Provinilé slasti - 44. kapitola

3. listopadu 2018 v 17:47 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
44. kapitola
Dlouho jsme jeli v tichu. Mlčení, vyplněné jen svištěním kol, nakonec porušil Edward. "Myslím, že bychom se neměli vracet do tvého bytu."
"Souhlas."
"Vezmu tě do hotelu. Pokud nevíš o nějakém místě, kam bys šla raději…"
Kam bych mohla jít? K Ronnie? Nechtěla jsem ji ohrozit ještě víc. Koho dalšího mohu ohrozit? Nikoho. Nikoho kromě Edwarda, a ten to zvládne. Možná líp než já sama.
U pasu mi začal vibrovat pager. Celým hrudním košem mi prolétlo zachvění. Nenávidím, když musím pager přepnout do tichého módu. Když začne ta proklatá věc vibrovat, vždycky mě vyděsí.
"Co se sakra stalo? Trhla jsi sebou, jako by tě něco kouslo," řekl Edward.
Zamáčkla jsem pager a podívala se, kdo volal. Krátce se rozsvítil displej s číslem. "Zapnul se mi pager nastavený na vibrace. Není slyšet."

Zadíval se na mě. "Nebudeš volat do práce." Vyslovil to jako konstatování nebo jako příkaz.
"Poslyš, Edwarde, nejsem na to zas tak žhavá, takže se se mnou nehádej."
Slyšela jsem, jak vydechl, ale co mohl říct? Já jsem řídila. Kdyby nechtěl jet, kam ho vezu, musel by vytáhnout pistoli a unést auto. Vzala jsem to nejbližším výjezdem a našla telefonní automat u supermarketu. Celý supermarket byl plně osvětlený, což ze mě činilo úžasný terč, ale po setkání s ghúly jsem chtěla světlo.
Edward sledoval, jak jsem vystoupila z auta s peněženkou v ruce. Nešel se mnou, aby mi kryl záda. Fajn, mám svou pistoli. Jestli chce trucovat, tak ať.
Zavolala jsem do práce. Zvedl to Craig, náš noční recepční. "Oživovatelé Inc., prosím? Co pro vás můžeme udělat?"
"Ahoj Craigu, tady Anita. Co se děje?"
"Volal Irving Griswold a říkal, že se mu máš štandopéde ozvat nebo je po schůzce. Tvrdil, že už budeš vědět, oč jde. Víš?"
"Ano. Dík, Craigu."
"Mluvíš hrozně."
"Dobrou noc, Craigu." Zavěsila jsem. Cítila jsem se unavená, zpomalená a bolel mě krk. Toužila jsem stočit se do klubíčka někde ve tmě a tichu - alespoň na týden. Místo toho jsem zavolala Irvingovi. "To jsem já."
"To je dost. Víš, čím vším jsem prošel, abych tohle zařídil? Málem jsi tu schůzku prošvihla."
"Jestli nepřestaneš žvanit, tak ji možná ještě prošvihnu. Vyklop kdy a kde."
Řekl mi to. Když si pospíším, stihnu to. "Proč jsou všichni tak nedočkaví a všechno musí být ještě dneska v noci?" postěžovala jsem si.
"Hele, jestli na tu schůzku nechceš jít, tak na ni nechoď."
"Irvingu, mám za sebou velmi, velmi dlouhý večer, tak laskavě přestaň držkovat!"
"Jsi v pořádku?"
To je ale blbá otázka. "Ne úplně, ale přežiju to."
"Jestli jsi zraněná, můžu se pokusit tu schůzku odložit, ale nemůžu ti nic slíbit, Anito. Tak daleko ho ale dostal tvůj vzkaz."
Opřela jsem si čelo o kov telefonního automatu. "Budu tam, Irvingu."
"Já ne," odsekl naprosto znechuceně. "Jedna z podmínek byla nepřítomnost reportérů a policie."
Musela jsem se usmát. Chudák Irving. Všichni ho ze všeho vynechávají. Na druhou stranu na něj nezaútočili ghúlové ani málem nevyletěl do povětří. Možná bych si měla lítost schovat pro sebe.
"Dík, Irvingu. Máš to u mě."
"Mám toho u tebe víc. Buď opatrná. Nevím, v čem jedeš tentokrát, ale zní to hustě."
Lovil informace a já to věděla. "Dobrou noc, Irvingu." Zavěsila jsem dřív, než se mohl zeptat na cokoli dalšího.
Pak jsem zavolala Dolphovi domů. Nevím, proč to nemohlo počkat do rána, ale dnes večer jsem málem umřela. Kdybych umřela, chtěla jsem, aby Zachariáše někdo dostal.
Dolph to zvedl po šestém zazvonění. Byl nevrlý a rozespalý. "Ano?"
"Tady Anita Blakeová, Dolphe."
"Co se děje?" Rázem se zdál být téměř bdělý.
"Vím, kdo je vrah."
"Pověz."
Pověděla jsem mu to. Dělal si poznámky a kladl doplňující otázky. Největší otázka přišla na konec. "Můžeš cokoli z toho dokázat?"
"Můžu dokázat, že nosí gris-gris. Můžu dosvědčit, že se mi přiznal. Snažil se mě zabít, čehož jsem byla osobně svědkem."
"To projde před soudcem a porotou dost ztěžka."
"Vím."
"Mrknu se, co se mi povede zjistit."
"Dolphe, obžalobu máme skoro pohromadě."
"Pravda, ale všechno závisí na tom, jestli budeš naživu, abys mohla svědčit."
"Jasně, budu opatrná."
"Zítra přijď a nech všechny tyhle informace oficiálně zaznamenat."
"Provedu."
"Dobrá práce."
"Díky."
"Dobrou noc, Anito."
"Dobrou, Dolphe."
Zvolna jsem se přesunula zpátky do auta. "Za pětačtyřicet minut máme sraz s krysodlaky."
"Proč jsou tak důležití?" zeptal se Edward.
"Protože si myslím, že nám můžou ukázat zadní vrátka do Nikolaosina sídla. Pokud půjdeme hlavním vchodem, nezvládneme to." Nastartovala jsem auto a vyjela na silnici.
"Komu dalšímu jsi volala?"
Takže přece jen dával pozor. "Policii."
"Cože?!"
Edward nechce mít co do činění s policií. Jen si to představte. "Jestli se Zachariášovi podaří mě zabít, chci, aby to někdo vyšetřoval."
Chvilku mlčel. "Pověz mi něco o Nikolaos," požádal mě pak.
Pokrčila jsem rameny. "Je to sadistická stvůra a je jí přes tisíc let."
"Těším se, až ji poznám."
"Netěš se," poradila jsem mu.
"Anito, vyšší upíry už jsme zabíjeli. Tahle je jen další v řadě."
"Ne. Nikolaos je přinejmenším tisíc let. Pochybuju, že jsem kdy v životě měla z něčeho větší strach."
Mlčel, tvář nečitelnou.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se ho.
"Že miluju výzvy." Pak se usmál. Krásným, širokým úsměvem. A doprčic. Smrt spatřil svůj cíl. Největší úlovek. Nebojí se jí. Což by měl.
V půl druhé ráno není příliš mnoho restaurací otevřených, ale U Dennyho otevřeno je. Na setkání s krysodlaky U Dennyho nad kávou a koblihami je cosi nepatřičného. Neměli bychom se sejít v nějaké temné uličce? Ne, že bych si stěžovala, chraň Bůh. Jen mi to přišlo… divné.
Edward šel dovnitř první, aby se ujistil, že to není další léčka. Pokud se usadí u stolu, je tam bezpečno. Pokud vyjde zase ven, bezpečno tam není. Jak prosté. Edwarda zatím nikdo z nich nezná. Dokud se neukáže se mnou, může jít kamkoli a nikdo se ho nepokusí zabít. Úžasné. Začínala jsem se cítit jako chodící morová rána.
Edward se usadil u stolu. Bezpečno. Vešla jsem do jasného světla a falešného pohodlí restaurace. Servírka měla tmavé kruhy pod očima chytře zamaskované silnou vrstvou make-upu, který jim dával narůžovělou barvu. Podívala jsem se za ni. Nějaký muž na mě mával. Ruku pozvednutou, prsty pokrčené, jako by volal servírku nebo někoho podřízeného.
"Mám tady partu. Každopádně díky," zamumlala jsem.
Restaurace byla v pozdních pondělních - nebo teď už vlastně úterních - hodinách téměř prázdná. Naproti muži, který na mě mávl, seděli další dva. Na první pohled vypadali v podstatě normálně, ale cítila jsem potlačovanou energii, která jako by jiskřila ve vzduchu kolem nich. Lykantropové. Vsadila bych na to krk. A zřejmě se už stalo.
Také tam seděl pár, muž a žena, usazení u stolu v opačném koutě než první dva. Vsadila bych se, že i oni jsou lykantropové.
Edward si sedl poblíž nich, ale ne příliš blízko. Už lykantropy lovil. Také věděl, po čem se má dívat.
Když jsem procházela kolem stolu, jeden z mužů zvedl hlavu. Čistě hnědé oči, tak tmavé, až se zdály černé, se upřely do mých. Tvář měl ostře řezanou, tělo štíhlé, nevysoké, na pažích se mu napínaly svaly, když si složil ruce pod bradou a díval se na mě. Oplácela jsem pohled. Pak jsem ho minula a došla ke kóji, kde seděl krysí král.
Byl vysoký přinejmenším metr osmdesát, měl snědou kůži, husté krátké černé vlasy. Hnědýma podezíravýma očima rejdil po místnosti. Tvář měl úzkou, arogantní, rty skoro příliš jemné na povýšený výraz, který nasadil. Byl pohledný, tmavý, evidentně Mexikán.
Zaplula jsem do kóje. Dopřála jsem si hluboký, uklidňující nádech a zadívala jsem se přes stolek na něj.
"Dostal jsem tvůj vzkaz. Co chceš?" Hlas měl tichý, ale hluboký, beze stopy přízvuku.
"Chci, abyste dovedl mě a přinejmenším ještě jednoho člověka do tunelů pod Cirkusem prokletých."
Zamračil se ještě víc, u kořene nosu se objevily vrásky. "Proč bych to pro tebe měl udělat?"
"Chcete, aby se vaši lidé zbavili vlivu nejvyšší upírky?"
Přikývl. Pořád se mračil.
Ve skutečnosti jsem si ho získávala. "Proveďte nás ke vstupu do kobek a my to zařídíme."
Sepjal ruce na stole. "Proč bych ti měl věřit?"
"Nejsem lovec odměn. Nikdy jsem neublížila žádnému lykantropovi."
"Nemůžeme proti ní bojovat po tvém boku. Ani já se jí nemohu vzepřít. Volá mě. Neodpovídám, ale cítím to. Mohu zabránit malým krysám a svým poddaným, aby jí proti tobě pomohli, ale to je vše."
"Stačí, když náš dostanete dovnitř. O zbytek se postaráme."
"Jsi si natolik jistá sama sebou?"
"Jsem ochotna na to vsadit život."
Opřel si lokty o stůl, konečky prstů položil na rty. Vypálená jizva ve tvaru hrubé čtyřhroté koruny se na jeho předloktí vyjímala i v lidské podobě. "Dostanu vás dovnitř."
Usmála jsem se. "Děkuji."
Zahleděl se na mě. "Děkuj mi, až se odtamtud vrátíš živá."
"Platí." Podala jsem mu ruku. Po chvilce váhání ji přijal a stvrdili jsme dohodu.
"Chceš pár dní počkat?" zeptal se.
"Ne. Chci tam jít zítra."
Dal hlavu na stranu. "Jsi si jistá?"
"Proč ne? Je v tom nějaký problém?"
"Jsi zraněná. Myslel jsem si, že se třeba chceš nejdřív vyléčit."
Jsem trochu potlučená a bolí mě krk, ale… "Jak to víte?"
"Je z tebe cítit, že se tě dnes v noci dotkla smrt."
Zírala jsem na něj. Irving mi tohle nikdy neudělal, nikdy na mě nepoužil nadpřirozené schopnosti. Netvrdím, že to neumí, ale poctivě se snaží být lidský. Tenhle muž ne.
Zhluboka jsem se nadechla. "To je můj problém."
Přikývl. "Zavoláme ti a sdělíme ti místo a čas."
Vstala jsem, on zůstal sedět. Zjevně už nebylo co říct, tak jsem odešla.
O deset minut později ke mně do auta přistoupil Edward. "Co teď?" zeptal se.
"Mluvil jsi o pokoji v hotelu. Jdu se vyspat, dokud mám možnost."
"A zítra?"
"Vezmeš mě ven a ukážeš mi, jak zacházet s brokovnicí."
"A pak?"
"Pak půjdeme po Nikolaos."
Rozechvěle vydechl, skoro se zasmál. "A jéje."
A jéje? "Jsem ráda, že aspoň někoho to baví."
Zakřenil se na mě. "Miluju svou práci."
Musela jsem se usmát. Je pravda, že i já miluju svou práci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama