Provinilé slasti - 45. kapitola

3. listopadu 2018 v 17:48 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
45. kapitola
Přes den jsem se učila zacházet s brokovnicí. A v noci jsem si udělala speleologickou výpravu spolu s krysodlaky.
Podzemí bylo temné. Stála jsem v naprosté tmě a tiskla v dlani baterku. Pozvedla jsem ruku k čelu a neviděla nic než bílé skvrny, které vidíte, když se zhasne. Na hlavě jsem měla bezpečnostní přilbu a na ní vypnutou čelovku. Krysodlaci na tom trvali. Všude kolem mě se rozléhaly výkřiky, sténání, praskání kostí a divné klouzavé zvuky, jako když vytrhnete nůž z masa. Krysodlaci se měnili z lidí ve zvířata. Znělo to, jako by je to bolelo - hodně bolelo. Přiměli mě přísahat, že nezapnu světlo, dokud mi neřeknou.
Nikdy v životě jsem si tolik nepřála vidět. Nemůže to přece být tak strašné. Nebo ano? Ale slib je slib. Znělo to jako výrok slona Hortona. "Člověk je člověkem, ať je jakkoli maličký." Co tady sakra dělám - stojím uprostřed jeskyně, v naprosté tmě, obklopena krysodlaky, cituji Dr. Seusse a chystám se zabít tisíciletou upírku?
Byl to zas týden blbec.

Rafael, krysí král, promluvil ze tmy: "Můžeš rozsvítit."
Okamžitě jsem tak učinila. Jako by moje oči prahly po světle, dychtivé zase vidět. Krysí lidé postávali v malých skupinkách v širokém tunelu s plochým stropem. Bylo jich deset. Počítala jsem je, když byli v lidské podobě. Teď tu stálo sedm mužů pokrytých srstí, na sobě ustřižené džíny. Dva z nich měli taky volné tričko. Tři ženy měly volné oblečení, něco jako těhotenské šaty. Černé knoflíkové oči se jim ve světle třpytily. Všichni byli osrstění.
Edward stanul vedle mě. Díval se na lykantropy, výraz odtažitý a nečitelný. Vzala jsem ho za paži. Rafaelovi jsem řekla, že to není lovec odměn, ale Edward někdy byl. Doufala jsem, že jsem tyhle lidi neuvedla v nebezpečí.
"Připraveni?" otázal se Rafael. Teď z něj byl ten štíhlý černý krysák, kterého jsem si pamatovala.
"Ano," řekla jsem.
Edward přikývl.
Krysodlaci se rozptýlili na obě strany od nás, škrábali drápky o nízký ohlazený vápenec. "Myslela jsem si, že jeskyně jsou vlhké," poznamenala jsem jen tak do pléna.
Pomenší krysák v tričku mi odpověděl: "Jeskyně Cherokee je mrtvá."
"Nerozumím."
"V živých jeskyních proudí voda a rostou krasové útvary. Suchou jeskyni, kde žádný z útvarů už neroste, nazýváme mrtvá."
"Aha."
Odhalil dlouhé zuby, snad v úsměvu. "Víc, než jsi chtěla vědět, co?"
"Nejsme tady na vlastivědné procházce, Louie," zasyčel Rafael. "Teď oba zmlkněte."
Louie pokrčil rameny a vyrazil přede mne. Byl to tentýž muž, který byl s Rafaelem v restauraci, ten s tmavýma očima.
Jedna z žen měla skoro šedou srst. Jmenovala se Lillian a byla doktorka. Nesla si batoh plný lékařského vybavení. Zjevně počítali s tím, že budeme zraněni. Alespoň to znamenalo, že si myslí, že z toho vyjdeme živí. Já sama o tom začínala pochybovat.
O dvě hodiny později se strop snížil natolik, že jsem nemohla stát rovně. A pochopila jsem, proč dali mně a Edwardovi bezpečnostní přilbu. Přinejmenším tisíckrát jsem škrtla hlavou o strop. Sejmula bych se sama do bezvědomí dlouho předtím, než bychom se vůbec dostali k Nikolaos.
Krysy se zdály stvořené pro pohyb chodbou, míhaly se, cupitaly a ladně klouzaly. Já a Edward jsme se jim nemohli vyrovnat. Ani zdaleka.
Edward za mými zády tlumeně zaklel. Deset centimetrů výšky navíc ho teď trápilo. Bederní páteř mě pekelně bolela. On na tom musel být ještě hůř. Sem tam se vyskytla místa, kde se strop zvedal a my se mohli narovnat. Začínala jsem se na ně velice těšit, asi jako potápěč na vzdušnou kapsu.
Tma se změnila. Světlo. Před námi se objevilo světlo, nevýrazné, ale bylo tam. Tančilo na konci tunelu jako bludička.
Rafael se krčil vedle nás. Edward si sedl na suchou skálu. Napodobila jsem ho. "Tamhle jsou vaše kobky. My tady počkáme skoro až do tmy. Pokud do té doby nevyjdete, půjdeme pryč. Jakmile bude Nikolaos mrtvá, pomůžeme vám, bude-li to v našich silách."
Přikývla jsem. Světlo na mé přilbě přikývlo se mnou. "Děkujeme za pomoc."
Zavrtěl svou úzkou krysí hlavou. "Dovedl jsem vás k ďáblovu prahu. Za to mi neděkuj."
Pohlédla jsem na Edwarda. Stále měl svůj nepřítomný nečitelný výraz. Nedokázala jsem určit, jestli ho zajímá, co právě krysák řekl. Stejně dobře jsme se mohli bavit o seznamu věcí, které je potřeba koupit do domácnosti.
Edward a já jsme poklekli u vchodu do kobek. Světlo pochodní se chvělo, neuvěřitelně jasné po pobytu ve tmě. Edward držel uzinu, která mu visela na popruhu přes hruď. Já měla brokovnici. A taky dvě pistole, dva nože a derringer nacpaný v kapse u bundy. Dárek od Edwarda. Věnoval mi jej s následující radou: "Kope jak sviňa, ale nacpi někomu hlaveň pod bradu a ustřelíš mu celou palici." Je dobré to vědět.
Venku je jasný den. Upíři by nás neměli vyrušovat, ale Burchard tady bude. A jestli nás uvidí, Nikolaos se to okamžitě dozví. Nějak se to dozví. Naskočila mi husí kůže.
Vrazili jsme dovnitř, odhodlaní zmasakrovat, co se pohne. Místnost byla prázdná. V těle se mi tak nějak usazoval adrenalin, takže jsem dýchala příliš rychle a bezdůvodně mi bušilo srdce. Místo, kde byl předtím přikovaný Phillip, bylo už čisté. Někdo ho velice pečlivě vydrhl.
Zápolila jsem s touhou dotknou se zdi tam, kde stál.
"Anito!" zavolal Edward tlumeně. Už se dostal ke dveřím.
Spěchala jsem za ním.
"Co se děje?" ptal se.
"Tady zabila Phillipa."
"Soustřeď se na práci. Nechci se nechat sejmout jen proto, že ty sníš s otevřenýma očima!"
Chtěla jsem se naštvat, ale pak jsem vztek spolkla. Má pravdu.
Edward vyzkoušel dveře a ty se otevřely. Nejsou tu žádní zajatci, tak proč zamykat. Já si vzala na starost levou stranu, Edward pravou. Chodba zela prázdnotou.
Ruce se mi potily, jak jsem držela brokovnici. Edward nás vedl chodbou směrem vpravo. Následovala jsem ho do dračí sluje. Necítila jsem se právě jako rytíř. Zrovna mi došly zásoby zářivých hřebců - nebo to byla zářivá zbroj?
To je jedno. Jsme tady. O to jde. Cítila jsem srdce až v krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama