Noční lovci - 5. kapitola

11. listopadu 2018 v 23:34 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
5. kapitola
Uběhlo pět týdnů. Vpadla jsem do jeskyně a přála si, aby mě Bones zmlátil do bezvědomí. Lepši než to, co mělo následovat. Čekala mě proměna, laskavost od upíra. Tentokrát na obvyklém balvanu neseděl. Možná pořád spal. Byla jsem tu o deset minut dřív. Dneska netrvalo tak dlouho povědět mé matce další z dlouhé řady lži o tom, kam jdu. Prvních několik týdnů jsem jí říkala, že jsem si našla práci jako servírka, ale protože jsem byla i dál bez peněz musela jsem přijít na něco lepšího. Nakonec jsem jí řekla, že jsem se přihlásila do cvičebního programu, který lidi připraví na armádní výcvik. Naštvala se, protože si myslela, že chci k armádě, ale ujistila jsem ji, že si tím chci jen rozšířit mimoškolní aktivity. Rozhodně šlo o mimoškolní aktivity, protože zabíjení upírů se zatím na žádné vysoké neučilo. "Bonesi?" křikla jsem a zašla hlouběji do jeskyně. Nade mnou zaševelil vzduch. Jednou nohou jsem se odrazila a druhou vykopla a poslala tak útočníka na bok. Pak jsem se sklonila, abych se vyhnula pěsti, co mi mířila na hlavu, a saltem vzad jsem zmizela z dosahu dalšího bleskově rychlého úderu. "Velmi dobře!" Potěšený hlas patřil mému nemrtvému trenérovi. Uvolnila jsem se. "Zase mě zkoušíš, Bonesi? Odkud ses tu vlastně vzal?" "Odtamtud," odpověděl a ukázal vzhůru. Podívala jsem se po směru jeho prstu a spatřila ve skále asi třicet metrů nad zemí výklenek. Jak se tam pro všechno na světě dostal? "Takhle," odpověděl na mou nevyslovenou otázku a odrazil se od země, jako by ho vytáhli na provázku. Zírala jsem s otevřenou pusou. Pět týdnů, a zatím jsem nic takového neviděla. "Páni, dobrý trik. Něco nového?" "Ne, zlato." odpověděl, zatímco se pomalu a elegantně snesl k zemi.


"Něco starého, starého jako já sám. To, že upír není přímo před tebou, neznamená, že není nad tebou." "Chápu," zamumlala jsem. Před pěti týdny bych se červenala jako blázen teď jsem při té narážce ani nemrkla. "A teď přejdeme do poslední fáze. Proměníme tě ve svůdkyni. To bude asi nejtěžší úkol." "Milé, díky." Došli jsme do improvizovaného obýváku, který by vlastně vypadal jako kterýkoli jiný obývací pokoj v jakémkoli domě, pokud byste si odmyslili vápencové zdi a stalagmity. Bones se napojil na vedení elektřiny a přesměroval ji přímo do jeskyně. Proto tu mohl mít lampy, počítač a naproti gauči a křeslům televizi. Měl tu také přímotop, kdyby ho už unavovala obvyklá teplota jeskyně, tedy něco kolem deseti stupňů nad nulou. Přidejte pár obrazů, pár okrasných polštářků a mohl to být ukázkový byt obdivovaný v magazínu Krásný domov. Bones popadl džínovou bundu a vedl mě zpět k ústí jeskyně. "Pojď, zajdeme do salonu. A myslím, že tam to bude nějakou dobu trvat." ¨
"To snad nemyslíš vážně!" Se směsí odporu a nedůvěry jsem se podívala na svůj odraz ve vysokém zrcadle, které Bones opřel o zeď. Díky pěti hodinám stráveným v salonu Hot Hair jsem už věděla naprosto přesně, co to znamená mytí a foukaná. Prošla jsem si voskováním, trháním obočí, stříháním, vyfoukáním, manikúrou, pedikúrou, maskou, drhnutím, natáčením, oblékáním a namalováním lehkými odstíny make-upu. Než se pro mě Bones vrátil, nechtěla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla, a teď, cestou zpátky do jeskyně, jsem s ním ani nechtěla mluvit. Až při pohledu do zrcadla na výsledek vší té práce jsem musela ticho přerušit. "V tomhle rozhodné nikam ven nepůjdu!" Zatímco mě mučili v salónu, Bones byl očividně nakupovat. Neptala jsem se, odkud na to vzal peníze, v hlavě se mi promítaly obrázky stařečků se zakrvácenými hrdly a bez peněženek. Přinesl boty, náušnice, push-upky, sukně a něco, o čem sice přísahal, že jsou šaty, mně to ale přišlo jako několik kousků rozpárané látky přišitých nahodile k sobě. Jedny z nich jsem na sobě měla právě teď, zářivě zelené, lemované stříbrnou nití, sahaly mi asi deset centimetrů nad kolena a výstřih vpředu byl na můj vkus až příliš hluboký. Díky těmto šatům, v kombinaci s novými koženými botami, natočenými vlasy a make-upem, jsem vypadala jako dvacetidolarová děvka. "Vypadáš parádně," zubil se. "Jen stěží se držím, abych z tebe to oblečení nestrhal." "Myslíš, že je to vtipný, co? Celý tohle… to je pro tebe jen jedna zatracená sranda!" Trhl sebou. "Tohle není vtip, ale hra. Vítěz bere vše. Musíš využít jakoukoli výhodu, co máš po ruce. Když si tě bude nemrtvý chlap prohlížet kvůli tomuhle.." stáhl mi látku šatů o kousek niž a zahleděl se do výstřihu než jsem ho stihla plácnout přes ruku, "pak ho ani nenapadne prohlížet si tě kvůli tomuhle." K břichu mi přitiskl něco tvrdého. Obtočila jsem kolem toho prsty a narovnala ramena. "Je to kůl, Bonesi, nebo jsi tak nadšený z těch šatů?" Zakřenil se na mě a v jeho úsměvu se skrývalo víc narážek, než na kolik by vydala hodina našeho obvyklého rozhovoru. "Tentokrát je to jen kůl. Ačkoli si tam ty ručky můžeš klidně nechat a pátrat, jak je libo. Uvidíme, co najdeš." "Doufám, že tohle je součást tréninku tvoji pikantnější mluvy, jinak možná vyzkouším, kam všude by se ti ten kůl vešel." "Víš, kotě, tohle by chlap při romantické chvilce jen těžko ocenil. Probuď se! A vypadáš skvěle, mimochodem. Ta podprsenka dělá s tvým výstřihem divy." "Úchyláku," odsekla jsem a odolala touze podívat se dolů, jak můj výstřih vypadá. Zkontroluju to později, až se nebude dívat. "Pohni, kotě. Dej si kůl do boty. Je tam na něj poutko." Ohnula jsem se a v každé botě nahmatala kožené poutko. Kůl tam dokonale padnul, byl akorát při ruce. Zajímalo mě, kam si v těchhle úzkých šatech schovám zbraň. "A do druhé taky," instruoval mě. Poslechla jsem a vypadala teď jako pro upíry vraždící děvka. "To poutko je skvělý nápad, Bonesi."
Ve chvíli, kdy jsem pochvalu vyřkla, zalitovala jsem. Neměla jsem ho chválit. Nebyli jsme přátelé, ale obchodní partneři. "Jednou nebo dvakrát jsem je sám využil. Hmmm, pořád to není ono, něco tomu chybí…" V malém kruhu mě obcházel, zkoumal každý kousek mého těla a já se ani nepohnula. Trochu mi to lezlo na nervy, pokud můžu říct. "Mám to!" vykřikl náhle a tleskl o sebe dlaněmi. "Dej si dolů prádlo" "Cože?" Myslel tím, co si myslím, že myslel? "Tvoje prádlo. Však víš - kalhotky, spodky, gaťky, spoďáry…" "Zbláznil ses?" přerušila jsem ho. "Tam jim to většinou zatrhnu! Co s tím má vůbec mé spodní prádlo společného? Nebudu ukazovat svoji… svůj rozkrok každému na potkání, a je mi jedno, co řekneš!" Natáhl ke mně ruce ve smířlivém gestu. "Podívej, nemusíš nikomu nic ukazovat. Věř mi, upír pozná, jestli jsi ten svůj dárek zabalila." Hlavou mi proběhla hrubá představa, jak to asi vypadá, ale potlačila jsem ji, než jsem stihla zas vybuchnout, a skočila do toho rovnýma nohama. "A jak to asi tak pozná? To bude zkoumat, jestli se mi pod látkou nerýsuje šev?" "Vůně, zlato," odpověděl okamžitě. A to stačilo. Ve tváři jsem musela být rudá jako uvařený rak. "Žádný upír na světě si tu vůni s ničím nesplete. Jako když se před ospalé kotě položí čerstvý voňavý polštářek. Našinec ten pach…" "Zmlkneš už?" Skoro jsem se studem udusila. "Udělala jsem si obrázek. Tak už s tím můžeš skončit, ano? Bože, ty - ty prostě… nemáš k ničemu úctu!" Držela jsem si hněv před sebou jako nárazník a podívala se mu znovu do očí. "Nevidím jediný důvod, proč bych to měla udělat. Navlíkls mě do těchhle šatů, co křičej vojeď mě, jsem zmalovaná, vyčesaný vlasy, a mám jim mozek zavařit žhavými slovíčky. Jestli ani tohle nestačí, aby mě vzali na výlet, pak myslím, že nepomůže nic." Stál tak nehybně, jak to dokáží jen upíři, naprosto bez hnutí. Děsilo mě, když to dělal, protože to jen dokazovalo, jak rozdílné naše druhy jsou. A já měla v sobě půlku toho jeho. Polovina krve v mých žilách byla jejich druhu. Ve tváři měl zamyšlený výraz - stejně tak bychom mohli diskutovat o počasí. V prohlubních a liniích jeho lícních kostí se odráželo světlo ze stropu. Stejně to byl nejsošnější muž, jakého jsem kdy viděla. "Je to takhle, zlato," odpověděl nakonec. "Vypadáš v nových šatech opravdu přitažlivě, ale co když bude chlapík na blondýny? Nebo brunety? Nebo bude na větší zadek? Tohle nejsou zelenáči, co je zajímá první dostupná tepna. Tohle jsou Mistři s vybranými chutěmi. Ano, budeme potřebovat něco, co je navnadí. Dívej se na to jako na… reklamu. Je to pro tebe tak těžké? Víš, díky vyvinutému čichu o tobě upíři vědí od první chvíle. Hele, já poznám, jestli máš měsíčky. A stejné je to s kalhotkama. Některé věci prostě…" "Stačí!" Pomalý nádech, pomalý výdech. Nedovol mu, aby tě psychicky zničil tím, že pozná, jestli máš, nebo nemáš menses. "Pochopila jsem. Dobře, udělám to, až půjdeme v pátek ven. Dřív ani náhodou. A o tom nehodlám diskutovat." "Jak si přeješ." Tohle sice znělo jako kapitulace, ale byla to lež. Vše šlo tak, jak si přál. Mně zbylo jen předstírat, že jsem vyhrála pár bitev. "A teď se vrhneme na ty nestydaté řečičky."
Seděli jsme naproti sobě u stolu. Bones mě i přes mé protesty držel za ruce. Vysvětlil to tím, že pokud bych sebou ve skutečné situaci opakovaně cukla nebo trhla, mohla by to být osudná chyba. Tečka. A také mi výrazy tváře i gesta rukou hlídal jeho detektor lži. Každé začervenání nebo ucuknutí mě bude stát patnáct kilometrů běhu lesem, kde mě on bude lovit. A já rozhodně o běh s ďáblem zájem neměla. "Vypadáš úchvatně, zlato. A jediné, co by tvá ústa dokázalo zkrášlit ještě víc, by byl můj pták mezi tvými rty. Vsadím se, že díky tobě by mi srdce zase začalo bít. Nejradši bych tě ohnul o gauč jen proto, abych tě slyšel nahlas křičet. Vsadím se, že to máš ráda drsný. Líbilo by se ti, kdybych ho do tebe vrazil tak tvrdě, až bys neměla ani sílu prosit…" "Pane jo, někdo si tu hodně dlouho neužil," ušklíbla jsem se, hrdá sama na sebe, že jsem ještě neutekla.
Nešlo jen o jeho slova nebo o malé kroužky, které mi prstem vykresloval do dlaně. Oči mu ztmavly a sálalo z nich teplo jako z plamenů krbu. Upřeně se mi díval do očí a tím v sobě každé jeho slovo neslo mnohem víc imunity. Ten pohled byl plný příslibů i hrozby. Pomaličku si přejel jazykem přes dolní ret a mě jen napadlo, jestli si v mysli představoval vše, co svými slovy právě popsal. Stálo mě to veškerou pevnou vůli, abych jeho pohled dokázala opětovat. "Vezmu si tvá ňadra do úst, budu ti sát bradavky tak dlouho, dokud nestravnou. A to ony udělají, zlato. Čím víc je budu sát, tím tmavší budou. Dovol mi prozradit ti o upírech jedno malé tajemství - dokážeme krev přesměrovat na jakékoli místo v našem těle a na tak dlouho, jak chceme. Nemůžu se dočkat, až zjistím, jak chutnáš, a ty mě budeš prosit, abych nepřestával, dokud tě naprosto neunavím a pokožka tě nebude pálit jako oheň. Ochutnám na jazyku vlhkost tvého těla. A pak si vezmu tvoji krev." "Uch?" Poslední dvě věty mě probraly, ale hned nato mi před očima vyskočil obraz Bonese, jak se mnou dělá přesně to, co právě popsal. Okamžitě se mi po tváři rozlila horkost. V rozpacích jsem mu vytrhla ruce a vstala tak prudce, až jsem převrátila židli. A on se rozesmál. "Ale kotě, vždyť sis vedla tak dobře! Asi se už nemůžeš dočkat pěkného výletu do lesů. Je na to skvělá noc, ve vzduchu cítím bouři. A ty ses divila, proč jsem si o tobě myslel, že jsi nevinná. Už jsem potkal jeptišky, co měly s muži víc zkušeností než ty. Kdybych věděl, že tě odrovná pár slovíček, vsadil bych se s tebou o svůj život." "Nemáš žádný život, jsi mrtvý." Snažila jsem se vzpamatovat. Bylo mi jasné, že na jeho popis všeho, co by se mnou udělal - ne že bych mu to dovolila, samozřejmě! - jen tak nezapomenu. Potřásla jsem hlavou a snažila se zbavit všech představ, které jsem viděla před očima. "To záleží na úhlu pohledu. Po pravdě, kdybys vzala v úvahu smysly a reflexy, jsem stejné živý jako jakýkoli člověk, s pár upgrady navíc."
"Upgrady? Nejsi počítač. Jsi zabiják." Zhoupl se vzad na dvou nohách židle a pak se na nich pomalu kolébal. Měl na sobě tmavě šedý pulovr, který mu těsně obepínal ramena a dával vyniknout klíčním kostem. Nechyběly ani jeho už neodmyslitelné černé kalhoty. Napadlo mě, jestli má alespoň jedny jiné barvy. Tmavé oblečení kontrastovalo se světlými vlasy a bledou pokožkou, která tím jen víc žhnula. Věděla jsem, že to není náhoda. Bones nikdy nedělal nic bez jasného záměru. Měl výrazné lícní kosti a výstavní tělo. Byl neuvěřitelně pohledný. A nebezpečný, jakkoli jsem se ho někdy během té doby, co jsme spolu strávili, částečně přestala bát. "Ty jsi taky zabiják, zlato, na to nezapomeň. Víš, vrhat kamenem smí jen ten, kdo je bez viny, a podobný kecy. Přede mnou se, kotě, nemusíš stydět. Copak tě bývalý amant taky nelíbal kdekoli na tom tvém krásném těle? Neříkej mi, že tomu chlapovi předehra nic neříká." "Ne, pokud za předehru nepovažuješ stáhnutí kalhot." Zatracený Bones. A Danny Milton ať táhne do pekla spolu s ním. Možná jednou přijde den, kdy mě při pomyšlení na něj nebodne u srdce. "Mohli bychom o tom přestat mluvit? Těžko mě to dostane do správné nálady." Přes tvář mu přejel chladný stín, ale hlas měl stále jako předtím. "Kašli na něj, drahoušku. Jestli ho někdy potkám, roztrhnu ho kvůli tobě vejpůl. Ne, už se o něm nebudeme bavit. Můžeme se vrátit ke stolu? Nebo potřebuješ ještě pár minut pauzu?" Zase měl v hlase škádlivě jízlivý tón. "Jsem v pohodě. Jen jsem nebyla předtím připravená." Posadila jsem se zpátky ke stolu a vložila ruce do jeho připravených dlaní. "Do toho. A nešetři mě." V očích mu zaplál oheň a na rtech se mu okamžitě objevil líný, svůdný úsměv. "To ani nemám v plánu. A teď ti povím, co přesně bych s tebou nejradši udělal…" Dvě hodiny na to jsem měla z uší dva spálené hranolky a dlužila jsem mu (několik) kiláků. Bones měl dobrou náladu. A proč by ne? Právě mě slovně ošukal do bezvědomí. Jedovatě jsem se ho zeptala, jestli by si nechtěl dát po takovém výkonu cigaretu, a on mi se smíchem sdělil, že s kouřením přestal. Prý to není dobré pro jeho zdraví. Bože, ten chlap se baví vlastními vtipy. V jednom z polozavřených výklenků jeskyně jsem se převlékla ze šatů, v nichž jsem vypadala jako šlapka, do tepláků. Bones si vždycky svoje sázky vybíral a bylo mu jedno, že venku právě zuří bouře. Mučivému běhu skrze lesy se rozhodně nevyhnu. Sepnula jsem si vlasy do drdolu, aby mě v dešti nešlehaly do tváří, a obešla vysoký kámen, abych zjistila, že už na mě čeká. Prohlédl si mě od hlavy k patě a na rtech se mu opět usadil obvyklý domýšlivý úsměv. "Tohle je to kotě, které znám a mám rád. Jako bys byla pryč hrozně dlouho, vypadáš úplně jinak. Připravená na výlet?" "Ať už je to za námi. Je skoro devět a já se taky chci dostat domů. Toužím ze sebe tenhle večer smýt" "Nu, zlato…"došli jsme k ústí jeskyně, odkud nebylo přes clonu deště ani pořádně vidět, "snad tě to potěší. Sprcha už na tebe čeká." Běh byl brutální, což se dalo čekat. Dokonce měl nervy na to, aby se mi celou dobu smál. Když jsem zapadla do pick-upu, byla jsem totálně zmáčená a vyčerpaná. Tyhle výlety do jeskyně mi každý den zabraly hodinu cesty tam a hodinu zpátky a auto jelo na naftu. Bones mi musí proplatit pár nádrží, protože rozhodně nehodlám utratit peníze na studium za naftu. Když jsem přijela domů, uvnitř se už nesvítilo a z deště zbylo jen drobné mrholení. Zula jsem si boty a zamířila rovnou do koupelny. Jak za mnou zaklaply dveře, svlékla jsem se a napustila si vanu. Ponořila jsem se do horké vody a zavřela oči. Po běhu mě všechno bolelo. Dovolila jsem si několik slastných chvilek odpočinku. Na rtech se mi z páry usadily kapičky vody. Setřela jsem je prstem a trochu se lekla, když se mi břicho bezděčně napjalo. Zkusila jsem to znovu. Ještě nikdy jsem to neudělala, ale teď jsem si představila, že mé prsty patří někomu jinému. Na pažích se mi objevila husí kůže, a což mě překvapilo asi nejvíc, ztvrdly mi bradavky. Přejela jsem si prsty po ňadrech a z toho slastného pocitu si povzdechla. Jako by mě na nejintimnějších místech těla voda hýčkala. Pomalu jsem táhla prsty po vnějších stranách stehen a poddala se příjemným pocitům, které to ve mně vyvolalo. Pak jsem rukou vklouzla mezi stehna, na moment jsem se zarazila a potom šla níž. Slabě jsem zasténala. Zavřela jsem oči, na rtech mě laskal vlastní teplý dech a já prstem pohybovala rychleji, ještě trochu rychleji… … až se kolem mě sevře tvoje sladká jeskyňka, vtáhne mě hloub a ještě hlouběji do tvého krásného těla… V mysli mi zazněla Bonesova slova a já rukou rychle ucukla, jako bych se spálila. "A sakra!" Vyskočila jsem z vany, na mokrých dlaždičkách uklouzla a tvrdě dopadla na podlahu. "Do hajzlu!" vykřikla jsem. Skvělý, z tohohle bude modřina. Velká jako moje vlastni pitomost. "Catherine, co se stalo?" Před dveřmi koupelny stála matka. Musel ji probudit buď můj pád, nebo výkřik. "Ale nic, mami, jen jsem uklouzla. Jsem v pořádku." Osušila jsem se ručníkem a tiše si pro sebe nadávala. "Ty pitomá, pitomá kozo, myslet na upíra. Co se to s tebou děje? Co se to s tebou krucinál děje?" "S kým to mluvíš?" Moje matka očividně pořád postávala za dveřmi. "S nikým." Aspoň s nikým trochu rozumným, to je jisté. "Jdi zase spát." Převlékla jsem se do pyžama a odnesla špinavé věci do prádelny. Dala jsem je do pračky a připomněla si, že je musím ráno pověsit. Pak jsem si šla lehnout do ložnice, kde jsme spávaly společně s matkou. Ta právě seděla na posteli a nespala. To bylo trochu zvláštní. V devět večer už obvykle dávno spí. "Catherine, musíme si promluvit." Nemohla si vybrat horší dobu, ale potlačila jsem zívnutí a zeptala se ji, o čem chce hovořit. "O tvé budoucnosti. Vilm, že jsi na dva roky odložila studium na vysoké, abys mohla pomáhat, když dostal děda Joe infarkt. A taky vím, žes celé dva roky šetřila, abys mohla z místní vysoké přestoupit na Ohijskou státní univerzitu. Ale brzy se odstěhuješ a budeš žit po svém. A já se o tebe bojím." "Mami, nemusíš se bát, budu opatrná…" "Nesmíš zapomenout, že se v tobě skrývá monstrum," přerušila mě. Pevně jsem stiskla čelisti. Bože, na tohle si dokázala vybrat skvělý čas! Skrývá se v tobě monstrum Catherine. Takhle od mých šestnácti začínala pokaždé, když si chtěla promluvit o tom, co jsem. "Bála jsem se o tebe od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná," pokračovala. Bylo zhasnuto, ale já přesto zřetelně viděla, jak napjatou Každý den jsem sledovala, jak v tobě rostou a sílí nepřirozené schopnosti. Brzy ty odjedeš a já tam s tebou nebudu, abych té chránila. Bude jen na tobě, aby se z tebe nestala zrůda, jakou byl ten, kdo tě zplodil. Nesmíš to dovolit. Dokonči školu, získej titul. Odstěhuj se z města, najdi si pár přátel, to ti pomůže. Jen buď opatrná. Nesmíš zapomenout, že nejsi jako ostatní. Oni v sobě nemají zlo, které se je pokouší ovládnout. Ty ano." Poprvé v životě jsem se s ní chtěla začít hádat. Chtěla jsem jí říct, že ve mně možná není žádné zlo. Že otec mohl být špatný člověk, ještě než se z něj stal upír, a všechny moje schopnosti ze mě dělají jen trochu jiného člověka, ale ne poloviční zlo. Přesto jsem slova spolkla. Nemohla jsem si nevšimnout, že se náš vztah od chvíle, kdy jsem se poprvé vydala na lov upírů, dramaticky změnil. Milovala mě, to jsem věděla, ale odmala jsem měla pocit, jako by mě její malá část nenáviděla kvůli okolnostem mého početí i všemu, co kvůli tomu musela přetrpět. Nakonec jsem řekla jen: "Nezapomenu na to, mami. Nezapomenu, to ti přísahám." Napětí v její tváři povolilo. Bylo vidět, jak je ráda, že se s ni nepřu, neměla jsem zapotřebí ji rozrušit. Přede mnou stála žena, která vychovala dítě muže, jenž ji znásilnil, na maloměstě, kde ji místní opovrhovali jen proto, že se jí narodilo dítě mimo manželství. O hrůzách stojících za jejím těhotenstvím nikdo z nich nevěděl. A jakkoli těžké pro mě bylo s tím žít, nikdy jsem nebyla normální dítě. Nemám právo poučovat ji, co je dobro a co zlo.
"Po pravdě," pokračovala jsem, "v pátek vyrazím na lov znovu. Nejspíš se vrátím domů pozdě. Mám - mám pocit, že zas jednoho z nich najdu." Jo, vždycky jsem někoho našla. Usmála se. "Děláš správnou věc, dítě moje." Přikývla jsem a spolkla pocit viny. Pokud by se dozvěděla o Bonesovi, nikdy by mi neodpustila. Nepochopila by, že jsem uzavřela pakt s upírem, ať už by důvod byl jakýkoli. "Já vím." Lehla si do postele. Já si lehla do své a snažila se usnout. Ale strach z toho, jak se změnil můj pohled na věc, a myšlenky na toho, kdo je za to zodpovědný, mi nedovolily usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama