Provinilé slasti - 36. kapitola

2. listopadu 2018 v 17:27 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
36. kapitola
Nechtěla jsem se vracet do svého bytu. Dnes večer přijde Edward. Buď mu řeknu, kde Nikolaos přes den spí, nebo ze mě tu informaci vyrazí násilím. Mám to docela složité. Navíc teď, když mám dojem, že on je vrah. Velmi složité.
Nenapadlo mě nic lepšího než se mu vyhnout. To nepůjde věčně, ale možná to vyřeším v náhlém záchvatu geniality. Dobrá, to není příliš pravděpodobné, ale vždycky můžu doufat.
Možná pro mě Ronnie bude mít vzkaz. Něco užitečného. Bůh ví, že potřebuji všechnu pomoc, kterou mohu získat. Zajela jsem s autem k benzínce, u níž byl telefon na mince. Mám jeden z těch high-tech záznamníků, které umožňují poslechnout si vzkazy, aniž by člověk musel být doma. Možná se mi podaří vyhýbat se Edwardovi celou noc, pokud přespím v hotelu. Ach jo. Kdybych v tuhle chvíli měla o tom všem jakýkoli pořádný důkaz, zavolala bych policii.
Slyšela jsem, jak páska zapředla a cvakla. Pak: "Anito, tady Willie! Dostali Phillipa, toho kluka, co jsi s ním byla. Mlátěj ho! Hodně! Musíš přijít…" Telefon náhle oněměl. Jako by ho někdo odpojil.

Stáhly se mi vnitřnosti. Druhý vzkaz. "Tady je, ty víš kdo. Slyšela jsi Willieho vzkaz. Pojď pěkně na kobereček, oživovatelko. Nemusím doopravdy ohrožovat tvého hezoučkého milence, že ne?" Z telefonu se ozval Nikolaosin smích, na pásce zněl škrábavě a vzdáleně.
Hlasité klapnutí a ze sluchátka promluvil Edwardův hlas. "Anito, řekni mi, kde jsi. Můžu ti pomoct."
"Zabili by Phillipa," prohlásila jsem. "Navíc nejsi na mojí straně, pamatuješ?"
"Jsem nejblíž tomu, co bys mohla nazvat spojenec."
"Pak mi buď Bůh milostiv." Rozhodně jsem zavěsila. Phillip se mě včera v noci pokusil bránit. Teď za to měl zaplatit. "Sakra!" zaječela jsem.
Muž, který bral benzin, se po mně ohlédl.
"Na co koukáte?" To jsem taky skoro zaječela. Sklopil pohled a usilovně se soustředil na tankování.
Sedla jsem za volant a několik minut jsem tam seděla. Třásla jsem se vzteky. Cítila jsem napětí v dásních. Sakra. Sakra! Jsem příliš naštvaná na to, abych řídila. Phillipovi by nijak nepomohlo, kdybych se cestou vybourala.
Snažila jsem se zhluboka dýchat. Nepomohlo to. Otočila jsem klíčkem v zapalování. "Pojedu hezky podle předpisů. Nemůžu si dovolit, aby mě zastavili poliši. Pomalu, ale jistě, Anito! Pomalu, ale jistě." Čas od času mluvím sama k sobě. Dávám si velmi dobré rady. Někdy se jimi dokonce i řídím.
Zařadila jsem rychlost a vyjela na silnici - opatrně. Vztek mi stoupal přes záda do ramen a krku. Stiskla jsem volant příliš pevně a zjistila tak, že se mi ještě úplně nezahojily ruce. Drobná ostrá bodnutí bolesti, která ale nestačila. Na celém světě nebylo dost bolesti, aby mě zbavila vzteku.
Phillip trpí kvůli mně. Stejně jako Catherine a Ronnie. Už dost! Už sakra dost! Dostanu Phillipa zpátky, zachráním ho, jakkoli to půjde. Pak celou tu zběsilou záležitost předám policii. Bez důkazů, jasně, bez ničeho, čím bych svá slova mohla podpořit. Míním z toho vycouvat dřív, než se někomu dalšímu stane něco zlého.
Vztek téměř stačil na to, aby se za ním schoval strach. Jestli Nikolaos mučí Phillipa kvůli minulé noci, tak asi nebude příliš spokojena ani se mnou. Půjdu zpátky dolů po těch schodech do doupěte nejvyšší upírky. V noci. Když se na to podíváte takhle, tak to není zrovna chytré.
Vztek pohasínal pod vlnou chladného strachu, který rozechvívá kůži. "Ne!" Nepůjdu tam vyděšená. Zuby nehty jsem se držela svého vzteku. Ocitla jsem se tak blízko nenávisti, jak se mi to už dlouhou dobu nepovedlo. Nenávist. To je pocit, který umí vehnat teplo do těla.
Většina nenávisti je tak či onak založena na strachu. Jasně. Zahalila jsem se do vzteku s kapkou nenávisti a na dně toho všeho leželo ledové srdce čisté hrůzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama