Provinilé slasti - 9. kapitola

29. října 2018 v 20:04 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
9. kapitola
Skrze tmu připluly hlasy. Sny. "Neměli jsme s ní hýbat."
"Chtěl jsi porušit příkazy od Nikolaos?"
"Pomohl jsem ji sem přivést, nebo ne?" Mužský hlas.
"To ano," odvětila nějaká žena.
Ležela jsem se zavřenýma očima. Nebyly to sny. Vybavila jsem si Aubreyho ruku, která vyrazila odnikud. Uhodil mě hřbetem otevřené ruky. Kdyby mě zasáhl pěstí… Ale neudělal to. Byla jsem naživu.
"Anito, jsi při smyslech?"


Otevřela jsem oči. Jako by se mi do mozku propálilo světlo. Stiskla jsem víčka, abych unikla světlu a bolesti, ale bolest zůstala. Pohnula jsem hlavou, a to byla chyba. Z bolesti se stalo odporné bodáni. Jako kdyby se jednotlivé části mé lebky snažily odpadnout od sebe. Zvedla jsem ruce, abych si zakryla oči, a zasténala jsem.
"Anito, jsi v pořádku?"
Proč se vždycky lidi takhle ptají, když odpověď je očividně ne? Odpověděla jsem šeptem, protože jsem si nebyla jistá, jak zvládnu mluvit. Nebylo to tak strašné. "Je mi úplně skvěle."
"Cože?" Ženský hlas.
"Myslím, že to bylo míněno ironicky," vysvětlil Jean-Claude. Zdálo se, že si oddechl. "Nemůže to s ní být tak špatné, když zvládá vtipkovat."
Ohledně druhé části jeho výroku jsem si nebyla tak jistá. Probíhala mnou nevolnost ve vlnách od hlavy k žaludku, místo aby to bylo opačně. Vsadila bych se, že mám otřes mozku. Otázka zněla, nakolik je vážný.
"Můžeš se hýbat, Anito?"
"Ne," zašeptala jsem.
"Dobrá, řeknu to jinak. Když ti pomůžu, dokážeš se posadit?"
Polkla jsem a snažila se dýchat navzdory bolesti a nevolnosti.
"Možná."
Čísi ruce mě vzaly pod rameny. Lebeční kosti začaly klouzat dopředu, jak mě Jean-Claude zvedal. Zalapala jsem po dechu a polkla. "Budu zvracet."
Svezla jsem se na všechny čtyři. Příliš rychlý pohyb. Bolest, vír světla a tmy po víčky. Zvedal se mi žaludek, žaludeční šťávy mě pálily v krku. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava.
Jean-Claude mě držel kolem pasu, jednu studenou dlaň položenou na mém čele, aby části lebky zůstaly na místě. Jeho hlas byl jako chladivý zábal. Něco šeptal francouzsky, nerozuměla jsem ani slovo, ale to nebylo zapotřebí. Jeho řeč mě konejšila, kolébala, zčásti zbavila bolesti.
Přivinul mě k sobě a já byla příliš zesláblá na to, abych protestovala. Předtím mi bolest trhala lebku na kusy. Teď se z ní stalo jen vzdálené pulzování. Pořád mi bylo odporné otočit hlavu, jako by se měla rozpadnout, ale bolest se změnila, dala se snést.
Jean-Claude mi otřel tvář a ústa vlhkým šátkem. "Je ti líp?"
"Ano." Neměla jsem tušení, kam se bolest ztratila.
"Cos to udělal?" zeptala se Theresa.
"Nikolaos chce, aby Anita při téhle návštěvě byla v pořádku a při vědomí. Ale sama jsi ji viděla. Anita potřebuje dopravu do nemocnice, ne další týrání."
"Tak jsi jí pomohl." Upírčin hlas zněl pobaveně. "Nikolaos nebude mít radost."
Cítila jsem, jak pokrčil rameny. "Udělal jsem, co bylo nezbytné."
Když jsem otevřela oči, už to nebolelo a nešilhala jsem. Byli jsme v podzemní kobce. Vhodnější označení mě nenapadalo. Silné kamenné stěny uzavíraly čtvercovou místnost zhruba šestkrát šest metrů. Několik schodů vedlo k dřevěným dveřím se zamřížovanou špehýrkou. Na zdech dokonce byly řetězy a čadící pochodně. Už tu scházel jenom skřipec a kat v černé kápi, takový ten s mohutnými svalnatými pažemi a vytetovaným nápisem "Maminčin mazlíček". Jo, pak by to bylo dokonalé.
Cítila jsem se lépe, o mnoho lépe. Neměla bych se uzdravovat tak rychle. Už jsem byla nejednou těžce zraněná. Nikdy to prostě nepřešlo, ne takhle.
"Můžeš sedět bez opory?" zeptal se mě Jean-Claude.
Překvapivě byla odpověď kladná. Seděla jsem zády opřená o zeď. Pořád mě něco pobolívalo, ale nebylo to zdaleka tak hrozné. Jean-Claude vzal od paty schodů vědro a spláchl jím podlahu. Uprostřed místnosti byl velmi moderní odtokový kanál.
Theresa stála s rukama v bok a dívala se na mě. "Ty máš ale tuhý kořínek," Její slova zněla pobaveně, ale bylo v nich ještě cosi dalšího, co jsem nedokázala určit.
"Bolest a nevolnost jsou skoro pryč. Jak to?"
Ušklíbla se, zkroutila rty. "Na to se musíš zeptat Jean-Clauda. Je to jeho dílo, ne moje."
"Protože ty bys to nedokázala." Potěšilo mě, jak jí odsekl.
Zbledla. "I kdybych mohla, neudělala bych to."
"O čem to mluvíte?" zeptala jsem se.
Jean-Claude se na mne zadíval, na jeho krásné tváři se usadil nečitelný výraz. Jeho tmavé oči se střetly s mýma. Byly to stále jen oči.
"No tak, vyšší upíre, řekni jí to. Uvidíš, jak ti bude vděčná!"
Jean-Claude na mě hleděl, sledoval můj obličej. "Jsi těžce poraněná, máš otřes mozku. Ale Nikolaos nám nedovolí tě vzít do nemocnice, dokud nebude tento… rozhovor u konce. Obával jsem se, že bys zemřela nebo nebyla schopna… fungovat." Nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak nejistě. "Tak jsem se s tebou podělil o svoji životní sílu."
Pokusila jsem se zavrtět hlavou. Velká chyba. Přitiskla jsem si dlaně k čelu. "Nerozumím."
Rozhodil rukama. "Nedokážu to lépe popsat."
"Můžu?" Theresa nečekala na odpověď. "Jean-Claude udělal první krok k tomu, aby tě učinil svou lidskou služebnicí."
"Ne." Pořád ještě jsem nemohla jasně přemýšlet, ale věděla jsem, že tak to nebylo. "Nezkoušel mě ovládnout vůlí ani pohledem. Nekousl mě."
"Nemám na mysli ta směšná poloviční stvoření, která párkrát kousneme a ona pak plní naši vůli. Myslím tím trvalé lidské služebníky, které nikdy nekoušeme ani jim neubližujeme. Takové, kteří stárnou téměř stejně tak pomalu jako my."
Stále jsem to nechápala. Asi to na mně bylo vidět, protože Jean-Claude řekl: "Vzal jsem tvou bolest a dal ti část své… odolnosti."
"Takže prožíváš mou bolest?"
"Ne, ta je pryč. Způsobil jsem, že je o něco těžší tě zranit."
Pořád jsem tomu všemu nerozuměla nebo to možná prostě bylo nad mé chápání. "Nerozumím."
"Poslyš, holka, podělil se s tebou o něco, co považujeme za obrovský dar, který dáváme jen lidem, kteří se ukázali jako nedocenitelní!"
Zadívala jsem se Jean-Clauda. "Znamená to, že jsem nějakým způsobem v jeho moci?"
"Právě naopak," odtušila Theresa. "Jsi teď imunní vůči jeho pohledu, hlasu i mysli. Sloužit mu budeš jen z vlastní vůle, jinak ne. Vidíš, co udělal."
Podívala jsem se do jejích černých očí. Byly to jen oči.
Přikývla. "Už začínáš chápat. Jakožto oživovatelka jsi byla částečně odolná proti našemu pohledu. Nyní jsi odolná téměř úplně." Náhle se trhaně zasmála. "Nikolaos vás oba zahubí!" S tím vystoupala po schodech, její podpatky klapaly o kámen. Nechala za sebou otevřené dveře.
Jean-Claude stanul vedle mne s nečitelným výrazem.
"Proč?" zeptala jsem se.
Jen na mne shlížel. Zmáčené vlasy mu uschly do neposlušných vlnek kolem obličeje. Byl stále krásný, ale díky těm vlasům vypadal skutečnější.
"Proč?"
Usmál se, kolem očí patrnou únavu. "Kdybys zemřela, naše paní by nás potrestala. Aubrey už trpí za svou… nerozvážnost."
Odvrátil se a vyšel po schodech. Pohyboval se jako kočka, s vláčnou grácií, jako by neměl kosti.
Zastavil se u dveří a ohlédl se na mne. "Někdo pro tebe přijde, až Nikolaos usoudí, že je pro to vhodný čas." Zavřel za sebou a slyšela jsem zapadnout závoru a zámek. Jeho hlas dolehl přes mříže, hluboký, prodchnutý smíchem. "A možná proto, že se mi líbíš." Ten smích byl hořký, podobný tříštění skla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama