Provinilé slasti - 41. kapitola

2. listopadu 2018 v 17:39 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
41. kapitola
Seděla jsem zády opřená o chladnou porcelánovou vanu. Přední a zadní část trička se mi prosáklá vodou lepila k tělu. Edward klečel vedle mě, v ruce držel poloprázdnou láhev svěcené vody. Už třetí. Zvracela jsem jen jednou. Bod pro mě.
Když jsme začali, seděla jsem na okraji umyvadla. Nezůstala jsem tam dlouho. Vyletěla jsem, ječela a kňourala. Taky jsem Edwardovi nadávala do esesáků. Nevyčítal mi to.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Tvář měl naprosto bezvýraznou. Nebylo poznat, jestli se baví nebo se musí přemáhat.
Vzhlédla jsem k němu. "Jako by mi někdo bodal do ruda rozžhavený nůž do krku."
"Myslím tím, jestli nechceš přestat a na chvíli si odpočinout…"
Zhluboka jsem se nadechla. "Ne. Chci to vyčistit, Edwarde. Úplně všechno."

Zavrtěl hlavou, skoro se usmál. "Je ti jasný, že normálně se to dělá několik dní?"
"Ano."
"A ty to chceš všechno jako jediný maratón?" Měl velmi pevný pohled, jako by ta otázka byla důležitější, než se zdála.
Sklopila jsem oči před jeho upřeným pohledem. Nechtěla jsem, aby na mě zrovna teď někdo zíral. "Nemám několik dní. Musím mít tu ránu čistou, než padne tma."
"Protože Nikolaos tě znovu přijde navštívit."
"Ano."
"Pokud neočistíme tohle první zranění, mohla by tě ovládnout."
Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla. "Ano."
"I když se nám povede kousnutí vyčistit, možná bude stejně schopná tě zavolat. Jestli je tak mocná, jak říkáš."
"Právě tak a ještě víc." Třela jsem si dlaně o džíny. "Myslíš, že by mě Nikolaos mohla na tebe poštvat, i když kousnutí vyčistíme?" Podívala jsem se nahoru, jemu do tváře, a doufala, že dokážu rozluštit jeho výraz.
Opětoval pohled. "My, lovci upírů, občas riskujeme."
"To nebylo ne."
Záblesk úsměvu. "Ale nebylo to ani ano."
A jéje, Edward to taky neví. "Nalij na to další svěcenku, než ztratím nervy."
Usmál se, oči mu jiskřily. "Ty nikdy neztratíš nervy. Možná ztratíš život, ale nervy nikdy."
To byla lichotka a byla tak míněna. "Děkuji."
Položil mi ruku na rameno a já odvrátila obličej. Srdce mi tlouklo až v krku, takže jediné, co jsem slyšela, byl tep, který mi duněl v hlavě. Chtěla jsem utéct, mlátit kolem, řvát, ale musela jsem sedět a dovolit Edwardovi, aby mě trýznil. Nenávidím to. Když jsem byla dítě, chtělo to vždycky přinejmenším dva lidi, aby mi mohli dát injekci. Jednoho, aby ji píchnul, a druhého, aby mě držel.
Teď jsem se držela sama. Jestli mě Nikolaos kousne dvakrát, nejspíš udělám, cokoli po mně bude chtít. Včetně zabíjení. Už jsem viděla, jak se to stalo, a dostat tamtoho upíra byla hračka ve srovnání s nejvyšší.
Voda mi stékala po kůži a zasáhla kousnutí jak rozžhavené zlato, propalovala se mi do těla. Prožírala se mi kůží i kostí. Ničila mě. Zabíjela mě.
Zavřískla jsem. Nemohla jsem se ovládnout. Strašně to bolelo. Nemohla jsem utéct. Musela jsem křičet.
Ležela jsem na zemi, tvář přitisknutou k chladné podlaze, dýchala jsem rychle a přerývaně.
"Zpomal ten dech, Anito. Překysličíš se. Dýchej pomalu a klidně, jinak omdlíš."
Otevřela jsem ústa a zhluboka nasála vzduch. Zahvízdal a zaúpěl mi v hrdle. Dusila jsem se na vzduchu. Zakašlala jsem a snažila se dýchat. Než se mi povedlo hluboce se nadechnout, cítila jsem se omámená a bylo mi trochu špatně. Ale neomdlela jsem. Mám bambilion bodíků k dobru.
Edward si skoro musel lehnout na podlahu, aby dostal svou tvář k mojí. "Slyšíš mě?"
"Ano," vypravila jsem ze sebe.
"Dobře. Chci na to kousnutí zkusit přiložit kříž. Souhlasíš, nebo myslíš, že je příliš brzy?"
Pokud jsme neočistili ránu dostatkem svěcené vody, kříž mě spálí a budu mít další jizvu. Už jsem byla statečná víc než dost. Já už nehraju! Otevřela jsem pusu, abych řekla "ne", ale nic se neozvalo. "Udělej to," řekla jsem. Doprčic. Zase dělám statečnou.
Odhrnul mi vlasy z krku. Ležela jsem na zemi, ruce zaťaté v pěst, snažila jsem se na to připravit. Ve skutečnosti se nemůžete nijak připravit na to, že vám někdo přiloží cejchovací železo ke krku.
Řetízek chřestil a proklouzával Edwardovi rukama. "Připravena?"
Ne. "Prostě to už ksakru udělej!"
Udělal to. Přitiskl mi kříž na kůži. Chladný kov. Žádný žár, kouř, škvířící se maso, bolest. Byla jsem čistá. Nebo alespoň tak čistá jako předtím.
Zhoupl mi krucifix před obličejem. Popadla jsem ho a tiskla, až se mi třásla ruka. Netrvalo to dlouho. Do koutků očí mi vstoupily slzy. Neplakala jsem, ne doopravdy. Byla jsem vyčerpaná.
"Dokážeš se posadit?" zeptal se.
Přikývla jsem a donutila jsem se sednout si, opřela jsem se o vanu.
"Dokážeš vstát?"
Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se, že ne. Neměla jsem dojem, že to zvládnu. Byla jsem celá zesláblá, roztřesená a bylo mi špatně. "Bez pomoci ne."
Edward si klekl vedle mě, jednou rukou mě vzal kolem ramen, druhou pod koleny a zvedl mě v náručí. Vstal jediným plynulým pohybem, bez nejmenší námahy.
"Polož mě," řekla jsem.
Podíval se na mě. "Cože?"
"Nejsem dítě. Nechci, abys mě nosil."
Hlasitě se nadechl, pak řekl: "Dobrá." Postavil mě na nohy a pustil. Odvrávorala jsem ke zdi a sjela na podlahu. Slzy se vrátily, sakra. Seděla jsem na zemi, plakala a byla příliš slabá na to, abych došla z koupelny do ložnice. Bože!
Edward tam jen stál, shlížel na mě, tvář neutrální a nečitelnou jako kočka.
"Nenávidím, když jsem bezmocná! Nenávidím to!" Podařilo se mi to říct skoro normálně, bez náznaku pláče.
"Málokdo se o sebe dovede postarat tak jako ty," pronesl Edward. Znovu si klekl vedle mě, přetáhl si mou paži kolem ramen a popadl mé pravé zápěstí. Vzal mě kolem pasu. Kvůli rozdílu váhy jsme šli poněkud nemotorně, ale dokázali jsme pro mě vytvořit iluzi, že jsem došla do postele.
U zdi seděli plyšoví tučňáci. Edward o nich neřekl ani slovo. Když o nich nemluví on, tak já taky ne. Kdo ví, třeba Smrt spí s plyšovým medvídkem? Hm, ne.
Těžké závěsy byly dosud zatažené, pokoj se topil v neustálém šeru. "Odpočiň si. Já budu hlídat a dám pozor, aby se k tobě nedostal žádný bubák."
Věřila jsem mu.
Edward si přitáhl z obýváku bílé křeslo a opřel ho o zeď ložnice nedaleko dveří. Znovu si natáhl podpažní pouzdro, zbraň připravenou po ruce. Z auta si s sebou přinesl sportovní tašku. Rozepnul ji a vytáhl něco, co vypadalo jako malý samopal. Nevím toho moc o samopalech, ale jediné, co mě napadalo, byl uzi.
"Co je to za zbraň?" zeptala jsem se.
"Miniuzi."
To jsou mi věci. Měla jsem pravdu. Vyhodil zásobník a ukázal mi, jak se nabíjí, jak se zajišťuje, všechny vychytávky, jako by šlo o nové auto. Posadil se na židli, samopal na kolenou.
Víčka mi se zachvěním klesla, ale ještě jsem řekla: "Nezastřel nikoho z mých sousedů, jasný?"
Myslím, že se usmál. "Pokusím se."
Přikývla jsem. "Jsi ten, kdo vraždí upíry?"
Usmál se zářivě a roztomile. "Spi, Anito."
Byla jsem na pokraji spánku, když mě jeho hlas přivolal zpátky, jemný a vzdálený. "Kde spí Nikolaos přes den?"
Otevřela jsem oči a pokusila se na něj zaostřit. Stále nehybně seděl na židli. "Jsem unavená, Edwarde, ne pitomá." Když jsem usínala, slyšela jsem všude kolem jeho smích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama