Noční lovci - 14. kapitola

13. listopadu 2018 v 19:34 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
14. kapitola
Zůstali jsme jen tak dlouho, abychom se ujistili, že se Charlie ven nedostal. Bones rozlil benzin i po ostatních bytech v patře a nyní z nich šlehaly plameny až do nebes. Dívka už zkoušela mluvit. Když jsem ji vynášela ven, nedokázala ani zaostřit pohled. Bones ji dal několik kapek své krve. Řekl, že jí pomohou překonat nejhorší, než ji dostaneme jinam. Tady jsme z mnoha důvodů zůstat nemohli. Nejspíš už sem vyrazili hasiči. A policie. A kdokoli z Hennesseyho goril, kdo si brzy uvědomil, že jeden z bytů lehl popelem i s jeho lidmi uvnitř. Překvapilo mě, když Bones přistoupil k Charlieho autu a otevřel kufr. "Budu hned zpátky," zamumlala jsem k dívce a nechala ji na zadním sedadle. Nezdálo se, že by mě vůbec slyšela. Zvědavé jsem přešla k zadní části Charlieho auta. Bones se nakláněl do kufru. Když se narovnal, v náručí držel muže. Zalapala jsem po dechu. "Kdo je sakra tohle'?" Bones ke mně muže naklonil, takže jsem mu viděla do tváře. A překvapením mi došel dech. Ten neodbytný hnusák z baru! Přestože jsem neslyšela jeho tep, zeptat jsem se musela. "Je…?" "Mrtvý jako César," přikývl Bones. "Charlie ho vzal dozadu a zlomil mu vaz. Vycítil by i mě, kdyby dával větší pozor. Schovával jsem se tam." "Nesnažil ses ho zastavit?" Cítila jsem se za smrt neznámého muže poněkud vinna.

Já se ho taky nepokoušela zastavit. Možná se mi to odrazilo v hlase. Bones mě bez mrknutí oka pozoroval. "Ne, nesnažil." Cítila jsem se, jako bych několik hodin v kuse mlátila hlavou do zdi. Technicky vzato jsme dnes v noci vyhráli, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Zemřel nevinný člověk. Mladá žena prožila trauma, z jakého se nejspíš nikdy nevzpamatuje. Nemáme žádná jména kohokoli, kdo je v tom zapletený. A víme, že teď už bude jenom hůř. "Co s ním uděláš?"
Bones ho položil do trávy. "Nechám ho tu. Nemůžu pro něj nic udělat. Požár brzy někoho přiláká a najdou ho tady. Bude mít řádný pohřeb. Zaslouží si ho." Připadalo mi bezohledné ho tu jen tak nechat, ale Bones myslel prakticky, pokud ne přímo s chladnou hlavou. Nic víc pro něj udělat nemůžeme. Odvézt ho do nemocnice a nechat tam jen s poznámkou na kusu papim by jeho rodině zármutek nijak nesnížilo. "Půjdeme," zavelel náhle. "Ale co Charlie? To dovolíš, aby ho i s Deanem našla policie?" pokračovala jsem, zatímco jsem se soukala na zadní sedadlo a vzala dívku za ruku. "Policajti?" Na rtech mu zahrál pobavený úsměv. "Víš, když upír zemře. Jeho tělo se změní na skutečný věk. Proto se občas někde objeví podivná mumie. Poldové se jen pokusí zjistit, jak se sedmdesátiletý chlap dostal do rámu postele. Pár dni si s tím budou lámat hlavu. A Charlieho tu takhle nechávám z jediného důvodu. Chci, aby Hennessey věděl, kdo to udělal, u to on se dozví, protože až se dostaneme zpátky do hotelu, zavolám na pár čísel a zjistím, jestli na toho chlapa nebyla vypsána odměna. Pokud ano, budil si ji nárokovat. A to se k Hennesseymu dostane. Začne být nervózní, bude se ptát sám sebe, co mi Charlie asi všechno pověděl, a pokud budeme mít štěstí, vytáhne ho to z ulity. Bude mě chtít nadobro umlčet." To byl hodně riskantní plán. Hennessey nebyl jediný, kdo by z Bonese chtěl udělat potravu pro červy. Podle toho, co nám řekl Charlie, pobíhá po světě dalších dvacet lidí, kteří by to oslavili. "Kam ji bereme?' "Dej mi chvilku." Nato vytáhl mobil a vytočil číslo, zatímco druhou rukou řídil. Mezitím jsem dívce šeptala bezvýznamná slova a myslela na matku. Kdysi, mnoho let zpátky, byla jejich oběti ona. Tohle sice nebyl tentýž scénář, to je pravda, ale věděla jsem, že pro ni to bylo stejné. "Taro, tady Bones. Je mi lito, že volám tak pozdě… mám na tebe prosbu… diky. Budu u tebe za hodinu." Podíval se na mě ve zpětném zrcátku. "Tara žije v Blowing Rock, to není moc daleko, a dívka u ni bude v bezpečí. Nikdo Taru nezná, takže Hennesseyho nenapadne hledat ji právě u ní. Dá ji péči, jakou bude potřebovat, a nejen fyzickou. Kdysi si prošla tím samým." "Doslal ji upír?" Tohle je klub, jehož členem se vážné stát nechci. Bones se odvrátil a věnoval pozornost zpátky k silnici. "Ne, zlato. Byl to člověk."
Tara žila v dřevěném domě kdesi v Modrých horách. K domu se dalo dostat jen po soukromé příjezdové cestě. Poprvé v životě jsem opustila Ohio a nyní jsem jen s úžasem zírala na všechny strmé útesy, vysoké skály a drsné přírodní scenérie. Kdyby to bylo za jiných okolností, požádala bych, aby Bones zastavil a já se mohla jen kochat výhledem. Na verandě na nás čekala černoška s prošedivělými vlasy. Podle tepu srdce jsem poznala, že je to člověk, a když k ní Bones přišel, políbil ji na tvář. Uvnitř mě se při tom pohledu něco sevřelo. Dávná přítelkyně? Nebo ne až tak dávná? Ona ho na oplátku objala a pozorně poslouchala, když ji krátce seznamoval s tím, co se stalo dívce, a jak jsem si všimla, vynechal jakákoli jména. Bones dokončil vyprávění důrazným připomenutím, aby Tara nikomu o svém hostu, nebo o tom, kdo ho přivezl, neříkala. Pak se otočil ke mně. "Kotě? můžeš sem?" Nevěděla jsem, jestli zůstat v autě, nebo vystoupit, ale tohle rozhodlo. "Zůstaneme u téhle milé dámy," řekla jsem dívce a opatrněji vytáhla z auta. Nijak jsem ji nenesla - sice vrávoravě, ale už dokázala chodit sama. Když jsme k nim dorazili, Tara se na nás mile usmála. Pak jsem si všimla, že se jí od obočí vine jizva a ztrácí se mezi vlasy, a zastyděla jsem se za předchozí malichernou žárlivou reakci na to, jaký vztah může s Bonesem mít. "Vezmu si ji," řekl Bones a zvedl dívku, jako by nic nevážila. "Taro, tohle je Cat." Překvapilo mě, že mě představil takhle, ale natáhla jsem ruku a Tara ji pevně stiskla.
"Ráda tě poznávám, Cat. Bonesi, odnes ji do mého pokoje." Vešel dovnitř, aniž by se zeptal, kde ta místnost je, a já si musela znovu připomenout, že to není moje věc. "Pojď dovnitř, dítě, musíš být úplné promrzlá!" řekla Tara vlastním roztřeseným hlasem. Ve čtyři ráno byla v těchhle nadmořských výškách skutečně zima. To mě také přimělo, abych se zběžně prohlédla, a v duchu jsem zasténala. Vypadala jsem hezky? Tara si nejspíš při pohledu na šaty a výrazný make-up musela myslet, že jsem jen desetidolarová děvka. "Díky. Také vás ráda poznávám," odpověděla jsem zdvořile. Alespoň chovat slušně jsem se mohla. Následovala jsem Taru do kuchyně a přijala hrnek s kávou, který mi podala. Také si jeden nalila a pokývla mi, abych si sedla. Ticho přerušil náhlý výkřik a já se vymrštila, ještě než jsem si stihla sednout. "To je v pořádku," uklidňovala mě Tara rychle a podala mi ruku. "Jen ji přivádí zpátky." Zaslechla jsem, jak Bones s naléhavosti v hlase říká dívce, že je v bezpečí a nikdo jí už neublíží. Po chvíli nekřičela, jen vzlykala. "Může to nějakou dobu trvat," oznámila Tara, jako by se nic nedělo. "Bones jí navrátí vzpomínky a pak jí vsugeruje klid, aby se nepokusila zabít. Některé to už udělaly." "On tohle už někdy prováděl?" zeptala jsem se hloupě. "Přivezl k vám dívky po takovém traumatu?" Tara usrkla kávy. "Vedu ve městě domov pro zneužívané ženy. Sem si nikoho většinou nevezmu, ale čas od času se objeví žena, která potřebuje zvláštní péči. A pokud potřebuji extra zvláštní péči, volám Bonese. Jsem ráda, že mu konečné také mohu prokázat laskavost. Dlužím mu za svůj život, ale předpokládám, že ti o tom už řekl." Zmateně jsem se na ni podívala. "Ne. Proč myslíte?" Vědoucně se usmála. "Protože sem si ženu nikdy nepřivedl, dítě. Ne, pokud nepotřebovala pomoct." Och. To mě sice potěšilo, ale pak jsem pocit zatlačila do pozadí. "Takhle to není. My, ach, spolupracujeme. Já nejsem, ehm, chci říct, je celý váš, pokud ho chcete!" zmateně jsem zablábolila.
Z patra se ozvalo znechucené odfrknutí, které rozhodně nevydala dívka. Ztuhla jsem, ale bylo příliš pozdě vzít slova zpátky. Tara se na mě zadívala. "Můj muž mě bil. Bála jsem se ho opustit, protože jsem neměla peníze a starala se o malou dceru, ale jedné noci mi způsobil tohle." Ukázala na jizvu na spánku. "Řekla jsem mu, že toho mám dost. Tohle byla poslední kapka. Rozplakal se a opakoval, že to nechtěl udělat. To mi říkal pokaždé, když na mě vztáhl ruku, ale on to sakra chtěl udělat. Nikdo tě neuhodí, pokud to udělat nechce! No, když jsem mu řekla, že odcházím, pochopil, že to myslím vážně, a počkal si na mě po práci u mého auta. Skončila mi šichta, vyšla jsem na parkoviště, on ke mně přistoupil a s úsměvem na mě namířil pistoli. Slyšela jsem výstřel, myslela si, že jsem mrtvá… a hned nato jsem viděla bílého chlapce, bledého skoro jako albín, jak drží mého manžela za krk. Zeptal se mě, jestli chci, aby žil, a víš, co jsem mu řekla? Ne." Jedním lokem jsem dopila kávu. "Já vás soudit nebudu. Dle mého názoru si o to říkal." "To kvůli dceři jsem řekla ne, aby se ho nikdy nemusela bát, jako jsem se ho bála já," řekla, vzala mi hrneček a dolila kávu. "Bones mu zlomil vaz, ale pak neodešel. Odvedl nás z té díry, ve které jsme žily, zařídil, abych měla kde spát, a časem jsem si našla vlastní dům a zařídila si tam útulek. A teď já pomáhám ženám, které nemají na koho se obrátit. Bůh má zvláštní smysl pro humor, že?" Na to jsem se usmála. "Jsem toho důkazem." Tara se ke mně naklonila a ztišila hlas. "Jsem přesvědčena, že v tobě musí něco vidět. Jak jsem řekla, nikdy si sem ještě nikoho nepřivedl." Tentokrát jsem se s ní už nepřela. Nebylo o čem a těžko bych jí vysvětlila, že má přítomnost zde je důsledkem spíše nutnosti, než že by o to stál. Pak mou pozornost upoutal hlas dívky v patře. "…mě přinutil zavolat mým spolubydlícím. Řekla jsem jim, že jsem potkala bývalého přítele a odešli jsme spolu, ale byla to lež. Nevím, proč jsem to řekla, slyšela jsem, jak to říkám, ale nechtěla jsem to.
"To je v pořádku, Emily," řekl Bones měkce. "Nebyla to tvoje vina, přinutili tě k tomu. Vím, že je to těžké, ale zkus si ještě vzpomenout. Viděla jsi i někoho jiného kromě Charlieho a Deana?" "Celou dobu mě drželi v tom bytě, ale nikdo tam nepřišel. Musím si dát sprchu. Mám pocit, jako by na mně ležela špína." "To je v pořádku," zopakoval. "Tady jsi v bezpečí a já najdu ty, kteří ti to provedli." Pak se ozvaly zvuky, jako by vycházel ze dveří, když dívka ještě křikla: "Počkat! Byl tam ještě někdo. Charlie mě vzal k němu, ale nevím, kde to bylo. Jako bych mrkla, a najednou jsme byli v tom domě. Vzpomínám si na velkou postel, dřevěné podlahy a na červenomodrý vzorovaný koberec. Byl tam muž v masce. Neviděla jsem mu do tváře, měl ji celou dobu na obličeji…" Hlas se jí roztřásl. Tara pokývala hlavou zhnusením nad tím, co nemuselo být ani vysloveno. "Najdu je," zopakoval Bones pevně. "To ti slibuju." O několik vteřin později sešel ze schodů. "Uklidnila se," řekl víc Taře než mně. "Jmenuje se Emily a nemá rodinu, které bychom mohli dál vědět. Žije sama od patnácti let a její kamarádi si myslí, že utekla s bývalým přítelem. Není nutné říci jim pravdu a uvést je tak v nebezpečí." "Dám vařit kávu," řekla Tara a vstala od stolu. "Zůstáváte?" "To nejde," zavrtěl Bones hlavou. "Potřebujeme odpoledne stihnout letadlo a máme rezervaci v hotelu. Ale děkuju ti, Taro. Jsem ti zavázán." Políbila ho na tvář. Tentokrát se mi žaludek nesevřel. "Ne, nejsi, drahoušku. Opatruj se." "Ty také." Otočil se ke mně. "Kotě?" "Můžu vyrazit. Děkuju za kávu, Taro, a za vaši společnost." "To nic není, dítě." Usmála se. "Buď na toho chlapce hodná a pamatuj, buď hodná, ale jen do chvíle, kdy být mrcha znamená větší zábavu." Překvapení jsem se rozesmála nad tím rošťáckým návrhem, který jsem za okolnosti, za nichž jsme se setkaly, rozhodně nečekala. "Budu si to pamatovat."
Do hotelu jsme jeli hodinu a Bones celou dobu ani jednou nepromluvil. Chtěla jsem se ho na tolik věcí zeptat, ale nedokázala jsem se k tomu přinutit. Když jsme zabočili na parkoviště, nemohla jsem už ticho dál vydržet. "Takže co dal? Zjistíme, jestli byla na Charlieho vypsána odměna? Nebo zkusíme najit někoho, kdo by mohl znát toho hajzla v masce? Docela mě překvapilo, že se ten chlap vůbec obtěžoval s maskou. Myslíš, že má na ně úchylku, nebo je to možná někdo, koho zná, a on nechtěl, aby ho poznala?" Bones zaparkoval a podíval se na mě neproniknutelným pohledem. "Obojí je možné, ale je mi lito, bude nejlepší, když z toho vycouváš." "Opovaž se zase začít s těmi žvásty o mém bezpečí!" vyjela jsem na něj vztekle. "Myslíš, že se můžu dívat na to, co provedli Emily, vědět, že se totéž právě teď děje dalším holkám, které nemají kam jít, a pak se jen schovat pod postel? Vzpomínáš si, že jsem měla být jednou z těch dívek? Já z ničeho couvat nebudu, na to zapomeň!" "Podívej, já nepochybuju, že jsi statečná holka." odpověděl ostře. "Tak o co jde?" "Viděl jsem ti to ve tváři. Tvůj výraz v očích, když jsem mluvil s Charliem. Ptala ses sama sebe, jestli se k Hennesseymu připojím. Hluboko uvnitř mi pořád nevěříš." S posledními slovy udeřil do volantu. Zůstal v něm důlek a já sebou škubla nejen kvůli tomu, co řekl. "Hrál jsi to tak skvěle, že jsi zmátl i mě. Bože, vážně se mi divíš? Každý den během posledních šesti let mi cpali do hlavy, že všichni upíři jsou ulhaní a krutí barbaři, a dodnes jsi mimochodem jediný, kterého jsem potkala a kdo takový není!" Bones si užasle odfrkl. "Uvědomuješ si, že to je ta nejhezčí věc, jakou jsi mi kdy řekla?"
"Chodil jsi s Tarou?" Jednoduše to ze mě vyjelo. Zděšená sama sebou jsem zadržela dech. Můj bože, proč jsem se na to zeptala? "Zapomeň na to," řekla jsem rychle. "Na tom nezáleží. Podívej, ohledně minulé noci… myslím, že jsme oba udělali chybu. Zatraceně, ty sis to musel taky uvědomit, takže jsem si jistá, že se mnou budeš souhlasit, že se to už nikdy nebude opakovat. Nechtěla jsem se předtím u Charlieho sesypat, ale starých zvyků se člověk zbavuje těžko. Dobře, to je špatné přirovnáni, ale chápeš, o co mi jde. Jsme v tom spolu, dostaneme Hennesseyho i každého z jejich gangu a pak, pak si půjdeme každý vlastní cestou. Jako by se nic nestalo." Několik vteřin se na mě upřeně díval. "Obávám se, že s tím nesouhlasím," odpověděl konečně. "Ale proč? Jsem dokonalá návnada! Všichni upíři po mně jedou!" Na rtech se mu usadil lehounký úsměv, i když já v duchu sténala nad výběrem svých slov. Bones vztáhl ruku a pohladil mě po tváři. "Nedovolím ti jít si pak vlastní cestou, kotě, protože tě miluju. Miluju tě." Brada mi padla až na zem a z hlavy se mi vypařily všechny myšlenky. Pak se mi vrátil hlas. "Ne, nemiluješ." Odfrkl si a ruku nechal padnout. "Víš, drahoušku, máš opravdu otravný zvyk říkat mi, co cítím a co necítím. Žiju už dvě stě čtyřicet jedna let a myslím, že sám sebe znám." "Říkáš mi to, jen abych se s tebou zase vyspala?" zeptala jsem se podezíravě, protože jsem si vzpomněla na Dannyho a na všechny lži, co mi napovídal. Podíval se na mě skutečně otráveně. "Věděl jsem, že tě něco takového napadne. Právě proto jsem ti nic nemohl říct už dřív. Nechtěl jsem, aby sis myslela, že ti lžu jen proto, abych tě dostal do postele. Ale kdybych to měl říct natvrdo, na záda jsem tě už dostal, a ne proto, že bych ti odpřísáhl nekonečnou oddanost. Já už jen před tebou nechci své city skrývat." "Ale vždyť mě znáš jen dva měsíce!" Teď už jsem hledala jakýkoli argument proti, protože jednoduché popření jeho slov nezabralo. Rty se mu zvlnily pod náznakem úsměvu. "Zamiloval jsem se do tebe ve chvíli, kdy jsi mě v jeskyni vyzvala k tomu hloupému zápasu. Seděla jsi tam, v poutech, krvácející, zpochybňovala jsi mou odvahu a téměř mě vyzývala, abych tě zabil. Proč myslíš, že jsem ti navrhl spolupráci? Pravda je, zlato, že jsem to udělal, abych s tebou mohl být. Věděl jsem, že bys s tím jinak nesouhlasila. Koneckonců, měla jsi na upíry dost vyhraněný názor. A stále máš, jak vidím."
"Bonesi…" Po jeho přiznání jsem na něj jen zírala vytřeštěnýma očima a s rostoucím přesvědčením, že mluví vážně. "Neměli bychom spolupracovat. Musíme s tím skončit hned teď, než to zajde někam dál!" "Vím, proč to říkáš. Protože máš strach. Bojíš se kvůli tomu, jak s tebou tehdy jednal ten zmetek, a ještě víc se bojíš toho, co by na to řekla tvoje máma." "Och, ta by mi toho řekla vážně hodně, to se vsaď," zamumlala jsem. "Čelil jsem smrti víckrát, než dokážeš spočítat, kotě, a tahle záležitost s Hennesseym není jiná. Vážně si myslíš, že by mě vyděsilo, kdybych musel čelit hněvu tvé matky?" "Pokud bys byl dost chytrý, tak ano," zamumlala jsem znovu. "Pak mě považuj za nejhloupějšího muže na světě." Naklonil se a políbil mě. Dlouze a hluboce s příslibem a vášni. Líbilo se mi, jak mě líbá. Jako by se mou chutí opájel a vracel se stále žíznivý pro další. Odstrčila jsem ho a snažila se popadnout dech. "Uděláš líp, když si se mnou nebudeš zahrávat. Mám tě ráda, ale jestli jsou všechno, co mi teď říkáš, pro tebe jen kecy, aby sis mohl užít, pak ti vrazím do srdce obrovský stříbrný kůl, je ti to jasné?" Uchechtl se a jeho rty mi sklouzly po krku. "Beru to jako varování." Tep se mi splašil a já se zachvěla. "A žádné kousáni," dodala jsem. Na krku mě polechtal jeho smích. "Přísahám na svou čest. Ještě něco?" "Jo…" Začalo mi dělat problémy přemýšlet. "Dokud jsi se mnou, tak na ostatní zapomeň." Zvedl hlavu a rty se mu zvlnily v úsměvu. "To je úleva. Po tom, cos Taře řekla, že mě může kdykoli mít, jsem si nebyl jistý, jaký názor máš na monogamii." Zrudla jsem. "Mluvím vážně!" "Kotě…" vzal mou tvář do dlaní, "řekl jsem, že tě miluju. To znamená, že nebudu mít nikoho jiného."
Věděla jsem, že tohle může skončit naprostou katastrofou. Věděla jsem to tak jistě, jako že jsem poloviční stvůra, ale při pohledu do jeho očí na tom přestalo záležet. "Poslední, ale ne zcela poslední podmínka, půjdu po Hennesseym s tebou. Pokud ti věřím natolik, abych byla tvou… přítelkyni, pak ty musíš věřit mně dost na to, abys mi dovolil jít do toho." Trochu unaveně si povzdechl. "Já tě prosím, drž se od toho dál. Hennessey má konexe a postrádá svědomí. To je nebezpečná kombinace." Usmála jsem se. "Jeden mrtvý napůl, druhý mrtvý úplně. My jsme taky nebezpečná kombinace." Tomu se suše zasmál. "Tak s tím musím souhlasit." "Bonesi." Pevně jsem se na něj zadívala, aby pochopil, že to myslím vážně. "Nemůžu odejít, když vím, co se děje. Nesnášela bych sama sebe, kdybych neudělala nic, čím bych to zastavila. Ať tak či onak, jedu v tom. A je na tobě, jestli v tom jedu s tebou, nebo bez tebe." Propaloval mě pohledem. Tím, který by mi do hlavy vyhloubil díry, kdyby mohl, ale já se neodvrátila. On nakonec ano. "Dobře, zlato. Vyhrála jsi. Dostaneme ho společně. Slibuju." Na horizontu se objevily první paprsky světla. Podívala jsem se na ně s lítostí. "Slunce už stoupá." "Vskutku stoupá." Přitáhl mě k sobě a políbil s takovou vášní, až jsem lapala po dechu. Bylo naprosto zřejmé, čeho si jeho ústa a tělo žádají. "Ale už svítá!" zmateně jsem zopakovala. Bones se tiše rozesmál. "Vážné, zlato, jak mrtvý ti nyní připadám…?"
Později jsme si objednali snídani od pokojové služby, servisu, který dle mého názoru vymysleli v nebi. Tedy v době, kdy jsme si snídani objednali, byl čas akorát na oběd, ačkoli já stejně měla chuť na palačinky a vejce. Bones mě udiveně sledoval, když jsem do sebe házela jídlo, dokud talíř nezůstal prázdný. "Víš, že si můžeš objednat další jídlo. Nemusíš rozžvýkat nádobí."
"To už by velký rozdíl nedělalo. Myslím, že o svou zálohu jsi už přišel," odpověděla jsem a významným pohledem přelétla roztříštěnou lampu, rozbitý stůl, zakrvácený koberec, rozdrápaný gauč a několik dalších věcí, které už nebyly v tom stavu, v jakém jsme je poprvé spatřili. Jako by se tu někdo hodně drsně serval. No, vlastně se to tak trochu stalo. A bylo to vášnivé. Ušklíbl se a protáhl si paže nad hlavou. "Stálo to za to." Na levé paži jsem zahlédla tetování. Samozřejmě jsem si ho všimla už první noc, ale tehdy jsem si nějak nechtěla povídat. Teď jsem po něm přejela prstem. "Zkřížené hnáty. Jak příhodné." Tetování nebylo vybarvené, kosti byly vyvedené jen v obrysech. Bledá pokožka temný inkoust zdůrazňovala. "Kdy sis to nechal udělat?" "Udělal mi to kamarád před více než šedesáti lety. Byl to námořník, zahynul ve druhé světové." Bože, povídejte mi něco o věkovém rozdílu. To tetování bylo třikrát starší než já. Nebylo mi to moc příjemné, a tak jsem změnila téma. "Zjistil jsi něco o Charliem?" Sednul si k počítači, když jsem si objednávala snídani. Nechtěla jsem vědět, co je potřeba, aby zjistil, jestli někdo nabízí za Charlieho hlavu odměnu. Že by se podíval na eBay? Jedna mrtvola, extra propečená. Slyším tisíc dolarů? "Uvidíme. Už teď bych lam mohl mil zprávu," odpověděl a elegantně se zvedl z postele. Byl stále nahý a já se nemohla vynadívat na jeho zadek. Ať má na krku dvacet křížků, nebo ne. Stejně bylo na co se dívat. "Áno, mám tu e-mail… a dobré zprávy. Převod peněz ukončen, sto tisíc dolarů. Charlie naštval špatného chlápka, ať je to, kdo je to. Pošlu mu souřadnice místa, kde najde jeho tělo, a Hennessey se o tom brzy dozví. Pro tebe to znamená dvacet klacků, kotě, a to jsi ho ani nemusela líbat." "Já ty peníze nechci," odpověděla jsem okamžitě. Ani jsem o tom nemusela přemýšlet. Bylo mi jedno, že jsem téměř na mizině, ale chamtivá část mého já i tak zařvala na protest.
Překvapeně se ke mně otočil. "Proč ne? Vydělala sis je. Uzavřeli jsme dohodu a já slovo plním, i když tady jsem ti přímou účast nedovolil. O co jde?' Povzdechla jsem si a snažila se vyznat v různých pocitech a myšlenkách, které mi vířily v hlavě. "Protože to není správné. Je jedna věc to přijmout, když jsme spolu ještě nespali, ale nechci se cílit jako vydržovaná milenka. Nebudu tvoje přítelkyně a zaměstnanec zároveň. Vážně, je to na tobě. Zaplať mi, a já s tebou přestanu spát. Nech si peníze, a v mé posteli budeš vítán." Bones se naplno rozesmál a přistoupil ke mně. "A ty se divíš, že tě miluju. Když se na to podíváš obráceně, platíš mi za to, že s tebou budu spát. A jakmile s tím skončíme, budu ti viset dvacet procent z každého kontraktu, který přijmu. Sakra, kotě, děláš ze mě prodejnou děvku." "To… ale to… zatraceně, ty víš, jak jsem to myslela!" Bylo jasné, že jsem vůbec nepomyslela na to, jak to vypadá z jeho úhlu pohledu. Chtěla jsem se odtáhnout, ale jeho paže držely jako ocel. Ačkoli měl v očích stále jiskřičky humoru, hluboko v nich se objevilo něco jiného. V tmavě hnědých očích pomalu vzplanul zelený oheň. "Nikam nejdeš. Musím si vydělat dvacet tisíc dolarů a hodlám s tím začít hned teď…"
Nejdřív jsme zabalili všechny kůly a nože a odvezli je na FedEx. V dnešní době berou na letištích bezpečnost velmi vážně. Pak jsme nastoupili do letadla. Do položky 'občerstvení' napsal Bones 'tofu'. Bože, ten chlap mívá někdy zvrácený smysl pro humor. S sebou jsme měli jen příruční zavazadla. Bones mi opět přenechal místo u okénka a já nedočkavě vyčkávala na chvíli, kdy se motory letadla probudí k životu. Bones měl oči zavřené a všimla jsem si, že když jsme nabírali rychlost, pevně stiskl opěrku sedadla. "Ty nelétáš zrovna rád, co?" zeptala jsem se překvapeně. Vždycky na mě působil jako muž, co před ničím nezaváhá. "Ne, moc ne. Je to jeden z mála způsobů, jakým může někdo jako já náhodou zemřít."
Oči měl pevně zavřené a přetížení nás zatlačilo do sedadel. Poté co nejhorší tlak odezněl, zvedla jsem mu víčko a on se při pohledu na můj pobavený výraz zlostně zamračil. "Neznáš statistiky? Pokud to bereš podle čísel, je to nejbezpečnější způsob cestování." "Ne pro upíra. Přežijeme téměř každou autonehodu, srážku vlaků, potopení lodi, cokoli. Ale jak jde dolů letadlo, i lidem našeho druhu zbývá jen se modlit. Před pár lety spadlo jedno v Everglades6, na palubě byl můj kamarád. Chudák chlap, našli jen jeho koleno." Navzdory jeho obavám letadlo ve čtyři třicet bezpečně přistálo. Bones se také docela hodil, když bylo třeba sehnat taxík. Jen se na řidiče zadíval zelenýma očima a donutil ho zaslavit. A každý také zastavil, dokonce i ti, kteří již pasažéry měli. To se nám k mým obrovským rozpakům stalo hned dvakrát. Nakonec jsme odchytli jednoho bez pasažérů a zamířili k mému domu. Od chvíle, kdy jsme vystoupili z letadla, byl podivně zamlklý a ticho prolomil, až když jsme byli pět minut od domova. "Chápu to správně, že nechceš, abych tě doprovodil ke dveřím a před tvou matkou tě políbil na rozloučenou?" "Rozhodně nechci!" Z pohledu, který po mně hodil, bylo jasné, že se mu důraznost mé odpovědi vůbec nezamlouvala.
"Ať je po tvém, ale chci tě večer vidět." Povzdechla jsem si. "Bonesi, ne. Tady to pro mě už těžko znamená domov. Příští víkend se stěhuju do vlastního bytu, takže příštích několik dní bude posledních, kdy se na dlouho uvidím s rodinou. Něco mi říká, že za prarodiči moc často jezdit nebudu." "Kde sis našla byt?" Och, zapomněla jsem mu to říct. "Necelých deset kilometrů od kampusu." "Tak to budeš mít do jeskyně jen dvacet minut." Jak příhodně. To poslední ale Bones neřekl. Ani nemusel.
6 Národní park ve státě Florida (pozn. překl.).
"V pátek ti zavolám a povím adresu. Můžeš přijít, až matka odejde. Ne dřív. Myslím to vážně, Bonesi. Dej vědět, jen pokud půjdeš po Hennesseym nebo po tom násilníkovi v masce. Potřebuju trochu času pro sebe. Vždyť je už neděle." Taxi zabočilo za roh a před námi se otevřela příjezdová cesta k domu. Bones se na ni podíval a stiskl mi ruku. "Chci, abys mi něco slíbila. Přísahej, že nikam neutečeš." "Utéct?" Proč bych to dělala? Potřebovala jsem se vyspat a na běh jsem neměla chuť ani energii. Pak mi došlo, jak to myslel. Až přijdu domů a podívám se matce do očí, možná začnu o vztahu s ním pochybovat, to jsem věděla. A on to musel vědět také. Ale teď jsem před sebou viděla jen jeho tvář. "Ne. Jsem moc unavená, abych utíkala. A ty jsi rychlý. Chytil bys mě." "Přesně tak, lásko," souhlasil měkce, ale neústupně. "Pokud přede mnou utečeš, půjdu po tobě. A najdu tě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama