peníze, to je tvoje parketa."
"Amen."
Nechala jsem ho, aby mohl v soukromí hýčkat ten šek. Možná se nad ním pochichtávat. Byly to krvavé peníze - bez nadsázky. Tak nějak jsem si říkala, že Bertovi to asi sotva vadí. Vadilo to mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama