Provinilé slasti - 4. kapitola

28. října 2018 v 19:56 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
4. kapitola
Náš stůl se skoro dotýkal pódia. V místnosti se prolínala vůně různého alkoholu se smíchem, a když upíří číšníci procházeli mezi stoly, ozvalo se několik afektovaných výkřiků. Bylo slyšet podtón strachu. Ten zvláštní druh hrůzy, který zažijete na horské dráze nebo u hororového filmu. Bezpečné hrůzy.
Světla zhasla. Místností zazněly vysoké a pronikavé výkřiky. Na okamžik skutečný strach. Ze tmy se ozval Jean-Claudův hlas: "Vítejte v klubu Provinilé slasti. Jsme zde, abychom vám sloužili. Abychom změnili ve skutečnost vaše nejtemnější myšlenky."


Slova zněla jako hedvábný šepot brzy k ránu. Sakra, v tom, co dělal, byl vážně dobrý.
"Ptali jste se někdy sami sebe, jaké by bylo ucítit na kůži můj dech? Na hrdle moje rty? Tvrdý dotek zubů? Sladkou, ostrou bolest špičáků? Vaše srdce divoce tlukoucí proti mé hrudi? Vaše krev proudící do mých žil? Sdílet sami sebe? Dát mi život i vědět, že opravdu nemohu žít bez vás - vás všech?"
Potmě je všechno důvěrnější a já měla pocit, jako by mluvil jenom ke mně, ke mně jediné. Byla jsem pro něj zvláštní, jeho vyvolená. Ne, to není pravda. Každá žena v klubu se určitě cítí stejně. Jsme všechny jeho vyvolené. Když už nic jiného, tak tohle byla pravda.
"První host našeho večera má tutéž představu. Chce vědět, jak chutná nejsladší polibek. Předstoupí před vás, aby s vámi tuto úžasnou zkušenost sdílel." Nechal temnotou proniknout ticho, až se mi zdálo, že moje srdce tluče příliš nahlas.
"Dnes večer vystoupí - Phillip!"
Monica zašeptala: "Phillip!" Publikem projelo zajíknutí, pak se ozvalo polohlasné skandování:
"Phillip, Phillip…" Zvuk se rozléhal tmou kolem nás jako modlitba.
Světla se začala pomalu rozsvěcet, jako když v kině skončí film. Uprostřed pódia stála postava. Od pasu nahoru oblečený do bílého trička. Žádný svalovec, ale pevně stavěný. Žádný výjimečný krasavec. Další oblečení se skládalo z kožené bundy, těsných džín a vysokých bot. Jako by přišel přímo z ulice. Husté hnědé vlasy mu sahaly po ramena.
Do soumračného ticha zazněla hudba. Muž se pohupoval do rytmu, lehce kroužil boky. Začal si svlékat koženou bundu, téměř jako ve zpomaleném filmu. Hudba v pozadí nabrala na důrazu. Spolu s ní i tanečníkův pohyb. Bunda sklouzla na pódium. Muž na chvíli strnule hleděl do publika, abychom si mohli prohlédnout, co na něm bylo k vidění. Vnitřní stranu lokte na obou pažích brázdily jizvy, kůže tvořila vystouplé bílé pásy zjizvené tkáně.
Ztěžka jsem polkla. Nebyla jsem si jista, co se bude dít, ale vsadila bych se, že se mi to nebude líbit.
Oběma rukama si odhrnul vlasy z obličeje. Houpavým krokem došel vyzývavě k okraji jeviště. Stanul blízko našeho stolu, díval se dolů, na nás. Jeho krk vypadal jako ruka feťáka.
Musela jsem se odvrátit. Všechny ty drobné stopy po zubech, drobné jizvy. Pozvedla jsem oči a uviděla jsem, že Catherine má skloněnou hlavu. Monica se nakláněla ze židle, ústa pootevřená.
Tanečník pevně vzal za tričko a trhl. Rozervaná látka mu sklouzla z hrudi. Výkřiky publika. Několik hlasů volalo jeho jméno. Usmál se oslnivým, zářivým, dokonale sexy úsměvem.
Na jeho hladké, odhalené hrudi byly další jizvy: bílé, zarůžovělé, čerstvé, staré. Jenom jsem seděla a zírala s otevřenou pusou.
"Panebože!" zašeptala Catherine.
"Je úžasný, ne?" zeptala se Monica. Letmo jsem se na ni podívala. Zvonový límec jí sklouzl a odhalil dvě úhledné ranky, docela staré, už skoro zajizvené. Kristepane.
Hudba propukla s plnou silou. Muž tančil, svíjel se, otáčel, do každého pohybu dával sílu celého těla. Nad levou klíční kostí měl shluk bílých jizev, rozervaných a zdeformovaných. Sevřel se mi žaludek. Upír mu rozedral kůži nad klíční kostí, potrhal ho, jako pes trhá kus masa. Věděla jsem to, protože jsem měla podobnou jizvu. Mnoho podobných jizev.
V rukou návštěvníků se objevily bankovky, hojně jak houby po dešti. Monica mávala svými penězi jako vlajkou. Nechtěla jsem Phillipa u našeho stolu. Musela jsem se k Monice naklonit, aby mě bylo slyšet přes hudbu:
"Prosím tě, Moniko, nelákej ho sem!"
Když se ke mně obrátila, věděla jsem, že už je pozdě. Zjizvený Phillip stál na scéně, shlížel na nás. Zadívala jsem se do jeho velice lidských očí.
Viděla jsem, jak Moničina krční tepna pulzuje. Dívka si olízla rty, oči měla široce rozevřené. Zastrčila mu bankovku zepředu do kalhot.
Rukama neklidně přelétala po jeho jizvách. Sklonila se a začala ho líbat na zjizvené břicho a zanechávala přitom stopy od červené rtěnky. Zatímco ho líbala, pomalu si klekal, a tím nutil její rty putovat výš a výš nahoru po hrudi.
Klesl na kolena a ona mu přitiskla ústa na tvář. Odhrnul si vlasy z krku, jako by věděl, co Monica chce. Olízla nejčerstvější jizvu, jazyk měla malý a růžový jako kočka. Slyšela jsem ji roztřeseně zavzdychat. Kousla ho, rty se sevřely kolem rány. Phillip sebou trhl bolestí nebo možná jen překvapením. Zakousla se pevněji, krk se jí napjal. Sála krev z jeho zranění.
Podívala jsem se přes stůl na Catherine. Zírala na ty dva v němém úžasu.
Dav začínal šílet, lidé křičeli a mávali bankovkami. Phillip se odtáhl od Moniky a přesunul se k dalšímu stolu. Monica se zhroutila dopředu, hlava jí klesla do klína, paže zůstaly bezvládně viset.
Omdlela? Natáhla jsem se, abych s ní zatřásla, a uvědomila jsem si, že se jí nechci dotknout. Lehce jsem stiskla její rameno. Pohnula se, otočila hlavu, aby se na mne podívala. Byla malátná a naplněná jako po milování. Rty vypadaly bledé, protože si setřela většinu rtěnky. Nebyla v bezvědomí. Jen si užívala dohru.
Odtáhla jsem se od ní a otřela si ruku o džíny. Potily se mi dlaně.
Phillip byl zpátky na pódiu. Přestal tančit. Jen nehybně stál. Od Moniky mu zůstala malá kruhová skvrnka na krku.
Ucítila jsem, jak se přes dav přelévá vliv staré mysli.
"Co se děje?" zeptala se Catherine.
"To je v pořádku," řekla Monica. Seděla na židli vzpřímeně, oči napůl zavřené. Olízla si rty a protáhla si ruce nad hlavou. Catherine se obrátila ke mně:
"Anito, co to je?"
"Upír," odtušila jsem.
Obličejem jí probleskl strach, ale nezůstal tam dlouho. Dívala jsem se, jak strach ustupuje pod silou upírovy mysli. Pomalu se obrátila, aby viděla na Phillipa, který čekal na jevišti. Catherine nic nehrozilo. Tato masová hypnóza nebyla osobní a nepřetrvávala.
Upír nebyl ani tak starý, ani tak dobrý jako Jean-Claude. Seděla jsem na místě, cítila tlak a proud sta let jeho moci, ale na mě to nestačilo. Vnímala jsem ho, jak se blíží mezi stoly. Hodně se snažil, aby měl jistotu, že ho ubozí smrtelníci neuvidí přicházet. Prostě se objeví mezi nimi jako kouzlem.
Upíra se vám nepovede překvapit příliš často. Otočila jsem se, abych na něj viděla, když jde k pódiu. Všechny lidské tváře, které jsem zahlédla, byly uchvácené, plné očekávání, slepě obráčené k jevišti. Upír byl vysoký, měl výrazné lícní kosti, dokonalý jako manekýn, jako socha. Vypadal příliš mužně na to, aby byl krásný, a příliš bezchybně na to, aby byl skutečný.
Prošel mezi stoly, na sobě příznačný upíří oděv, černý frak a bílé rukavičky. Zastavil se u vedlejšího stolu, aby se rozhlédl. Držel publikum v hrsti své mysli, bezmocné a čekající. Jenže jsem tam seděla já a zírala na něj, i když ne přímo do očí.
Překvapeně strnul. Nic člověku nezvedne sebevědomí tak, jako když rozhodí stoletého upíra.
Podívala jsem se přes něj na Jean-Clauda. Díval se na mne. Pozdravila jsem ho zvednutou skleničkou. Odpověděl pokývnutím hlavy.
Vysoký upír stanul vedle Phillipa. Phillip měl oči bezvýrazné, jako všichni smrtelníci v sále. Kouzlo - nebo co to bylo - vyvanulo. Upír myšlenkou probudil publikum, lidé zalapali po dechu. Magie!
Náhlé ticho přerušil Jean-Claudův hlas: "Představuji vám Roberta! Přivítejte ho na jevišti!"
Dav začal šílet, tleskat a křičet. Catherine tleskala spolu s ostatními. Zjevně to na ni udělalo dojem.
Hudba se opět změnila, pulzovala a duněla vzduchem, téměř bolestivě nahlas. Upír Robert začal tančit. S tušenou agresivitou se pohyboval do rytmu hudby. Odhodil bílé rukavičky do publika. Jedna mi přistála u nohou. Nechala jsem ji tam.
"Zvedni ji," vybídla mě Monica. Jen jsem mávla rukou. Od sousedního stolu se naklonila cizí žena, táhla z ní whiskey: "Vy to nechcete?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Vstala, snad aby zvedla rukavičku. Ale Monica byla rychlejší. Žena se posadila zpátky a zatvářila se nešťastně.
Upír se zčásti svlékl, odhalil hladkou klenbu hrudníku. Zalehl na pódiu a začal dělat kliky na špičkách prstů. Publikum řvalo nadšením. Na mě to neudělalo nejmenší dojem. Věděla jsem, že by dokázal jednou rukou zvednout auto, kdyby chtěl. Co je ve srovnání s tím pár kliků?
Robert se dal do tance kolem Phillipa. Phillip mu čelil, ruce lehce pokrčené před sebou, jako by očekával útok. Kroužili kolem sebe. Hudba se ztišila, až byla jen jemným podbarvením pohybu na scéně.
Upír se začal přisunovat blíž k Phillipovi. Phillip se pohnul, jako by chtěl utéct z jeviště. Upír se náhle ocitl před ním, zahradil mu cestu k úniku.
Nepostřehla jsem pohyb. Upír se prostě objevil před Phillipem. Nepostřehla jsem ho. Po zádech mi mrazivě přeběhl strach a vyrazil mi dech. Šálení mysli jsem nevycítila, ale došlo k němu.
Jean-Claude stál o dva stoly dál. Pozvedl bledou ruku v pozdravu směrem ke mně. Ten hajzl se mi vloudil do mysli, aniž bych o tom věděla. Publikum zalapalo po dechu a já pohlédla zpátky na jeviště.
Oba muži teď klečeli. Upír zkroutil Phillipovi jednu paži za záda. Druhou rukou chytil Phillipovy dlouhé vlasy, zakláněl mu hlavu v bolestivém úhlu.
Phillip měl oči rozšířené a plné strachu. Tanečník nebyl pod vlivem upírovy mysli. Nebyl pod vlivem! Byl plně při vědomí a měl strach. Panebože! Ztěžka dýchal, hrud se mu trhaně zvedala a klesala.
Upír pohlédl do publika a zasyčel, ve světle se zableskly tesáky. Zasyčení změnilo krásnou tvář v cosi zvířeckého. Dav vycítil jeho hlad. Touhu tak silnou, až se mi křečovitě stáhl žaludek.
Ne, tohle s ním nebudu sdílet. Zaryla jsem si nehty do dlaně a soustředila se. Pocit pominul. Bolest pomohla. Povolila jsem třesoucí se prsty a uviděla na kůži čtyři drobné půlměsíce, které se pomalu plnily krví. Hlad se přeléval kolem, naplňoval dav, ale mě ne. Mě ne.
Přitiskla jsem si kapesník na ruku a snažila se vypadat nenápadně.
Upír zaklonil hlavu.
"Ne," zašeptala jsem.
Upír udeřil, zakousl se do masa. Phillipův výkřik se odrazil ozvěnou od zdí klubu. Hudba náhle umlkla. Nikdo se nepohnul. Bylo by slyšet spadnout špendlík.
Tiché zvuky sání porušily ticho. Phillip začal sténat, hlas ukrytý hluboko ve staženém hrdle. Znovu a znovu krátké bezmocné zvuky.
Podívala jsem se na dav. Všichni to prožívali s upírem, vnímali jeho hlad, touhu, cítili, jak se krmí. Možná sdíleli Phillipovu hrůzu, nevím. Mne se to netýkalo a byla jsem za to vděčná.
Upír vstal, nechal bezvládného a nehybného Phillipa dopadnout na pódium. Vstala jsem, aniž jsem si to uvědomila. Tanečníkova zjizvená hruď se pohnula v hlubokém trhavém nádechu, jako by probíjel ze záhrobí. Možná tomu tak opravdu bylo.
Byl naživu. Zase jsem si sedla. Podlamovala se mi kolena. Po rukou mi stékal pot a pálil mě v rankách na dlani. Žil a užíval si to. Nevěřila bych tomu, kdyby mi to někdo vyprávěl. Řekla bych mu, že lže.
Závislák na upířím kousnutí. Přísahám bohu, teď už mě nic nepřekvapí!
"Kdo chce polibek?" zašeptal Jean-Claude.
Po dobu jednoho úderu srdce se nikdo nepohnul. Pak se tu a tam zvedly ruce s bankovkami. Ne mnoho, ale pár jich bylo. Většina lidí vypadala zmateně, jako by se probudili ze zlého snu. Monica zamávala penězi.
Phillip ležel tam, kam dopadl, hruď se mu zvedala a klesala.
Upír Robert přešel k Monice. Zasunula mu bankovku za kalhoty. Přitiskl svá zkrvavená ústa s dlouhými špičáky na její rty. Polibek byl dlouhý a vášnivý, jazyky se propletly. Ochutnávali jeden druhého.
Upír se odtáhl od Moniky. Snažila se ho stáhnout zpátky, ale on se odtrhl. Obrátil se ke mně. Zavrtěla jsem hlavou a ukázala mu prázdné ruce. Žádné peníze, vážení.
Chňapl po mně rychle jako had. Nebyl čas přemýšlet. Moje židle s třesknutím dopadla na podlahu. Stála jsem těsně mimo jeho dosah. Normální člověk by jeho pohyb neviděl. Upír měl, jak se říká, po ftákách.
Z publika se zvedl šum hlasů, jak se lidé snažili si uvědomit, co se vlastně stalo. Jen vaše milá obvodní oživovatelka, vážení, nic, nad čím byste se měli vzrušovat. Upír na mě stále ještě zíral.
Jean-Claude náhle stál vedle mě, neviděla jsem ho přicházet.
"Jsi v pořádku, Anito?"
Jeho hlas skrýval věci nevyjádřené slovy. Sliby šeptané ve ztemnělých pokojích pod chladivými pokrývkami. Vtáhl mě do sebe, chtivě se vrhl na mou mysl jako bezdomovec na drobné a byla to nádhera. Pííísk, třísk do uší; upír mi vypadl z hlavy a zůstal v uctivém odstupu.
To mi zapípal pager. Zamrkala jsem a zavrávorala, opřela se o stůl. Jean-Claude se natáhl, aby mě podepřel.
"Nedotýkej se mě," řekla jsem.
Usmál se:
"Samozřejmě."
Zmáčkla jsem tlačítko, abych pager umlčela. Díky Bohu, že si věším pager k opasku a necpu ho do kabelky. Jinak bych ho možná nezaslechla. Zavolala jsem si z telefonu u baru. Policie si žádala mých znalostí na Hillcrestském hřbitově. Budu muset pracovat, i když mám volný večer. Hurá! A myslela jsem to vážně.
Nabídla jsem Catherine, že ji vezmu s sebou, ale chtěla zůstat. Ať už se říká o upírech cokoliv, jsou fascinující. Mají to v popisu práce stejně jako pití krve a noční šichty. Je to její věc.
Slíbila jsem, že se vrátím včas a odvezu je domů. Pak jsem si u šatnářky vyzvedla kříž a schovala ho za výstřih.
Jean-Claude stál u dveří.
"Skoro jsem tě dostal, má malá oživovatelko," poznamenal. Letmo jsem mu pohlédla do obličeje, pak rychle na zem.
"Skoro se nepočítá, ty zakomplexovaná pijavice."
Jean-Claude se zaklonil a zasmál. Jeho smích za mnou zněl do noci, jako by se mi o záda otíral samet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama