Noční lovci - 4. kapitola

11. listopadu 2018 v 23:25 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
4. kapitola
Tvrdý výcvik. Těmito slovy popsal brutální, mučivé, bolestivé utrpení, jaké si pro vojáky nepřipravilo žádné výcvikové středisko armádní pěchoty. Bones mě hnal skrz lesy rychlostí, jaké se nevyrovnají ani auta. Zakopávala jsem o padlé stromy, kameny, kořeny a výmoly, až jsem padala takovou únavou, že jsem neměla sílu zvracet. A ani mdloby mě od těch muk neuchránily. Jednoduše mi v takových chvílích lil na hlavu ledovou vodu tak dlouho, dokud jsem zas nepřišla k sobě. Trénovala jsem vrhání nožů, až mi klouby prstů popraskaly a krvácely.
Jeho reakce? Hodil po mně krabičku s neosporinem a řekl mi, ať si ho nedávám na dlaně, protože by se mi pak nože hůř držely. Jeho verze vzpírání? Pořád dokola zvedat stále těžší a těžší kameny. A chůze do schodů v jeho podání? Lezeni po stěnách jeskyní s balvany přivázanými k mému pasu. Po prvním týdnu jsem ze sebe shodila všechna závaží a se slovy, že kdybych věděla, co má v plánu, radši bych na místě umřela, jsem odmítla dál pokračovat. Bones se jen usmál, vycenil na mě zuby a řekl mi, ať mu to dokážu. Když jsem pochopila, že to myslí vážně, hodila jsem si kameny zpátky na záda a unaveně šla dál. To neúnavnější měl ale na starosti on sám. Protahoval mi svaly, až se mi po tvářích řinuly slzy, a při tom mi nadával, protože podle něj jsem nebyla dost ohebná. Pak mě během souboje jeden na jednoho kopl do hlavy tak, až jsem ztratila vědomí a žádná studená voda mě nedokázala probrat. Probudila jsem se s pachutí krve v ústech, jen abychom se do všeho pustili odznova. Je asi zbytečné, abych řekla, že jsem si každou vteřinu každého dne představovala, jak ho pomalu a bolestivé zabíjím.


Přesto jsem se lepšila. Neměla jsem na výběr. U Bonese jste se buď museli zlepšit, nebo zemřít. Po druhém týdnu jsem pocítila první příznaky toho, že se lepším. Zápasili jsme s Bonesem a já neomdlela. Bez ustání do mě bušil, ale já zůstala při sobě. Měla jsem pak z toho protichůdné pocity. Sice jsem si zachovala důstojnost, když jsem se uprostřed boje neodporoučela do říše snů, na druhou stranu mi pak dával pít svou krev.
"Nechutné," ucedila jsem, když mě přemluvil k dalšímu loku a vyhrožoval, že mi strčí svůj zakrvácený prst do pusy. "Jak na tom můžete vy stvůry přežit?" Slova mi vyšla z úst, aniž bych nad nimi zapřemýšlela, což se mi v poslední době stávalo velmi často.
"Hlad je nejlepší kuchař. Když musíš jist něco, co potřebuješ, abys přežila, pak se to naučíš milovat."
"Tak ať mě tahle krev nepromění v upíra. To jsme si nedomluvili." Nebylo mi příjemné dohadovat se s ním s jeho prstem v mých ústech, takže jsem se zakláněla, dokud mi jeho prst s vlhkým mlasknutím nevyjel z úst. Mělo to téměř sexuální podtext. Do tváří se mi vehnala červeň dřív, než jsem stihla myšlenku zaplašit.
On si zrudnutí všiml, to bylo jasné. Důvod mu nejspíš došel, ale jen si otřel ruce do košile. "Věř mi, zlato, nemáš v sobě ani zdaleka tolik krve, kolik by tě dokázala proměnit v upíra. Ale protože se toho pořád tak bojíš, řeknu ti, jak to funguje. Za prvé tě musím vysát téměř do sucha. Je na to takový trik, takže bych si vzal dost tvé krve, ale ne příliš. Pak, jakmile bych byl plný tvojí krve, otevřel bych si žílu a ty ji vypila. Také téměř všechnu, ale ne úplně. I na to je trik. Musíš být dost mocná, abys dokázala stvořit nového upíra, protože jinak by tě budoucí chráněnec mohl vysát úplně a při své proměně by tě zabil. Nebo zabila. Dostat od žíly nového upíra je téměř tak těžké jako dostat hladovějící dítě od láhve s mlékem. Ty mrňavé kapičky krve, které ti dávám, ti leda vyléčí nejtěžší zranění. Není jich dost ani na to, aby ti pomohly obnovit síly. A když to teď víš, přestala by ses laskavě bát pokaždé, když ti chci dát trochu krve?"
Po těch slovech jsem viděla před očima obraz, který mi proběhl podvědomím chvíli předtím, a to v ještě jasnějších barvách. Spatřila jsem, jak si rukou prohrábl vlasy. "A je ještě jedna věc, se kterou musíš přestat. Při sebemenší narážce s jakýmkoli sexuálním podtextem zrudneš jako rajče. V barech ale budeš za agresivní, nadrženou ženskou! Žádný chlap ti neuvěří, když udělá jen to, a ty z rozpaků omdlíš. Tvoje panenství tě jednou zabije."
"Nejsem panna," odsekla jsem a pak doopravdy téměř omdlela, jak předvídal. Zvedl obočí.
Odvrátila jsem se a trhaně mumlala: "Můžeme prosím změnit téma? Nejsme dvě kamarádky na pyžamové party. Nechci probírat tyhle věci zrovna s tebou."
"Vidu, vida, vida," rozvážné převaloval slova v ústech a absolutně ignoroval vše, co jsem řekla. "Tak koťátko se nám mrouskalo, jo? Z toho, jak se chováš, bych to nikdy nehádal. Tvůj hoch na tebe trpělivě čeká, dokud nedokončíš výcvik? Musel to být vážně borec, když tě dokázal vůbec rozpálit. Ani mě nenapadlo, že bys mohla mít nějaké zkušenosti, ale na druhou stranu jsi mi při našem prvním setkání dělala návrhy. Proto by mě teď zajímalo, jestli jsi mě chtěla zabit před tím, nebo po tom, co bych ti pomohl… ukojit chutě. A co další upíři? Umřeli s úsměvem na…" Uhodila jsem ho. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Chytil mě za zápěstí a držel ho a pak mě chytil i za druhé, když jsem levou rukou vystřelila k jeho tváři. "Neopovažuj se se mnou takhle mluvit. Podobných keců jsem si vyslechla dost, když jsem vyrůstala. Jen proto, že mě matka měla za svobodna, si všichni naši měšťáčtí sousedé mysleli, že je děvka a já jsem tím pádem stejná. Ne, že by to byla tvoje věc, protože ty jsi nejspíš znásilnil celé vesnice žen, ale já byla jen s jediným mužem. A ten se mé hned po té noci zbavil jako rozbitých bot. Proto nemám ani trochu zájem o dalšího chlapa. A myslela jsem to vážně. Neopovažuj se se mnou znovu mluvit takhle!" Zuřivě jsem oddechovala. Nevědomky otevřel mé staré rány.
Bones mě pustil a já si třela zápěstí v místech, kde zabořil prsty do mé kůže.
"Kotě," začal smířlivým hlasem, "omlouvám se. Ale to, že máš omezené sousedy se zastaralými názory nebo že se do tebe pustili obeďarovaní puberťáci, nezn…"
"Mlč!" zarazila jsem ho. Bála jsem se, že se každou chvíli rozbrečím. "Prostě už mlč. Zvládnu, co po mně chceš. Dokážu hrát sexy ženskou. Jak si přeješ. Ale o mně už dál mluvit nebudeme."
"Zlato, podívej…" zkusil znovu.
"Polib mi," odsekla jsem a odkráčela. A poprvé za dobu, co ho znám, se za mnou nevydal.

Na začátku čtvrtého týdne Bones oznámil, že si někam vyjedeme. Samozřejmě, že jsme si nejeli prohlédnout místní muzeum. Ne, o půlnoci mě posadil za volant a vydali jsme se po úzké silnici, aniž bych tušila, kam jedeme. Nedal mi žádné instrukce, nic jako zatoč tady, odboč támhle atd. Znervózňovalo mě to. Jeli jsme po zapadlém venkově bez osvětlených silnic. Kdybyste někomu vysáli krk a pak se chtěli zbavit mrtvoly, tady by to pro vás bylo ideální. Na druhou stranu, kdyby mě chtěl vysát do sucha a pak se zbavit mého těla, v jeskyni měl pro to příležitostí i prostoru víc než dost. Vzhledem k tomu, že jsem téměř pokaždé po našem tréninku skončila v bezvědomí, mohl si mě, pokud by chtěl, dát k večeři mnohem dřív. Nedokázala bych ho zastavit. Zatraceně, nedokázala bych ho zastavit, ani kdybych byla při vědomí. Dost mě vyděsilo, že jsem ho za celou dobu nedokázala jedinkrát porazit. Bones byl zatraceně silný a rychlý, bojovat proti němu bylo jako zkusit osedlat blesk.
,, Tady odboč." ozval se Bones a přerušil tak tok mých myšlenek. Přečetla jsem si ceduli. PEACH TREE ROAD. Nezdálo se mi, že někam vede.
"Víš, parťáku." řekla jsem, když jsem zabočila, "ty si toho necháváš dost pro sebe. Kdy mi konečně řekneš, kam vlastně jedeme? Pochopila jsem, že si jen nechceš o půlnoci prohlédnout krávy na pastvě."
Odfrkl si. "Ne, to určitě ne. Mám tu známého, od kterého potřebuju jistou informaci." Z toho, jak to řekl, bylo jasné, že ho dotyčný muž uvidí velmi nerad.
,,Podívej, odmítám se podílet na vraždě jakéhokoli člověka, takže pokud si myslíš, že toho chlapa vyzpovídáš a pak ho někde pohřbíme, pleteš se" Myslela jsem si, že mě Bones vyzve na zápas nebo se naštve, ale on se začal smát.
"Myslím to vážně!" řekla jsem a pro potvrzení dupla na brzdy.
"Však ty brzy pochopíš, jaký skvělý vtip jsi právě řekla, zlato," odpověděl. "Ale zasvětím tě, ať se cítíš líp. Za prvé, slibuju ti, že na nikoho nevztáhnu ruku, a za druhé, to ty s ním budeš mluvit." To mě překvapilo. Ani nevím, kdo ten chlap je, natož abych mu pokládala otázky. Nadzvedl obočí.
"Hodláš ještě řídit?" Och. Zvedla jsem nohu z brzdy, šlápla na plyn a náklaďáček poskočil.
"Co ještě pár detailů? Jako například něco o něm? A co od něj chceš vědět?"
"Samozřejmé. Winston Gallagher pracoval v šedesátých letech na železnici. Jako melouch pálil whisky. Jeden chlápek tehdy koupil od Winstona láhev a druhého dne ho našli mrtvého. Winston to tehdy buď nevypálil dost dobře, nebo ten chlápek chlastal až moc. Každopádně se tím nic neměnilo. Winston byl shledán vinným.
"Duch, přízrak, fantom, vyber si. Nejdůležitější ale je, že vnímá, to se nevidí často. Většina duchů jsou jen odrazy vlastních bývalých já. Nejsou schopni komunikovat, jen dělají něco pořád dokola jako zaseknutá gramodeska. Trochu stará analogie, dneska už desky nikdo nepřehrává. Jde o to, že Winston, když umíral, byl natolik naštvaný, že se část jeho podvědomí uchovala. Záleží také na tom, kde se daný duch objeví. V Ohiu je hranice mezi normálním a nadpřirozeným světem nejtenčí, proto je tady pro duše snazší zůstat a nemuset striktně na druhou stranu. A tato konkrétní oblast funguje jako maják. Pět hřbitovů tvoří pentagram - co si ti lidi vůbec mysleli? Pro duše je to jako silniční mapa. Díky tvé pokrevní linii bys je měla vidět, ačkoli většina lidi to nedokáže. Taky bys je už v této chvíli měla vnímat. Jejich energie je ve vzduchu cítit jako elektřina před bouřkou."
Měl pravdu. Ve chvíli, kdy jsem zabočila do ulice, jako bych projela neviditelnou stěnou a slyšela tichý šum, ale myslela jsem si, že mi jen zmrtvěla noha nebo tak něco.
"Jaké informace můžu získat od ducha?"
"Jména," odpověděl stručně Bones. "Chci, aby ti Winston prozradil jména všech mladých dívek, které v téhle oblasti v nedávné době zemřely. Nenech se odradit, když ti řekne, že neví. A jde mi jen o případy s nadpřirozeným vlivem. Žádné autonehody nebo nemoci." Nevypadal, že by žertoval, ale já se stejně zeptala:
"To je vtip?" Bones vydal něco velmi podobného povzdechu.
"Kéž by byl, ale bohužel."
"Takže to myslíš vážně? Chceš, abych šla na hřbitov a zeptala se ducha na několik mrtvých holek?"
"No tak, kotě, je pro tebe vážně tak těžké věřit na duchy? Vždyť jsi napůl upírka. Nenapadlo by mě, že by duchové mohli být mimo tvé chápání." Když to vezmeme takhle, něco na tom bylo.
"A duchové nemají upíry v lásce, takže jestli to chápu dobře, neměla bych zmínit, že mám smíšenou krev. Můžu se zeptat, proč se vaše druhy nesnesou?"
"Žárlí, protože už navždy zůstanou takoví, jací jsou. My si můžeme dělat, cokoli chceme, kdežto oni budou jen průsvitné přízraky. Díky tomu bývají dost podrážděni, což mi připomíná…" Bones mi podal láhev plnou čiré tekutiny. "Vezmi si to. Bude se ti to hodit" Vzala jsem to a převrátila dnem vzhůru.
"Co je to? Svěcená voda?" Zasmál se.
"Pro Winstona ano. Tohle je živá voda. Kořalka, zlato. Simmsův hřbitov je přímo za těmi stromy a možná se budeš muset trochu snažit, abys upoutala Winstonovu pozornost. Duchové si často dávají šlofíka, ale jakmile ho zaujmeš, ukaž mu láhev. Řekne ti, cokoli budeš chtít."
"Tak schválně, jestli to chápu dobře. Chceš, abych si to namašírovala na hřbitov a zamávala lahví chlastu. Tím probudím ducha, kterého musím vyslechnout kvůli několika mrtvým holkám, ano?"
"Přesně tak. A nezapomeň si tohle. Pero a papír. Napiš si jména a věk všech žen, které Winston zmíní. Jestli přidá i to, jak zemřely, tím líp."
"Měla bych tě poslat do háje," zamumlala jsem. "protože vyslýcháni duchů nebylo součástí naší dohody."
,,…jestli mám pravdu, pak nás ty informace dostanou za skupinou upírů. A lov upírů už je součástí naši dohody, ne?"
Jen jsem vrtěla hlavou, když mi Bones podával pero, kroužkový blok a láhev nezákonně pálené kořalky.
Upír mě vzal s sebou ven, abych probudila mrtvé. To jen dokazuje, že moje jasnovidecké schopnosti stoji za starou bačkoru. Kdyby mi někdo před pouhými čtyřmi týdny řekl, že něco takového udělám, ani za mák bych mu nevěřila. Půlnoční Simmsův hřbitov nebyl moc příjemné místo. Od silnice ho dělila křoviska, stromy a skalnatý sráz. Přesně jak Bones řekl, strom se ohýbal přes sráz a mezi chátrajícími náhrobky živořil jehličnan. Jak jsem procházela mezi hroby a četla data na jejich kamenech, byla mi Bonesova poznámka, že Winston pracoval v šedesátých letech jako dělník na železnici, mnohem jasnější. Myslel šedesátá léta devatenáctého století, ne minulého. Za mnou se zjevila postava a já sebou s tichým výkřikem škubla a vytáhla jsem nůž.
"Jsi v pohodě?" křikl téměř okamžitě Bones. Čekal kus od hřbitova, což vysvětlil tím, že ho pak nemrtví nevidí. Představa, že spolu upíři a duchové moc nevycházejí, byla prostě moc podivná. Copak se k sobě ani v posmrtném životě nemohly rozdílné druhy chovat hezky?
"Jo…" odpověděla jsem, když se mi srdce trochu zklidnilo. "Nic se neděje."
Což sice nebyla pravda, ale nepotřebovala jsem jeho pomoc. Za mnou prošla sotva rozpoznatelná postava v plášti s kapucí, jako by po studené zemi plula. Zamířila až k hraně srázu a pak s tichým výkřikem zmizela. Fascinovaně jsem sledovala, jak se o chvíli později ta samá postava objevila opět na tom samém místě a celá scéna se opakovala. Po mé levici vzlykala u náhrobního kamene žena s nejasnými obrysy. Letmo jsem zahlédla její šaty, nebyly z této doby, a pak se i ona rozplynula v nicotu. Několik vteřin jsem čekala a pak se u náhrobního kamene objevil její obrys znovu. Opět se rozplakala. Potom se její pláč stejně jako ona znovu rozplynul. Zaseknutá gramodeska, pomyslela jsem si temně. Jo, Bones to popsal naprosto přesně. V rohu hřbitova stál náhrobní kámen se sotva čitelnými písmeny, ale v prvním jméně jsem poznala W a T a příjmení začínalo na G.
"Winstone Gallaghere!" křikla jsem hlasitě a pro důraz jsem pěstí bouchla do kamene. "Pojď sem!" Nic. Zavanul studený noční vítr a já se schoulila v bundě a zašoupala nohama.
"Ťuk, ťuk, kdo tam?" Zkusila jsem potom a naprosto si uvědomovala, jak absurdní to musí být. U stromů za mnou se něco pohnulo. Nebyl to přízrak v kápi, který pořád opakoval cestu k útesu, ale stín téměř rozmazaný. Možná se jen vítr prohnal křovisky. Obrátila jsem pozornost zpátky k hrobu u svých nohou. "Oooooo, Winsssttonnnnne…" zahulákala jsem rádoby strašidelným hlasem. "Mám tu něco pro tttteebbe!"
"Zatracená drzá teplokrevná osobo," nesl se vzduchem hlas. "Uvidíme, jak rychle dokážeš utíkat."
Ztuhla jsem. To neznělo jako jakýkoli člověk, kterého jsem kdy slyšela. Ve chvíli, kdy jsem se za hlasem otočila, se vzduch kolem mě ochladil. Stín, který jsem předtím viděla jen rozmazaně, změnil podobu a přede mnou se objevil asi padesátiletý muž s pivním pupkem a šilhavýma očima. Hnědé vlasy měl prokvetlé šedivými nitkami, otrhaný byl jako dlouholetý piják whisky.
"Slyšelas, ne?" Znovu promluvil tím podivným hlasem s ozvěnou. Na vteřinu se jeho stín zamihotal a pak listí pod jeho nohama naráz vylétlo do vzduchu.
"Jsi Winston Gallagher?" zeptala jsem se. Duch se ohlédl přes rameno, jako by čekal, že mluvím na někoho jiného. Přidala jsem na důrazu. "No?"
"Ona mě přece nevidí…" zamumlal si pro sebe.
"Tak nevidím, jo?" Vykročila jsem k němu a nemohla se dočkat, až z tohohle děsivého místa vypadnu. "Jo, vídám mrtvé lidi. Kdo to mohl tušit. A teď si promluvíme. Zjišťuju, kdo tu nedávno zemřel, a slyšela jsem, že bys mi mohl pomoct." Bylo skoro zábavné pozorovat, jak se výraz jeho průsvitné tváře mění z nedůvěřivého na bojovný vzhledem k tomu, že neměl žádné fyzické svaly. Byla to jen vzpomínka na muže, který se před desítkami let mračil úplně stejně?
"Vypadni odtud, jinak tě hroby pohltí a už se nikdy nedostaneš ven!"
Páni, že se mě ale snažil zastrašit. Kdyby přišel s něčím jiným, možná by mě i zaujal. "Já se hrobů nebojím, napůl jsem se v jednom narodila. Ale pokud chceš, abych odtud šla…" otočila jsem se, jako bych chtěla odejít, "dobře, ale pak budu muset tuhle flašku hodit do nejbližšího koše na odpadky."
Z bundy jsem vytáhla průhlednou láhev s kovovým uzávěrem. Téměř jsem se rozesmála, jak mu oči nabyly pevných obrysů a upřeně láhev pozorovaly. Musel to být Winston, tenhle krok splněn.
"Coooo ttttoooo mááááááššššš, paní?" První slovo znělo téměř smyslně. Odzátkovala jsem láhev a víčkem mávla pod obrysem jeho nosu.
"Kořalku, můj příteli." Nebyla jsem si jistá, jak si Bones představoval, že bych ho tím měla uplatit. Trochu mu vylít na hrob? Prostrčit mu láhev skrz průsvitné tělo? Nebo ho tím ošplíchnout? Winston znovu zaskučel tak, že by to probudilo kohokoli, kdo by byl v doslechu.
"Prosím, paní!" Z hlasu mu zmizelo nepřátelství, místo něj zněl jeho hlas spíš zoufale.
"A já chci další jméno," snažila jsem se říct. "Pak ti dám víc."
Nemusela jsem Winstona dvakrát prosit. "Violet Perkinsová, dvacet dva let, minulý čtvrtek ji uškrtili. Celou dobu brečela." Nezdálo se, že by mu jí bylo líto. Před očima mi mávla jeho ruka s rozmazanými obrysy. "Teď ty." Zhluboka jsem se nadechla a poslala další pálivý lok do hrdla. Rozkašlala jsem se snad hůř než napoprvé a oči mi zvlhly.
"Proč by měl někdo za tenhle dryák platit?" lapala jsem po dechu. Když Winston znovu prošel mým tělem a vynořil se za mnou, v hrdle mi už tepalo.
"Myslel sis, žes mi moji pálenku navěky vzal, co, Simmsi?" zakřičel Winston na procházející přízrak v kápi. Ten nereagoval. "No podívejme, kdo tu pije, zatímco ty budeš navždy jen padat z útesu! Další panák je na tebe, starej Johne! Carmen Johnsonová, dvacet sedm, před deseti dny vykrvácela k smrti. Pij, paní! A tentokrát si přihni jako ženská a nefrkej jako mimino!" Jen jsem na něj užasle zírala. Ze všech možných věcí mu pití chybělo nejvíc.
"Jsi mrtvý, a přesto jsi pořád alkoholik. To nejde moc k sobě."
"Dohoda je dohoda!" zahřímal. "Pij!"
"Ksakru," zamumlala jsem pro sebe a nešťastně se podívala na láhev. Vedle tohohle i gin chutnal jako cukrová voda.
Za tohle Bones zaplatí, pomyslela jsem si. A hodně. Stříbrný kůl je na něj málo. O dvacet minut později jsem měla v notesu třináct jmen, láhev prázdnou a nohy mi zvláčněly. Kdybych nebyla tak nalitá, divila bych se tomu počtu mladých děvčat, která v minulých měsících někdo zavraždil. Copak se nový guvernér v televizi nechvástal, jak díky jeho politice klesla kriminalita? Jména v notesu tvrdila něco jiného. Říct těm dívkám, že kriminalita klesla, vsadím se, že by nesouhlasily. Winston ležel na zemi, pažemi si objímal břicho, a když jsem si hlasitě říhla, usmál se, jako by si právě ulevila jeho bránice, a ne má.
"Ach, paní, jsi anděl. Určitě nezbyla ani kapička? Možná si vzpomínám jistě na jednu ženu.."
"Je to pryč," odsekla jsem neurvale a znova si říhla. "Je to prázdný. A to jméno bys mi měl říct i tak, když už jsi mě donutil vypít ty splašky"
Winston se na mě usmál rozjařené jako šílenec. "Vrať se s další flaškou a vzpomenu si."
"Seš sobeckej duch, víš to?" mumlala jsem a vrávorala pryč. Ušla jsem sotva pár metrů, když jsem znovu ucítila, jako by mi do kůže bodaly malé jehličky, jen to tentokrát nebylo v krku.
"Hej!" Shlédla jsem a viděla, jak mi Winstonův křenící se průsvitný duch vyletěl z kalhot. Chechtal se, když jsem se plácla do boku a poskočila.
"Ožralý nechutný prase!" zařvala jsem. "Hajzle jeden!"
"Dobrý večír i tobě, paní!" volal, když se jeho obrysy začaly vytrácet. "A brzy se vrať!"
"Přeju ti hrob plný červů, ty zmetku!" křikla jsem v odpověď. Ten zpropadený duch se mi dostal na třetí metu. Mohla jsem klesnout ještě níž?
Padesát metrů ode mě vyšel z houští Bones. "Co se stalo, kotě?"
"Ty! Tys mě obelhal! Už nikdy v životě nechci vidět ani tebe, ani tu flašku jedu, jasný?" A pak jsem po něm prázdnou láhev od pálenky mrštila. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Minula jsem ho o dobré tři metry.
Udiveně ji zvedl. "Ty jsi vypila celou tu zatracenou flašku? Měla sis jen párkrát usrknout!"
"A řekls mi to snad? Řekl?" Došel ke mně zrovna ve chvíli, kdy jsem si kecla na zem. "Neřekl jsi mi vůbec nic. Mám ta jména, a na tom jediném záleží, ale vy chlapi… jste všichni stejní. Živý, mrtvi, nemrtvi - všichni jste zvrhli. A ten opilec mi vlezl do kalhot! Víš, jak nehygienické to je?" Bones mě zvedl na nohy. Chtěla jsem protestovat, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to dělá.
"Cos to řekla?"
"Winston mi vletěl do kalhotek, to se stalo!" oznámila jsem a přitom škytala.
"Proč, ty podlé chlípné strašidlo!" křikl Bones k hřbitovu. "Kdyby mi trubky pořád fungovaly. Šel bych za tebou a pochcal ti hrob!" Myslím, že jsem zaslechla smích. Nebo to byl možná jen vítr. "Zapomeň na to."
Chytila jsem se ho za bundu a ztěžka se opřela. Buď to, nebo bych zase spadla. "Kdo byly ty ženy? Měl jsi pravdu, většinu z nich zabili upíři."
"To jsem si myslel."
"Víš, kdo to udělal?" řekla jsem pomalým hlasem opilců. "Winston ne. Ten jen věděl, kdo umřel a jak."
"Na víc se mě neptej, protože ti to neřeknu, a než se zeptáš proč, ne, nemám s tím nic společného." V měsíčním světle měla jeho pokožka ještě smetanovější nádech. Pořád se díval do dáli, čelist pevně zatnutou a vypadal hrozivě i překrásně zároveň.
"Víš co?" Náhle jsem se naprosto nevhodně začala chichotat. "Jsi hezký. Jsi vážné moc hezký chlap." Bones se na mě podíval.
"Zatraceně, za tohle se budeš ráno pořádně nenávidět. Musíš být fakt naštvaná."
Znovu jsem se zachichotala. Byl srandovní. "Už ne."
"Dobře." Zvedl mě. Listí mu pod nohama šustilo, jak mě nesl pryč. "Kdybys nebyla napůl mrtvá, to pití by tě jistě zabilo. Pojď, srdíčko, vezmeme tě domů."
Už je to dlouho, co mě nějaký muž nesl. Jistě, Bones mě musel držet už předtím, když jsem byla v bezvědomí, ale to se nepočítá. Teď jsem si naprosto uvědomovala, jak pevnou má hruď, jak lehce mě nese a jak krásně voní. Nebyla to kolínská, tu nepoužíval. Byla to jeho vlastní vůně a byla… opojná.
"Myslíš, že jsem hezká?" slyšela jsem sama sebe, jak se ptám. Po tváři mu přeběhlo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. "Ne. Nemyslím si, že jsi hezká. Jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl."
"Lháři," vydechla jsem. "Kdybych taková byla, tak by mi to nikdy neudělal. Nebyl by teď s ní."
"Kdo?"
Ignorovala jsem ho, utápěla jsem se ve vzpomínce. "Možná to věděl. Možná někde hluboko, hodně hluboko uvnitř sebe poznal, že je ve mně zlo. Kéž bych se nikdy taková nenarodila. Kéž bych se vůbec nenarodila."
"Poslouchej mě, kotě," přerušil mě Bones. Skoro jsem zapomněla, že tam je "Nevím, o kom mluvíš, ale v tobě není žádné zlo. Ani troška. Není s tebou nic špatně, a to chlápek, jedno který, neviděl."
Složila jsem mu hlavu na rameno. Po chvíli deprese zmizela a já se opět začala chichotat. "Winslonovi jsem se líbila. Dokud jsem měla tu pálenku, tak se to dalo považovat za rande s duchem."
"Nerad ti to říkám, zlato, ale ty a Winston nemáte budoucnost."
"Říká kdo?" znovu jsem se rozesmála a všimla si, že stromy jsou nakloněné ke straně. To bylo docela divné. A taky se trochu točily.
"Já to říkám." I on se točil. Možná se točilo všechno kolem mě. Divný pocit.
"Jsem opilá, co?" Potřebovala jsem se ujistit, protože jsem nikdy v životě nebyla opilá.
Odfrkl si. "Pod obraz."
"Ani se mě nepokoušej kousnout," varovala jsem ho, když jsem si uvědomila, že jeho ústa jsou jen několik centimetrů od mého krku.
"S tím si nemusíš dělat starosti. To je jedna z věcí, na kterou v tuhle chvíli doopravdy nemyslím." V dohledu se objevil můj vůz. Bones mě odnesl ke dveřím spolujezdce a posadil do sedadla. Žuchla jsem sebou a najednou na mě padla únava. Jeho dveře sebou třískly a pak se motor probudil k životu. Začala jsem se kroutit ve snaze najít si pohodlnější pozici, ale v kabině nebylo dost místa.
"Tady," ozval se Bones po několika minutách a přitáhl si moji hlavu do klína.
"Prase!" zaječela jsem a vymrštila se zpátky tak rychle, až jsem se tváři bouchla o volant.
Jen se smál. "Nejsi snad pod obraz? Nemělo by ti to myslet tak rychle, abys Winstona dokázala označit za zvrhlého opilce. Jak to vidím já, tak hrnec hrnci káže. Mám nejčestnější úmysly, to tě můžu ujistit."
Střídavě jsem se dívala na jeho klín a na nepohodlné dveře náklaďáčku a zvažovala možnosti. Pak jsem se spustila zpátky, položila si hlavu na jeho stehno a zavřela oči. "Probuď mě, až dorazíme ke mně domů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama