Provinilé slasti - 39. kapitola

2. listopadu 2018 v 17:32 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
39. kapitola
Probrala jsem se, což bylo samo o sobě příjemné překvapení. Zamrkala jsem do světla řady žárovek na stropě. Jsem naživu a nejsem v kobce. Dobře, že to vím.
Proč by mě mělo překvapit, že jsem naživu? Prsty jsem přejela hrubý, nerovný potah gauče, na němž jsem ležela. Nad gaučem visel obrázek. Krajinka s řekou, loďkami, mezky a lidmi. Někdo stanul nade mnou, měl dlouhé blonďaté vlasy, výraznou čelist, pohlednou tvář. Už nebyl nadlidsky krásný, jak se mi zdál dřív, ale stále byl pohledný. Hádám, že musí být pohledný, aby mohl být striptér.
"Roberte…" Můj hlas zněl jako hrubé krákorání.
Poklekl vedle mne. "Bál jsem se, že se nevzbudíte před úsvitem. Jste zraněná?"

"Kde…" Odkašlala jsem si a trochu to pomohlo. "Kde to jsem?"
"V Jean-Claudově kanceláři, v Provinilých slastech."
"Jak jsem se sem dostala?"
"Přinesla vás Nikolaos. Řekla: Tady máš děvku svého pána." Sledovala jsem svaly na jeho krku, když polkl. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co.
"Ty víš, co Jean-Claude udělal?" zeptala jsem se.
Robert přikývl. "Můj pán vás dvakrát označil. Když mluvím k vám, mluvím k němu."
Myslel to obrazně, nebo doslova? Ve skutečnosti jsem to nechtěla vědět.
"Jak se cítíte?" otázal se.
Něco ve způsobu, jakým tu otázku položil, naznačovalo, že bych se neměla cítit dobře. Bolel mě krk. Pozvedla jsem ruku a dotkla se ho. Zaschlá krev. Na mém hrdle.
Zavřela jsem oči, ale nepomohlo to. Uniklo mi slabé zasténání, velmi podobné kňourání. Do mysli se mi vpaloval pohled na Phillipa. Krev řinoucí se z jeho krku, rozervané růžové maso. Potřásla jsem hlavou a snažila se dýchat pomalu a zhluboka. Nepomáhalo to. "Koupelna," dostala jsem ze sebe.
Robert mi ukázal, kam mám jít. Zapadla jsem dovnitř, klekla si na chladnou podlahu a zvracela do záchoda, až už nebylo co a já dávila jen žluč. Přešla jsem k umyvadlu a chrstla si studenou vodu do pusy a na obličej. Dívala jsem se na sebe do zrcadla nad umyvadlem. Moje oči vypadaly černé, ne hnědé, pleť pobledlá. Vypadala jsem příšerně a cítila se ještě hůř.
Bylo to na pravé straně krku. Ne hojící se otisky Phillipových zubů, ale stopy po špičácích. Malé, drobné stopy po špičácích. Nikolaos mě… nakazila. Aby dokázala, že může ublížit lidské služebnici Jean-Clauda. Dokázala, jak je drsná, fakt že jo. Vážně drsná.
Phillip je mrtvý. Mrtvý. Zkoušela jsem si to slovo opakovat v duchu, ale dokážu ho vyslovit nahlas? Rozhodla jsem se to zkusit. "Phillip je mrtvý," sdělila jsem svému obrazu.
Zmuchlala jsem hnědý papírový ručníček a nacpala ho do kovového koše na odpadky. Nestačilo to. "Aaaaa!" zaječela jsem. Kopla jsem do odpadkového koše, až se převrhl na podlahu a všechno z něj vypadlo.
Robert nakoukl do dveří. "Jste v pořádku?"
"Vypadá to snad, že jsem v pořádku?" zarvala jsem na něj.
Zaváhal na prahu. "Můžu pro vás něco udělat…?"
"Ani jsi je nedokázal zastavit, když přišli pro Phillipa!"
Škubl sebou, jako by ho někdo udeřil. "Snažil jsem se."
"Ale nestačilo to, že?" Ječela jsem na něj jako šílenec. Klesla jsem na kolena a všechen ten vztek mi stáhl hrdlo a zaplavil oči. "Vypadni!"
Zaváhal. "Jste si jistá?"
"Vypadni odtud!"
Zavřel za sebou dveře. A já seděla na podlaze, pohupovala se, křičela a plakala. Když jsem se cítila stejně prázdná u srdce, jako byl prázdný můj žaludek, měla jsem tělo jak z olova, vyčerpané.
Nikolaos zabila Phillipa a kousla mě, aby dokázala, jak je mocná. Vsadím se, že si myslí, že jsem z ní naprosto podělaná strachy. V tom má pravdu. Jenže já trávím většinu svého života tím, že čelím věcem, z nichž mám strach. A ničím je! Tisíciletá vyšší upírka je sice hodně velké sousto, ale člověk přece musí mít v životě nějaký cíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama