Provinilé slasti - 37. kapitola

2. listopadu 2018 v 17:29 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
37. kapitola
Cirkus prokletých sídlí ve starém skladišti. Název je okrasně vyveden na střeše v barevných světlech. Kolem slov tančí ve strnulé pantomimě obrovské postavy klaunů. Kdybyste se na ně podívali hodně zblízka, zjistíte, že mají dlouhé špičáky. Ale jen kdybyste se dívali hodně zblízka.
Strany budovy jsou potažené obrovskými transparenty z umělohmotné tkaniny jako kdysi na vedlejší program. Na jednom transparentu byl zobrazen muž, kterého věší. "Hrabě Alcourt vzdoruje smrti," stálo napsáno pod ním. Na jiném obrázku lezly zombie ze hřbitova: "Sledujte, jak mrtví vstávají z hrobu." Velmi špatná kresba ukazovala muže na půli cesty mezi lidskou a vlčí podobu. Vlkodlak Fabian. Byly tam další nápisy. Další atrakce. Žádná nevypadala příliš zdraví prospěšná.
Provinilé slasti se pohybují na tenké hranici mezi zábavou a sadismem. Cirkus jde přes hranu a hluboko do propasti.
A já jdu dovnitř. To je radosti takhle po ránu.
Ve dveřích vás přepadne hluk. Náraz pouťových zvuků, strkání davu, pohyb stovek lidí. Kolem se rozlévají řvavá světla stovek různých barev, všechna se propalují do očí, všechna zaručeně přitáhnou pozornost nebo vás připraví o oběd. Ovšem možná to bylo jen mými nervy.

Pach cukrové vaty, párků v rohlíku, skořicová vůně jablek v karamelu, sladkých sněhových kornoutů, potu, a pod tím vším pach, který vám stáhne hrdlo. Krev voní jako sladké měďáky a ta vůně se míchá se všemi ostatními. Většina lidí ji nepozná. Ale ve vzduchu je ještě další pach, nejen krev, ale i násilí. Samozřejmě, že násilí není cítit. Ale právě tady jako by bylo. Slaboučký náznak dlouho zavřených pokojů a hnijících látek.
Nikdy jsem tu předtím nebyla - kromě práce pro policii. Co bych teď dala za pár uniformovaných policajtů!
Dav se rozestupoval jako voda před lodí. Svalovec Winter procházel mezi lidmi a oni mu instinktivně uhýbali z cesty. Vyhnula bych se mu také, ale pochybovala jsem, že dostanu příležitost.
Winter měl na sobě typický oděv siláka. Falešné zebří pruhy na bílém podkladu a většinu horní části těla odhalenou. Jeho nohy se v pruhovaném dresu vlnily a napínaly, jako by měl druhou kůži. Jeho nezaťatý biceps měl větší obvod než obě moje paže dohromady. Zastavil se přede mnou. Tyčil se nade mnou a věděl o tom.
"Je celá tvoje rodina takhle neslušně vysoká, nebo to je jen tvůj případ?" zeptala jsem se.
Zamračil se, oči se mu zúžily. Myslím, že to nepochopil. No dobrá. "Následuj mě," řekl. S tím se otočil a vydal se nazpět davem.
Předpokládám, že se ode mne očekává, že za ním půjdu jako hodná malá holčička. Do hajzlu. Jeden kout skladiště zabíral velký modrý stan. Lidé se tam stavěli do fronty, ukazovali vstupenky. Nějaký muž vyvolával burácivým hlasem: "Představení skoro začíná, vážení! Připravte si vstupenky a vejděte! Spatříte oběšence! Hrabě Alcourt bude popraven přímo před vašima očima!"
Zastavila jsem se a poslouchala. Winter nečekal. Naštěstí jeho široká bílá záda rozhodně nesplývala s davem. Musela jsem klusat, abych ho dohnala. Nenávidím, když tohle musím dělat. Cítím se pak jako dítě, které utíká za dospělým. Ale kdyby to nejhorší, co mě dnes večer potká, byla trocha běhání, pak by všechno bylo éňo-ňůňo.
Bylo tam ohromné ruské kolo, jehož zářící vršek se téměř dotýkal stropu. Nějaký muž mi podával baseballový míček. "Zkuste štěstí, slečinko."
Nevšímala jsem si ho. Nenávidím, když mi někdo říká slečinko. Letmo jsem pohlédla na ceny, které se daly vyhrát. Byla tam spousta plyšových zvířat a ošklivých panenek. Plyšáci byli většinou dravci: hebcí plyšoví panteři, medvědi velikosti batolete, skvrnití hadi a obrovští měkkozubí netopýři.
Opodál stál holohlavý muž s bílým make-upem klauna a prodával lístky do zrcadlového bludiště. Díval se za každým dítětem, když vcházelo do nitra jeho skleněného domu. Skoro jsem cítila tíhu jeho pohledu na jejich zádech, jako by si chtěl zapamatovat každou linii drobných těl. Do té třpytivé řeky skla by mě kolem něj nedostalo nic na světě.
Dál Dům smíchu, další klauni a výkřiky, prudký náraz vzduchu. Kovový chodníček vedoucí do hlubin, vyboulený a pokroucený. Nějaký malý kluk skoro upadl. Matka ho vytáhla na nohy. Proč probůh rodiče vodí své děti sem, na tohle děsivé místo?
Dokonce tu byl strašidelný dům. Bylo to skoro legrační. Podle mne je tu tak nějak přebytečný. Celý tenhle zrůdný cirkus je dům hrůzy.
Winter se zastavil u malých dvířek vedoucích do zadních prostor. Mračil se na mě, mohutné paže téměř zkřížené na stejně mohutné hrudi. Nemohl ruce pořádně složit, na to měl příliš mnoho svalů, ale snažil se.
Otevřel dvířka a vešel. Vysoký holohlavý muž, který byl tehdy poprvé u Nikolaos, teď stál v pozoru u stěny. Měl hezkou úzkou tvář s výraznýma očima. Nebylo na něm nic jiného k vidění, protože neměl vlasy. Upřel na mě pohled, jakým se učitelé na základní škole dívají na zlobivé děti. Přines si žákovskou, Blakeová. Ale co jsem provedla?
Mluvil hlubokým hlasem se slabým britským přízvukem; ušlechtilým, ale lidským. "Prohledej ji kvůli zbraním, než půjdeme dolů."
Winter přikývl. Nač mluvit, když stačí gesta? Velkýma rukama mi nadzvedl bundu a sebral pistoli. Strčil mě do ramene, takže jsem se obrátila. Druhou pistoli našel taky. Vážně jsem si myslela, že mi nechají zbraně? Ano, asi ano. Jsem pěkně pitomá.
"Na rukou nosí nože."
Sakra.
Winter popadl rukávy mojí bundy, jako by je chtěl utrhnout. "Počkejte chvilku. Jenom si sundám bundu. Jestli chcete, můžete ji taky prohledat."
Winter mi vzal nože, které jsem měla na předloktích. Holohlavý prohledal žlutou bundu kvůli utajeným zbraním. Žádné nenašel. Winter mi přejel po nohou, ale špatně. Nůž u kotníku přehlédl. Mám jednu zbraň, a oni o tom nevědí! Bod pro mě.
Po dlouhém schodišti dolů, do prázdného trůnního sálu. Snad mi to bylo vidět ve tváři, protože ten muž řekl: "Paní nás očekává. I s tvým přítelem."
Vedl nás dolů po schodech. Winter šel vzadu. Možná si mysleli, že se pokusím prorazit pryč. Jasně. Kam bych šla?
Zastavili se až u kobek. Jak jen jsem to mohla čekat? Holohlavý dvakrát zaklepal na dveře, ne příliš hlasitě, ne příliš lehce.
Ticho. Pak zevnitř dolétl jasný vysoký smích. Z toho zvuku mi naskočila husí kůže. Nechci znova vidět Nikolaos. Nechci se znova ocitnout v cele. Chci jít domů.
Dveře se otevřely. Valentine mávl rukou směrem dovnitř. "Pojďte dál, pojďte dál." Tentokrát měl stříbrnou masku. Pramínek kaštanových vlasů, lepkavých od krve, se zachytil na čele masky.
Srdce mi tlouklo až v krku. Phillipe, jsi naživu? To bylo jediné, co jsem mohla dělat, abych nezaječela.
Valentine ustoupil ke dveřím, jako by čekal, že kolem něj projdu. Pohlédla jsem na bezejmenného holohlavého muže. Jeho tvář byla nečitelná. Naznačil mi, že mám jít před ním. Co jsem mohla dělat? Šla jsem.
To, co jsem uviděla, mě zmrazilo nahoře na schodech. Nemohla jsem jít dál. Nemohla. O protější zeď se opíral Aubrey a šklebil se na mě. Vlasy měl stále zlaté. A tvář bestiální. Nikolaos tam stála ve vlnících se bělostných šatech, díky nimž její kůže vypadala jako křída a vlasy jako bavlna. Byla pocákaná krví, jako kdyby někdo vzal pero s červeným inkoustem a postříkal ji.
Obrátila ke mně své šedomodré oči. Znovu se zasmála. Hlubokým, čistým, zlomyslným smíchem. Nenapadalo mě jiné slovo. Zlomyslný. Bílou ručkou potřísněnou krví pohladila Phillipa po odhalené hrudi. Přejela prstem přes jeho bradavku a znovu se zasmála.
Phillip byl přikovaný ke stěně za zápěstí a kotníky. Dlouhé hnědé vlasy mu padaly do obličeje přes jedno oko. Tělo měl pokryté stopami po kousnutí. Krev mu stékala po kůži v tenkých karmínových pramíncích. Vzhlédl ke mně jedním hnědým okem, druhé skryté pod vlasy. Zoufalství. On ví, že ho sem přivlekli, aby tu takhle zemřel. A nemůže s tím dělat lautr nic. Ale já s tím můžu něco udělat! Musí to jít. Bože, ať se mi to podaří!
Holohlavý mi sáhl na rameno a já sebou trhla leknutím. Upíři se zasmáli. Holohlavý ne. Sešla jsem ze schodů a zastavila se pár kroků od Phillipa. Nepodíval se na mě.
Nikolaos mu položila ruku na stehno a přejela po něm špičkami prstů. Celý se napjal, ruce zatnul v pěst.
"Dobře jsme se tady s tvým milencem bavili," pronesla Nikolaos. Hlásek sladký jako vždycky. Učiněná družička. Kurva jedna.
"Není to můj milenec."
Našpulila spodní ret. "No tak, Anito, nelži. To není zábavné." Přešla ke mně, pohupovala útlými boky v jakémsi neslyšitelném rytmu. Vztáhla ke mně ruku a já ustoupila dozadu. Narazila jsem do Wintera. "Oživovatelko, oživovatelko," usmívala se upírka. "Kdy konečně pochopíš, že mně nemůžeš vzdorovat?"
Usoudila jsem, že nechce, abych se o tom s ní hádala, tak jsem mlčela.
Znovu ke mně natáhla jemnou zakrvavenou ručku. "Jestli chceš, Winter tě podrží."
Klidně stůj, nebo si tě podržíme. Skvělý výběr. Zůstala jsem stát. Sledovala jsem, jak se ty bledé prstíky blíží k mému obličeji. Zaryla jsem nehty do dlaní. Neuhnu před ní. Neuhnu. Dotkla se mě na čele a já ucítila chladnou vlhkou krev. Rozmazala mi ji po spánku přes tvář a sklouzla prsty přes můj horní ret. Myslím, že jsem přestala dýchat.
"Olízni si rty," poručila mi.
"Ne."
"Ty jsi tak tvrdohlavá. Takovouhle odvahu ti Jean-Claude propůjčil?"
"O čem je sakra řeč?"
Její oči potemněly, tvář se zachmuřila. "Nebuď stydlivá, Anito. Nesluší ti to." Hlas měla najednou dospělý, dopálený dost na to, aby se jím člověk opařil. "Znám tvoje malé tajemství."
"Netuším, o čem to mluvíš," řekla jsem a byla to pravda. Nechápala jsem, proč se vzteká.
"Jestli chceš, tak si můžeme ještě chvilku hrát." Najednou stála vedle Phillipa a já ji neviděla se pohnout. "Překvapila jsem tě, Anito? Stále ještě jsem vládkyně tohoto města. Mám schopnosti, o nichž se tobě a tvému pánovi ani nesnilo."
Mému pánovi? O čem to k dasu mluví? Já nemám pána.
Přejela dlaněmi po stranách Phillipova hrudníku, přes žebra. Otřela krev a odhalila hladkou nedotčenou kůži. Stála před ním a nesahala mu ani ke klíční kosti. Phillip zavřel oči. Zaklonila hlavu, zableskly se špičáky, vycenila zuby.
"Ne!" Vykročila jsem k nim. Na ramena mi dopadly Winterovy ruce. Zavrtěl hlavou, pomalu a obezřetně. Nemám se do toho plést.
Nikolaos zaryla zuby do Phillipova boku. Celý strnul, hlavu zvrátil dozadu, zazmítal sebou v řetězech.
"Nechte ho být!" Vrazila jsem loket Winterovi do žaludku. Zachraptěl a zaryl mi prsty do ramen tak, že jsem málem vykřikla. Objal mě a přitiskl si mě k hrudi. Nemohla jsem se ani hnout.
Nikolaos pozvedla tvář od Phillipa. Po bradě jí tekla krev. Olízla si rty růžovým jazýčkem. "Jaká ironie," řekla hlasem o mnoho let starším, než kdy bude její tělo. "Poslala jsem Phillipa, aby tě svedl. Místo toho jsi ty svedla jeho."
"Nejsme milenci." Připadala jsem si směšně, jak mě Winter drtivě tiskl k sobě.
"Zapírání nepomůže ani jednomu z vás."
"Co nám pomůže?"
Mávla rukou a Winter mě pustil. Odstoupila jsem od něj, z jeho dosahu. Tím jsem se dostala blíž k Nikolaos, což asi nebyla právě výhra.
"Probereme tvou budoucnost, Anito." Vydala se nahoru po schodech. "A budoucnost tvého milence."
Usoudila jsem, že tím myslí Phillipa, a neopravila jsem ji. Bezejmenný muž mi naznačil, že mám upírku následovat po schodech. Aubrey se sunul blíž k Phillipovi. Budou tady spolu sami. Nepřijatelné.
"Prosím, Nikolaos."
Možná to bylo tím "prosím". Obrátila se. "Ano?"
"Mohu požádat o dvě věci?"
Usmívala se na mě, pobavena. Pobavení dospělého nad dítětem, které se naučilo nové slovo. Bylo mi jedno, co si o mně myslí, pokud udělá, co od ní chci. "Můžeš požádat," řekla.
"Až odejdeme, všichni upíři opustí tuhle místnost." Stále se na mě dívala a usmívala se. Zatím dobré. "A že si budu moct promluvit s Phillipem mezi čtyřma očima."
Zasmála se, vysokým a divokým smíchem, jako zvon za bouře. "Jsi odvážná, smrtelná. To ti nemohu upřít. Začínám chápat, co na tobě Jean-Claude má."
Komentář jsem přešla, protože mi bylo jasné, že částečně nechápu jeho smysl. "Mohu dostat to, oč jsem požádala, prosím?"
"Nazvi mě svou paní a dostaneš to."
Polkla jsem a v náhlém tichu to zaznělo příliš hlasitě. "Prosím… má paní." Vida, nakonec jsem se tím slovem nezalkla.
"Velmi dobře, oživovatelko. Vskutku velmi dobře." Aniž by musela cokoli říct, Aubrey a Valentine vyšli nahoru po schodech a ven ze dveří. Nehádali se. To bylo samo o sobě děsivé.
"Nahoře nad schody nechám Burcharda. Má jen lidský sluch. Když budeš šeptat, neuslyší tě."
"Burcharda?"
"Ano, oživovatelko, Burcharda, mého lidského služebníka." Dívala se na mne, jako by to bylo důležité. Můj výraz ji zjevně nepotěšil. Zamračila se. Pak se prudce otočila, až jí bílá sukně zavířila. Winter ji následoval jako poslušné štěňátko nacpané steroidy.
Kdysi bezejmenný Burchard si stoupl před zavřené dveře. Díval se přímo před sebe, ne na nás. Soukromí, nebo alespoň to, co se tomu nejvíc blížilo.
Šla jsem k Phillipovi a on se na mě stále nepodíval. Husté hnědé vlasy mezi námi visely jako opona. "Phillipe, co se stalo?"
Z hlasu mu zbyl vyčerpaný šepot. Takhle mluví člověk, který hodně křičel. Musela jsem stát na špičkách a téměř přitisknout svoje tělo k jeho, abych ho vůbec slyšela. "Provinilé slasti… Odvlekli mě odtamtud…"
"Proč je Robert nezastavil?" Z nějakého důvodu se mi to zdálo důležité. Viděla jsem Roberta jenom jednou, ale cosi ve mně zuřilo, že Phillipa neochránil. Měl všechno na starost, když byl Jean-Claude pryč. Phillip byl součástí toho "všeho".
"Nebyl dost silný."
Ztratila jsem rovnováhu a musela se zachytit dlaněmi o jeho zmrzačenou hruď. Ucukla jsem, zkrvavené ruce držela daleko od sebe.
Phillip zavřel oči a opřel se o zeď. Ztěžka polykal. Na krku měl dvě čerstvá kousnutí. Nechají ho vykrvácet k smrti. Pokud se někdo z nich nenechá dřív poněkud unést.
Sklonil hlavu a pokusil se na mě podívat, ale vlasy mu padaly přes oči. Otřela jsem si krev do džín a zase si stoupla k němu, skoro na špičky. Odhrnula jsem mu vlasy z tváře, ale spadly zpátky. Začínalo mě to štvát. Pročesávala jsem mu vlasy rukama, až zůstaly mimo obličej. Měl vlasy jemnější, než se zdálo, husté a hřejivé žárem jeho těla.
Skoro se usmál. Hlas se mu lámal, když zašeptal: "Před pár měsíci bych za tohle ochotně zaplatil."
Chvíli jsem na něj zírala, pak mi došlo, že se snaží vtipkovat. Bože. Stáhlo se mi hrdlo.
"Je čas jít," ozval se Burchard.
Dívala jsem se Phillipovi do očí, dokonale hnědých, světlo pochodní v nich tančilo jako v černých zrcadlech. "Nenechám tě tady, Phillipe."
Jeho pohled zalétl k muži na schodech, pak zpátky ke mně. Strach způsobil, že jeho tvář vypadala mladě a bezbranně. "Tak zatím…"
Odstoupila jsem od něj. "Můžeš se na to spolehnout."
"Není moudré nechat ji čekat," podotkl Burchard.
Zřejmě měl pravdu. Několik okamžiků jsme na sebe s Phillipem hleděli. Krev mu tepala pod kůží na krku, jako by se snažila uniknout. Bolelo mě hrdlo, hrudník se mi stahoval. Jen na vteřinu mi před očima prokmitlo světlo pochodně. Odvrátila jsem se a vyrazila ke schodům. My, drsní lovci upírů, nepláčeme. Ne na veřejnosti. Ne pokud se můžeme ovládnout.
Burchard mi podržel dveře. Ohlédla jsem se po Phillipovi a zamávala, jako idiot. Díval se, jak odcházím, oči náhle příliš velké oproti obličeji. Jako dítě, které vidí odcházet svého rodiče z pokoje dřív, než jsou pryč všechny příšery.
Musím ho tady takhle nechat - samotného, bezbranného. Bože, pomoz mi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama