Provinilé slasti - 43. kapitola

3. listopadu 2018 v 17:44 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
43. kapitola
Noc byla téměř dokonale černá. Těžké mraky zakrývaly oblohu a při zemi vál vítr, který voněl deštěm.
Hrob Iris Jensenové byl označen hladkou bílou mramorovou sochou. Anděl, téměř v životní velikosti, rozepjatá křídla, vstřícně vztažené ruce. Ve světle baterky byl dosud čitelný nápis: "Milovaná dcera. Navždy vzpomínáme." Tentýž člověk, který nechal vytesat anděla a navždy vzpomínal, ji předtím obtěžoval. Zabila se, aby mu unikla, ale on ji přivolal zpátky. To byl důvod, proč jsem tady stála ve tmě a čekala na Jensenovy. Ne na něj, ale na ni. I když jsem věděla, že touhle dobou už je její mysl v troskách, stejně jsem chtěla, aby Iris Jensenová v klidu spočinula v hrobě.
Tohle jsem Edwardovi nemohla vysvětlit, tak jsem se ani nesnažila. Nad prázdným hrobem držel stráž obrovský dub. Mezi listy se proháněl vítr, třepotaly se a šeptaly nám nad hlavou. Zněly příliš vyschle, jako podzimní listy, ne jako letní. Vzduch byl chladný a vlhký, co nevidět mělo začít pršet. Pro jednou nevládlo neúnosné vedro.
Vybrala jsem dvě slepice. Tiše kvokaly v posadě, kterou jsem postavila vedle hrobu. Edward se opíral o moje auto, nohy v kotnících zkřížené, ruce spuštěné volně podél těla. U nohou mi ležela otevřená sportovní taška. Uvnitř se leskla mačeta, kterou používám.

"Kde vězí?" ptal se Edward.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nemám ponětí." Už byla skoro hodina po setmění. Hřbitovní pozemek byl z větší části holý, jen pár stromů roztroušených tu a tam po mírných svazích. Měli bychom na štěrkové cestě vidět světla auta. Kde ten Jensen je? Dostal strach?
Edward přešel od auta ke mně. "Tohle se mi nelíbí, Anito."
Já taky nebyla právě nadšená, ale… "Dáme mu ještě patnáct minut. Pokud se do té doby neukáže, půjdeme."
Edward se rozhlédl po otevřeném prostranství. "Není tu moc za čím se krýt."
"Pochybuju, že bychom se museli bát ostřelovačů."
"Říkala jsi, že po tobě někdo střílel, ne?"
Přikývla jsem. Měl pravdu. Na pažích mi naskočila husí kůže. Vítr zčásti rozfoukal mraky a na zem dopadlo měsíční světlo. V dálce se vyloupla malá budova, v přísvitu se zdála stříbrošedá.
"Co je to?" zajímal se Edward.
"Údržbářská kůlna. Myslíš, že tráva se tu seká sama?"
"Nikdy jsem o tom nepřemýšlel."
Mraky se valily dál a uvrhly hřbitov opět do temnoty. Všechno nabylo nezřetelných tvarů, bílý mramor zdánlivě zářil svým vlastním světlem.
Ozval se zvuk drápů škrábajících o kov. Prudce jsem se ohlédla. Na kapotě auta seděl ghúl. Byl nahý a vypadal skoro kovový, jako byste svlékli člověka a vymáchali ho ve stříbro-šedé barvě. Ale zuby a drápy na rukou i na nohou měl dlouhé, černé a zakřivené jako spáry. Oči mu rudě žhnuly.
Edward stanul vedle mě, pistoli v ruce.
Já už taky držela zbraň. Stačí dostatek praxe a člověk na to už nemusí myslet.
"Co tam dělá?" ptal se Edward.
"Nevím." Mávla jsem volnou rukou a křikla: "Zmiz!"
Nakrčil se, nespouštěl mě z očí. Ghúlové jsou zbabělí, neútočí na zdravé lidi. Udělala jsem dva kroky a mávla pistolí. "Jdi pryč! Kšá!" Odežene je prostá ukázka síly. Ale tenhle jen seděl. Zacouvala jsem.
"Edwarde," začala jsem tiše.
"Ano?"
"Na tomhle hřbitově jsem necítila žádné ghúly."
"A? Tak jsi jednoho přehlédla."
"Jeden ghúl je nesmysl. Pohybují se ve smečkách. A nepřehlédneš je. Zůstává po nich parapsychický zápach. Zlo."
"Anito." Jeho hlas byl tichý, normální, ale ne zcela normální. Sledovala jsem jeho pohled a spatřila dva další ghúly, jak se k nám plíží odzadu.
Stáli jsme téměř zády k sobě, pistole namířené. "Začátkem týdne jsem viděla oběť útoku ghúlů. Zdravý člověk, zabitý na hřbitově, kde nesídlí ghúlové."
"To zní povědomě."
"Jo. Kulky je nezabijí."
"Vím. Na co čekají?" nadhodil.
"Myslím, že na odvahu."
"Čekají na mě," ozval se něčí hlas. Zpoza stromu vyšel Zachariáš. Usmíval se.
Myslím, že mi spodní čelist poklesla až do sklepa. Možná se usmíval právě nad tím. Došlo mi to. Aby živil gris-gris, nevraždil lidi. Vraždil upíry. Theresa ho mučila, tak se stala další obětí. Ale zůstávaly ještě některé podstatné otázky.
Edward se podíval na mě, pak na Zachariáše. "Kdo je to?"
"Předpokládám, že vrah upírů."
Zachariáš se zlehka uklonil. Jeden ghúl se mu přilísal k noze a oživovatel ho pohladil po téměř holé hlavě. "Kdy jsi na to přišla?"
"Právě teď. Letos nejsem právě blesk."
Zamračil se. "Říkal jsem si, že na to časem přijdeš."
"Proto jsi zlomil tu zombii, co byla jediným svědkem. Aby ses zachránil."
"Měl jsem štěstí, že mi Nikolaos svěřila výslech toho muže." Usmíval se, když to říkal.
"To se vsadím. Jak jsi přemluvil toho dvakrát kousnutého, aby mě šel zastřelit?"
"Snadno. Řekl jsem mu, že to přikázala Nikolaos."
Samozřejmě. "Jak dostáváš ghúly z jejich domovského hřbitova? Jak to, že poslouchají tvoje příkazy?"
"Znáš tu teorii, že když pohrbíš oživovatele na hřbitov, vzniknou ghúlové?"
"Hmmm, jo."
"Když jsem vystoupil z hrobu, šli se mnou a patřili mně. Mně."
Pohlédla jsem úkosem na ty bytosti a zjistila, že je jich víc. Přinejmenším dvacet, velká smečka. "Takže říkáš, že odtud pocházejí ghúlové." Zavrtěla jsem hlavou. "Na světě není dost oživovatelů, aby to vysvětlilo všechny ty ghúly."
"Přemýšlel jsem o tom. Předpokládám, že čím víc zombii na daném hřbitově oživíš, tím větší máš pravděpodobnost, že vzniknou ghúlové."
"Myslíš kumulativní efekt?"
"Přesně. Chtěl jsem to probrat s jiným oživovatelem, ale asi chápeš, v čem je problém."
"Jistě, chápu. Nemůžeš krafat o práci, aniž bys přiznal, co jsi a cos udělal."
Edward vystřelil bez varování. Kulka zasáhla Zachariáše do hrudi, náraz jím otočil kolem osy. Oživovatel zůstal ležet tváří dolů, ghúlové strnuli. Pak se zvedl na loktech. Vstal s pomocí jednoho starostlivého ghúla. "Jak klacky, tak kamení mi možná zlámou kosti - ale střílet do mě můžeš po libosti."
"Vážně vtipné," poznamenala jsem.
Edward vystřelil znovu, ale Zachariáš uskočil za strom.
"No tak, no tak, hlavně nestřílet do hlavy! Nejsem si jistý, co by se stalo, kdybyste mi prohnali mozkem kulku," zavolal, skrytý mimo dohled.
"Zjistíme to," navrhl Edward.
"Sbohem, Anito. Jdu pryč; nemusím to vidět." Odešel obklopen smečkou ghúlů. Šel skrčený mezi nimi, předpokládala jsem, že se schovává před kulkou do hlavy, ale na chvíli jsem ho nemohla rozeznat.
U auta se objevili další dva ghúlové, přikrčení na štěrkové cestě. Jeden ghúl byl žena, dosud na ní visely cáry šatů.
"Ať se mají čeho bát," řekl Edward. Cítila jsem, jak se pohnul. Dvakrát vystřelil. Noc proťalo vysoké kňourání. Ghúl, který seděl na mém autě, skočil na zem a schoval se. Ale byli tu další, stahovali se ze všech stran. Přinejmenším patnáct nám jich tu nechal na hraní.
Vystřelila jsem a jednoho zasáhla. Padl na bok a překulil se na štěrku, vydal zase ten kvílivý zvuk. Žalostný, zvířecí. Jako zraněný králík.
"Je tady kam utéct?" zeptal se Edward.
"Kůlna."
"Je dřevěná?"
"Ano."
"Ta je nezastaví."
"Ne, ale dostaneme se z otevřeného prostranství."
"Dobrá. Máš nějakou radu, než se hneme?"
"Neutíkej, dokud nebudeme skoro u kůlny. Pokud poběžíš, budou tě pronásledovat. Budou si myslet, že máš strach."
"Ještě něco?"
"Ty nekouříš, co?"
"Ne, proč?"
"Mají strach z ohně."
"Skvěle. Sežerou nás zaživa jen proto, že jsme oba nekuřáci."
Skoro jsem se zasmála. Řekl to tak dokonale znechuceně… Ale jeden z ghúlů se přikrčil, aby po mně skočil, a já ho musela střelit mezi oči. Na smích nebyl čas.
"Pojďme. Pomalounku, polehounku."
"Dal bych si pár facek, že jsem nechal samopal v autě."
"To já taky."
Edward třikrát vystřelil a nocí se rozlehlo kňourání a zvířecí nářek. Vydal se ke vzdálené kůlně. Odhadla bych to na kilometr a půl. Bude to dlouhá procházka.
Zaútočil další ghúl. Sundala jsem ho, rozplácl se na zem, ale bylo to jako střílet do terčů. Žádná krev, prostě jen díry. Bolelo je to, ale ne dost. Ani zdaleka ne dost.
Šla jsem téměř pozpátku, jednou rukou jsem se držela Edwarda, abych neztratila směr. Těch ghúlů je moc. Ke kůlně se nedostaneme. Ani omylem. Jedna slepice tiše tázavě kvokla. Dostala jsem nápad.
Střelila jsem první slepici. Skácela se na zem, druhá zpanikařila a začala tlouct křídly o dřevěnou posadu. Ghúlové strnuli, jeden z nich pozvedl hlavu a zavětřil.
Čerstvá krev, hoši, jděte si pro ni. Čerstvé masíčko. Dva ghúlové najednou vyrazili za slepicemi. Ostatní je následovali, škrábali se jeden druhému přes záda, aby rozbili dřevo a dostali se ke šťavnatým soustíčkům uvnitř.
"Jdi dál, Edwarde, neutíkej, ale jdi trochu rychleji. Slepice je dlouho nezdrží."
Šli jsme trochu rychleji. Zvuk škrábajících drápů, praskajících kostí, cákající krve a hádavé vytí ghúlů - to nebyla zrovna žádoucí vyhlídka.
Byli jsme na půl cesty ke kůlně. Nocí se rozlehlo dlouhé nepřátelské zavytí. Takhle žádný pes nevyje. Ohlédla jsem se a spatřila ghúly, jak se za námi ženou po všech čtyřech.
"Utíkej!" zavřískla jsem.
Běželi jsme.
Narazili jsme do dveří kůlny a zjistili, že ta mrcha je zavřená na visací zámek. Edward zámek odstřelil, nebyl čas otevírat ho šperhákem. Ghúlové už byli blízko, nepřestávali výt.
Vpadli jsme dovnitř a zavřeli dveře, jako by nám to mohlo být co platné. Nahoře u stropu se rýsovalo jediné malé okénko. Najednou jím prosvitl měsíc. U zdi stálo několik sekaček na trávu, několik jich viselo na hácích na zdi. Zahradnické nůžky, křovinořezky, lopaty, svinutá kropicí hadice. Celá kůlna páchla benzinem a hadry nasáklými olejem.
"Anito, nemáme čím zapřít dveře," ozval se Edward.
Měl pravdu. Zámek jsme ustřelili. Kde je sakra něco těžkého, když to člověk potřebuje? "Přitáhni ke dveřím sekačku."
"To je dlouho nezadrží."
"Lepší než nic." Když se nehýbal, přivlekla jsem sekačku ke dveřím sama.
"Nechci skončit sežraný zaživa," prohlásil Edward. Založil nový zásobník. "Jestli chceš, nejdřív zastřelím tebe. Nebo se můžeš zabít sama."
A pak jsem si vzpomněla, že jsem si do kapsy dala zápalky, které jsem dostala od Zachariáše. Sirky! Máme sirky!
"Anito, už jsou skoro tady. Chceš to udělat sama?"
Vytáhla jsem z kapsy zápalky. Díky ti, Bože! "Setři si kulky, Edwarde." Do jedné ruky jsem vzala kanystr benzinu.
"Co máš v úmyslu?" zeptal se.
Kolem nás se rozléhalo vytí. Už nás skoro mají.
"Zapálím kůlnu." Chrstla jsem benzin na dveře. Zápach byl ostrý a stahoval mi krk.
"S námi uvnitř?"
"Ano."
"To se radši zastřelím, jestli ti to nevadí."
"Dneska v noci nemíním zemřít, Edwarde."
Dveřmi prorazil spár, drápy trhaly a drásaly dřevo. Škrtla jsem sirkou a hodila ji na dveře prosáklé benzínem. Vznítily se v zášlehu modrobílého ohně. Ghúl zahalený ohněm zavřískl a odpotácel se od zničených dveří.
Pach spáleného masa se mísí s pachem benzinu a hořících vlasů. Rozkašlala jsem se a dala si ruku před ústa. Oheň hltal dřevěné stěny kůlny a šířil se ke střeše. Nepotřebujeme další benzin, celá tahle chajda je ohnivá past. S námi uvnitř. Nečekala jsem, že se plameny budou šířit tak rychle.
Edward stál u zadní stěny, pusu přikrytou dlaní. "Neměla jsi náhodou plán, jak nás odtud dostat?" zeptal se tlumeně.
Skrz dřevo prorazila ruka a sápala se po něm. Uskočil. Ghúl se začal drát dovnitř, chtivě na nás zíral. Edward ho střelil mezi oči, ghúl zmizel z dohledu.
Strhla jsem ze stěny kovové hrábě. Začaly se k nám snášet saze. Jestli nás neudusí kouř, kůlna se na nás zhroutí. "Sundej si košili!" poručila jsem.
Nezeptal se proč. Praktický až do konce. Strhl si podpažní pouzdro, přetáhl si košili přes hlavu, hodil mi ji a natáhl si popruhy zpátky na holou hruď.
Omotala jsem košili na hroty hrábí a namočila ji do benzinu. Zapálila jsem ji o stěnu, sirky jsem nepotřebovala. Z přední části kůlny na nás pršely hořící úlomky. Drobná pálivá bodnutí na kůži, jako štípnutí vosy.
Edward pochopil. Našel sekeru a začal rozšiřovat díru, kterou vytvořil ghúl. Já nesla improvizovanou pochodeň a kanystr benzínu. V tu chvíli mě napadlo, že žár odpálí všechen benzin. Neudusíme se kouřem - vyletíme do povětří.
"Dělej!" vykřikla jsem.
Edward se protáhl otvorem a já za ním, málem jsem ho spálila pochodní. Na sto metrů kolem nebyl jediný ghúl. Zjevně jsou chytřejší, než vypadají. Utíkali jsme. Výbuch mě udeřil do zad jako prudký náraz větru. S vyraženým dechem jsem upadla do trávy. Všude kolem mě padaly na zem kousky hořícího dřeva. Kryla jsem si hlavu a modlila se. Při mém štěstí ještě dostanu letícím hřebíkem.
Ticho. Nebo spíš žádný další výbuch. Opatrně jsem zvedla hlavu. Kůlna byla pryč, nezbylo z ní vůbec nic. Kolem mě v trávě dohořívaly dřevěné třísky. Edward ležel na zemi na dosah ruky ode mne. Díval se na mě. Vypadala jsem taky tak překvapeně jako on? Asi ano.
Od naší improvizované pochodně začínala pomalu chytat tráva. Klekl si a zvedl hrábě.
Já našla nepoškozený kanystr a vstala jsem. Edward mě následoval s pochodní v ruce. Ghúlové zřejmě utekli, chytří ghúlové, ale čistě pro jistotu… Ani jsme se o tom nemuseli bavit. Paranoiu máme společnou.
Šli jsme k autu. Adrenalin odplýval a já se cítila unavenější než předtím. Člověk snese jen omezené množství adrenalinu, pak znecitliví.
Po posadě bylo veta. Bezvýznamné kousky a úlomky roztroušené kolem hrobu. Nedívala jsem se blíž. Zastavila jsem se, abych sebrala svou sportovní tašku. Ležela tam nedotčená. Edward šel napřed a hodil pochodeň na štěrkovou cestu. Vítr zašelestil v korunách. V tu chvíli Edward vykřikl: "Anito!"
Vrhla jsem se k zemi a překulila se. Edward vystřelil, něco s kňučením dopadlo do trávy. Zírala jsem na ghúla, zatímco Edward do něj sázel kulky. Když se mi srdce zase vrátilo na místo, doplazila jsem se ke kanystru a odšroubovala ho.
Ghúl zavřeštěl. Edward ho tloukl hořící pochodní. Chrstla jsem na krčící se nestvůru benzin. Svezla jsem se na kolena a křikla: "Zapal to!"
Edward zasáhl stvůru pochodní. Přes ghúla se přelil plamen, příšera začala ječet. Nocí se nesl zápach páleného masa a vlasů. A benzinu.
Nestvůra se válela po zemi, snažila se uhasit oheň, ale nešlo to.
"Jsi další na řadě, Zachariáši, zlatíčko moje," zašeptala jsem. "Jsi další na řadě."
Košile dohořela a Edward odhodil hrábě na zem. "Vypadneme odtud."
Z celého srdce jsem s ním souhlasila. Odemkla jsem auto, hodila svou sportovní tašku na zadní sedadlo a nastartovala. Ghúl ležel v trávě, nehýbal se, hořel.
Edward seděl na zadním sedadle se samopalem na klíně. Poprvé od chvíle, kdy jsme se potkali, vypadal Edward otřesený. Možná i vyděšený.
"To chodíš s tím samopalem spát?" zeptala jsem se ho.
Střelil po mně pohledem. "To chodíš spát se svou pistolí?"
Bod pro něj. Jela jsem úzkými štěrkem vysypanými zatáčkami, jak nejrychleji jsem se odvažovala. Moje Chevy Nova není stavěná na manévrování při velkých rychlostech. Vybourat se dneska v noci tady na hřbitově se nezdálo jako právě dobrý nápad. Přední světla skákala přes náhrobní kameny, ale nikde se nic nehýbalo. Žádní ghúlové v dohledu.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tohle byl za posledních pár dní druhý pokus mě zabít. Upřímně řečeno, radši bych, aby po mně stříleli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama