Provinilé slasti - 21. kapitola

30. října 2018 v 20:14 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
21. kapitola
V autě jsem naplno pustila klimatizaci. Pot mě studil a srážel se mi na kůži. Radši jsem klimatizaci ztlumila, než mě rozbolí hlava z prudké změny teploty.
Phillip seděl co nejdál ode mne. Byl napůl odvrácený k okénku, jak jen to bezpečnostní pás dovoloval. Oči skryté za slunečními brýlemi hleděly ven, do dálky. Phillip nechtěl mluvit o tom, co se právě stalo. Jak jsem to jen poznala? Anita je čtenářka myšlenek. Ne, Anita jenom není úplně blbá.
Celé tělo měl shrbené. Kdybych nevěděla, oč jde, myslela bych si, že má bolesti. Když o tom tak uvažuju, možná má.

Právě jsem zterorizovala velmi křehkou lidskou bytost. Nebylo mi z toho dobře, ale bylo to pořád lepší než ji srazit do bezvědomí. Fyzicky jsem jí neublížila. Proč tomu sama nevěřím? Teď budu muset vyslýchat Phillipa, protože mi poskytl stopu. Ono příslovečné vodítko. Nemohla jsem to nechat plavat.
"Phillipe?"
Jeho ramena strnula, ale dál zíral z okna.
"Phillipe, potřebuju se něco dozvědět o těch večírcích zrůd."
"Vyhoď mě u klubu."
"U Provinilých slastí?" Jsem učiněný mistr pádných odpovědí.
Přikývl, stále ještě odvrácený.
"Nepotřebuješ si vyzvednout auto?"
"Nemám řidičák. K tobě do práce mě dovezla Monica."
"Věděla o tom?" Cítila jsem vztek, okamžitý a hřejivý.
Otočil se ke mně, podíval se na mne, tvář nečitelnou, oči skryté. "Proč jsi na ni tak naštvaná? Prostě tě jen dostala do klubu, to je všechno."
Pokrčila jsem rameny.
"Proč?" Jeho hlas zněl unaveně, lidsky, normálně.
Na škádlivé flirtování bych neodpověděla, ale tohle myslel vážně. A skuteční lidé si zasluhují odpovědi. "Je člověk a zradila jiné lidi nelidem."
"A to je horší zločin, než že si tě Jean-Claude vybral jako našeho obránce?"
"Jean-Claude je upír. Od upírů očekáváš zradu."
"Ty ano. Já ne."
"Rebecca Milesová vypadá jako někdo, koho zradili."
Cukl sebou.
Skvěle, Anito, prostě skvěle, můžeš citově týrat všechny, s nimiž se dneska setkáš. Jenže jsem řekla jen pravdu.
Obrátil se zpět k okénku a já musela vyplnit dotčené ticho. "Upíři nejsou lidé. Jejich loajalita musí především patřit jejich vlastnímu druhu. To chápu. Monica zradila svůj vlastní druh. Zároveň zradila kamarádku. To je neodpustitelné."
Zkroutil se, aby se na mne mohl podívat. Přála jsem si vidět mu do očí. "Takže kdyby někdo byl tvůj přítel, tak bys pro něj udělala cokoli."
Přemýšlela jsem o tom, zatímco jsme jeli Sedmdesátou východní. Cokoli? To přestřelil. Téměř cokoli? To ano. "Téměř cokoli."
"Takže je pro tebe důležité přátelství a loajalita?"
"Ano."
"A proto, že Monica podle tebe zradila obě tyhle hodnoty, je její provinění horší než cokoli, co udělali upíři?"
Poposedla jsem. Nebyla jsem právě šťastná z toho, kam se rozhovor ubírá. Nejsem zrovna odborník na psychologický rozbor. Vím, kdo jsem a co dělám, a to většinou stačí. Ne vždycky, ale většinou ano. "Ne cokoli. Nevěřím v příliš mnoho absolutních hodnot. Ale pokud to chceš zkráceně, tak ano, to je důvod, proč jsem na Moniku naštvaná."
Přikývl, jako by to byla odpověď, kterou chtěl slyšet. "Bojí se tě. Víš o tom?"
Usmála jsem se, a nebyl to právě milý úsměv. Cítila jsem, jak se mi koutky stahují ponurým zadostiučiněním. "Doufám, že se ta pizda potí strachy. Ať si to užije."
"Potí se," odtušil velice tiše.
Letmo jsem pohlédla na něj, pak zpátky na silnici. Zdálo se mi, že nesouhlasí s tím, že Moniku děsím. To je samozřejmě jeho problém. Já jsem s výsledkem celkem spokojená.
Už jsme se blížili k odbočce na Nábřeží. A on mi ještě neodpověděl na moje otázky. Ve skutečnosti se jim hezky vyhnul. "Pověz mi o těch večírcích zrůd, Phillipe."
"Opravdu jsi Monice vyhrožovala, že jí vyřízneš srdce?"
"Ano. Řekneš mi něco o těch večírcích, nebo ne?"
"Opravdu bys to udělala? Tedy vyřízla jí srdce?"
"Když odpovíš na mou otázku, odpovím já na tvou." Odbočila jsem do úzkých dlážděných uliček na Nábřeží. Ještě dva bloky a budeme u Provinilých slastí.
"Řekl jsem ti, jaké jsou to večírky. Přestal jsem na ně během posledních pár měsíců chodit."
Krátce jsem na něj pohlédla. Chtěla jsem se zeptat proč. Tak jsem se zeptala. "Proč?"
"Sakra, ty máš ale osobní otázky."
"Neměla to být osobní otázka."
Myslela jsem si, že mi neodpoví, ale odpověděl. "Už mě unavovalo nechat se pořád předávat z ruky do ruky. Nechtěl jsem skončit jako Rebecca. Nebo ještě hůř."
Chtěla jsem se zeptat, co by bylo horší, ale nechala jsem toho. Snažím se nebýt krutá, jen vytrvalá. Jsou chvíle, kdy je mezi tím zatraceně malý rozdíl, "Pokud zjistíš, že všichni ostatní upíři chodili na večírky zrůd, zavolej mi."
"A co potom?"
"Musím na nějaký takový večírek jít." Zaparkovala jsem před Provinilými slastmi. Neon byl zhasnutý, vypadal jako nezřetelný stín své vlastní noční podoby. Podnik se zdál zavřený.
"Na takový večírek nechceš jít, Anito."
"Snažím se vypátrat zločince, Phillipe. Pokud to nedokážu, moje kamarádka zemře. A navíc si nedělám iluze o tom, co mi nejvyšší upírka provede, jestliže zklamu. Rychlá smrt je to nejlepší, v co bych mohla doufat."
Otřásl se. "Jasně, jasně." Odepnul si bezpečností pás a třel si paže, jako by mu byla zima. "Neodpověděla jsi pořádně na mou otázku ohledně Moniky."
"Ty jsi pořádně neodpověděl na mou otázku ohledně večírků."
Sklopil oči, díval se na vlastní kolena. "Jeden bude dneska v noci. Pokud musíš jít, vezmu tě tam." Obrátil se ke mně, ruce stále ovinuté kolem nadloktí. "Večírky jsou pokaždé jinde. Až zjistím kde, jak ti dám vědět?"
"Nech vzkaz na záznamníku. Tady je moje číslo domů." Vyndala jsem z kabelky vizitku a napsala na její rub svoje číslo. Vytáhl ze zadního sedadla svou džínovou bundu a nacpal vizitku do kapsy. Otevřel dveře a do chladného klimatizovaného auta zavanulo horko jako dračí dech.
Phillip se naklonil do auta, jednu dlaň položenou na střeše, druhou na dveřích. "Teď odpověz na mou otázku. Opravdu bys vyřízla Monice srdce, aby se nemohla vrátit jako upírka?"
Zadívala jsem se do černoty jeho slunečních brýlí a odtušila: "Ano."
"Připomeň mi, že tě nikdy nemám naštvat." Zhluboka se nadechl. "Dneska večer budeš potřebovat oblečení, které odhaluje tvoje jizvy. Pokud něco takového nemáš, kup si to." Zaváhal, pak se zeptal: "Umíš být stejně dobrý přítel jako nepřítel?"
Nadechla jsem se a vydechla. Co jsem mohla říct? "Nechceš, abych byla tvým nepřítelem, Phillipe. Jsem mnohem lepší přítel."
"Jo, vsadím se že jo." Zavřel dveře a vyrazil ke klubu. Zaklepal a o pár okamžiků později se dveře otevřely. Zahlédla jsem uvnitř bledou postavu. Nemohl to být upír, že ne? Dveře zapadly dřív, než jsem stihla něco pořádně rozeznat. Upíři nemohou vycházet za denního světla. To je zákonité. Ale do včerejšího večera jsem věděla, že upíři neumějí létat. Tolik k tomu, co vím.
Ať to byl kdokoli, očekával Phillipa. Odrazila jsem od chodníku. Proč ho poslali v nejlepší donchuánské kondici? Poslali ho, aby mě okouzlil? Nebo to byl jediný člověk, kterého mohli dostatečně rychle sehnat? Jediný denní člen jejich malého klubu. Kromě Moniky. A tu jsem teď neměla zrovna ráda. Pro mne to tak bylo v pořádku.
Myslím si, že Phillip ohledně těch večírků nelhal, ale co vlastně vím o Phillipovi? Je striptérem v Provinilých slastech, což není právě dobré osvědčení o charakteru. Je závislý na upířím kousnutí - čím dál tím lépe. Byla všechna ta bolest jen hraná? Láká mě někam stejně jako Monica?
Nevím. A potřebuju to vědět. Můžu se vypravit na jedno místo, kde možná najdu odpovědi. Jediné místo v Distriktu, kde jsem naprosto vítána. U Mrtvého Davea je pěkný bar, kde mají mizerné hamburgery. Majitel je bývalý policajt, kterého vyhodili ze služby, protože je mrtvý. Jsou nějací vybíraví. Dave rád pomáhá, ale nelibě nese předsudky svých bývalých kolegů. Tak mluví se mnou. A já mluvím s policií. Je to pěkná dohodička, která umožňuje Daveovi být naštvaný na policii a zároveň pomáhat.
Proto jsem byla pro policii téměř nepostradatelná. Jelikož jsem měla smlouvu, Bert z toho měl neskutečnou radost.
Protože je den, Mrtvý Dave spí zalezlý ve své rakvi, ale Luther bude v baru. Luther je denní manažer a barman. Je to jeden z mála lidí v Distriktu, kteří toho nemají příliš společného s upíry. Krom toho, že pro jednoho z nich pracuje. Život není to, co chceme, život je to, co máme.
Podařilo se mi zaparkovat nedaleko Daveova baru. Během dne je parkování v Distriktu mnohem snazší. Když ještě bylo Nábřeží čistě lidskou obchodní oblastí, nikdy tam o víkendu nebylo jediné parkovací místo, ať ve dne nebo v noci. Jedna z mála kladných stránek nových zákonů ohledně upírů. A kladných stránek turismu.
Kdo se chce podívat na upíry, zamíří do St. Louis. New York je snad ještě lepší, ale my máme nižší kriminalitu. V New Yorku se vyskytl gang, z jehož všech členů se stali upíři. Rozšířili se do Los Angeles a pokusili se dostat taky sem. Policie našla první rekruty rozsekané na malé kousky.
Naše upíří komunita si zakládá na tom, že se drží mainstreamu. Upíří gang by byl špatnou reklamou, tak se o to postarali. Obdivuji jejich efektivitu, ale přála jsem si, aby to byli udělali trochu jiným způsobem. Ještě týdny potom jsem měla noční můry o krvácejících zdech a uťatých rukou, které se samy od sebe plazily po zemi. Hlavy jsme nenašli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama