Provinilé slasti - 19. kapitola

30. října 2018 v 20:09 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
19. kapitola
Žár venku byl téměř hmatatelný, zeď vlhkého horka, která se vtiskla do kůže jako plastový obal. "V té bundě se uvaříš," poznamenala jsem.
"Většině lidí vadí moje jizvy."
Uvolnila jsem ruce, v nichž jsem držela složky, a napjala levou paži. Jizva se zableskla na slunci, svítivější než zbytek kůže. "Neřeknu to na tebe, když to neřekneš na mě."
Sundal si brýle a zíral na mne. Nedokázala jsem rozluštit jeho výraz. Věděla jsem jen, že za těma hnědýma očima se něco děje. Promluvil velmi tiše. "To je tvá jediná jizva po kousnutí?"

"Ne."
Zaťal ruce v pěst, trhl krkem, jako by ho zasáhl elektrický výboj. Zachvění mu proběhlo pažemi až k ramenům a podél páteře. Protáhl si krk, jako by se toho chtěl zbavit. Znovu si nasadil černé brýle, oči zmizely v anonymitě. Sundal si bundu. Jizvy v ohybu lokte byly proti opálení bílé. Zpod okraje tílka vykukovala jizva na klíční kosti. Phillip měl hezký krk, silný, ale ne svalnatý, plochu hladké opálené kůže. Napočítala jsem na té bezchybné kůži čtyři kousnutí. Jenom na pravé straně. Levou skrýval obvaz.
"Můžu si obléknout bundu," nadhodil.
Dívala jsem se na něj. "Ne, jenom…"
"Co?"
"Do toho mi nic není."
"Klidně se zeptej."
"Proč děláš to, co děláš?"
Usmál se, ale byl to pokroucený, zkřivený úsměv. "To je velice osobní otázka."
"Řekl jsi, ať se klidně zeptám." Zašilhala jsem přes ulici. "Obvykle chodím na oběd k Mabel, ale tam by nás mohli vidět."
"Stydíš se za mě?" V jeho hlase zaznělo něco drsného jako smirkový papír. Oči měl skryté, ale čelist zaťatou.
"V tom to není," řekla jsem. "To ty jsi přišel do kanceláře a vydával ses za mého přítele. Pokud půjdeme někam, kde mě znají, budeme v té šarádě muset pokračovat."
"Jsou ženy, které by zaplatily za to, abych je doprovázel."
"Já vím. Viděla jsem je včera v noci v klubu."
"Pravda, ale pes je zakopaný v tom, že se stejně stydíš, když tě někdo uvidí se mnou. Kvůli tomuhle." Sáhl si na krk, zkusmo, zlehka, jako když pták mávne křídlem.
Jasně jsem vnímala, že jsem ranila jeho city. To mi nevadilo, ne doopravdy. Ale vím, jaké to je být odlišný. Vím, jaké to je být hanbou pro lidi, kteří by se za tebe stydět neměli. A já se za něj nestydím. Nejde o Phillipovy city, ale o princip. "Pojďme."
"Kam?"
"K Mabel."
"Díky." Odměnil mě jedním ze svých zářivých úsměvů. Kdybych byla méně profesionální, na místě bych roztála a vsákla se do vlastních ponožek. Byl v tom nádech zla a hodně sexu, ale pod tím vším vykukoval malý chlapec, nejistý malý chlapec. V tom to vězí. V tom spočívá jeho kouzlo. Nic není přitažlivější než pohledný muž, který si zároveň není jistý sám sebou.
Působí to nejen na ženu v našem nitru, ale i na matku. Nebezpečná kombinace. Naštěstí jsem imunní. Určitě. Navíc jsem viděla Phillipovu představu o sexu. Rozhodně není můj typ.
V kavárně U Mabel mají skvělé jídlo za rozumné ceny. O všedních dnech se to tam jen hemží obleky, obchodními kostýmky, malými úzkými kufříky a světlehnědými složkami dokumentů. O sobotách je tam téměř prázdno.
Beatrice se na mě usmála přes jídlo, které se vařilo v páře. Byla vysoká a buclatá, měla hnědé vlasy a unavený obličej. Růžová uniforma jí neseděla v ramenou a kvůli síťce na vlasy vypadala její tvář příliš protáhlá. Ale vždycky se usmívala a vždycky jsme si povídaly.
"Ahoj, Beatrice." A pokračovala jsem, aniž bych čekala, až se mě zeptá: "Tohle je Phillip."
"Ahoj, Phillipe," pokývla hlavou.
Věnoval jí naprosto stejně oslňující úsměv jako té slečně z realitky. Beatrice se začervenala, odvrátila pohled a zahuhňala se. Netušila jsem, že Beatrice něco takového umí. Všimla si jeho jizev? A vadily jí?
Na sekanou bylo moc horko, ale stejně jsem si ji dala. Vždycky byla šťavnatá, s dostatečně ostrou kečupovou omáčkou. Dokonce jsem si dala zákusek, což skoro nikdy nedělám. Měla jsem strašný hlad. Podařilo se nám zaplatit a usadit se u stolu, aniž by si Phillip s nějakou zaflirtoval. To byl významný úspěch.
"Co se stalo s Jean-Claudem?" chtěl vědět.
"Ještě minutku." Odříkala jsem modlitbu před jídlem. Když jsem zvedla hlavu, upřeně se na mě díval. Jedli jsme a já mu pověděla upravenou verzi událostí minulé noci. Většinou jsem mluvila o Jean-Claudovi, o Nikolaos a o trestu.
Když jsem skončila, přestal jíst. Zíral kamsi nad mou hlavu, na cosi, co jsem nemohla vidět. "Phillipe…?" nadhodila jsem.
Potřásl hlavou a podíval se na mne. "Mohla ho zabít."
"Nabyla jsem dojmu, že ho chce jen potrestat. Ty víš, co by to znamenalo?"
Přikývl a tiše vysvětlil: "Uvězní upíra v rakvi a křížem ho udrží uvnitř. Aubrey zmizel na tři měsíce. Když jsem se s ním znovu setkal, byl takový, jaký je teď. Šílený."
Otřásla jsem se. Zešílí Jean-Claude taky? Vzala jsem do ruky vidličku a zjistila, že mám napůl snědený kus ostružinového koláče. Nesnáším ostružiny. Sakra, dopřeju si koláč a vyberu si špatný druh. Co to se mnou je? Na jazyku jsem dosud cítila hřejivou příchuť. Dala jsem si pořádný hlt coly, abych to spláchla. Moc to nepomohlo.
"Co budeš dělat?" zeptal se.
Odstrčila jsem napůl snědený koláč a otevřela jednu ze složek. První oběť, nějaký Maurice bez příjmení, žil se ženou jménem Rebecca Milesová. Bydleli spolu pět let. "Bydleli" znělo podstatně lépe, než "žili na hromádce".
"Promluvím si s přáteli a milenkami těch zabitých upírů."
"Možná mi jejich jména budou známá."
Hleděla jsem na něj a přemýšlela. Nechtělo se mi dělit se s ním o informace, protože jsem věděla, že starý dobrý Phillip je denníma očima a ušima nemrtvých. Na druhou stranu, když jsem s Rebeccou Milesovou mluvila za přítomnosti policie, neřekla nám naprosto nic. Nemám čas zabývat se hloupostmi. Potřebuju informace, a to tak, že rychle. Nikolaos chce výsledky. A co Nikolaos chce, to by radši měla urychleně dostat.
"Rebecca Milesová," pronesla jsem.
"Znám ji. Byla Mauricovým… majetkem." Pokrčil rameny, jako by se omlouval za to slovo, ale nevzal je zpátky. Zajímalo by mě, co tím myslel. "Kam půjdeme nejdřív?" ptal se.
"Nikam. Nechci mít s sebou při práci civilistu."
"Mohl bych pomoci."
"Bez urážky: vypadáš silný a možná i rychlý, ale to nestačí. Umíš se rvát? Máš s sebou pistoli?"
"Pistoli ne, ale umím se o sebe postarat."
O tom jsem pochybovala. Většina lidí nereaguje dobře na násilí. Zmrazí je. Uplyne hrstka vteřin, kdy tělo váhá a mysl nechápe. Těch pár vteřin stačí k tomu, abyste byli mrtví. Jediný způsob, jak se zbavit váhavosti, je praxe. Násilí se musí stát součástí vašeho myšlení. Jste pak opatrní, pekelně podezíraví, ale prodlužuje to vaši provozní životnost. Phillip byl dobře obeznámený s násilím, ale pouze jako oběť. Nepotřebovala jsem, aby se za mnou táhla profesionální oběť. Ale zároveň jsem potřebovala informace od lidí, kteří se mnou možná nebudou chtít mluvit. Mohli by mluvit s Phillipem.
Neočekávala jsem, že bych se v pravé poledne dostala do přestřelky. Stejně tak jsem ve skutečnosti neočekávala, že by mě někdo přepadl - alespoň ne dnes. Už jsem se jednou spletla, ale… Pokud mi Phillip může pomoci, tak to snad nebude na škodu. Pokud nepoužije ten svůj úsměv v nevhodnou chvíli a nezačnou ho obtěžovat jeptišky, jsme v bezpečí.
"Kdyby mě někdo ohrožoval, dokážeš zůstat stranou a nechat mě dělat mou práci, nebo bys do toho vletěl a snažil se mě zachránit?" zeptala jsem se.
"Hm." Několik minut se díval do svého pití. "Nevím."
Bod pro něj. Většina lidí by zalhala. "Pak bych byla radši, kdybys se mnou nešel."
"Jak přesvědčíš Rebeccu, že pracuješ pro nejvyššího upíra ve městě? Popravčí pracuje pro upíry?"
I mně to znělo absurdně. "Nevím."
Usmál se. "Tak domluveno. Půjdu s tebou a pomůžu ti uklidnit vody."
"S tím jsem, pokud vím, nesouhlasila."
"Ale taky jsi neřekla ne."
Měl pravdu. Usrkávala jsem colu a asi minutu se dívala na jeho blazeovanou tvář. Nic neříkal, jen opětoval pohled. Výraz měl neutrální, nebyla v něm žádná výzva. Žádný souboj ega jako s Bertem. "Pojďme," prohlásila jsem.
Vstali jsme a já nechala na stole dýško. Pak jsme vyrazili ven hledat stopy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama