Noční lovci - 11. kapitola

13. listopadu 2018 v 19:26 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
11. kapitola
"Máš poznámky z dnešní přednášky? Zaspala jsem a probudila se až před hodinou a půl! Bylo to stejně nudné jako posledně?" Stephanie se mnou chodila na fyziku. Tedy když se tam občas ukázala. Chyběla dva z posledních pěti dní, ale kdykoli jsem vyšla z laborky, čekala na mě. Předpokládala jsem, že se ráda jen tak poflakuje po kampusu. Nejspíš jí poznávání nových lidí připadalo mnohem zajímavější než zapsané předměty. Stephanie byla drobná brunetka s přátelskou povahou a posledních pět dní strávila tím, že se mě snažila dostat z ulity do společnosti. Škola začala v pondělí. Dnes byl pátek a do dneška byla Stephanie jediný člověk, se kterým jsem v tomhle obrovském, úchvatném kampusu mluvila. Vzhledem k tomu, že můj seznam přátel zel prázdnotou, váhala jsem, jestli se s někým dát do řeči. Pokud by se téma netýkalo mrtvých těl, školy nebo třešňových sadů, netušila jsem, o Čem bych se měla bavit. Stephanii to neodradilo. Byla veselá a energická za nás obě a z nějakého důvodu jsem se jí na první pohled zalíbila.

"Jo, mám je. Chceš si je okopírovat?" Ušklíbla se. "Ne. Stejně bych si je nejspíš nepřečetla. Učení je nuda. Mimo to, nikdy v životě to znovu nepoužiju, tak co bych se obtěžovala." Stephanie byla stejně jako já nováček, ale v mnoha směrech zběhlejší než já. Během našeho druhého rozhovoru po přednáškách mi sdělila, že randí od dvanácti, ve čtrnácti ztratila panenství a muže považuje za praktické a zábavné jako fastfoody. "Tak proč ses hlásila na vysokou?" zeptala jsem se udiveně.
Přikývla s očima upřenýma na sympatického muže, který kolem nás právě procházel. "Kluci. Jsou jich tu mraky. Je to jako raut, sněz si, co chceš." Ona a Bones měli něco společného. Taky by mohl kampus považovat za raut, jen trochu jiného druhu než ona. Od nedělního rána, kdy jsem se probudila u něj v posteli, jsem se mu vyhýbala. Ve středu jsem se s ním měla sejít v jeskyni, ale nešla jsem. Byla jsem zmatená. Moje city k němu prošly drastickou proměnou. Zpočátku jsem k němu cítila nenávist až do morku kostí, ale během těch sedmi týdnů mě začal z nevysvětlitelných důvodů přitahovat. "Takže chceš si večer někam vyjít?" Na vteřinu jsem na ni jen zírala. Bylo mi dvacet dva let a nikdy jsem si nikam nevyšla s kámoškou, jen abychom se pobavily a dělaly věci, které normální holky dělají. Zatraceně, bude to znít skutečně uboze, ale nikdy jsem neměla skutečnou kamarádku, se kterou bych mohla něco podniknout. "Hm, jistě." Zakřenila se. "Skvělý, bude to rachot. Sejdeme se u mě? Zajdeme do klubu blízko mého bytu, znám vyhazovače. Pustí nás dovnitř." "Hm, ale mně už jednadvacet bylo," řekla jsem, zvyklá na to, že mi lidé hádají míň. "Vlastně je mi dvacet dva." Ostře se na mě zadívala a já se najednou cítila nepříjemně. Dobře, tak jsem byla o něco starší, než bývají vysokoškoláci v prvním ročníku, ale já musela po dědově infarktu pomáhat v sadu… Konečně se usmála. "No nejsi ty plná překvapení?"
Stephanie bydlela v bytě mimo kampus, ne moc daleko od toho, který jsem si pronajala. S penězi od Bonese jsem se mohla odstěhovat z domova o něco dřív. Už nemusím před prarodiči skrývat vyzývavější oblečení nebo jednat se sousedy, kteří mnou opovrhují. Jo, na to jsem se dlouho těšila. Zdvořile jsem zaklepala na dveře Stephaniina bytu. "Tady Cathy."
Tak znělo mé školní jméno. Pseudonym číslo čtyři. Aspoň že byly všechny podobné. O vteřinu později otevřela dveře, na sobě jen podprsenku a sukni. "Čau! Hned se obleču. Pojď dál." Následovala jsem ji dovnitř a počkala u dveří, když zmizela v pokoji, který jsem odhadla na ložnici. Byt měla překvapivě hezký, ne jako díry, co v nich vysokoškoláci obvykle bydlívají. Naproti kožené sedačce měla plazmovou televizi, velké domácí kino, luxusní a výkonný laptop a několik draze vypadajících kousků uměni jako dekoraci. "Tvůj byt se mi líbí," zavolala jsem hlasitěji, aby mě slyšela. "Žiješ sama, nebo máš spolubydlící?" "Pojď dovnitř, skoro tě neslyším," křikla. Opakovala jsem otázku, zatímco jsem přecházela krátkou chodbu do jejího pokoje. Stephanie stála před skříní a špulila rty, jako by uvažovala, jestli jsou dost sexy. "Hm? Ne, nemám spolubydlící. No, pověz mi něco o sobě, Cathy. Vím, že žiješ s matkou a prarodiči, ale odkud jsi?" "Z malého města asi hodinu na sever odtud, nejspíš jsi o něm nikdy neslyšela," odpověděla jsem a pomyslela si, že její ložnice je hezčí než můj obývák. Nejspíš má bohaté rodiče. "A co tvůj otec? Jsou s matkou rozvedeni, nebo zemřel?" "Zmizel, než jsem se narodila. Ani nevím, kdo to je," bylo jediné, co jsem k tomu řekla. A aspoň částečně jsem měla pravdu. "Máš kluka?" Okamžitě jsem odpověděla: "Ne!" Zasmála se. "Páni, to znělo rozhodně. Hraješ za druhý tým?" "Jaký druhý tým?" zeptala jsem se zmateně. Ušklíbla se. "Jsi lesbička? Je mi jedno, jestli ano, ale to tvoje 'ne' na chlapy znělo tak přesvědčeně, že mě napadlo tohle." "Och." Uf. "Ne. Nejsem lesbička. Já, ech, přesně nepochopila, jak jsi to myslela…" "Víš," přerušila mě s milým úsměvem a začala se zase prohrabovat ve skříni, "jsi moc hezká. Ale oblíkáš se jako trol. Zkusíme, jestli tu na tebe nenajdeme něco, co by sis mohla dneska vzít."
Ježíš, tohle znělo, jako by to řekl Bones. Kdyby měla britský přízvuk, mohla bych přísahat, že mluvím s ním. Podívala jsem se na své pohodlné džíny. "Víš, nemusíš to dělat." "Na." Otočila se a hodila po mně námořnicky modré šaty. "Zkus si je." Nechtěla jsem vypadat jako stydlivka, když ona si tu chodila napůl nahá, tak jsem si zula boty a začala se svlékat tam, kde jsem stála. Sundávala jsem si kalhoty a Stephanie mě pozorovala. Pohled, jakým mě sjela, mě znervóznil, připadala jsem si divně. Jako by mě hodnotila. Nejspíš se diví, že jsi tak bledá, přemýšlela jsem a pak myšlenku zahnala zavrtěním hlavy. Jsi jako sněhulák s prsama. "Máš úžasné tělo, Cathy. Kvůli těm pytlovitým hadrům, co nosíš, jsem si tím nebyla jistá, ale hleďme, vážně máš krásné tělo." Hlas měla prázdný, lhostejný. Můj neklid tím jen vzrostl. Nikdy předtím jsem neměla blízkou přítelkyni, to je sice pravda, ale někde uvnitř mysli mi svítilo varovné světýlko, že je něco špatně. Nechovala se jako ta živá, upovídaná holka z přednášek. Vypadala teď jako úplně jiný člověk. "Víš," začala jsem a podávala jí šaty zpátky, "myslím, že si přece jen nechám džíny. Nerada bych, aby se těm šatům něco stalo, víš, jak to v klubech chodí. Někdo na tebe něco vylije, někde se o něco otřeš…" "Ty jsi vážné obyčejná, naivní holka ze statku." Z tváře jí zmizel i slabý náznak úsměvu. "Odhadla jsem tě hned, jak jsi vešla do třídy, hlavu skloněnou, ramena shrbená. Bez přátel, bez konexí, z chudé rodiny… nikdo si tě nevšímá. Někdo jako ty může snadno…" luskla prsty, "zmizet." Hned po té první urážce mi spadla brada až na zem. Jakmile jsem si to uvědomila, nevěřícně jsem pusu zavřela. "Má to být vtip? Protože to není vtipný." Stephanie se zasmála. Byl to její živý smích, co mě na chvilku uklidnilo. Dělala si legraci. Dobře, možná to nebylo zábavně, ale třeba je to jen její podivný smysl pro humor… Natáhla se zpátky do skříně. Ale tentokrát místo jiných šatů vytáhla pistoli. "Nekřič, jinak budu střílet."
"Co to sakra……… Stephanie, zbláznila ses?" zalapala jsem po dechu. "Ne," odpověděla mile. "Jen si vydělávám na nájem a ty, drahoušku, jsi přesné ten typ, jaký má můj pán rád. Na, nasaď si je." Hodila po mně pouta. Přistály na zemi asi půl metru ode mě. Pořád jsem byla tak v šoku, že jsem se nedokázala pohnout. Pokynula mi pistolí. "No tak, Cathy. Nezlob." "Nezastřelíš mě. Sousedé by to slyšeli," řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně, ale uvnitř jsem se ptala sama sebe, co se to, u všech svátých, děje. Prstem poklepala na stranu hlavně. "Tlumič. Nic neuslyší." Podezíravě jsem přimhouřila oči, protože mě něco napadlo. "K tomuhle tě navedl Bones?" "Kdo?" zeptala se otráveně. Podle výrazu její tváře bylo jasné, že o něm nikdy neslyšela, a to mě vyděsilo. Pokud tohle nebyl jen další jeho test, nebo jestli právě neplní jakousi zvrhlou podmínku přijeti do dívčího spolku, pak je tohle všechno skutečné. Opatrně jsem vážila každé slovo. "Nemám u sebe peníze ani drogy, takže nejspíš jen mrháš časem. Jednoduše skloň tu zbraň a já odtud odejdu. Nebudu volat policii." Přistoupila blíž. Už nás dělil jen metr a půl. "Vysokoškolačky, vy jste všechny stejné. Myslíte si, jak nejste chytré, ale když přijde na věc, musím vám všechno pomalu opakovat, jako byste právě vyšly z mateřské školy. Měla bych se nahrát a pak to vám, mrchám, pouštět, abych nemusela všechno opakovat pořád a pořád dokola! Dobře poslouchej, hlupačko! Budu počítat do tří a ty si do té doby nasadíš pouta. A jestli ne, střelím tě. První rána půjde do kolene. Jedna… dvě… tři." Zbraň vystřelila, ale já se odkulila stranou, ještě než dopočítala. Kurva, ať už tu šlo o cokoli, myslela to vážně! Kdybych se nepohnula, měla bych v noze díru! Stephanie se zaklením vystřelila znovu, očividně nečekala, že budu tak rychlá. Skočila jsem na ni a chytila do ruky zbraň. K mému zděšení byla silnější, než se zdála. Padly jsme na zem, převalovaly se, zbraň byla mezi námi, obě jsme po ní chňapaly. Když znovu vystřelila, ztuhla jsem. Vytřeštila oči a zadívala se do mých. Ucítila jsem něco teplého. Odtáhla jsem se, zbraň mi sklouzla z ochablých prstů. Sledovala jsem, jak se jí na hrudi zvětšuje krvavá skvrna. V hrůze jsem si přitiskla ruku na ústa a couvala jsem, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Stephanie napůl zachrčela, napůl si povzdechla. Pak se přestala hýbat. Nemusela jsem jí kontrolovat tep - slyšela jsem, když se jí srdce zastavilo. Na několik vteřin, které se mi zdály jako věčnost, jsem ji sledovala. V bytech vedle si nikdo ničeho nevšiml. Měla pravdu, tlumič fungoval, přesně jak mněl. Ještě omráčená jsem přešla k jejímu krásnému proutěnému nočnímu stolku, zvedla telefon a vytočila jediné číslo, které mě napadlo. Když jsem uslyšela jeho hlas, klid mě opustil a já se začala třást. "Bonesi, někoho… někoho jsem právě zabila!"
Nepoložil mi žádnou otázku, na jakou bych se na jeho místě zeptala já. Jako Co se to s tebou děje? nebo Volala jsi policii? Bones se jen otázal, kde jsem, a řekl mi, abych se nehýbala. Když o deset minut později dorazil, stále jsem svírala telefonní sluchátko. Nepohnula jsem se, jak řekl. Bála jsem se i nadechnout. Při pohledu na něj, jak vchází do ložnice, mě zaplavila obrovská úleva. Kdyby byla Stephanie upírka, pak bych to zvládla. Zabalila bych její tělo, odvezla ji do lesů a pohřbila na opuštěném místě bez jakýchkoli emocí. Ale tohle, tohle bylo jiné. Vzala jsem někomu život a neměla jsem ponětí, jak se s tím vypořádat. "Čeho všeho ses dotkla?" zněla jeho první otázka, když přede mnou poklekl. Snažila jsem se přemýšlet. Chtěl po mně moc. "Uhm… telefon… nejspíš i hrana skříně nebo nočního stolku… to je všechno." Akorát jsem vstoupila, když se začala chovat jako šílenec a říkala mi ty strašné věci.. Bones mi vzal telefon. "Není tu bezpečno. Někdo z nich se může každou chvíli vrátit."
"Někdo, kdo? Neměla žádné spolubydlící," namítla jsem a sledovala, jak vytáhl telefon ze zdi a hodil ho do velkého pytle na odpadky. "Tohle místo páchne jako upír," řekl krátce. "Musíme tu uklidit a zmizet." To mě zvedlo na nohy. "Upíři? Ale ona neměla… nebyla…" "Co ti říkala o Hennesseym?" přerušil mě. To mě zmátlo. "Hennessey? Hennessey? On s tím nemá nic společného!" "Zatraceně má!" zavrčel Bones, stáhl ze Stephaniiny postele přehoz a začal ji do něj balit. "Je to jeden z těch, které tu cítím. On nebo někdo, kdo je s ním v kontaktu. Cítím jeho pach." Začalo mi bušit srdce. Tohle bylo jako zlý sen. Bones dobalil Stephanii do přehozu a pak začal do pytle házet její věci. Sešity, složky, papíry. Vytáhl všechny její šuplíky a přihodil do pytle i jejich obsah. Nebyla jsem mu nijak nápomocná. Jen jsem tam stála a dávala si pozor, abych se ničeho nedotkla a nezanechala po sobě otisk. Odešel, aby zkontroloval obývací pokoj, a pak se vrátil s pytlem ještě plnějším. "Vezmi to, zlato." Podal mi pytel na odpadky. Musela jsem ho držet, aby ho mohl plnit, a bála se, že nevydrží tíhu svého obsahu. Bones pak vzal jednu z jejich sukní a začal otírat skříňky, komody, rámy dveří, stolky a kliky. Pak, spokojen se svou prací, popadl podlouhlý balík přikrývek, v jejichž nitru spočívala Stephanie, a přehodil si ho přes rameno. "Tak, a teď k tvému autu, kotě. Nerozhlížej se, jen jdi přímo k němu a sedni si na sedadlo spolujezdce. Hned jsem u tebe."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama