Provinilé slasti - 18. kapitola

30. října 2018 v 20:08 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
18. kapitola
Dveře od kanceláře se otevřely. Vyšla z nich vysoká světlovlasá žena. Bylo jí něco mezi čtyřiceti a padesáti. Zlaté kalhoty šité na míru obepínaly štíhlý pas. Krémově bílá blůza bez rukávů odhalovala opálené paže, zlaté rolexky a snubní prstýnek posázený diamanty. Kámen v zásnubním prstenu musel vážit snad půl kila. Vsadím se, že ani nemrkla, když Jamison zmínil cenu.

Chlapec, který ji následoval, byl také štíhlý a světlovlasý. Vypadal na patnáct, ale věděla jsem, že mu musí být přinejmenším osmnáct. Podle zákona jste nemohli vstoupit do církve Věčného života, dokud jste nedosáhli plnoletosti. Ještě nesměl pít alkohol, ale už si mohl vybrat, jestli chce zemřít a žít navždy. Zvláštní, jak málo mi to dávalo smysl.
Jamison šel poslední, snaživě se usmíval. Tiše mluvil k chlapci, když klienty vyprovázel ke dveřím.
Vytáhla jsem z kabelky vizitku a podala jsem ji té ženě. Podívala se na ni, pak na mne. Přejela mě pohledem od hlavy až k patě. Nezdálo se, že bych na ni udělala dojem. Možná to bylo tím tričkem.
"Ano?" řekla.
Vychování. Chce to opravdu vychování, aby se člověk cítil jako nicka po jednom slově. Mně to samozřejmě nevadilo. Ne, necítila jsem se malá a umouněná vedle skvělé zlaté bohyně. Tak. "Číslo na téhle vizitce je na člověka, který se specializuje na upíří kulty. Je dobrý."
"Nechci, aby mému synovi někdo vymýval mozek."
Dokázala jsem se usmát. Raymond Fields je můj odborník na upíří kulty a nevymývá nikomu mozek. Říká pravdu, ať je jakkoli nepříjemná. "Pan Fields vám vyloží vše o možných stinných stránkách vampyrismu."
"Myslím, že pan Clarke nám už sdělil veškeré informace, které jsme potřebovali."
Pozvedla jsem paži před její obličej. "K těmhle jizvám jsem nepřišla na fotbale. Vezměte si tu vizitku, prosím. Zavolejte, nebo třeba ne. To je na vás."
Pod dokonalým nalíčením poněkud pobledla. Zírala na mou ruku, oči trochu rozšířené. "To vám udělali upíři?" Její hlas zněl tence a zadýchaně, téměř lidsky.
"Ano," odtušila jsem.
Jamison ji vzal za loket. "Vidím, že jste se právě seznámila s naší místní lovkyní upírů, paní Franksová."
Podívala se na něj, pak zpátky na mne. Její opatrný výraz se stáhl. Olízla si rty a otočila se ke mně. "Vskutku." Vzpamatovala se rychle, už zase mluvila nadřazeně.
Pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla říct? Vtiskla jsem jí vizitku do ruky s bezchybnou manikúrou. Jamison jí vizitku taktně sebral a uložil si ji do kapsy. Ale ona ho nechala. Co jsem měla dělat? Nic. Snažila jsem se. Tečka. Konec. Dívala jsem se na jejího syna. V obličeji vypadal tak neuvěřitelně mladý.
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy osmnáct let znamenalo dospělost. Myslela jsem si, že vím všechno. Bylo mi kolem jedenadvaceti, když mi došlo, že vím houby s octem. Stejně jsem nevěděla nic, ale vážně jsem se snažila. Někdy je to to nejlepší, co můžete udělat. Možná to nejlepší, co může kdokoli udělat. No nazdar, cynická hned po ránu.
Jamison odváděl klienty ke dveřím. Zaslechla jsem pár vět. "Chtěla je zabít, jen se bránili…"
Bezva, to jsem celá já, vrah nemrtvých. Metla hřbitovů. Jasně. Zanechala jsem Jamisona jeho polopravdám a šla do kanceláře. Pořád jsem potřebovala svoje složky. Život jde dál, alespoň pro mne. Nemohla jsem ale vymazat z paměti obličej toho chlapce, jeho rozšířené oči. Tvář měl zlatavě opálenou a hladkou jako dítě. Neměl by se člověk alespoň muset holit, než je mu dovoleno se zabít?
Zavrtěla jsem hlavou, jako bych tím mohla vytřást chlapcův obličej z mysli. Skoro to zabralo. Klečela jsem se složkami v rukou, když do místnosti vešel Jamison. Zavřel za sebou dveře. Říkala jsem si, že to asi udělá.
Jeho kůže měla barvu tmavého medu, oči světle zelené, tvář rámovaly dlouhé husté kudrny. Vlasy měl téměř zlatohnědé. Jamison byl první zelenooký nazrzlý černoch, kterého jsem kdy viděla. Byl štíhlý, za což nevděčil cvičení, ale dobrým genům. Jamisonova představa o posilování spočívala ve zvedání panáků na dobrém večírku.
"Tohle už nikdy nedělej," řekl mi.
"Co?" Vstala jsem se složkami přitisknutými k hrudi.
Zavrtěl hlavou a skoro se usmál, ale byl to naštvaný úsměv se zábleskem drobných bílých zubů. "Nehraj si na chytračku."
"Je mi líto," řekla jsem.
"Kecáš! Není ti to líto."
"Že jsem se pokusila dát té ženě Fieldsovu vizitku, mě ani za mák nemrzí. Udělala bych to znova."
"Netěší mě, když mě shazuješ před klienty."
Pokrčila jsem rameny.
"Myslím to vážně, Anito. Už to nikdy nedělej."
Chtěla jsem se zeptat Nebo co? ale neudělala jsem to. "Nemáš kvalifikaci k tomu, abys lidem radil, jestli se mají nebo nemají stát nemrtvými."
"Bert si myslí, že mám."
"Bert by vybíral peníze i za obtěžování papeže, kdyby měl pocit, že mu to projde."
Jamison se usmál, pak se na mne zamračil, pak si nemohl pomoci a znovu se usmál. "Ty to opravdu umíš se slovy."
"Díky."
"Nesrážej mě před klienty, ano?"
"Slibuju, že se ti nebudu do ničeho plést, když budeš mluvit o povolávání mrtvých."
"To nestačí."
"Víc ti nemůžu nabídnout. Nemáš kvalifikaci, abys dělal lidem poradnu. To je prostě špatné."
"Naše malá slečna Dokonalá. Ty zabíjíš lidi za peníze. Nejsi nic jinýho než sprostej vrah!"
Zhluboka jsem se nadechla, pak vydechla. Dneska se s ním nebudu hádat. "Popravuji zločince s plným požehnáním zákona."
"Jo, jenže ty se v tom vyžíváš. Zatloukat kůly tě baví! Nevydržíš ani jeden zasranej tejden, aby ses nevykoupala v něčí krvi!"
Jen jsem se na něj dívala. "Opravdu tomu věříš?" zeptala jsem se.
Nepodíval se na mne, ale nakonec řekl: "Nevím."
"Ubozí upírci, ubohá nepochopená stvoření, že ano? Ten, který mě ocejchoval, povraždil třiadvacet lidí, než mi soud dal svolení ho sejmout." Stáhla jsem si tričko, abych odhalila jizvu na klíční kosti. "Tenhle upír zabil deset lidí. Zaměřuje se na malé chlapce, říká, že jejich maso je nejjemnější. A není mrtvý, Jamisone. Unikl. Včera v noci mě vyhledal a ohrožoval na životě."
"Ty jim nerozumíš."
"Ne!" Bodla jsem ho prstem do hrudi. "To ty jim nerozumíš!"
Díval se na mne, chřípí se mu chvělo, krátce a prudce vydechoval. Odstoupila jsem. Neměla jsem se ho dotknout, to bylo proti pravidlům. Při hádce se nikoho nedotýkáš, pokud nechceš násilné řešení.
"Promiň, Jamisone." Nevím, jestli pochopil, za co se omlouvám. Neřekl nic.
Když jsem kolem něj procházela, zeptal se: "Co je to za složky?"
Zaváhala jsem, ale vyznal se v těch papírech stejně dobře jako já. Zjistil by, co chybí. "Vraždy upírů."
Obrátili jsme se k sobě, oba zároveň. Upřené pohledy. "Tys vzala ty peníze?" zeptal se.
To mě zastavilo. "Tys o tom věděl?"
Přikývl. "Bert se je snažil přesvědčit, aby si místo tebe najali mě. Nevzali to."
"A přitom jsi pro ně tak vhodný odborník na vztahy s veřejností."
"Říkal jsem Bertovi, že to nevezmeš. Že nebudeš pracovat pro upíry."
Lehce přivřenýma očima sledoval můj obličej, hledal, snažil se ze mne vyždímat trošku pravdy. Ignorovala jsem ho, moje tvář zůstala přívětivě bezvýrazná. "Peníze jsou přesvědčivý argument, Jamisone. I pro mne."
"Tobě jsou peníze úplně volný."
"To je ode mne ale ohavně krátkozraké, není-liž pravda?"
"Vždycky jsem si to myslel. Tys to nevzala kvůli penězům." Konstatování. "Takže proč?"
Nechtěla jsem, aby se do toho Jamison zapletl. Věřil, že upíři jsou lidé s o něco delšími špičáky. A oni si dávali velice záležet, aby měl stále hezky čisté ruce. Nikdy si ruce neušpinil, takže si mohl dovolit ledacos předstírat, ignorovat nebo i sám sobě lhát. Já se dostala do špíny až příliš často. Obelhávat sebe sama byl dobrý způsob jak umřít. "Poslyš, Jamisone, neshodneme se na upírech, ale cokoli, co zabíjí upíry, může nadělat z lidí sekanou. Chci toho maniaka chytit dřív, než on, ona nebo ono udělá přesně tohle."
Nebyla to špatná lež, když se to tak vezme. Byla dokonce i pravděpodobná. Zamrkal. Jestli mi uvěří nebo ne, bude záviset na tom, jak moc mi bude potřebovat věřit. Jak moc bude potřebovat, aby jeho svět zůstal i nadále bezpečný a čistý. Kývl, jen jednou, velice pomalu. "Myslíš si, že dokážeš chytit něco, co vyšší upíři nechytí?"
"Zdá se, že oni si to myslí." Otevřela jsem dveře a on mě následoval ven. Možná by kladl další otázky, možná ne, ale přerušil nás cizí hlas.
"Anito, jsi připravena jít?"
Oba jsme se otočili a já musela vypadat úplně stejně zmateně jako Jamison. Neměla jsem s nikým schůzku.
V jedné z židlí v recepci seděl nějaký muž, napůl schovaný mezi pralesními rostlinami. Nejdřív jsem ho nepoznala. Měl krátce zastřižené husté hnědé vlasy shrnuté dozadu, aby nepadaly do velmi pohledného obličeje. Oči skrýval za černými slunečními brýlemi. Pohnul hlavou a zkazil tak iluzi krátkých vlasů. Přes krk mu spadal silný culík. Na sobě měl modrou džínovou bundu s vyhrnutým límcem. Krvavě červené tílko zdůrazňovalo opálení. Pomalu vstal, usmál se a sundal si brýle.
Byl to zjizvený Phillip. Nepoznala jsem ho, když byl oblečený. Na straně krku měl obvaz, z valné části schovaný pod límcem bundy. "Musíme si promluvit," prohlásil.
Zavřela jsem pusu a snažila se vypadat nějak inteligentně. "Nečekala jsem, že se uvidíme tak brzy, Phillipe."
Jamison se díval z jednoho na druhého. Mračil se. Podezřívavě. Mary seděla, bradu opřenou o ruce, a užívala si to divadýlko.
Ticho bylo sakra trapné. Phillip napřáhl ruku směrem k Jamisonovi.
"Jamison Clark. A tohle je Phillip… můj přítel," zamumlala jsem. Ve chvíli, kdy jsem to řekla, jsem to zatoužila vzít zpátky. "Přítel" je označení pro milence. Pořád lepší než "drahá polovička".
Jamison se široce usmál. "Takže vy jste Anitin… přítel." Poslední slovo vyřkl pomalu, vychutnával si ho na jazyku.
Mary udělala souhlasné gesto. Phillip si toho všiml a věnoval jí zářivý, dokonale svůdný úsměv. Začervenala se.
"Tak, už musíme jít. Pojď, Phillipe." Popadla jsem ho za paži a táhla ho ke dveřím.
"Těšilo mě, Phillipe," řekl Jamison. "Zmíním se o tobě všem ostatním, co tu pracují. Určitě by se s tebou taky někdy rádi setkali."
Jamison si to vážně užíval.
"Máme teď moc práce. Možná někdy jindy," odtušila jsem.
"Jasně, jasně."
Jamison nás doprovodil ke dveřím a podržel nám je. Zakřenil se na nás, když jsme, zavěšeni jeden do druhého, odcházeli chodbou. Do háje zelenýho! Musela jsem toho roztlemeného skřeta nechat v iluzi, že mám milence. Kristovy rány! A on to samozřejmě všem řekne. Phillip mě vzal kolem pasu a já potlačila touhu ho odstrčit. Předstíráme, jasně. Cítila jsem, jak zaváhal, když zavadil rukou o pistoli u mého opasku.
V hale jsme narazili na jednu ze zaměstnankyň realitky. Pozdravila mne, ale zírala na Phillipa. Usmál se na ni. Když jsme ji minuli a čekali na výtah, letmo jsem se ohlédla. Jsem si setsakra jistá, že se koukala Phillipovi na zadek, jak jsme odcházeli.
Musela jsem přiznat, že je to hezký zadek. Všimla si, že se na ni dívám, a rychle se odvrátila.
"Hájíš mou čest?" zeptal se Phillip.
Odtáhla jsem se od něj a uhodila do knoflíku od výtahu. "Co tady děláš?"
"Jean-Claude se včera v noci nevrátil. Nevíš proč?"
"Nesejmula jsem ho, pokud ti jde o tohle."
Výtahové dveře se otevřely. Phillip se o ně opřel a držel je otevřené svým tělem a jednou rukou. Úsměv, jímž mě obdařil, byl plný možností. Trochu zla a hodně sexu. Vážně s ním chci být sama ve výtahu? Nejspíš ne, ale jsem ozbrojená. Pokud mohu soudit, tak on ne.
Prošla jsem pod jeho paží, aniž bych se musela sklonit. Dveře za námi zapadly. Byli jsme sami. Opřel se v jednom rohu, ruce založené na hrudi, a pozoroval mě zpoza černých brýlí.
"Tohle děláš vždycky?" zeptala jsem se.
Lehký úsměv. "Co?"
"Jsi pozér."
Strnul jen trochu, pak se uvolněně opřel o stěnu. "Mám přirozený talent."
Zavrtěla jsem hlavou. "Hmm." Zadívala jsem se na blikající čísla poschodí.
"Je Jean-Claude v pořádku?"
Pohlédla jsem na něj a nevěděla, co říct. Výtah se zastavil a my vystoupili. "Neodpověděla jsi mi," řekl tiše.
Povzdechla jsem si. Bylo to na dlouhé vyprávění. "Je skoro poledne. Řeknu ti všechno, co vím - u oběda."
Zakřenil se. "Snažíte se mě sbalit, slečno Blakeová?"
Usmála jsem se dřív, než jsem se mohla ovládnout. "To si maluješ."
"Možná."
"Docela rád flirtuješ, co?"
"Většině žen se to líbí."
"Líbilo by se mi víc, kdybych neměla dojem, že bys flirtoval s mou devadesátiletou babičkou úplně stejně, jako flirtuješ teď se mnou."
Zakuckal se smíchy. "Nemáš o mně moc dobré mínění."
"Dám na první dojem. To je jedna z mých chyb."
Znovu se zasmál a znělo to hezky. "Možná bych se mohl dozvědět o tvých ostatních chybách, až mi povíš, kde je Jean-Claude."
"To sotva."
"Proč ne?"
Zastavila jsem se těsně před skleněnými dveřmi, které vedly na ulici. "Protože jsem tě viděla včera v noci. Vím, co jsi a co tě baví."
Natáhl se ke mně, zavadil o moje rameno. "Baví mě spousta různých věcí."
Zamračila jsem se na něj a on ruku stáhl. "Nech si to, Phillipe. Tohle neberu."
"Možná po obědě budeš."
Povzdechla jsem si. Už jsem potkala muže jako Phillip. Pohledné muže, kteří jsou zvyklí na to, že po nich ženy šílí. Nesnažil se mě svést. Jen chtěl, abych přiznala, že mě přitahuje. Pokud to nepřipustím, tak mě bude dál otravovat. "Vzdávám se, vyhrál jsi."
"Co jsem vyhrál?"
"Jsi úžasný, jsi skvělý. Jsi nejpohlednější muž, jakého jsem kdy viděla. Od podrážek přes ty nádherně našponované džíny, přes to úžasně ploché svalnaté břicho až po antickou bradu - jsi krásný. Tak a teď snad můžeme jít na oběd a nechat těch nesmyslů, ne?"
Stáhl si sluneční brýle tak, aby viděl přes jejich horní okraj. Takhle se na mě chvíli díval, pak si posunul brýle zpátky na nos. "Vyber restauraci." Řekl to přímo, bez náznaku škádlení.
Uvažovala jsem, jestli jsem ho urazila. Uvažovala jsem, jestli mi to vlastně není jedno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama