Noční lovci - 19. kapitola

14. listopadu 2018 v 19:35 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
19. kapitola
Hodiny ukazovaly jedenáct a Cat, lovkyně upírů, byla na lovu. Až na to, že mým brněním byla push-upka, natočené vlasy a kraťouké šatečky. Jo, byla to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Jen si pojďte, pojďte si, pijavice! Bar právě otevírá! Hennessey si stále dával s doplňováním zásob pozor. Po deseti dnech špionáže nám to potvrdila Franceska. Totéž nám řekli i Lola s Charliem, takže to pro nás žádné překvapení nebylo, ale jednoho dne potají vyslechla něco pozoruhodného. Slyšela, jak jeden z Hennesseyho mužů říká tajemnému lidskému spojenci 'Vaše ctihodnosti'. Mohlo to být myšleno sarkasticky, ale když vezmeme v úvahu zmizelé policejní složky a to, jak se Hennessey držel zkrátka ohledně dalších únosů, aby nevzbudil ještě víc pozornosti, Bones si myslel něco jiného. Napadlo ho, že by mohlo jít o soudce, možná soudce z Columbusu, kde se ztratilo nejvíce důkazů v tomto případu. S tím jsme pracovali, ale museli jsme se na to podívat z ještě jednoho úhlu pohledu. Když hledáte někoho, kdo nechce být nalezen, potřebujete návnadu. Návnadu, kterou podstrčíte neznámému Čističi nebo přímo Hennesseymu pod nos.

A proto jsem teď tady. Během dne chodím do školy, ale v noci mě najdete v nejzaplivanějších barech a putykách, jaké existují. Už jsem říkala, že je to špinavá práce? "Catherine? Můj bože, Catherine. jsi to ty?" Ech? Kromě rodiny mi takhle nikdo neříká a zrovna tady zcela jistě na nikoho z příbuzných narazit nemůžu. Přesto mi byl hlas trochu povědomý. Otočila jsem se na židli a sklenka, kterou jsem provokativně držela v rukou, dopadla s třísknutím na podlahu. Uběhlo několik let, a stejně jsem ho okamžitě poznala. Stál přede mnou Danny Milton a s otevřenou pusou si prohlížel mé stříbřité šaty a kozačky ke kolenům. Když jsem viděla, jak sklouzl pohledem z mých očí do výstřihu a zpátky, srdce mi zčernalo do barvy mých rukavic, které jsem si navykla nosit po nocích.
"Páni, Catherine, vypadáš… páni!" Buď mu skutečně při pohledu na mě došla slova, nebo kurzy rétoriky neodvedly dobrou práci. Přimhouřila jsem oči a zvažovala možnosti. Za prvé: probodnout mu srdce kůlem. Lákavé, ale z morálního hlediska nepřijatelné. Za druhé: ignorovat ho a doufat, že sám odejde. Přijatelné, ale vůči němu příliš milé. Za třetí: objednat si další drink, chrstnout mu ho do ksichtu a potom mu poděkovat za 'hezké' vzpomínky. Zasloužené, ale příliš nápadné. Nechtěla jsem k sobě přitáhnout nechtěnou pozornost nebo se nechat z baru vyhodit. Takže zbývala jen možnost, číslo dva. Zatraceně, to nejméně uspokojivé. Přejela jsem ho zdrcujícím pohledem a pak se k němu otočila zády. Doufala jsem, že vzkaz pochopil. Bohužel. "Hej, musíš si mě pamatovat. Potkali jsme se na silnici, pomohla jsi mi vyměnit pneumatiku. A nemůžeš přece zapomenout, že jsem byl první, kdo…" "Drž hubu, idiote!" I po tak dlouhé době měl neuvěřitelnou drzost začít vykřikovat natolik hlasité, aby ho slyšel i hluchý, že byl první, s kým jsem spala? Asi jsem přece jen měla zvolit možnost číslo jedna. "Vidíš, pamatuješ si mě," pokračoval, očividně nepochopil část s idiotem. "Bože, už je to… kolik? Šest let? Víc? Skoro jsem tě nepoznal. Vím, že předtím jsi takhle nevypadala. Ne, že bys nebyla roztomilá a tak, ale tehdy jsi spíš vypadala jako dítě. A teď už jsi dospělá." On se moc nezměnil. Vlasy měl té samé délky, stejně písčitě hnědé, a oči modré jako v mých vzpomínkách. Zdálo se mi, že Danny za ta léta trochu přibral, nebo mi to tak jen připadalo kvůli hořkosti, kterou jsem cítila. Připadal mi stejný jako ostatní. Jen další chlap, co chce zkusit štěstí. Škoda, že ho jen z tohoto důvodu nemůžu zabít. "Danny, pro tvé vlastní dobro ti radím, aby ses otočil a odešel." Někde tady se potuloval Bones, sice jsem ho neviděla, ale pokud mě pozoruje a vidí, kdo se ke mně přitočil, bylo mi jasné, že by mu nezatížilo svědomí, kdyby udělal z Dannyho koulí omeletu.
"Ale proč? Měli bychom spolu pokecat. Vždyť je to už tak dlouho." Bez pozvání si sedl na stoličku vedle mě. "Není o čem mluvit. Přišel jsi, viděl jsi, užil sis a odešel. Konec příběhu." Znovu jsem se od něj odvrátila, překvapená tím, jak mě i tenhle krátký popis našeho románku zabolel. Některé rány se nikdy nezahojí, ať tomu člověk dá, kolik času chce. "Ale no tak, Catherine, takhle to přece nebylo…" "No, nazdar, kamaráde. Co to tu máme?" Za Dannym se odnikud objevil Bones se skutečné krutým úsměvem na tváři. A do prdele. "Tenhle člověk právě odchází," řekla jsem ztuhle a doufala, že má Danny v lebce aspoň jednu mozkovou buňku a zmizí, než Bonesovi dojde, kdo to je. Pokud to už neví. Výraz v Bonesově tváři připomínal pregátora. "Ještě ne, kotě, ještě jsme nebyli představeni." Uff, tak to není dobrý nápad. Vůbec to není dobrý nápad. "Jsem Bones a ty jsi…?" "Danny Milton. Catherinin dávný kamarád." Bez jakéhokoli podezření přijal Danny Bonesovu ruku, aby si s ní potřásl. Bones ho chytil a nepustil, i když se Danny snažil odtáhnout. "Hele, chlape, nechci žádné problémy. Jen jsem chtěl Catherine pozdravit a… uuuhhmmmm." "Už ani slovo." Bones promluvil tak tiše, že ho bylo sotva slyšet. Zpod jeho ras na Dannyho zasvítila zelená záře a kolem Bonese se rozvířila moc. Zesílil stisk a já doslova slyšela, jak se v Dannyho ruce tříští kosti. "Přestaň," vydechla jsem a postavila se, abych se ho dotkla. Ani se pod mou rukou nepohnul, jen zesílil stisk v pěsti. Po Dannyho tváři se řinuly slzy, přestože pod silou zeleného pohledu nevydal ani hlásku. Byl bezmocný. "Nestojí to za to. Nezměníš, co se stalo." "Ublížil ti, kotě," odpověděl Bones a bez špetky soucitu sledoval, jak z Dannyho očí kanou slzy. "Zabiju ho za to." "Ne!" Věděla jsem, že to neříká jen do větru. "Je po všem. Kdyby mě nevyužil, nedala bych se na lov upírů. A tím pádem bych nepotkala tebe. Věci se dějí z nějakého důvodu, tomu musíš věřit."
Ačkoli ruku neuvolnil, podíval se na mě. Polaskala jsem ho po tváři. "Prosím. Pusť ho." Bones uvolnil stisk. Danny padl na kolena a okamžitě se pozvracel. Z ruky se mu v místech, kde kosti prorazily kůži, řinula krev. Dívala jsem se na něj a necítila ani trochu lítosti. Na to se mi toho za léta, kdy jsme se neviděli, stalo až moc. "Barmane, vypadá to, že bude potřebovat taxíka," řekl Bones muži za barem, který si očividně ničeho nevšiml. "Chudák chlap, neumí pít." Sklonil se, aby Dannyho zvedl na nohy, a já zaslechla, jak k němu mluví s jasnou hrozbou v hlase. "Řekneš jedno jediné slovo a další, co ti rozdrtím, budou koule. Dneska máš štěstí, kamaráde. Měl bys poděkovat všem svátým, že mě zastavila, jinak bychom si my dva udělali večírek, na který bys do smrti nezapomněl." Zatímco se Danny snažil sebrat, pofňukával a držel si zakrvácenou ruku na hrudi, Bones podstrčil barmanovi padesátku, mnohem víc, než kolik stály moje drinky, a odvedl mě ke dveřím. "V nejlepším je třeba odejit, zlato. Zkusíme to další noc. Tohle přitáhlo až moc pozornosti." "Řekla jsem ti, abys to nechal být." Následovala jsem ho k pickupu a vyrazili jsme tak rychle, jak to jen šlo. "Zatraceně, Bonesi, mohli jsme se tomu vyhnout." "Viděl jsem tvůj výraz, když na tebe promluvil. Zbledla jsi jako stěna. Pochopil jsem, kdo to musí být, a taky vím, jak moc tě to ranilo." I jeho tichý tón by dokázal řezat skály. "Ale k čemu nám pomohlo, žes mu rozdrtil ruku? Teď už nezjistíme, jestli by tam Hennessey nebo Čistič přišli. Co když by se jeden z nich ukázal a někoho tam sebral? Danny nestojí za život jakékoli ženy jen proto, že se mnou spal a pak mě odkopl!" "Miluju tě. Nemáš ani ponětí, co pro mě znamenáš." Stále mluvil tiše, ale tentokrát mu hlas vibroval emocemi. Nemohla jsem zároveň řídit a mluvit s ním, tak jsem sjela ke krajnici a podívala se na něj.
"Bonesi, já - já ti nemůžu říct totéž, ale ty víš, že pro mě znamenáš víc než kdokoli jiný za celý můj život. Copak to pro tebe není důležité?" Naklonil se a vzal mi tvář do dlaní. Ty samé prsty, které právě někomu přeměnily ruku na kaši, mě polaskaly po hraně čelisti tak jemně, jako bych byla ze skla. "Je to pro mě důležité, ale stále čekám, až uslyším víc. Uvědomuješ si, že jsem právě poprvé, co tě znám, slyšel, jak ti někdo říká pravým jménem?" "Už to není moje pravé jméno." Skutečně jsem to tak cítila. Jsem jako upíři. "Jak se jmenuješ celým jménem? Sice to už dávno vím, ale chci to slyšet od tebe." "Catherine Kathleen Crawfieldová. Ale můžeš mi řikat Cat." To druhé jsem pronesla s úsměvem, protože on mi říkal po svém. "Myslím, že ti dál budu říkat kotě." Úsměv mi oplatil a napětí v něm povolilo. "Připomíná mi to chvíli, kdy jsme se potkali. Naštvané, vzpurné, statečné koťátko. A jednou za čas se chceš pomazlit." "Bonesi, vím, že jsi z toho baru nechtěl odejít, a jak tě znám, právě odpočítáváš Dannymu poslední dny. Ale nechci mít na svědomí jeho smrt. Slib mi, že ho nezabiješ." Udiveně se na mě podíval. "Snad k tomu hajzlovi pořád něco necítíš?" Očividně si musíme popovídat na téma, kdy je dobré někoho zabit, a kdy ne. "Ale jasně že k němu něco cítím. Sama bych ho nejradši pohřbila zaživa, to mi věř. Jenže stejně by to bylo špatné. Tak mi to slib." "Dobře. Slibuju ti, že ho nezabiju." To řekl moc snadno. Přimhouřila jsem oči. "Tady a teď mi slib, že Dannyho Miltona nikdy nezmrzačíš, nezohavíš, nerozsekáš, neoslepíš, nebudeš ho mučit, nikdy mu nezpůsobíš krvácení ani ho jinak nezraníš. A nikdy nebudeš jen tak přihlížet, pokud se o totéž pokusí někdo jiný." "Ale no tak! To není fér!" protestoval. Asi bylo vážně dobré, že jsem jen tak lehce nepřijala jeho první souhlas. "Slib mi to!"
Rozčileně si od frkl. "Dobře. Zatraceně, fajn. Naučil jsem tě až moc dobře, aby sis pokryla všechny možnosti." "Ano, to jsi mě naučil. Teď už se do toho baru nemůžeme vrátit. Co chceš dělat?" Pohladil mě prstem po rtu. "To rozhodni ty." Napadlo mě několik zvrhlosti, které bychom mohli dělat. Při všem tom pečlivém průzkumu a kvůli zprávám o nově pohřešovaných osobách, pitvách a vyptáváni, abychom našli bandu vraždících upírů, jsme na rozptylování neměli čas. Znovu jsem nastartovala, rozjela se a zamířila na jih. Po hodině jsme zabrzdili na štěrkové cestě. Bones si s úsměvem prohlížel okolí. "Máš chuť si zavzpomínat?" "Takže si to tu pamatuješ." "Nejde zapomenout," odfrkl si. "Tady ses mě pokusila zabít. Byla jsi tak nervózní a pořád ses červenala. Ještě nikdy se mě nepokusil zabit nikdo, kdo se tak moc červenal." Zaparkovala jsem na dohled vody a odepnula pás. "Tehdy jsi ze mě skoro vymlátil duši. Chceš si to zopakovat?" Krátce se zasmál. "Chceš, abych tě uhodil? Takže to skutečně máš ráda tvrdě." "Ne. Zopakujeme si to druhé. Možná se pak dobereš k jiným výsledkům. Chceš si zašoustat?" Silou vůle jsem udržela výraz vážný, ale rty se mi zvlnily v úsměvu. V očích se mu objevily jiskřičky zeleného ohně. "Máš kůly? Hodláš ze mě udělat jehelníček?" Zatímco mluvil, sundával si bundu. Očividně ho má slova nerozrušila. "Polib mě a zjistíme to." Vrhl se na mě upíří rychlostí, jakou jsem ho viděla pohybovat se už stokrát, ale přesto mě stále překvapovala. Bones mi zvrátil hlavu dozadu a políbil mě dřív, než jsem stihla mrknout. "Tady na to není dost místa," zašeptal po minutě. "chceš jít ven, abychom měli víc prostoru?" "Ach ne. Chci to tady. Ráda to dělám v autě."
Když ode mě zaslechl vlastní slovo, rozesmál se. V očích mu planul zelený oheň a usmíval se, ze rtů mu trčely tesáky. "Tak to brzy zjistíme."
Po dalších dvou týdnech pátráni jsme nenašli žádnou stopu, která by nás dovedla k Hennesseymu nebo Čističi. Prolezla jsem každý zaplivaný bar v okruhu osmdesáti kilometrů od Columbusu, ale štěstí se na mě neusmálo ani jednou. Bones mi připomínal, že jde po Hennesseym už jedenáct let. Věk ho naučil trpělivosti. Já byla vinou svého mládí zdeptaná, že jsme se nepohnuli z místa. Byli jsme v mém bytě a čekali na pizzu, kterou jsem objednala. Byla neděle večer, takže jsme ven nešli. Chtěla jsem jen podstrčit poslíčkovi slušné dýško a pak se učit. Jít do obchodu a něco sama nakoupit mi připadalo moc namáhavé, proto jsem si jídlo objednala do domu. Ať už jsem po matce podědila cokoli, chuť vařit to nebyla. Někdo zaklepal na dveře a já se udiveně podívala na hodinky. Jídlo jsem objednávala před patnácti minutami. Páni, byli rychlí. Bones zdvořile vstal, ale já popadla župan a zastavila ho. "Zůstaň tady. Ty stejně jist nebudeš." Ušklíbl se. Mohl konzumovat normální jídlo, už jsem ho viděla, ale moc si to neužíval. Říkal, že to dělá, jen aby zapadl. Otevřela jsem dveře a pak je zase s prásknutím přibouchla. "Svatý Ježíši!" Okamžitě se vedle mě objevil Bones, pořád nahý, jen s nožem v ruce. Při pohledu na něj jsem se zajíkla, i když se ode dveří stále ozývaly rány. "Catherine, co je s tebou? Otevři dveře!" Naprosto jsem zpanikařila. "To je moje matka!" zašeptala jsem, přestože to Bonesovi muselo dojit. "Do prdele, musíš se schovat!" Doslova jsem ho strčila k ložnici a ke dveřím křikla: "Já -já tam hned budu, nejsem oblečená!" Poslušně šel, kam jsem chtěla, ale mé zděšení nesdílel. "Kotě, to jsi ji to ještě neřekla? Sakra, na co čekáš?" "Na druhý příchod Krista!" odsekla jsem. "Nebude to ani o vteřinu dřív! Tady, do skříně!" Bušení se ozývalo ještě hlasitěji. "Co ti tak dlouho trvá?"
"Hned tam budu!" houkla jsem. A pak jsem řekla Bonesovi, který se na mě díval stále dost vytočené: "Promluvíme si o tom později. Jen tu zůstaň a ani nemukni. Zbavím se jí, jak rychle to bude možné." Nečekala jsem na odpověď, zabouchla dveře od skříně a jeho oblečeni a boty kopla pod postel. Bože, nenechal na kuchyňské lince klíče? Co by ještě tak mohla najit? "Catherine!" Tentokrát znělo mé jméno jako prásknutí biče. "Vždyť už jdu!" Letěla jsem ke dveřím a otevřela je se širokým, ale falešným úsměvem. "Mami, to je překvapeni!" Proklouzla dovnitř a byla víc než trochu naštvaná. "Jen jsem se stavila, abych ti řekla ahoj, a ty mi práskneš dveřmi před nosem? Co je s tebou?" Snažila jsem se přinutit mozek vymyslet výmluvu. "Migréna!" vykřikla jsem téměř vítězoslavně, než jsem si uvědomila, že bych v takovém případě měla mluvit spíš tiše. "Och, mami, ráda tě vidím, ale není nejvhodnější doba." Jen se udiveně rozhlížela po mém bytě. Uch. och. jak tohle vysvětlit? "Podívej se na to!" Obšímým gestem mávla po malém a nově zařízeném bytě. "Catherine, kde jsi vzala tolik peněz, abys tohle všechno zaplatila?" Poté co Bones poprvé viděl můj byt, oznámil, že zmrzačí domácího, když za něco takového požaduje peníze. Nakonec to neudělal, ale z tónu jeho hlasu jsem si nebyla jistá, jestli skutečně jen žertoval. Nakonec mi byt od podlahy ke stropu zařídil. Tohle všechno znamenalo pohovku, kterou mi koupil se slovy, že nechce sedět na zemi, televizi, abych se mohla dívat na zprávy, jestli nezachytím aspoň náznak něčeho, co nám může pomoct, počítač pro různé účely, konferenční stolek, jídelní stůl a kuchyňské přístroje. No, bez nich bych se klidně obešla. "Kreditky," řekla jsem. "Dneska je dají každému." Nesouhlasně se zamračila. "Tyhle věci tě dostanou do maléru."
Téměř jsem se rozesmála. Kdyby jen věděla, jak jsem všechny ty věci získala, zapomněla by na jakékoli nebezpečí číhající za bankovními poplatky! "Mami, vždycky té ráda vidím, vážné, ale…" Páteři mi projelo zděšení, když jsem viděla, jak se šokem ve tváři nahlíží do ložnice. Bála jsem se otočit. Copak Bones ignoroval moji žádost a vyšel ven? "Catherine, tohle je nová postel?" Úlevou jsem se málem zhroutila. "Byla ve výprodeji." Přišla ke mně a položila mi ruku na čelo. "Nemáš horečku." "Věř mi," řekla jsem co nejupřímněji, "každou chvíli se můžu pozvracet." "No." Ještě jednou s nesouhlasným zamračením přelétla pohledem byt a pokrčila rameny. "Příště zavolám. Myslela jsem si, že bychom spolu mohly jít na večeři, ale… och, chceš, abych ti něco dovezla?" "Ne!" Tohle znělo až moc zděšeně. Zmírnila jsem tón. "Tedy, děkuji, ale nemám na nic chuť. Zavolám ti zítra." S mnohem menší námahou, než jakou jsem musela vynaložit na Bonese, jsem ji navedla ke dveřím. Jen se na mě podívala a povzdechla si. "Kvůli té bolesti hlavy se chováš podivné, Catherine." Zavřela jsem za ní dveře a ještě jsem na ně přitiskla ucho a naslouchala, zda se skutečné její kroky vzdalují a ona odchází. Paranoiou postižená část mé si myslela, že to jen předstírá a ve skutečnosti čeká za dveřmi, aby je mohla každou chvíli rozrazit a přistihnout mě s nemrtvým milencem. Za mnou se cosi ozvalo a já se otočila. Bones stál ve dveřích ložnice a už byl oblečený. Přinutila jsem se ke krátkému zasmání. "Páni, to bylo těsně." Jen se na mé díval. V jeho výrazu nebyla už ani stopa po hněvu a možná to mé znervóznilo. S hněvem bych se dokázala vypořádat. "Nemůžu se jen tak dívat na to, jak to sama sobě děláš." "Dělám co?" zeptala jsem se opatrně. "Stále se trestáš za hříchy svého otce." odpověděl pevné. "Jak dlouho za ně chceš platit? Kolik upírů musíš zabít, abyste ty a tvoje matka konečné došly pokoje? Jsi jeden z nejstatečnějších lidi, jaké znám, a stejně se strachy krčíš před vlastni matkou. Copak si to neuvědomuješ? Nestrčila jsi do skříně mě - strčilas tam sebe!" "Tobě se to lehko říká, tvoje matka je po smrti!" Dopálené jsem sedla na gauč. "Nemusíš se strachovat, že bude nenávidět ženu. se kterou spíš, ani že ji už nikdy neuvidíš, pokud ji řekneš pravdu! Co mám dělat? Riskovat vztah s jediným člověkem, který tu pro mě vždycky byl? Ona se na tebe podívá a jediné, co uvidí, jsou tesáky! Nikdy mi to neodpustí, copak to nechápeš?" S poslední větou se mi zlomil hlas a já si schovala tvář do dlaní. Skvělé. A teď jsem to ani hrát nemusela. Doslala jsem migrénu. "Máš pravdu, moje matka je po smrti. Nikdy nezjistím, co by si pomyslela o muži, kterým jsem se stal. Jestli by na mě byla hrdá… nebo zda by mnou pohrdala za volby, které jsem učinil. Řeknu ti ale jedno. Kdyby byla naživu, ukázal bych jí, kdo jsem. A ukázal bych jí vše. Nezasloužila by si nic méně, a abych byl upřímný, ani já ne. Jenže tohle není o mně. Podívej, netrvám na tom, abychom se s tvou matkou poznali. Jediné, co říkám, je, že dřív nebo později se s tím budeš muset smířit. Nikdy se upíří části nezbavíš, tak se za to neomlouvej. Ani mně, ani své matce, ani nikomu jinému." Byl u dveří dřív, než jsem si uvědomila, co dělá. "Ty odcházíš? Ty - ty se se mnou rozcházíš?" Bones se otočil. "Ne. koťátko. Jen ti dávám příležitost vše si promyslet, aniž bych tě rozptyloval." "Ale co Hennessey?" Teď jsem hledala jakoukoli výmluvu, aby zůstal. "Franceska zatím nezjistila nic konkrétního a náš vlastní průzkum uvízl na mrtvém bodě. Neuškodí, když si na pár dní odpočineme. Pokud se cokoli objeví, dám ti vědět. Slibuju." Naposledy se na mě podíval a otevřel dveře. "Měj se." Slyšela jsem, jak se dveře zavřely, ale vlastně jsem to nevnímala. Seděla jsem tam ještě dvacet minut a jen na ně zírala. Pak se jako kouzlem ozvalo zaklepání. Úlevou jsem k nim vyrazila. "Bonesi!" Za dveřmi stál mladík v uniformě. "Dovoz pizzy," řekl s naučeným úsměvem. "Bude to sedmnáct padesát."
Jako omámená jsem mu dala dvacku, řekla, ať si zbytek nechá, pak za ním zavřela dveře a rozplakala se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama