Provinilé slasti - 3. kapitola

28. října 2018 v 19:55 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton

3. kapitola
Monica Vespucciová měla na šatech placku s nápisem "Upíři jsou také lidé!" To nebyl slibný začátek večera. Přišla v bílé hedvábné blůze s vysokým límcem, který kontrastoval s opálenou pletí, jejíž tmavý odstín mělo zjevně na svědomí solárium. Krátké vlasy perfektně sestřižené a make-up bezchybný.
Placka mi měla napovědět, jaký druh oslavy Monica naplánovala. Občas mi to zkrátka myslí poněkud pomalu.
Já jsem měla na sobě černé džíny, boty ke kolenům a purpurovou blůzu. Vlasy jsem si upravila, aby se hodily k oblečení, černé lokny těsně k ramenům červené halenky. Sytá, téměř hnědo-černá barva mých očí se hodí k vlasům. Jen moje pleť se nápadně liší, je příliš světlá, germánského typu, oproti jinak latinskoamerickému vzhledu. Můj přítel, s nímž už jsem se dávno rozešla, mě jednou popsal jako panenku z čínského porcelánu. Myslel to jako kompliment. Nevzala jsem to tak. Mám své důvody, proč s nikým nechodím.


Blůza měla dlouhé rukávy, aby nebylo vidět pouzdro s nožem na pravém zápěstí a jizvy na levé paži. Pistoli jsem nechala zamčenou v kufru auta. Nepředpokládala jsem, že by se loučení se svobodou vymklo z rukou.
"Mrzí mě, že jsem odkládala přípravu večírku až na poslední chvíli, Catherine. Proto jsme jen tři. Všichni ostatní mají nějaký program," řekla Monica.
"To jsou mi věci - lidi mají nějaký program na pátek večer," poznamenala jsem. Monica na mě zírala, jako by se snažila pochopit, jestli žertuji nebo ne.
Catherine na mě vrhla varovný pohled. Věnovala jsem jim oběma svůj nejlepší andělský úsměv. Monica se usmála také. Catherine se nedala oklamat.
Monica vyrazila tanečním krokem dolů ulicí, šťastná jak nalitá škeble. Přitom měla k obědu jen dva drinky. To nebylo dobré znamení.
"Bud hodná," zašeptala Catherine.
"Co jsem zase řekla?"
"Anito." Její hlas zněl stejně jako kdysi hlas mého otce, když jsem se zdržela venku dlouho do noci. Povzdechla jsem si:
"S tebou prostě dneska není žádná zábava."
"Míním si dnes večer užít spoustu zábavy." Vztáhla ruce k obloze. Pořád ještě měla na sobě svůj zmačkaný oblek. Vítr jí rozvlnil dlouhé měděné vlasy. Nikdy jsem se nedokázala rozhodnout, jestli by Catherine byla hezčí, kdyby si vlasy ostříhala - takže by vynikla její tvář - nebo jestli je tak krásná právě díky vlasům.
"Když už se mám vzdát volného večera, pak si to míním užít - nesmírně," prohlásila. V posledním slově zazněla jakási divokost. Vzhlédla jsem ke Catherine:
"Nemáš v úmyslu opít se do němoty, že ne?"
"Možná." Zatvářila se samolibě.
Věděla, že nesouhlasím, nebo spíš nerozumím pití. Nerada se zbavuji zábran. Pokud jsem se měla uvolnit, chtěla jsem mít kontrolu nad tím, jak moc se uvolním.
Auto jsme nechaly na parkovišti o dva bloky dál, za plotem z tepaného železa. Tady dole u řeky skoro nebylo kde zaparkovat. Úzké hrbolaté silničky a prastaré chodníky byly postaveny pro koně, ne pro auta. Ulice byly čerstvě umyté po letní bouřce, která se přehnala, zatímco jsme obědvaly. Nad našimi hlavami se zatřpytily první hvězdy jako diamanty přichycené na sametu.
"Hněte sebou, slimejši!" zaječela Monica. Catherine se na mě podívala a zakřenila se. Vzápětí už běžela za Monikou.
"Proboha," zamumlala jsem. Možná, že kdybych při obědě pila, tak bych teď také běžela. Ale pochybovala jsem o tom.
"Nechovej se jak stará panna!" zavolala Catherine.
Stará panna? Dohnala jsem je svižnou chůzí. Monica se chichotala. Nějak jsem věděla, že se bude chichotat. Podezírala jsem je, že se smějí mně.
Monica se uklidnila natolik, aby mohla napodobit zlověstný divadelní šepot:
"Víte, co leží za tímhle rohem?"
Ve skutečnosti jsem to věděla. Poslední vražda upíra se odehrála pouhé čtyři bloky odtud. Byly jsme ve čtvrti, které upíři říkají Distrikt. Lidé ji nazývají Nábřeží nebo Krvavé náměstí - podle toho, jestli zrovna mluví hrubě nebo ne.
"Provinilé slasti," řekla jsem.
"Ale nééé, zkazila jsi překvapení!"
"Co jsou Provinilé slasti?" zeptala se Catherine.
Monica se zachichotala:
"Jé, bezva, takže překvapení nakonec není pokažené!" Zavěsila se do Catherine. "Slibuju, že se ti tam bude líbit!"
Catherine možná ano. Já jsem věděla, že mně ne, ale stejně jsem je následovala za roh. Nápis nade dveřmi byl z úžasného pokrouceného neonu v barvě čisté krve. Ta symbolika mi rozhodně neunikla.
Vystoupaly jsme po třech širokých schodech; před otevřenými, zarážkou zajištěnými dveřmi stál upír. Měl černé vlasy, vojenský sestřih a nevelké světlé oči. Jeho široká ramena div neprotrhla těsnou černou košili, kterou měl na sobě. Není po smrti trochu zbytečné zvedat činky?
Už na prahu jsem slyšela šum hlasů, smích a hudbu. Hluboký mumlavý zvuk mnoha lidí na malém prostoru, kteří se rozhodli se bavit.
Upír stál zcela strnule vedle dveří. Přesto v něm jakýsi pohyb byl, jistá živost, jak to lze nazvat pro nedostatek jiných výrazů. Nemohl být mrtvý déle než dvacet let, kdoví jestli. Ve tmě vypadal téměř lidsky, dokonce i mně to tak přišlo. Dnes v noci už se napil. Jeho kůže měla zdravou barvu. Vypadal vyloženě růžolící. Takhle působí dávka čerstvé krve.
Monica mu stiskla paži: "Och, to jsou svaly."
Zašklebil se, zableskly tesáky. Catherine zalapala po dechu. Zašklebil se ještě víc.
"Tady Buzz je můj starý známý, že ano, Buzzi?" řekla Monica.
Upír Buzz? To určitě. Ale on přikývl:
"Běž dovnitř, Moniko. Tvůj stůl je připravený."
Stůl? Jaký vliv tady Monica má? Provinilé slasti je jeden z nejnavštěvovanějších klubů v Distriktu, tady neberou rezervace.
Na dveřích byla velká cedule s nápisem: "Nevstupujte prosím s kříži, krucifixy ani jinými svatými symboly." Přečetla jsem si ji a prošla kolem. Neměla jsem v úmyslu nechat se obrat o svůj křížek.
"Anito, je od tebe tak milé, že jsi přišla," ozval se sytý melodický hlas.
Patřil majiteli klubu Jean-Claudovi, vyššímu upírovi. Vypadal přesně tak, jak má upír vypadat. Jemně zvlněné vlasy propletené s bělostnými krajkami starobylé košile, krajky spadající přes bledé ruce s dlouhými prsty. Košile nebyla zapnutá, zčásti odhalovala hubenou hruď a rámovala ji další nadýchanou krajkou. Většina mužů by nemohla nosit něco takového. Upír v tom ale vypadal naprosto mužně.
"Vy dva se znáte?" zeptala se Monica překvapeně.
"Ano," odtušil Jean-Claude, "já a slečna Blakeová jsme se už setkali."
"Pomáhala jsem policii s případy na Nábřeží."
"Anita je jejich odborník přes upíry." Slovo "odborník" nechal vyznít něžně, hřejivě a lehce nemravně.
Monica se zahihňala. Catherine zírala na Jean-Clauda široce rozevřenýma, nevinnýma očima. Dotkla jsem se její paže, ona sebou trhla, jako by se probudila ze snu. Nenamáhala jsem se s šeptáním, protože jsem věděla, že by nás upír stejně slyšel:
"Důležité bezpečnostní doporučení - nikdy se nedívej upírovi do očí."
Přikývla. Ve tváři se jí mihl první náznak strachu.
"Tak krásné mladé dívce bych nikdy neublížil." Jean-Claude vzal Catherininu ruku a pozvedl ji k ústům. Jen lehký dotek rtů. Catherine se začervenala.
Políbil ruku i Monice. Podíval se na mě a zasmál se:
"Neboj se, moje malá oživovatelko. Nedotknu se tě. To bych podváděl."
Přistoupil ke mně. Upřeně jsem zírala na jeho hrud. Mezi krajkami prosvítala téměř skrytá vypálená jizva. Měla tvar kříže. Před kolika desítkami let mu někdo vypálil kříž do masa?
"Stejně jako pro tebe by bylo nespravedlivou výhodou, kdybys měla u sebe krucifix."
Co jsem mohla říct? Svým způsobem měl pravdu.
Škoda, že to není samotný tvar kříže, co upírům vadí. Jean-Claude by byl pěkně v hajzlu. Naneštěstí takový kříž musí být posvěcený a zaštítěný vírou. Ateista ohánějící se křížem proti upírovi skýtá vážně smutný pohled.
"Na co myslíš, Anito?" Vydechl moje jméno, zašeptal mi je zblízka do tváře. Měl tak zatraceně uklidňující hlas. Chtěla jsem vzhlédnut a podívat se, jak se při těch slovech tváří. Jean-Clauda fascinovala moje částečná odolnost vůči jeho trikům. A ještě vypálená jizva ve tvaru kříže na mé paži. Připadala mu zábavná. Kdykoliv jsme se setkali, snažil se mě okouzlit a já se snažila ho ignorovat. Zatím jsem vždycky vyhrála.
"Nikdy předtím jsi proti mému kříži nic nenamítal."
"Tehdy jsi spolupracovala s policií. Dnes ne."
Zírala jsem na jeho hruď a přemýšlela, jestli je ta krajka tak jemná, jak vypadá. Pravděpodobně ne.
"Jsi si tak málo jista vlastními schopnostmi, maličká oživovatelko? Věříš, že veškerá tvoje odolnost vůči mně je skryta v tom kousku stříbra, co máš na krku?"
Tomu jsem nevěřila, ale věděla jsem, že kříž pomáhá. Jean-Claude připouštěl, že mu je dvě stě pět let. Za dvě staletí získá upír spoustu moci. Naznačoval, že jsem zbabělá. Nejsem.
Zvedla jsem ruce, abych si sundala řetízek. Odstoupil ode mne a obrátil se zády. Kříž se stříbrně leskl v mých dlaních. Objevila se u mne světlovlasá žena. Podala mi ústřižek s číslem a převzala kříž. Hezké - šatnářka přes posvátné předměty.
Cítila jsem se bez kříže najednou jako nahá. Spala i sprchovala jsem se s ním.
Jean-Claude ke mně znovu přistoupil: "Dnešnímu představení neodoláš, Anito. Někdo ti učaruje."
"Ne," řekla jsem. Je ale těžké dělat drsnou, když zíráte někomu na hrudník. Vážně potřebujete vidět do očí, když chcete dělat drsňáka - ale to nešlo.
Zasmál se. Zvuk, který jako by se mi otíral o kůži, jako dotek kožešiny. Hřejivý a stejně lehce páchnoucí smrtí. Monica mě popadla za paži: "Tohle se ti bude líbit, slibuju."
"Ano," pronesl Jean-Claude, "bude to noc, na kterou nikdy nezapomeneš."
"To má být výhrůžka?"
Znovu se zasmál tím nechutně hřejivým smíchem: "Tohle je místo slasti, Anito, ne násilí."
Monica mě tahala za ruku:
"Rychle pojď, představení začne co nevidět!"
"Představení?" zeptala se Catherine. Musela jsem se usmát:
"Vítej v jediném upířím striptýzovém klubu na světě, Catherine."
"Děláš si srandu."
"Čestný skautský." Pohled mi zalétl zpátky ke dveřím, ani nevím proč. Jean-Claude stál zcela nehybně, ani náznak čehokoliv, jako by tam ani nebyl. Když se pohnul, bledá ruka se dotkla rtů. Poslal mi přes pokoj polibek. Začal večerní program.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama