Noční lovci - 7. kapitola

12. listopadu 2018 v 19:26 | fitymi |  Noční lovci - Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)
7. kapitola
Bones se dokázal zbavit těla rychleji než já. Během několika minut nacpal Sergia do plastového pytle a pak do kufru auta a celou dobu si potichu hvízdal. Já zatím seděla na zemi, opírala se zády o auto a tiskla si na zápěstí bandáž. Bones konečně zavřel kufr s mrtvolou a přidřepl ke mně. "Podívám se ti na to," řekl a vztáhl ke mně ruku. "Je to dobré." V hlase se mi odrazily bolest a napětí. Bones mě ignoroval, odtáhl mi prsty z rány a zvedl provizorní bandáž. "Je to ošklivé, odtrhl ti maso kolem žíly. Budeš na to potřebovat krev." Z kapsy vytáhl vystřelovací nůž a špičku si přitiskl k dlani. "Nedělej to. Řekla jsem, že je to dobré." Jen se na mě podrážděně podíval a přejel si ostřím přes dlaň. Okamžitě se vyhrnula krev a on mi ránu přitiskl na předloktí. ,,nebuď hloupá. Kolik si vzal?" V zápěstí mi začalo mravenčit, jak se jeho krev mísila s mou. Kouzlo uzdravování, a navíc přímo před očima. Bylo to zvláštním způsobem intimní. Asi jako tehdy, když jsem mu olízla krev z prstů. "Tak čtyřikrát si pořádně přihnul. Vrazila jsem mu kůl do krku tak rychle, jak jsem mohla, abych ho ze sebe dostala. Kde jsi vlastně byl? Neslyšela jsem za námi žádné auto." "To jsem taky měl v plánu. Jel jsem na mašině a tak

daleko, aby si Sergio neuvědomil, že ho někdo sleduje. Nechal jsem motorku asi kilometr a půl odtud." Bones kývl bradou k blízkým stromům. "Ten kus jsem doběhl lesem, abych nenadělal moc hluku." Hlavy jsme měli od sebe jen pár centimetrů a tiskli jsme se k sobě koleny. Nebylo mi to příjemné, chtěla jsem se odsunout, ale neměla jsem kam uhnout. "Auto bude asi na odpis, dveře jsou napadrť." To byly. Sergio je doslova rozmačkal. Demoliční koule by nemohla odvést lepší práci.
"Proč ti šel po zápěstí, když jsme byli oba na zadních sedadlech? Neměl se ti jak dostat ke krku?" "Ne." V duchu jsem Sergia proklela. "Když seděl za volantem, byl celý žhavý a snažil se mě dostat do nálady. Asi kvůli tvému nápadu žádné kalhotky. Nechtěla jsem mu nic dovolit, tak jsem se zapřela a vzala ho do ruky, aby nepojal podezření. Jsem hloupá, že mě nenapadlo myslet na zápěstí. Jakýkoli jiný upír by mi šel po krku." "Jo, včetně mě, co? Auto sjelo ke krajnici dost rychle, myslel jsem si, že jste na sebe vlezli už uvnitř. Proč tedy tak rychle zastavil?" "Vyzvala jsem ho, abychom na to šli hned." Sice jsem to řekla lehkovážným tónem, ale ta slova mě zabolela. No, rozhodně na to chtěl jít rovnou. Hlavou mi probleskla myšlenka. "Je v tom kufru v pohodě?" Bones se uchechtl. "Chceš mu dělat společnost?" Se zlým úsměvem jsem mu odsekla. "Ne, ale je skutečně po něm? Vždycky jim uříznu hlavu, abych měla jistotu." "Kritizuješ moji práci? Jo, je po něm. Teď odtud hlavně musíme zmizet, než kolem pojede někdo příliš zvědavý a zeptá se, jestli nepotřebujeme pomoct." Pustil mi zápěstí a podíval se na ránu. Maso se uzavřelo, jako by ho někdo sešil drobnými stehy. Na jeho ruce nebyla ani známka po říznutí. "Už to máš dobré. Teď odtud potřebujeme dostat auto." Vstala jsem a prohlédla si pomačkaný vůz. Nejen že dveře visely na několika posledních kouscích kovu, ale uvnitř i na kapotě byla spousta krve z mého zápěstí a Sergiova krku. "Jak mám tohle řídit? Tohle vidět jakýkoli polda, tak mě okamžitě zastaví!" Zakřenil se tím svým rozverným úsměvem. "O to se starat nemusíš. Už to mám vymyšlené." Pak z kapsy bundy vytáhl mobilní telefon. "To jsem já, máme hotovo. Vypadá to, že nakonec přece jen budu potřebovat vyzvednout, kamaráde. Bude se ti to líbit, je to benz. A bude potřebovat vyspravit dveře. Jsme na Planter's Road, jižně od klubu. Šlápni na to, ano?" Bez rozloučení zavěsil a pak se otočil zpátky ke mně.
"Uklidni se, kotě. Odvoz tu bude za chvilku. Neboj, je kousek odtud. Volal jsem mu, že bych pro něj měl možná dneska večer prácičku. Ačkoli on si nejspíš myslel, že mu zavolám o něco později." Odmlčel se a vědoucně se na mě podíval. "Odešla jsi s ním vážně rychle. Musela ses mu opravdu líbit." "Jo, jsem z toho nadšená. Strašně mi to lichotí. Vážně, Bonesi, i kdybys to auto nechal odtáhnout, je celé od krve. A tys mě neposlouchal, když jsem říkala, abychom s sebou vzali prostředky na úklid. Něco by se dalo aspoň setřít." Přistoupil ke mně a uchopil mě za paži, aby si ji opět prohlédl. Teď už mi na pokožce zbyla jen tenká červená linie, ale poté co se přesvědčil, že jsem v pořádku, mě nechtěl pustit. Sice jsem se jeho pohledu vyhýbala, ale stejně jsem na sobě cítila jeho tíži. "Věř mi, zlato. Vím, že mi nevěříš, ale měla bys. Mimochodem, udělalas dneska obrovský kus práce. Ten kůl měl v zádech zaražený jen několik centimetrů od srdce. Zpomalilo ho to stejné jako kůl v krku. Dostala bys ho, i kdybych tu nebyl. Jsi silná, kotě. Měla bys být ráda." "Ráda? To není slovo, kterým bych to vyjádřila. Úleva? To bylo lepší. Ulevilo se mi, že jsem stále naživu a na světě je méně o jednoho vraha, který by to zkoušel na naivní děvčata. Ale ráda? V tomhle smyslu bych to slovo nepoužila. Ráda bych byla, kdybych měla dva normální rodiče a bandu kamarádů a jediná věc, kterou bych v životě zabíjela, by byl čas. Nebo kdybych jednou přišla do klubu pouze proto, abych si zatančila a bavila se, místo aby můj večer skončil tím, že probodnu kůlem někoho, kdo se mě pokusil zabít. To znamená být rád. Tohle je jen… přežívání dokud nepřijde další noc." Odtáhla jsem ruku a poodstoupila o pár kroků, aby mezi námi zůstala mezera. Po mých slovech mnou proběhl podivný smutek, protože nic z toho, co jsem řekla, nebudu nikdy mít. Občas je dost děsivé cítit se staře ve dvaadvaceti. "Kecy." Jediné slovo prolomilo ticho mezi námi. "Prosím?" Jako upír, naprosto bez emocí. "Jsou to kecy. Musíš brát věci, jak jsou - jako kdokoli jiný na tomhle zatraceném světě! Máš schopnosti, pro které by ostatní
vraždili, a nezáleží na tom, že jimi sama opovrhuješ. Máš matku, která tě miluje, a dům, jemuž můžeš říkat domov. Kašli na sousedy, kteří si nevidí na špičku nosu jen proto, že nemáš otce. Svět je obrovský a hraješ v něm důležitou roli. Myslíš, že si všichni ostatní na světě prozpěvují, jak úžasný život mají? Myslíš, že každý má tu moc, aby si zvolil vlastní osud? Promiň, zlato, ale takhle to nefunguje. Drž si při sobě ty, které máš ráda, a bojuj v bitvách, které můžeš vyhrát. Protože takhle svět funguje, kotě." "Co ty o tom víš?" Hořkost jeho slov mi dodala odvahu a otázka ze mě jednoduše vypadla. K mému překvapení zaklonil hlavu, rozesmál se tak, až se mu třásla ramena, a pak ke mně přistoupil, popadl mě za ramena a sklonil se tak blízko, že se mě téměř dotýkal. "Ty nemáš - ani - nejmenší - tušeni - čím jsem si prošel, takže - mi neříkej - že - nic - nevím." V jeho hlase zněla tichá hrozba, když odříkával každé slovo zvlášť. Srdce se mi rozbušilo a já věděla, že to slyší. Uvolnil stisk, takže se mi už jeho prsty nezařezávaly do pokožky, ale nepustil mě. Bože, byl tak blízko… tak blízko. Bezděčně jsem si olízla rty a on ten pohyb sledoval. Vzduch mezi námi zajiskřil, otázkou bylo, zda jeho přirozenou upírskou energií… nebo něčím jiným. Pomalu si jazykem olízl spodní ret. Bylo úchvatné sledovat ho. Za námi zatroubilo auto a já povyskočila. Srdce mi vyskočilo až do krku, když před námi přibrzdil a poté zaslavil kamion. V tiché noci jsem ze zvuku brzdících náprav téměř ohluchla. "Bonesi…!" Byla jsem vyděšená a chtěla ho varovat, ale on už si to vykročil vstříc kamionu a hlasitě zdravil řidiče. "Tede, ty zatracený zmetku, skvělé, žes to stihl tak rychle!" Možná se mi to jen zdálo, ale v tu chvíli mi přišlo, že se chová trochu jako pokrytec. Co se mě týče, chtěla jsem Teda pevně obejmout a poděkoval mu, že nás vyrušil v příhodnou chvíli. Z kabiny slezl vysoký hubený muž, zakřenil se a pozdrav oplatil. "Uteče mi kvůli tobě seriál, kámo. Doufám, že jsem tebe a tohle děvče při něčem nevyrušil. Docela jste se k sobě měli." "Ne!" okamžitě jsem jeho slova popřela. "Nic se tu nedělo!"
Ted se rozesmál a přešel ke zničenému autu, strčil dovnitř hlavu a z pachu krve svraštil nos. "Jistě… to jsem viděl." Bones v tiché výzvě zvedl obočí a já se odvrátila. Pak poplácal kamaráda po rameni. "Tede, starý brachu, auto je tvoje. Jen něco potřebuju vyndat z kufru a máme hotovo. Odvez nás na místo určení, vyřídím to během cesty." "Máš to mít, kámo. Bude se ti to vzadu líbit. Má to klimatizaci. Je tam pár krabic, na které si můžete sednout, nebo můžeš řídit. Pojď. Uložíme tohle děťátko do postýlky." Ted otevřel zadní dveře kamionu. Uvnitř byly připravené kotevní popruhy na zajištění auta. Obdivem jsem zavrtěla hlavou. Bones vážně myslel na všechno. Když Ted vytáhl kovovou rampu, Bones usedl do mercedesu a najel přímo na kolejnice. Po několika úpravách nájezdu jsme byli hotovi, auto stálo pevně na místě. Pak Bones odběhl pro motorku. Vrátil se za pár minut, zajel s ní do kamionu a zaparkoval ji u stěny návěsu. Když skončil, usmál se na mě. "Pojď, kotě, taxi čeká." "My pojedeme vzadu?" Upřímně, představa, že s nim zůstanu sama v uzavřeném prostoru, mě děsila, a ne kvůli mým žilám. "Ano, pojedeme. Starý dobrý Ted nechce riskovat, že by ho se mnou viděli. Cení si vlastního zdraví. Drží naše přátelství v tajnosti. Chytrý chlap." "Chytrý," zamumlala jsem a opřela se o stěnu návěsu. Ted s třísknutím zabouchl dveře a pak zacvakl zámek. "To mu závidím."
Nechtěla jsem se posadit na zadní sedačky, které byly celé od krve, a jen několik milimetrů za nimi, leželo tělo. Místo toho jsem si sedla tak daleko od Bonese, jak návěs dovoloval. Vpředu hned za kabinou leželo několik krabic plných kdovíčeho a na jedné z nich jsem se schoulila do klubíčka. Bones se také posadil na jednu z krabic a usmíval se, jako by byl sám se sebou spokojený. "Vím, že tebe to moc zajímat nemusí, ale je tu dost kyslíku?"
"Vzduchu je tu až až. Pokud se nezadýcháš." Při odpovědi nadzvedl obočí a jeho oči jasně a zřetelně prozrazovaly, že si je vědomý napětí, které se mezi námi objevilo těsně před tím, než přijel Ted. "No tak to jsem v bezpečí. V naprostém bezpečí." Ať táhne do pekel, když už se na mě musí tak vědoucně usmívat. Co bych udělala, kdyby tu hranici námi prolomil? Kdyby překlenul poslední centimetr mezi našimi rty? Vrazila bych mu facku? Nebo… "Do prdele." Sakra, tohle bylo asi nahlas. "Co se děje?" Na ústech mu stále hrál úsměv, ale oči měl vážné. Srdce se mi opět rozbušilo o něco rychleji. Jako by se kolem nás vzduch sevřel a já zoufale zatoužila po něčem, co napětí prolomí. "Kdo je ten Hennessey, o kterém jsi mluvil?" Ted' se zatvářil ostražitě. "Někdo velmi nebezpečný." "Jo, to mi došlo. Sergio byl jen ze zmínky o něm vyděšený, takže si nemyslím, že je Hennessey skautík odvedle. Chápu to tak, že je to náš další cíl?" Bones se na chvíli zamyslel, bylo jasné, že dává dohromady správná slova. "Je to někdo, po kom jdu, to ano, ale půjdu po něm sám." Vlasy na zátylku se mi zježily. "Proč? Myslíš si snad, že to nezvládnu. Nebo mi pořád nevěříš, že dokážu uchovat tajemství? Myslela jsem, že to jsme si už vyjasnili!" "Myslím, že jsou jisté věci, u kterých uděláš lépe, když se do nich nebudeš plést," odpověděl vyhýbavě. Změnila jsem taktiku. Aspoň nám tohle téma pomohlo překlenout předchozí chvíle. "Řekls něco, jako že Sergio byl Hennesseyho nejlepší zákazník. Cos tím myslel? Co Hennessey udělal tomu, kdo tě najal? Víš to, nebo jsi jen přijal nabídku, aniž by ses zeptal na detaily?" Bones hlasitě vydechl. "Takové otázky způsobují, proč ti o tom nechci nic říct. Musí ti stačit, že existuje důvod, proč není pro mladé ženy v Ohiu bezpečno. To proto nechci, abys lovila upíry beze mě. Hennessey je mnohem víc než jen chlápek, který vysaje, koho chce, protože ví, že mu to projde. A víc se mě už neptej."
"Mohl bys mi aspoň říct, jak dlouho po něm jdeš? To snad není takové tajemství." Na můj ostrý tón se jen zamračil. Na to jsem mu kašlala. Radši se s ním budu hádat než… něco jiného. "Asi jedenáct let." Skoro jsem spadla z bedýnky. "Můj bože! Ten musí mít na cenovce vážně hezkou sumičku. No tak, co udělal? Asi naštval někoho hodně bohatého, co?" Bones po mně hodil pohledem, který jsem nedokázala rozšifrovat. "Ne za vším jsou peníze." Podle tónu hlasu mi bylo jasné, že víc z něj nedostanu. Dobře. Pokud chce hrát takhle, prostě to zkusím později. "Jak ses stal upírem?" zeptala jsem se a otázkou překvapila sama sebe. Povytáhl obočí. "Chceš udělat interview s upírem, zlato? V tom filmu to s tím novinářem moc dobře nedopadlo." Když jsem mumlala odpověď: "Nikdy jsem ho neviděla. Matka si myslela, že je na mě až moc násilný," došla mi ironie mých slov a rozesmála jsem se. Bones se také zasmál a vrhl významný pohled na auto. "To vidím. Pak je jen dobře, žes ho neviděla. Nebesa vědí, co by se pak stalo." Smích odezněl a mě napadlo, že bych vážně chtěla slyšet jeho odpověď, takže jsem se na něj upřeně dívala tak dlouho, dokud si nevzdechl. "Dobře, řeknu ti to, ale pak i ty mně odpovíš na otázku. Stejně musíme nějak zabít ještě hodinu." "Takže něco za něco, doktore Lectere?" ušklíbla jsem se. "Dobře, ale nevidím důvod. Stejně o mně všechno víš." Jeho pohled mě pálil, když tiše zašeptal: "Všechno ne." Off, ten divný pocit byl zpátky. Hrdlo mi náhle vyschlo a zavrtěla jsem se na bedně, jak jsem se snažila být ještě menší. "Kdy se to stalo? Kdy tě proměnili?" Prosím, mluv. A nedívej se na mě takhle.
"Tak se na to podívejme. Psal se rok 1790 a já byl v té době v Austrálii. Prokázal jsem jednomu muži laskavost a on si myslel, že pro mě bude dostatečnou odměnou, když mě promění v upíra." "Co?" To mě šokovalo. "Jsi Australan? Myslela jsem, že jsi z Anglie." Usmál se, ale spíš pobaveně. "Jsem tak trochu obojí. Narodil jsem se v Anglii. Strávil jsem tam dětství, ale proměněn jsem byl v Austrálii. Díky tomu jsem částečně i Australan." Tohle mě zaujalo a já naprosto zapomněla na předchozí zděšení. "Musíš mi o tom říct víc." Opřel se o stěnu návěsu a natáhl nohy před sebe. "Bylo mi dvacet čtyři. Stalo se to měsíc po mých narozeninách." "Můj bože, jsme skoro stejně staří!" Ve chvíli, kdy jsem je vyřkla, došla mi absurdita mých slov. Odfrkl si. "Jistě. Plus minus dvě stě sedmnáct let." "Ehm, víš, jak jsem to myslela. Vypadáš starší než na dvacet čtyři." "I tak díky." Při pohledu na mě se rozesmál, ale pak se nade mnou slitoval. "Doba byla jiná. Lidé stárli mnohem rychleji. Lidi si dneska neuvědomují, jak dobře se mají." "Pověz mi o tom víc." Zaváhal, tak jsem dodala: "Prosím." Bones se ke mně s vážnou tváří naklonil. "Není to hezký příběh, kotě. Není to romance jako z knih nebo filmů. Pamatuješ si, jak jsi mi vyprávěla, že jsi před lety zmlátila ty kluky, protože o tvé matce tvrdili, že je děvka? No, moje matka byla děvka. Jmenovala se Penelope a bylo jí patnáct, když jsem se narodil. Měl jsem štěstí, že se s majitelkou toho domu přátelily, jinak bych nesměl zůstat. Pokud se děvkám narodily děti, v bordelech směly zůstat jen holčičky, důvod je snad jasný. Když jsem byl malý, neviděl jsem na tom, kde jsem bydlel, nic zvláštního. Všechny ženy mě zbožňovaly, a jakmile jsem povyrostl, měl jsem na starosti domácí práce. Madam, jmenovala se Lucille, mi o několik let později nabídla, jestli bych chtěl převzít rodinný podnik. Měli pár návštěvníků, kterým jsem se zalíbil. Ale v době, kdy mi přednesla tu nabídku, věděl jsem o tom už dost na to, aby mi bylo jasné, že se tomu věnovat nechci. Tehdy bylo v Londýně obrovské množství žebráků. A taky zlodějů. Takže abych si vydělal na živobytí, začal jsem krást. Když mi bylo sedmnáct, matka zemřela na syfilis. Bylo jí třicet tři." Při jeho slovech jsem zbledla, ale chtěla jsem slyšet i zbytek příběhu. "Pokračuj." "Dva týdny nato mi Lucille řekla, že musím odejit. Neměli ze mě tolik užitku, abych si u nich dál zasloužil žit. Nešlo o to, že by se ke mně zachovala krutě, byla jen praktická. Můj pokoj si mohla vzít jiná holka a vydělala by domu třikrát tolik peněz. Znovu mi nabídla, že můžu buď odejít a žít na ulici, nebo zůstal a obsluhovat zákazníky. A přidala velmi štědrou nabídku. Znala se s několika vysoce postavenými ženami, kterým mě popsala, a je to zaujalo. Rozhodl jsem se, že se radši budu prodávat ženám než mužům. A tak se stalo. Zaučovaly mě dívky v domě a ukázalo se, že tyhle věci mi jdou. Lucille mi vysokými požadavky na moje zákaznice dodala punc luxusu a za chvíli jsem měl několik pravidelných klientek s modrou krví. Jedna z nich zemřela, když se mi snažila zachránit život. S kapesní zlodějinou jsem ale nepřestal. Jednoho nešťastného dne jsem vytáhl nějakému snobovi portmonku přímo před strážníkem. Další, co vím, je, že jsem v řetězech a stojím před jedním z nejkrutějších londýnských soudců, který se vyžíval, když mohl někoho poslat na šibenici. Moje zákaznice se doslechla, v jaké nepříjemné situaci jsem se ocitl, a slitovala se nade mnou. Vzala si soudce do postele a pak ho přesvědčila, že poslat mě do trestanecké kolonie bude dostatečným trestem. Tři týdny nato jsem se šedesáti dvěma dalšími zločinci odplul do Jižního Walesu." Zavřel oči a pak si zamyšleně prohrábl vlasy. "O cestě tam ti nepovím radši nic kromě toho, že větší utrpení by nikdo neměl prožít. Když jsme dorazili do kolonie, byli jsme všichni doslova na pokraji smrti. Spřátelil jsem se tam se třemi muži - Timothym, Charlesem a lanem. Po několika měsících zosnoval lan útěk. Pak, o téměř rok později, se vrátil." "Proč by se vracel?" podivila jsem se. "Vždyť by ho potrestali za útěk." Bones přikývl. "To by nejspíš udělali, ale lan se jich už nebál. Právě jsme poráželi dobytek na sušené maso a kůži, když nás
přepadli domorodci. Zabili všechny strážné i vězně kromě Timothyho, Charlese a mě. A mezi nimi se objevil lan. Jenže jiný. Uhodneš, co se změnilo. Byl z něj upír a následující noc mě proměnil. Charlese a Timothyho proměnili dva jiní upíři. Všichni tři jsme se jimi stali, ale jen jeden si to přál. Timothy chtěl to, co lan nabízel, ale já a Charles ne. Ian nás i přesto přeměnil, protože si myslel, že mu za to poděkujeme později. Zůstali jsme s domorodci ještě několik let a slibovali si, že se jednoho dne vrátíme do Anglie. Trvalo to dlouhých dvacet let." Zarazil se a zavřel oči. V určité chvíli jeho vyprávění jsem se na bedýnce posadila rovně a s úžasem naslouchala. Měl naprostou pravdu, tohle nebyl hezký příběh a já neměla ani ponětí o tom, čím si prošel. "Teď je řada na tobě." Otevřel oči a zadíval se přímo na mě. "Pověz mi o tom chlápkovi, co ti ublížil." "Bože, Bonesi, o tomhle mluvit nechci." Pod tíhou vzpomínek jsem se shrbila. "Je to ponižující." Temné oči nezaváhaly. "Právě jsem ti řekl, že jsem kradl, žebral a prodával se. Nebylo by od tebe fér, kdyby ses mé otázce vyhnula." Pokud to bral takhle, měl pravdu. Pokrčila jsem rameny, jako by na tom nezáleželo, a pak své vyprávění rychle shrnula. "Je to obvyklý příběh. Kluk potká naivní a hloupou holku, využije ji a pak vyrazí dál." Jen povytáhl obočí a čekal. Rozhodila jsem ruce nad hlavou. "Dobře! Chceš detaily? Myslela jsem si, že mu na mně skutečně záleží. Řekl mi to a já mu ty lži žrala. Dvakrát jsme si vyšli a potřetí řekl, že si musí pro něco zajít do bytu, než vyrazíme do klubu. Když jsme tam přijeli, začal mě líbat, povídal mi žvásty o tom, jak výjimečná pro něj jsem…" Zatnula jsem ruce v pěst. "Řekla jsem mu, že je moc brzo. Že bychom měli počkat, dokud se líp nepoznáme, a že to pro mě bude poprvé. Nesouhlasil se mnou. Měla jsem… měla jsem ho praštit nebo ho ze sebe shodit. Měla jsem to udělat, byla jsem mnohem silnější než on. Ale…" zavřela jsem oči. "Chtěla jsem, aby byl šťastný. Měla jsem ho vážně ráda. Takže když nepřestal, prostě jsem ztuhla a snažila se nehýbat. Když jsem se nehýbala, tak to tolik nebolelo."
Bože, já se tu rozpláču. Rychle jsem zamrkala, roztřeseně se nadechla a zatlačila vzpomínku do pozadí. "Toť vše. Bylo to hrozné a on mi už nezavolal. Zprvu jsem se o něj bála. Myslela jsem si, že se mu stalo něco zlého." Hořce jsem se zasmála. "Další víkend jsem ho našla, jak se líbá s holkou v tom samém klubu, kam jsme spolu měli toho večera jít. Řekl mi, že mě nikdy neměl skutečně rád a měla bych jít, protože už je p° večerce. Té noci jsem poprvé zabila upíra. Dlužila jsem si to za to, že mě lak využil. Byla jsem tak rozzlobená, že jsem chtěla buď zemřít, nebo někoho zabít. Nebo aspoň mít po ruce stvůru, co se mi pokusí rozpárat krk. Pak bych měla možnost vybrat si." Tentokrát si Bones nechal posměšné poznámky pro sebe. Když jsem sebrala dost odvahy, abych se mu znovu podívala do očí, jen mé pozoroval a ve tváři neměl despekt ani odsouzení. Ticho se protahovalo, vteřiny se změnily v minuty. Hleděli jsme na sebe a ticho v návěsu se naplňovalo něčím, co nedokážu popsat. Kamion zastavil, a to náhlé trhnutí námi škublo a prolomilo napětí. Bones vyskočil na nohy a pomalu přešel ke dveřím. "Jsme skoro na místě a máme tu ještě práci. Drž ten pytel rozevřený, kotě." Do hlasu se mu vrátila obvyklá energie. Ještě stále trochu vyvedená z míry z předchozích chvil jsem se k němu pomalu vydala. Bones vytáhl Sergia z plastového rubáše s nadšením dítěte, které rozbaluje vánoční dárek. Držela jsem v rukou rozevřený kuchyňský pytel na odpadky, zvědavá, co má v plánu. Nemusela jsem čekat dlouho. Rukama ukroutil Seigiovi hlavu tak lehce, jako by povoloval uzávěr na láhvi s vodou. Ve vazu nechutně křuplo a pak hlava bez ceremonií padla do pytle. "Fuj," vrazila jsem mu pytel do rukou. "Vem si to." "Slečna je choulostivá? Tahle zatracená hlava stojí padesát tisíc. Vážně si ji nechceš chvíli pochovat?" usmál se známým škádlivým úsměvem. Zase z něj byl starý známý Bones. "Ne, díky." Některé věci se nedají dělat ani za velké peníze, a ještě víc času stráveného s hlavou byla jedna z nich. Se zaskřípáním se dveře kamionu otevřely a v paprscích umělého osvětlení se objevil Ted.
"Jsme tu, kámo. Doufám, že jste si jízdu užili." V očích mu blýsklo, když skákal pohledem střídavě na mě a na Bonese. Najednou jsem dostala nutkání hájit se. "Jen jsme spolu mluvili." Ted se zakřenil a koutkem oka jsem zahlédla, jak Bones skryl úsměv, než se obrátil k příteli. "No tak, kámo. Jeli jsme… jak dlouho? Padesát minut? Tolik času nestačí." Oba se rozesmáli. Já ne, neviděla jsem na tom nic zábavného. "Skončili jste?" Bones se uklidnil a zavrtěl hlavou. "Zůstaň ještě chvíli v návěsu. Musím se o něco postarat." "O co?" Zvědavost zabila kočku. Doufala jsem, že dopadnu líp. "Obchod. Musím někam dodat tu hlavu a chci, aby ses držela stranou. Čím míň lidí budeš znát, tím lépe." To dávalo smysl. Sedla jsem si na okraj návěsu, spustila nohy přes okraj a odtáhla obvaz, abych si zkontrolovala zápěstí. Rána se dokonale zatáhla, kůže se pospojovala a nezůstala ani jizva. V tom byl mezi upíry a lidmi, i polovičními jako já, obrovský rozdíl. Nepatřili jsme ke stejnému druhu. Tak proč jsem Bonesovi řekla to co nikomu jinému? Ani matka nevěděla, co se s Dannym té noci přesně stalo. Neporozuměla by tomu. Nepochopila by toho o mně hodně. Kdybych měla být upřímná, vlastně jsem toho před ni víc skrývala, než jí říkala. Ale stejně jsem Bonesovi z nějakého důvodu prozradila věci, které jsem si měla nechat pro sebe. Po půlhodině dumání a seškrabování si laku z nehtů se Bones konečně objevil. Vyskočil do návěsu, odvázal motorku a jednou rukou ji vynesl ven. "Naskoč si, zlato. Máme hotovo." "A co auto? A tělo?" Sedla jsem si za něj a objala ho pažemi kolem pasu. Trochu mě zneklidnilo, že jsem k němu tak přitisknutá vzhledem k tomu, co se téměř stalo na krajnici, ale nechtěla jsem si sedřít tvář o asfalt, kdybych náhodou spadla. Aspoň mi podal helmu, i když sám žádnou neměl. Jedna z výhod toho, když jste v podstatě mrtvý. "O auto se postará Ted. Má vrakoviště. Živí se tím. To jsem ti neřekl?"
Ne, neřekl, ale nezáleželo na tom. "A tělo?" Zařadil rychlost, rozjel se a mně nezbývalo než se ho pevně držet, jak motorka vyrazila na silnici. "Je to součást dohody. Zbaví se ho, někde ho zahrabe. Pro nás to znamená míň práce. Ted je chytrý, drží pusu na zámek a stará se jen o své. Nemusíš si dělat starosti." "Nedělám," křikla jsem do větru. Vlastně jsem byla dost unavená. Tohle byla příliš dlouhá noc.
Do jeskyně jsme to měli dvě hodiny jízdy a dorazili jsme krátce po třetí ráno. Můj náklaďák stál jako obvykle půl kilometru odtud, protože zbytek cesty by neprojel. Bones k němu zatočil a já seskočila z motorky ve chvíli, kdy zastavila. Motorky mě znervózňují. Nepřipadají mi na cestování dost bezpečné. Upíři se samozřejmě o zlomený krk či jinou kost nebo kůži sedřenou o beton v případě pádu bát nemuseli. Druhý důvod mého odporu byl jednoduchý - dostat se od Bonese tak rychle, jak to bude možné. Než mi zase vynechá mozek. "Jdeš tak brzy, zlato? Večer teprve začal." V očích se mu zatřpytilo a na rtech mu pohrával ďábelský úsměv. Vytáhla jsem ze skrýše pod kamenem klíče od auta a unaveně mávla k pick-upu. "Možná pro tebe, ale já jedu domů. Najdi si hezký krček na večeři." Slezl z motorky, aniž by si má slova vzal osobně. "Chceš dojet domů v šatech celých od krve? Tvoji matku by to mohlo znepokojit. Můžeš se uvnitř převléknout. Slibuju, že se nebudu dívat." Poslední slova zdůraznil přehnaným mrknutím, což mě i přes únavu rozesmálo. "Ne, převleču se na benzínce nebo někde po cestě. Mimochodem, protože máme hotovo, kdy se sem budu muset vrátit? Můžu si vzít pár dní volno?" Doufala jsem, že si odpočinu nejen od tréninku, ale také od něho. Nejspíš jsem si potřebovala utřídit myšlenky a trocha času bez něj by pomohla.
"Je mi lítoo, kotě, ale zítra jdeš znovu do akce. Pak odletím do Chicaga za starým kámošem Hennesseym. S trochou štěstí budu zpátky ve čtvrtek, protože na pátek mám pro nás další prácičku." "Jasně, chápu," přikývla jsem s mírným znechucením. "No, jen si pamatuj, že příští týden mi začíná škola, takže budu muset ubrat. Máme možná dohodu, ale já na titul čekala až moc dlouho." "Samozřejmě, zlato. Nacpi si do hlavy informace, které v životě nikdy nepoužiješ. A ty si zase pamatuj - jako mrtvá zkoušky neuděláš, takže ani nemysli na to, že bys zanedbala trénink. Ale nemusíš se bát, nějak to vymyslíme. Což mi připomíná, tady máš." Bones vytáhl z bundy velký neprůhledný sáček, který vypadal jako kterýkoli jiný plastový pytlík. Chvíli v něm něco lovil, pak vytáhl balíček něčeho zeleného a podal mi to. "Tvůj podíl." Ech? Chvíli jsem na tu hromadu stodolarových bankovek zírala nevěřícně a poté podezíravě. "Co to je?" Zavrtěl hlavou. "Ach jo, s tebou je to těžké. Kolega ti ani nemůže dát peníze, aniž by ses s ním začala dohadovat. Tohle, zlato, je dvacet procent odměny, kterou na Sergia vypsali. Pomohlas mi ho dostat, takže teď ti dávám podíl. Finančáku nic neplatím, tak mě napadlo, že bude tvoje to, co bych jinak dal jim. Smrt a daně chodí ruku v ruce." Omráčeně jsem na ty peníze zírala. Tolik jako servírka nebo zahradnice v sadu nevydělám za šest měsíců. A to jsem se bála, že úspory padnou na benzín! Dřív než by si to stihl rozmyslet, jsem peníze strčila do přihrádky v autě. "Hmm, díky." Co na to říct? V tuhle chvíli mě žádná slova nenapadala. Usmál se. "Vydělala sis je, kotě." "Taky sis toho dost nechal pro sebe. Že by ses konečně odstěhoval z jeskyně'?" Bones se uchechtl. "To proto myslíš, že zůstávám v jeskyni? Protože nemám na něco lepšího?" Při pohledu na něj, jak se baví, jsem cítila nutkání svou domněnku obhájit. "A co by to bylo jiného? Není to Hilton. I elektřinu musíš krást a myješ se v ledové řece. Pochybuju, že jsi tu proto, že si libuješ v pohledu na scvrklý nádobíčko!" To ho rozesmálo. "A že se tak o moji výstroj staráš. Můžu tě ujistit, že je naprosto v pořádku. Ovšem pokud mému slovu nevěříš, pak bys mohla…" "Na to ani nemysli!" Smích ustal a místo toho se na mě zadíval pronikavýma očima. "Na to je trochu pozdě, ale zpátky k tvé otázce. Zůstávám tu, protože je to především bezpečnější. Tebe i kohokoli jiného slyším na kilometr daleko a znám jeskyni skrz naskrz. Díky tomu je těžké jít na mě ze zálohy. A taky je tu ticho. Jsem si jistý, že jsi někdy nezamhouřila oči kvůli zvukům, jaké domy vydávají. A mimo to, tu jeskyni mi daroval přítel, takže když jsem v Ohiu, dávám mu na ni pozor, jak jsem slíbil." "Tvůj známý ti daroval jeskyni? Jak můžeš někomu darovat jeskyni?" "Jeho lidé ji našli před stovkami let, takže je jejich, stejně jako si za své může něco, co nepatří přímo jemu, nárokovat kdokoli jiný. Přes zimu ji obývali Mingoové, malý kmen národa lrokézů. A taky jako jedni z posledních odmítli odejít, když v roce 1831 vešel v platnost zákon o odsunu indiánů. Tanacharisson byl můj přítel a do rezervace nechtěl. Ukryl se v jeskyni, když byli ostatní násilím odvedeni. Pak jen sledoval, jak jsou jeho lidé i kultura postupně ničeni, a rozhodl se, že toho už bylo dost. Namaloval si na tělo válečné barvy a vydal se na sebevražednou cestu do Fort Meigs. Než tak udělal, požádal mě, abych mu na domov dohlížel. Abych dal pozor, že ho nikdo nenaruší. Vzadu dodnes leží kosti několika jeho předků. Nechtěl, aby místo znesvětili bílí." "To je strašné," zašeptala jsem a myslela na osamělého indiána, který se musel dívat, jak vše, co miluje, nenávratně mizí. Pozorně sledoval mou tvář. "Byla to jeho volba. Jediné, co si mohl zvolit sám, byl způsob, jakým zemře. A Mingoové byli hrdý kmen. Pro něj to byla dobrá smrt. Taková, jaká odpovídá odkazu jeho předků." "Možná. Ale je smutné, když jediné, co ti zbývá, je smrt, bez ohledu na to, jakou si zvolíš. Je pozdě, Bonesi, musím jít."
Dotkl se mé paže a výraz ve tváři měl velmi vážný. "K tomu, cos mi řekla předtím. Chci, abys věděla, že to nebyla tvoje chyba. Ten chlap to před tebou i po tobě udělal i dalším ženám. O tom není pochyb." "Mluvíš ze zkušenosti?" Slova ze mě vyrazila dřív, než jsem je stihla polknout. Bones spustil paži a s nečitelným výrazem ve tváři poodstoupil. "Ne, nemluvím. Nikdy jsem se k žádné ženě takhle nezachoval. A zvláště ne k panně. Jak jsem řekl - nemusíš být člověk, abys věděla, jak se máš správně chovat." Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem jen nastartovala a odjela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama