Provinilé slasti - 42. kapitola

2. listopadu 2018 v 17:42 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
42. kapitola
Jean-Claude seděl na vyřezávaném trůnu. Usmál se na mě a vztáhl ke mně ruku s dlouhými prsty. "Pojď."
Měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty s krajkou. V žádném snu jsem nikdy nebyla takhle nastrojená. Vzhlédla jsem k Jean-Claudovi. Byla to jeho volba, ne moje. Strachem se mi stáhlo hrdlo. "Tohle je můj sen!" řekla jsem.
Natáhl ke mně obě ruce. "Pojď."
Šla jsem k němu. Šaty šepotaly a šustily po kamenné podlaze. Vytrvalý ševelivý zvuk, který mi šel na nervy. Najednou jsem stála před upírem. Pomalu jsem k němu pozvedla ruce. Neměla bych to dělat. Byl to špatný nápad, ale nezdálo se, že bych se mohla zastavit.
Jeho ruce obemkly mé a já před ním poklekla. Přitáhl mi ruce ke krajce, která mu spadala od krku přes košili, přiměl mě, abych si jí nabrala plné hrsti.

Stiskl mi ruce, pevně je držel, a mýma rukama roztrhl košili.
Hruď měl hladkou a bledou, jejím středem se táhla linie černých chloupků. Chloupky houstly na plochém břiše, oproti bílé kůži vypadaly neuvěřitelně černé. Vypálený kříž byl ostrý, jasný a nepatřičný v kontrastu s upírovým dokonalým tělem.
Vzal mě jednou rukou za bradu, pozvedl k sobě mou tvář. Druhou rukou se dotkl své hrudi pod pravou bradavkou. Rozsekl si bledou kůži do krve, která mu začala stékat po hrudi v jasném karmínovém pramínku.
Pokusila jsem se odtáhnout, ale zaťal mi prsty do čelisti, jako by mě držel ve svěráku. "Ne!" vykřikla jsem.
Levou rukou jsem ho uhodila. Chytil mě za zápěstí a držel. Pravačkou jsem se zapřela o zem a pomohla si koleny. Držel mě za bradu a za zápěstí jako motýla na špendlíku. Mohla jsem se hýbat, ale nemohla jsem uniknout. Klesla jsem do sedu a nutila ho buď mě uškrtit, nebo mě pustit na zem. Pustil mě.
Vykopla jsem veškerou silou. Oběma nohama jsem ho trefila do kolena. Upíři cítí bolest. Pustil mou bradu tak náhle, že jsem padla dozadu. Popadl mě za obě zápěstí a trhnutím mě vytáhl na kolena, nohama mi stiskl boky. Seděl v křesle, koleny mě znehybnil od pasu dolů, ruce mi sevřel kolem zápěstí jako okovy.
Místností se rozlehl vysoký zvonivý smích. Stranou stála Nikolaos a dívala se na nás. Její smích se nesl sálem stále hlasitěji a hlasitěji jako šílená hudba.
Jean-Claude vzal obě moje zápěstí do jedné ruky, a já mu v tom nemohla zabránit. Volnou dlaní mě pohladil po tváři a pokračoval dolů po krku. Zaryl mi prsty do týla a začal mě tisknout k sobě.
"Jean-Claude, prosím, nedělej to!"
Tiskl mou tvář blíž a blíž k sobě, k ráně na hrudi. Bránila jsem se, ale jako bych měla jeho prsty přivařené k lebce, jako by byly součástí mě samé. "NE!"
Nikolaosin smích se změnil ve slova. "Stačí škrábnutí na povrchu a uvnitř jsme všichni skoro stejní, oživovatelko."
"Jean-Claude!" zaječela jsem.
Hlavou mi jako černý samet proplouval jeho hřejivý hlas: "Krev mé krve, tělo mého těla, dvě mysli v jediné schránce, dvě duše spojené v jednu." Na jediný jasný zářivý okamžik jsem to spatřila a ucítila. Věčnost s Jean-Claudem. Jeho dotek, rty, krev… navždycky.
Zamrkala jsem a zjistila, že se rty téměř dotýkám rány na jeho hrudi. Mohla bych se natáhnout a olíznout ji. "Jean-Claude! Ne! Jean-Claude!" vykřikla jsem. "Bože, pomoz mi!" To jsem také vykřikla.
Temnota. Kdosi mě chytil za rameno. Ani jsem o tom nepřemýšlela, vládu přebraly instinkty. Pistole přichycená v hlavách postele se mi sama ocitla v ruce a já se chystala zamířit.
Čísi ruka mi uvěznila paži pod polštářem, pistole zůstala namířená do zdi, něčí tělo se tisklo k mému. "Anito, Anito, to jsem já, Edward. Podívej se na mě!"
Zamrkala jsem na Edwarda, držel mě za paže. Dýchal trochu zrychleně.
Podívala jsem se na pistoli, kterou jsem měla v ruce, pak zpátky na Edwarda. Pořád mě držel. Sotva mu to můžu vyčítat.
"Není ti nic?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Řekni něco, Anito."
"Zdál se mi zlý sen."
Potřásl hlavou. "No nekecej." Pomalu mě pustil.
Vrátila jsem pistoli do pouzdra.
"Kdo je Jean-Claude?" zeptal se Edward.
"Proč se ptáš?"
"Volala jsi jeho jméno."
Přejela jsem si rukou přes čelo a dlaň zůstala kluzká potem. Prostěradlo a oblečení, ve kterém jsem spala, bylo úplně promáčené. Tyhle noční můry mi začínaly lézt na nervy.
"Kolik je hodin?" Pokoj byl tmavý, jako by slunce už zapadlo. Sevřel se mi žaludek. Jestli už je skoro tma, Catherine nemá šanci.
"Nepanikař, to jsou jen mraky. Máš zhruba čtyři hodiny do soumraku."
Zhluboka jsem se nadechla a odpotácela se do koupelny. Cákla jsem si studenou vodu na obličej a za krk. V zrcadle jsem vypadala bledá jako duch. Byl ten sen Jean-Claudova, nebo Nikolaosina práce? Pokud to byla Nikolaos, znamená to, že mě už může ovládat? Netuším. Nevím vůbec nic.
Když jsem se vrátila, Edward seděl v bílém křesle. Díval se na mě, jako bych byla zajímavý druh hmyzu, který nikdy předtím neviděl.
Ignorovala jsem ho a zavolala Catherine do kanceláře. "Zdravím, Betty, tady Anita Blakeová. Je tam Catherine?"
"Dobrý den, slečno Blakeová. Vy nevíte, že slečna Maisonová je od třináctého až do dvacátého mimo město?"
Catherine mi to říkala, ale zapomněla jsem na to. Konečně trocha štěstí. Bylo načase. "Zapomněla jsem, Betty. Díky moc. Díky víc, než si umíš představit."
"Ráda jsem vám pomohla. Slečna Maisonová naplánovala první zkoušení šatů pro družičky na dvacátého třetího." Řekla to, jako bych se pro to měla cítit lépe. Ani náhodou.
"Nezapomenu na to. Nashle."
"Hezký den."
Zavěsila jsem a zavolala Irvingu Griswoldovi. Je reportérem plátku Veřejné zpravodajství St. Louis. Je taky vlkodlak. Vlkodlak Irving. Moc dobře to nezní, ale co zní? Vlkodlak Charles. Hm, ne. Justin, Oliver, Wilbur, Brent? Ne.
Irving to vzal po třetím zazvonění.
"Tady Anita Blakeová."
"Hm, ahoj, co se děje?" ptal se podezíravě, jako bych mu volala, jen když něco potřebuju.
"Znáš nějaké krysodlaky?"
Mlčel skoro až příliš dlouho. Pak: "Proč to potřebuješ vědět?"
"To ti nemůžu říct."
"Míníš tím, že chceš mou pomoc, ale nebude z toho žádný článek."
Povzdechla jsem si. "Zhruba tak."
"Tak proč bych ti měl pomáhat?"
"Moc mě neštvi, Irvingu. Dostal jsi ode mě výlučné právo na spoustu článků. Díky informacím ode mě ses vůbec poprvé dostal k titulkům na první stránce. Tak mi nedělej potíže."
"Dneska jsi nějaká mrzutá, hm?"
"Znáš nějakého krysodlaka, nebo ne?"
"Znám."
"Potřebuju předat zprávu krysímu králi."
Tiše hvízdl, ale do telefonu to znělo pronikavě. "Nechceš toho náhodou trochu moc? Možná jsem schopen zařídit ti setkání s krysodlakem, kterého znám, ale ne s jejich králem."
"Pošli krysímu králi následující vzkaz - máš tužku?"
"Já vždycky."
"Upíři mě nedostali a já jsem neudělala, co po mně chtěli."
Irving to pro jistotu přečetl nahlas. Když jsem to potvrdila, postěžoval si: "Zaplétáš se s upíry a krysodlaky, a já nedostanu výhradní právo na článek."
"Na tohle nedostane výhradní právo nikdo, Irvingu. Bude to příliš špinavá záležitost."
Chvíli mlčel. "Okej. Pokusím se dojednat to setkání. Dneska večer ti dám vědět."
"Dík, Irvingu."
"Buď opatrná, Blakeová! Nerad bych přišel o svůj nejlepší zdroj palcových titulků na první straně!"
"Já taky," ujistila jsem ho.
Sotva jsem zavěsila, telefon znovu zazvonil. Bez přemýšlení jsem ho zvedla. Když zvoní telefon, zvednete ho - letitý zvyk. Nemám záznamník dost dlouho na to, abych se toho úplně zbavila.
"Anito, tady Bert."
"Ahojky, Berte." Tiše jsem si povzdechla.
"Vím, že pracuješ na tom upířím případu, ale mám pro tebe něco, co by tě mohlo zajímat."
"Berte, už toho mám až nad hlavu. Ještě něco a možná už nikdy neuvidím denní světlo." Čekali byste, že se Bert zeptá, jestli jsem v pořádku. Nebo jak se mi daří. Ale ne, můj šéf ne.
"Dneska volal Thomas Jensen."
Prudce jsem se narovnala. "Jensen ti volal?"
"Přesně tak."
"On nás to nechá udělat?"
"Ne nás, ale tebe. Ptal se přímo po tobě. Snažil jsem se, aby vzal někoho jiného, ale nešlo to. A musí se to udělat dnes v noci. Má strach, aby z toho nevycouval."
"Ksakru," zaklela jsem tiše.
"Mám zavolat a zrušit to, nebo mu můžu říct, kdy se s tebou má sejít?"
Proč na mě musí spadnout všechno naráz? Na takové otázky život neodpovídá. "Sejdeme se dneska, až padne tma."
"Hodná holka. Věděl jsem, že mě nezklameš."
"Pro tebe nejsem žádná holka, Berte. Kolik ti zaplatí?"
"Třicet tisíc dolarů. Pět tisíc v hotovosti jsem už dostal přes zvláštního kurýra."
"Jsi zloduch, Berte."
"Ano a velmi se to vyplácí, děkuji." Zavěsil bez rozloučení. Zdvořilost sama.
Edward mě upřeně pozoroval. "Právě jsi na dnešek večer vzala fušku? Budeš někoho tahat z hrobu?"
"Ve skutečnosti ukládám mrtvého k odpočinku. Ale ano."
"Vysává tě oživování mrtvých?"
"Vysává?"
Pokrčil rameny. "Vysává energii, odolnost, sílu."
"Někdy."
"A co tahle práce? Bude tě stát energii?"
Usmála jsem se. "Ano."
Potřásl hlavou. "Nemůžeš si dovolit být vyčerpaná, Anito."
"Nebudu vyčerpaná." Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vymyslet, jak mám Edwardovi vysvětlit situaci. "Thomas Jensen přišel před dvaceti lety o dceru. Před sedmi lety si ji oživil jako zombii."
"A?"
"Spáchala sebevraždu. Tehdy nikdo nevěděl proč. Až později vyšlo najevo, že pan Jensen svou dceru zneužíval, a právě proto se sama zabila."
"A on ji povolal z hrobu." Edward se ušklíbl. "To jako že…"
Zamávala jsem rukama, jako bych mohla vymazat náhlou živou představu. "Ne, ne, to ne. Později toho litoval a povolal ji, aby se jí omluvil."
"A?"
"Neodpustila mu."
Zavrtěl hlavou. "Pořád nechápu."
"Povolal ji, aby všechno napravil. Ale ona zemřela plna nenávisti a strachu z něho. Zombie mu neodpustila a on ji neuložil zpátky k odpočinku. Jak se její mysl postupně rozpadala a tělo také, tak ji u sebe držel z trestu."
"Ježíšikriste."
"Přesně tak." Přešla jsem ke skříni a vytáhla sportovní tašku. Edward měl v té své zbraně. Já v ní nosila oživovatelské saky paky. Někdy jsem v ní nosila nádobíčko na zabíjení upírů. Na dně tašky ležela krabička sirek, kterou mi dal Zachariáš. Dala jsem si ji do kapsy u kalhot. Myslím, že Edward to nezpozoroval. Jinak by mu to došlo - kdyby zakopl o stopu, která ho ještě málem zatahala za nohavici. "Jensen konečně souhlasil s tím, že svou dceru nechá uložit do hrobu, pokud to udělám já. Nemohla jsem odmítnout. Mezi oživovateli je svého druhu legendou. Nejblíž, jak se dostaneme k duchařské historce."
"Proč dneska v noci? Když už to počkalo sedm let, tak proč ne pár dalších nocí?"
Dál jsem házela věci do tašky. "Trval na tom. Má strach, že ztratí nervy, pokud bude muset čekat. Navíc za pár nocí už možná nebudu naživu. Nemusel by dovolit nikomu jinému, aby to udělal."
"To není tvůj problém. Ty jsi tu zombii neoživila."
"Ne, ale jsem především oživovatelka. Lovení upírů je… vedlejšák. Jsem oživovatelka. To není jen práce."
Pořád se na mě upřeně díval. "Nechápu proč, ale chápu, že to musíš udělat."
"Díky."
Usmál se. "Tvůj boj. Neva, když půjdu s tebou, abych se ujistil, že tě nikdo nekrocne, zatímco budeš duchem nepřítomná?"
Letmo jsem na něj pohlédla. "Viděl jsi už někdy oživování zombie?"
"Ne."
"A máš na to dost silné nervy?" Uculila jsem se, když jsem to řekla.
Hleděl na mě, modré oči náhle ochladly. Celá tvář se změnila. Nebylo tam nic, žádný výraz, jen odporný chlad. Prázdnota. Jednou se na mě takhle díval leopard skrz mříže klece. Žádná emoce, kterou bych chápala, myšlenky tak cizí, že by klidně mohl pocházet z jiné planety. Něco, co by mě zabilo, kdyby to mělo hlad nebo kdybych to vydráždila. Zabilo by mě to obratně a účinně, protože k tomu to bylo určeno.
Neomdlela jsem, ani jsem s křikem neutekla z pokoje, ale stálo mě to celkem dost námahy. "Chápu, Edwarde, beru. Sbal si svou pózu dokonalého zabijáka a jdeme."
Jeho oči se nevrátily do normálu hned, ale musely se postupně zahřát, jako když svítání pozvolna zalévá oblohu.
Doufám, že na mě Edward tenhle pohled nikdy neupře doopravdy. Protože pokud ano, jeden z nás zemře. Se slušnou pravděpodobností bych to byla já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama