Provinilé slasti - 2. kapitola

28. října 2018 v 19:54 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
2. kapitola
Když jsem ráno jela domů, dokonce jsem viděla východ slunce. Nenávidím východ slunce. Znamená, že jsem přetáhla a dřela celou noc. St. Louis má víc stromů kolem silnic než jakékoliv jiné město, kterým jsem kdy projížděla. Skoro bych si přiznala, že v prvních ranních červáncích stromy vypadají hezky. Skoro. Můj byt působí v ranním světle vždycky tak bíle a radostně, až mě z toho berou deprese. Stěny mají stejnou vanilkovou barvu jako v každém jiném bytě, který jsem kdy viděla. Koberec je příjemně šedivý - což je lepší než obvyklejší hnědá v odstínu psího hovínka.


Mám prostorný jednopokojový byt. Všichni mi říkají, že mám hezký výhled na sousední park. Já si toho necením. Kdybych si mohla vybrat, neměla bych vůbec okna. Přežívám s těžkými závěsy, které změní nejjasnější den v chladivý soumrak.
Pustila jsem tlumeně rádio, abych se zbavila drobných šramotů od sousedů, kteří jsou ranní ptáčata. Usnula jsem při tiché Chopinově hudbě. O minutu později zazvonil telefon.
Chvíli jsem ležela a proklínala se, že jsem zapomněla zapnout záznamník. Možná kdybych to zvonění ignorovala…? O pět zazvonění později jsem to vzdala:
"Haló?"
"Jé, promiňte, vzbudila jsem vás?" Ženský hlas, který jsem neznala. Kdyby mi chtěla něco prodat, mínila jsem propadnout zuřivosti.
"Kdo volá?" Zamžourala jsem na budík u postele. Bylo osm. Už jsem spala skoro dvě hodiny. Nádhera.
"Jsem Monica Vespucciová," řekla, jako by to všechno vysvětlovalo. Nevysvětlovalo.
"Ano?" Snažila jsem se působit ochotně a povzbudivě. Myslím, že to znělo jako zavrčení.
"Ach, jé… aha. Já jsem Monica, pracuju s Catherine Maisonovou." Choulila jsem se u telefonu a snažila se přemýšlet. Po dvou hodinách spánku mi to moc nemyslí. Catherine je moje dobrá kamarádka, její jméno jsem znala. Pravděpodobně se mi o ní zmiňovala, ale nedokázala jsem si ji momentálně nikam zařadit, ani kdyby mě zabili. "Jistě, Monica, ano. Co chcete?" I mně samotné to přišlo nezdvořilé. "Omlouvám se, jestli nezním příliš přívětivě. Dostala jsem se z práce v šest."
"Proboha, takže jste spala jen dvě hodiny! Nechcete mě zastřelit, že ne?"
Neodpověděla jsem. Nejsem zas tak nezdvořilá. "Co potřebujete, Moniko?"
"Jistě, ano. Chystám pro Catherine loučení se svobodou. Ona se příští měsíc vdává, víte?"
Přikývla jsem, pak jsem si vzpomněla, že mě Monica nevidí, a zamumlala jsem:
"Pozvala mě na svatbu."
"Ach, jistě, to jsem věděla. Družičky budou mít krásné šaty, že ano?"
Ve skutečnosti jsem ani náhodou netoužila utratit sto dvacet dolarů za dlouhé růžové slavnostní šaty s nadýchanými rukávky, ale byla to Catherinina svatba. "Jak je to s tím loučením se svobodou?"
"Božínku, blábolím nesmysly, že? A vám se určitě chce strašně spát."
Zvažovala jsem, jestli by se vyjádřila rychleji, kdybych na ni začala řvát. Ne, spíš by se dala do pláče. "Proč voláte, Moniko?"
"No, já vím, že je to narychlo, ale všechno na mne tak nějak spadlo. Chtěla jsem vám zavolat minulý týden, ale nějak jsem se k tomu nedostala."
Věřila jsem jí. "Pokračujte."
"Rozloučení se svobodou je dneska večer. Catherine tvrdí, že nepijete, tak jsem si říkala, jestli byste nám nedělala řidiče."
Chvíli jsem jen ležela, přemýšlela, jak moc se mám naštvat a jestli by mi to nějak pomohlo. Možná kdybych byla víc vzhůru, neřekla bych, co jsem si myslela:
"Nezdá se vám, že je to zatraceně narychlo vzhledem k tomu, že chcete, abych zařídila rozvoz?"
"Já vím, mrzí mě to. Jsem prostě poslední dobou tak roztržitá. Catherine mi říkala, že většinou máte v pátek nebo v sobotu v noci volno. Nemáte tenhle týden v pátek volno?"
Měla jsem, ale vážně jsem se nechtěla vzdát své jediné klidné noci kvůli té vymydlené hlavince na druhém konci drátu.
"Mám."
"Skvělé! Dám vám adresu a můžete nás vyzvednout po práci. Vyhovuje vám to?"
Nevyhovovalo, ale co jsem měla říct? "V pořádku."
"Máte tužku a papír?"
"Říkala jste, že jste Catherinina kolegyně, že?" Začínala jsem se na Moniku rozpomínat.
"No ano."
"Vím, kde Catherine pracuje. Nepotřebuju adresu."
"Jéje, samozřejmě, to bylo ode mne hloupé. Tak se uvidíme kolem páté. Oblečení do společnosti, ale žádné podpatky. Možná půjdeme dnes večer tančit!"
Nenávidím tanec. "Jistě, tak zatím."
"Uvidíme se večer!"
Telefon oněměl. Zapnula jsem záznamník a zachumlala se zpátky pod pokrývku. Monica pracovala s Catherine - čili byla právnička. Děsivé pomyšlení. Možná patřila k lidem, kteří jsou organizačně schopní jenom v práci. Hm, ne.
Pak, když už bylo příliš pozdě, mě napadlo, že jsem mohla prostě to pozvání odmítnout. Sakra. Dneska jsem vážně blesk. No dobrá, přece to nemůže být tak strašné. Dívat se na cizí lidi, jak se ožerou jako dogy. Jestli mi bude přát štěstí, tak mi někdo ještě pozvrací auto.
Když jsem konečně usnula, zdál se mi šílený sen. Cosi o té ženě, kterou jsem neznala, o koláči s kokosovým krémem a o pohřbu Willieho McCoye.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama