Provinilé slasti - 24. kapitola

31. října 2018 v 20:03 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
24. kapitola
Zastavila jsem v zóně se zákazem parkování před Provinilými slastmi. Phillip se opíral o zeď budovy, ruce volně svěšené. Na sobě měl kalhoty z černé kůže. Při představě koženého oblečení v tomhle vedru se mi podlomila kolena náhlým návalem horka. Phillip měl tričko z černé síťoviny, které odhalovalo jizvy i opálení. Nevím, jestli to bylo tou kůží nebo síťovinou, ale napadlo mě jediné slovo: laciný. Překročil jakousi neviditelnou hranici mezi donchuánem a prostitutem.
Pokusila jsem se představit si ho, když mu bylo dvanáct. Nešlo to. Ať se mu stalo cokoliv, teď je tím, čím je - as tím se musím vyrovnat. Nejsem psychiatr, který by si mohl dovolit litovat ubohého nešťastníka. Lítost je cit, který vás může svižně dostat do hrobu. Nebezpečnější už je jen slepá nenávist, a možná - láska.

Phillip se odlepil od zdi a přešel k autu. Odemkla jsem dveře na jeho straně a on vklouzl dovnitř. Voněl kůží, drahou kolínskou a slabě potem.
Odrazila jsem od obrubníku. "Docela agresivní obleček, Phillipe."
Obrátil se, aby na mě viděl, obličej nehybný, oči skryté za týmiž slunečními brýlemi, které měl už dřív. Rozvalil se na sedadle, jednu nohu pokrčenou a zapřenou o dveře, druhou nataženou, koleno opřené o sedačku.
"Vezmi to Sedmdesátou západní." Hlas měl hrubý, téměř chraplavý.
Jsou chvíle, kdy jste sama s mužem a oba si to uvědomujete. Sami, spolu, to vždycky skýtá jisté možnosti. Téměř bolestné vědomí vzájemné přítomnosti. Může vést k pocitu nepatričnosti, k sexu nebo ke strachu - to záleží na muži a na situaci.
Dobrá, z tohohle sex nebude, na to můžete vzít jed. Letmo jsem na Phillipa pohlédla. Pořád byl obrácený ke mně, rty lehce pootevřené. Sundal si sluneční brýle. Jeho hnědé oči se ocitly velice blízko mých. O co tu ksakru jde?
Jeli jsme po dálnici a docela rychle. Soustředila jsem se na auta kolem a na řízení, snažila jsem se Phillipa ignorovat. Ale cítila jsem na sobě tíhu jeho pohledu. Spíš teplo.
Phillip se začal sunout směrem ke mně. Najednou jsem si byla až příliš vědoma zvuku kůže otírající se o polstrování. Hřejivý primitivní zvuk. Ovinul mi paži kolem ramen, hrudí už se mě dotýkal.
"Co to má znamenat, Phillipe?!"
"Co je?" Dýchl mi na krk. "Nezdá se ti to dostatečně agresivní?"
Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Strnul vedle mne. "Neměla jsem v úmyslu tě urazit, Phillipe. Jen jsem na dnešek večer neočekávala kůži a síťovinu."
Zůstával pořád příliš blízko, tiskl se ke mně, hřál. Jeho hlas zněl cize a chraptivě. "Co se ti tedy líbí?"
Podívala jsem se na něj, ale byl příliš blízko. V tu chvíli jsem se mu dívala do očí ze vzdálenosti několika centimetrů. Jeho blízkost mi projela tělem jako elektrický výboj. Otočila jsem se zpátky, abych viděla na silnici. "Vrať se na svou stranu auta, Phillipe."
"Co tě bere?" zašeptal mi do ucha.
Už jsem toho měla dost. "Kolik ti bylo, když tě Valentine poprvé napadl?"
Trhl sebou a bleskově se ode mne odtáhl. "K čertu s tebou!" Znělo to tak, že to myslí vážně.
"Mám pro tebe návrh, Phillipe. Ty nemusíš odpovídat na mou otázku a já neodpovím na tu tvou."
"Kdy jsi mluvila s Valentinem? Bude tam dneska v noci? Slibovali mi, že tam nebude." Jeho hlas zněl přidušeně a zajíkavě, bylo v něm slyšet paniku. Nikdy jsem nezažila, aby se někdo vyděsil tak rychle.
Nechtěla jsem, aby byl Phillip vyděšený. Mohlo by mi ho začít být líto, a to jsem si nemohla dovolit. Anita Blakeová, drsná jako šmirglpapír, sebejistá a neovlivnitelná plačícími muži. Fajn. "Nemluvila jsem o tobě s Valentinem, Phillipe. Přísahám."
"Jak jsi potom…" Zarazil se, letmo jsem se na něj podívala. Už měl tmavé brýle zase na nose. Jeho obličej za nimi vypadal strnulý a nehybný. Křehký. Svým způsobem mu to zničilo image.
Nemohla jsem to snést. "Jak jsem zjistila, co se ti stalo?"
Přikývl.
"Zaplatila jsem si za informace o tvé minulosti. A tohle vyšlo najevo. Potřebovala jsem vědět, jestli ti mohu důvěřovat."
"A můžeš?"
"To ještě nevím."
Několikrát se zhluboka nadechl. Poprvé a podruhé rozechvěle, ale s každým dalším nádechem jistěji, až se nakonec opět ovládal. Prozatím. Vzpomněla jsem si na Rebeccu Milesovou a její drobné, vychrtlé ruce.
"Můžeš mi věřit Anito. Nezradím tě. Nezradím." Jeho hlas zněl ztraceně jako hlas malého dítěte zbaveného všech iluzí.
Nemohla jsem podupat ten hlas ztraceného děcka. Ale věděla jsem stejně dobře jako on, že udělá cokoli, co budou upíři chtít, cokoli včetně toho, že mě zradí. Nad dálnici se zvedal most, vysoké mřížoví z šedého kovu. Silnici z obou stran lemovaly stromy. Letní obloha byla světle modrá jako vodní hladina opraná horkem a jasným letním sluncem. Auto poskočilo, když vjelo na most, a po obou stranách se rázem táhla řeka Missouri. Vzduch nad valící se vodou se zdál otevřený a vzdálený. K mostu přilétl holub a usadil se vedle asi tuctu dalších, všichni vrkali a pyšně se naparovali na zábradlí.
Vlastně jsem u řeky viděla i racky, ale nikdy v blízkosti mostu, tam se zdržují jen holubi. Možná se rackům nezamlouvají auta.
"Kam vlastně míříme, Phillipe?"
"Cože?"
Chtěla jsem říct "To je to tak těžká otázka?", ale ovládla jsem se. Znělo by to, jako bych si ho dobírala. "Jsme za řekou. Co je naším cílem?"
"Vezmi to výjezdem Zumbehl a pak doprava."
Udělala jsem, co řekl. Zumbehl se stáčí doprava a navede vás přímo do uličky, kde se dá zatočit. Zastavila jsem na semaforu a zahnula na červenou, když jsem viděla, že nic nejede. Minula jsem malou skupinku obchůdků po levé straně, pak komplex bytů, pak stromy tvořící téměř les a za nimi skryté domky. Jela jsem dál kolem domova důchodců a kolem celkem rozlehlého hřbitova. Vždycky jsem si říkala, co si lidé v domově důchodců asi myslí o bydlení v těsném sousedství se hřbitovem. Je to plíživá připomínka? Je to příhodná vymoženost, čistě pro jistotu?
Hřbitov tam byl mnohem déle než domov důchodců. Některé náhrobní kameny pocházejí z počátku devatenáctého století. Vždycky si říkám, že architekt musel být skrytý sadista, když dovolil, aby se okna dívala na zvlněné pahorky plné náhrobních desek. Stáří je samo o sobě dostatečnou připomínkou toho, co přijde dál. Není třeba názorných ukázek.
Zumbehl lemují i jiné pamětihodnosti - obchody s videokazetami, dětským oblečením, je tady butik, obchod se slušným barevným sklem, benzinová pumpa a rozsáhlý komplex bytů nazvaný Jezero Slunného údolí. Skutečně tam je jezero dost velké na to, aby se na něm se značnou opatrností dalo plachtit.
Ještě pár bloků a ocitli jsme se na předměstí. Silnici lemovaly domky s malými dvorky zaplněnými velkými stromy. Pak z kopce dolů. Nejvyšší povolená rychlost padesát kilometrů v hodině. Nebylo možné udržet auto na svahu na padesáti za hodinu, aniž by člověk použil brzdy. Bude na úpatí kopce čekat policajt?
Kdyby nás zastavil a uviděl Phillipa s jeho síťovaným tričíčkem, celého pěkně zjizveného, pojal by podezření? Kam jedete, slečno? Promiňte, pane, ale máme namířeno na takový nelegální večírek a už jdeme pozdě. Když jsme jeli ze svahu, přibrzdila jsem. Dole samozřejmě žádný policista nečíhal. Kdybych překročila rychlost, určitě by tam byl. Murphyho zákony jsou v mém životě povětšinou ty jediné opravdu spolehlivé.
"Je to ten velký dům nalevo. Prostě zajeď na příjezdovou cestu," řekl Phillip.
Dům byl z červených cihel, dvou-, možná třípatrový, se spoustou oken a přinejmenším dvěma verandami. Viktoriánská Amerika ještě žije. Na rozlehlém dvoře rostl soukromý háj vysokých prastarých stromů. Příliš vysoká tráva dodávala tomu místu opuštěný vzhled. Příjezdová cesta vysypaná štěrkem se vinula mezi stromy k moderní garáži navržené tak, aby se hodila k domu - a téměř se jí to podařilo.
Kromě našeho tu byla jen dvě auta. Do garáže jsem neviděla, možná tam stála nějaká další.
"Neopouštěj hlavní místnost s nikým jiným než se mnou. Pokud to uděláš, nebudu mít možnost ti pomoci," upozornil mě Phillip.
"Pomoci jak?"
"Naše krycí historka je následující. Kvůli tobě jsem vynechal tolik večírků. Naznačil jsem, že jsme nejen milenci, ale že jsem si tě…" Rozhodil rukama, jako by hledal správné slovo, "… pěstoval, dokud jsi nebyla připravena přijít na večírek."
"Pěstoval sis mě?" Vypnula jsem motor a dolehlo na nás ticho. Díval se na mne. I přes tmavé brýle jsem cítila tíhu jeho pohledu. Mezi lopatkami mi naskočila husí kůže.
"Jsi zdráhavá, protože jsi přežila skutečný útok upíra, nejsi zrůda ani závislák. Ale přesto jsem tě přemluvil, aby ses účastnila večírku. To je celé naše krytí."
"Udělal jsi tohle někdy doopravdy?" zeptala jsem se.
"Myslíš vydal jim někoho do rukou?"
"Ano."
Prudce si odfrkl. "Ty o mně nemáš moc vysoké mínění, co?"
Co jsem měla říct? Ne? "Pokud jsme milenci, tak si budeme muset hrát celý večer na milence."
Usmál se. Odlišným, odhadujícím úsměvem.
"Ty hajzle."
Pokrčil rameny a protáhl si krk, jako by měl ztuhlé lopatky. "Nemíním tě strhnout na podlahu a znásilnit tě, jestli se bojíš tohohle."
"Věděla jsem, že bys dnes večer nic takového neudělal." Byla jsem ráda, že neví o mých zbraních. Možná ho ještě překvapím.
Zamračil se na mne. "Chovej se jako já. Kdyby se ti cokoli z toho, co budu dělat, nelíbilo, promluvíme si o tom."
"Nepromluvíme si. Prostě přestaneš."
Pokrčil rameny. "Mohlo by se stát, že porušíš naše krytí a dojedeme na to."
V autě bylo k zalknutí. Z Phillipovy tváře skanula kapka potu. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Horký vzduch ke mně přilnul jako druhá kůže. Vysoko v korunách neúnavně cvrčely cikády. Cikády a vedro, prostě léto.
Phillip obešel auto, štěrk mu křupal pod podrážkami vysokých bot. "Možná bude lepší nechat ten kříž v autě," nadhodil.
Očekávala jsem to, což ještě neznamená, že se mi to zamlouvalo. Přeplazila jsem se přes sedadlo řidiče, abych uložila krucifix do přihrádky v palubní desce. Když jsem zabouchla dveře, dotkla jsem se rukou krku. Nosila jsem řetízek tak často, že jsem se cítila divně, když jsem ho neměla.
Phillip ke mně natáhl ruku a já se jí po chvilce chopila. Dlaň byla zkoncentrovaný žár, uprostřed trochu vlhká.
Zadní vchod stínil oblouk z bílého mřížoví. Na jedné straně se pnul hustý klematis. Purpurové květy velké jako moje ruka se otvíraly slunci padajícímu přes větve stromů. Ve stínu dveří stála žena, skrytá před očima sousedů či lidí projíždějících kolem. Na sobě měla průsvitné černé punčochy na podvazcích. Podprsenka a kalhotky, obojí šarlatové, odhalovaly většinu jejího bledého těla. Měla deseticentimetrové podpatky, díky nimž její nohy prostě musely vypadat dlouhé a štíhlé.
"Jsem příliš dobře oblečená," šeptla jsem Phillipovi.
"Možná ne na dlouho," vydechl mi do vlasů.
"Krk na to nesázej." Vzhlédla jsem k němu, když jsem to řekla, a sledovala, jak se mu tvář stahuje do zmateného výrazu. Netrval dlouho. Vzápětí se objevil úsměv, lehké zvlnění rtů. Takhle se musel usmívat had na Evu. Mám tady pro tebe krásné šťavnaté jablíčko. Chceš bonbónek, holčičko?
Ať už mi chtěl Phillip nacpat cokoli, já to nemínila zbaštit. Vzal mě kolem pasu, jednou rukou přejel po mých jizvách na paži, prsty jen lehce zaťal do zjizvené tkáně. Prudce vydechl… jenom krátký povzdech. Ježíši, do čeho jsem se to navezla?
Žena se na mě usmála, ale velké hnědé oči upírala na Phillipovu ruku, která se dotýkala mých jizev. Mezi zuby jí prokmitl jazyk, navlhčila si rty. Viděla jsem, jak se jí zvedá a klesá hruď.
"Jen rač vstoupit do mých komnat, pravil pavouk mouše."
"Co jsi říkala?" zeptal se Phillip.
Zavrtěla jsem hlavou. Stejně tu básničku nejspíš nezná. Nemohla jsem si vzpomenout, jak končí. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli moucha unikla. Stáhly se mi vnitřnosti. Když se Phillip dotkl mých odhalených zad, trhla jsem sebou.
Žena se zasmála vysokým, možná trochu opilým hlasem. Stoupala jsem po schodech a přitom šeptala slova mouchy: "Ach ne, ne, to ne, to nesmíš po mně chtít, kdo po schodech zde vystoupal, už nevrátil se víc."
Už nevrátil se víc. To vůbec nezní dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama