Provinilé slasti - 6. kapitola

28. října 2018 v 19:59 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
6. kapitola
Do Provinilých slastí jsem se vrátila chvilku po půlnoci. Jean-Claude stál zcela nehybně pod schody. Opíral se o zeď. Pokud dýchal, nebylo to vidět. Vítr si pohrával s krajkou na jeho košili. Po hladké bledé tváři splýval černý pramínek vlasů.
"Je z tebe cítit cizí krev, ma petite."
Sladce jsem se na něj usmála: "Toho jsi neznal."
Když znovu promluvil, hlas měl hluboký a temný, plný potlačované zuřivosti. Jako by se do mě opřel studený vítr. "Zabíjela jsi upíry, moje malá oživovatelko?"
"Ne," zašeptala jsem chraptivě. Jean-Claude takhle nikdy předtím nemluvil.
"Říkají ti Popravčí, víš o tom?"


"Ano." Nijak mi nevyhrožoval, ale v tu chvíli by mě nic na světě nedonutilo projít kolem něj. Stejně dobře mohli zatlouct dveře.
"Kolik máš zářezů na pažbě?"
Tenhle rozhovor se mi ani za mák nelíbil. Stáčel se špatným směrem. Znám jednoho vyššího upíra, který vycítí lež. Nerozuměla jsem Jean-Claudovi, ale nemínila jsem mu lhát. "Čtrnáct."
"A ty říkáš o nás, že jsme vrazi!"
Zírala jsem na něj; nebyla jsem si jistá, co mám podle něj říct.
V tu chvíli sešel ze schodů upír Buzz. Podíval se na Jean-Clauda, pak na mne, potom zaujal své místo u dveří, silné ruce založené na prsou.
"Užil sis pauzu?" zeptal se Jean-Claude.
"Ano, pane. Děkuji."
Vyšší upír se usmál. "Už jsem ti říkal několikrát, Buzzi, abys mě neoslovoval pane."
"Ano, pa… Jean-Claude."
Starší upír se zasmál svým typicky úžasným, téměř výstavním smíchem. "Pojď, Anito, půjdeme dovnitř, je tam tepleji."
Na ulici bylo přes šestadvacet stupňů. Nechápala jsem, o čem to probůh mluví. Netušila jsem, o čem jsme se to vlastně několik předchozích minut bavili.
Jean-Claude vyšel po schodech nahoru. Sledovala jsem, jak mizí v budově. Stála jsem a dívala se na dveře, nechtělo se mi dovnitř. Něco nebylo v pořádku, a já nevěděla co.
"Půjdete dál?" zeptal se Buzz.
"Nepředpokládám, že byste zašel do klubu a řekl Monice a té zrzce, aby šly ven…"
Usmál se, zableskly tesáky. Většina čerstvých upírů se ráda blýskne svými špičáky. Líbí se jim, jak se člověk lekne. "Nemůžu opustit svoje místo. Před chvílí jsem měl pauzu."
"Očekávala jsem podobnou odpověď."
Zakřenil se na mě.
Vstoupila jsem do přítmí klubu. Šatnářka na mě čekala u dveří. Dala jsem jí svůj kříž, ona mi podala ústřižek. To nebyla férová výměna. Jean-Clauda jsem nikde neviděla.
Catherine stála na pódiu, naprosto nehybná, oči rozšířené. V obličeji měla zranitelný křehký výraz, jaký mívají spící lidé; vypadala jako dítě. Na jejích dlouhých měděných vlasech se třpytila světla. Poznám hluboký tranz, když ho vidím.
"Catherine," vydechla jsem a rozběhla se k ní. Monica seděla u stolu, dívala se, jak se blížím. Na rtech jí pohrával hnusně vědoucí úsměv.
Byla jsem už skoro na pódiu, když se za Catherininými zády objevil upír. Nevyšel zpoza opony, prostě se zjevil. Sakra. Poprvé jsem pochopila, co vlastně vidí smrtelníci. Kouzlo.
Upír se na mne zadíval. Měl jemné zlaté vlasy, slonovinovou pleť, oči jako hluboké tůně. Zavřela jsem oči a potřásla hlavou. Tohle není možné. Nikdo není tak dokonale krásný.
V kontrastu s obličejem měl téměř obyčejný hlas. "Zavolej na ni," přikázal mi.
Otevřela jsem oči a zjistila, že celé publikum se dívá na mne. Zalétla jsem pohledem ke Catherinině prázdné tváři a věděla jsem, co se stane. Ale musela jsem to zkusit jako kterýkoli nevědomý návštěvník. "Catherine! Catherine, slyšíš mě?"
Vůbec se nepohnula. Jen hruď se jí slabě zvedala dechem. Catherine byla naživu. Ale na jak dlouho? Upír ji dostal do hlubokého tranzu. Od téhle chvíle mu patří její život. Znamená to, že ji teď může kdekoli a kdykoli zavolat a ona přijde. "Catherine, prosím!" Nedalo se nic dělat, neštěstí bylo hotovo. Do háje! Neměla jsem ji tu nechávat!
Upír jí sáhl na rameno. Zamrkala. Překvapeně a vyděšeně se rozhlédla, pak se nervózně zasmála: "Co se stalo?
Upír jí políbil ruku. "Teď jsi zcela v mé moci, krásko."
Znovu se zasmála. Nechápala, že jí právě řekl naprostou pravdu. Dovedl ji ke kraji pódia a dva číšníci jí pomohli usadit se zpátky ke stolu.
"Točí se mi hlava," zamumlala.
Monica ji pohladila po ruce: "Byla jsi skvělá."
"Co jsem dělala?"
"Povím ti to pak. Představení ještě neskončilo." Při druhé větě se podívala na mne.
V tu chvíli jsem věděla, že mám problém. Upír na jevišti mě upřeně pozoroval. Cítila jsem tíhu toho pohledu.
Upírova vůle, síla, osobnost - nazvěte to jakkoliv - se do mne opírala. Jako lezavý vítr. Naskočila mi z toho husí kůže.
"Já jsem Aubrey," promluvil upír. "Řekni, jak se jmenuješ ty."
Vyschlo mi v krku. Ale o jméno nešlo. Mohla jsem mu ho říct: "Anita."
"Anita. Hezké."
Podlomila se pode mnou kolena a já se svezla na židli. Monica na mě zírala rozšířenýma dychtivýma očima.
"Pojď, Anito. Pojď ke mně na pódium." Neměl tak dobrý hlas jako Jean-Claude. Prostě ne. Postrádal barvu, ale vůle ovládající ten hlas se nepodobala ničemu, s čím jsem se kdy setkala. Byla stará, strašlivě stará. Pod tlakem jeho mysli jako by mě bolely všechny kosti v těle.
"Pojď."
Znovu a znovu jsem vrtěla hlavou. Na víc jsem se nezmohla. Neměla jsem slova ani pořádné myšlenky, ale věděla jsem, že nesmím opustit tuhle židli. Pokud k němu teď přijdu, ovládne mě stejně jako Catherine. Pot mi promáčel blůzu na zádech.
"Pojď ke mně! Hned!"
Vstala jsem, aniž jsem věděla jak. Panebože, stůj při mně! "Ne!" Zaryla jsem nehty do dlaně. Sedřela jsem si kůži a přivítala osvobozující bolest. Mohla jsem zase dýchat.
Jeho mysl ustoupila jako moře při odlivu. Cítila jsem se lehká a prázdná. Ztěžka jsem se opřela o stůl. Vedle mne se objevil upíří číšník. "Nebraňte se mu. Rozzuří ho, když se mu někdo brání."
Odstrčila jsem ho. "Kdybych se mu teď nebránila, tak bych mu patřila!"
Číšník vypadal téměř jako člověk, byl čerstvě mrtvý. Na jeho tváři se usadil výraz… strachu.
Zavolala jsem na tu bytost na jevišti: "Půjdu, pokud mě nebudeš nutit!"
Monica zalapala po dechu. Nevšímala jsem si jí. Musela jsem přečkat příštích několik okamžiků, na ničem jiném nezáleželo.
"Rozhodně pojď," řekl upír.
Pustila jsem se stolu a zjistila, že dokážu stát, aniž bych upadla. Bod pro mne. Dokonce jsem mohla chodit. Dva body pro mne. Upřeně jsem se dívala na tvrdou, vyleštěnou podlahu. Když se soustředím jen na chůzi, všechno bude v pořádku. Do zorného pole se mi dostal první schůdek k pódiu. Pozvedla jsem oči.
Aubrey stál uprostřed scény. Dokonale nehybný. Nesnažil se mě přivolat k sobě. Jako by tam ani nebyl. Podobal se děsivé prázdnotě. Vnímala jsem jeho strnulost jako tepání v hlavě. Myslím, že by mohl stát na otevřeném prostranství a neviděla bych ho, pokud by sám nechtěl.
"Pojď." Ne hlas, ale zvuk v mé hlavě. "Pojď ke mně."
Pokusila jsem se ustoupit, ale nešlo to. Cítila jsem srdce až v krku, nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se. Stála jsem a síla jeho vůle se svíjela proti mně.
"Neodporuj mi!" vykřikl v mé mysli.
Někdo bezhlesně křičel. Já. Kdybych se přestala bránit, bylo by to stejně snadné jako utopit se, když přestanete zápasit s vodou. Poklidná smrt. Ne, ne. "Ne." I mně samé zněl vlastní hlas cize.
"Cože?" zasyčel překvapeně.
"Ne," řekla jsem a zadívala se na něj. Naše pohledy se střetly, vnímala jsem tepající tíži mnoha staletí. V tu chvíli ve mně procitlo to, co mě činilo oživovatelkou a pomáhalo mi povolávat mrtvé z hrobu - ať už to bylo cokoliv. Podívala jsem se Aubreymu do očí a zůstala nehybně stát.
Pomalu roztáhl rty v širokém úsměvu. "Tak půjdu já k tobě."
"Prosím… Prosím ne!" Nemohla jsem ustoupit, jeho mysl mě držela jako okovy za sametu. Sotva jsem dokázala zůstat na místě, neběžet k němu.
Zastavil se, naše těla se téměř dotýkala. Oči měl tmavé, dokonale hnědé, bezedné, nekonečně hluboké. Odvrátila jsem se. Po čele mi stékal pot.
"Cítím z tebe strach, Anito."
Chladnou rukou mi přejel po tváři. Roztřásla jsem se a nemohla se ovládnout. Něžně se probíral mými vlasy. "Pročpak jsi tak odmítavá?"
Cítila jsem jeho dech na obličeji, pak na krku - hedvábně jemný, hřejivý, důvěrný. Aubrey se zhluboka, rozechvěle nadechl, cítila jsem jeho hlad a touhu. Zasyčel na diváky a oni zakňourali strachem. Přeběhl mi mráz po zádech. On to vážně udělá!
Prolétla mnou hrůza a s ní oslepující vlna adrenalinu. Prudce jsem se od upíra odtáhla, upadla jsem a drápala se po všech čtyřech pryč.
Něčí ruka mě popadla kolem pasu a zvedla mě. Vykřikla jsem a udeřila loktem dozadu. Zasáhla jsem, slyšela jsem upíra zalapat po dechu, ale jeho stisk zesílil. Zesílil tak, že mi málem praskala žebra.
Roztrhla jsem si rukáv, látka povolila. Aubrey mě odhodil, dopadla jsem na záda. Sklonil se nade mnou, tvář zkřivenou hladem. Odrhnul rty a odhalil tak matně se lesknoucí špičáky.
Někdo vyběhl na pódium. Jeden z číšníků. Upír znovu zasyčel, po bradě mu tekly sliny. Nezůstalo v něm nic lidského.
Bleskově se na mě vrhl v šíleném záchvatu hladu. Zapřela jsem stříbrný nůž proti jeho srdci. Po hrudi mu stékal pramínek krve. Vrčel a chňapal po mně jako pes na konci řetězu. Vykřikla jsem.
Strach mě vyprostil z jeho moci. Nezůstalo nic než hrůza. Vyrazil proti mně, nůž se mu zaryl hlouběji do těla. Krev mi stékala po ruce a na blůzu. Jeho krev.
V tu chvíli se objevil Jean-Claude. "Aubrey, pusť ji!"
Upír vydal hluboké hrdelní zavrčení jako zvíře.
"Sundej ho ze mě, nebo ho zabiju!" Hlas jsem měla strachem vysoký a tenký jako malá holčička. Aubrey ucouvl, prokousl si vlastní ret.
"Sundej ho ze mě!" zaječela jsem.
Jean-Claude na něj začal tiše mluvit francouzsky. Prostě jen klečel vedle nás a něco šeptal. Znělo to sametově a konejšivě, i když jsem řeči nerozuměla. Upír zavrčel a chňapl po něm, chytil Jean-Clauda za zápěstí.
Vyšší upír zasykl bolestí.
Mám Aubreyho zabít? Stihnu ho probodnout dřív, než mi roztrhá krk? Jak rychlý asi je? Zdálo se mi, že přemýšlím neuvěřitelně rychle, že mám spoustu času, abych se rozhodla a jednala.
Aubrey mi klečel na nohou. Najednou se zdál těžší.
"Můžu teď vstát?" zeptal se chraplavě, ale klidně.
V obličeji měl opět lidský výraz, příjemný, přitažlivý. Ale na mne už iluze nepůsobila. Viděla jsem ho bez masky a ten pohled se mi vryl do paměti. "Vstaň. Pomalu."
Roztáhl rty v širokém sebevědomém úsměvu. Odtáhl se ode mne, pomalu, jako obyčejný člověk. Jean-Claude mu naznačil, ať ustoupí až k oponě.
"Nestalo se ti nic, ma petite?"
Sklopila jsem oči ke zkrvavenému stříbrnému noži. Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím."
"Nechtěl jsem, aby se tohle stalo." Pomohl mi posadit se a já jsem mu to dovolila. V sále bylo naprosté ticho. Diváci věděli, že se něco zvrtlo. Viděli pravdu za okouzlující maskou. V publiku byla spousta bledých vyděšených tváří.
Od nadloktí mi visel roztržený rukáv, který jsem si zničila, když jsem se snažila dostat k noži.
"Prosím, schovej ten nůž," řekl Jean-Claude.
Pohlédla jsem na něj, poprvé se mu podívala do očí a necítila jsem nic. Nic než prázdnotu.
"Dávám ti své slovo, že se odtud bezpečně dostaneš. Schovej ten nůž."
Ruce se mi třásly tak, že jsem nůž zasunula zpátky do pouzdra až na třetí pokus. Jean-Claude se na mě usmál se stisknutými rty. "Teď odejdeme ze scény." Pomohl mi vstát. Upadla bych, kdyby mě nezachytil. Pevně svíral mou levou ruku, krajka na jeho rukávu se mi otírala o kůži. A ta krajka vůbec nebyla jemná.
Jean-Claude vztáhl druhou ruku k Aubreymu. Pokusila jsem se odtáhnout, ale šeptem mě zarazil: "Neboj se. Ochráním tě, přísahám."
Uvěřila jsem mu. Nevím proč, možná proto, že jsem neměla komu jinému věřit. Dovedl mě a Aubreyho k okraji pódia. Sytým hlasem konejšivě oslovil dav: "Doufáme, že se vám líbilo naše malé melodrama. Bylo velmi realistické, není-liž pravda?"
Lidé v publiku neklidně poposedávali, ve tvářích jasně vepsaný strach.
Jean-Claude se na ně usmál. Pustil Aubreyho ruku, rozepnul mi levý rukáv a odhalil tak mou popáleninu. Tmavý kříž kontrastoval s bílou kůží. Diváci mlčeli, stále ještě nechápali. Jean-Claude si odhrnul krajku z hrudi a odhalil tak svou vlastní jizvu ve tvaru kříže.
Chvíli bylo překvapené ticho, pak místností zaburácel potlesk. Výkřiky, volání a hvízdání znělo kolem nás.
Mysleli si, že jsem upír a všechno byla součást představení. Dívala jsem se na Jean-Claudův usměvavý obličej a na shodné jizvy: na jeho hrudi a na mojí paži.
Jean-Claude mě stáhl do úklony. Když se konečně potlesk začal utišovat, vyšší upír mi pošeptal: "Musíme si promluvit, Anito. Na tvém chování závisí život tvojí kamarádky Catherine."
Zadívala jsem se mu do očí. "Ty, co mi tu jizvu udělali, jsem zabila."
Široce se usmál, ale špičáky téměř neodhalil. "Jaká rozkošná shoda okolností. Já taky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama