Provinilé slasti - 46. kapitola

3. listopadu 2018 v 17:49 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
46. kapitola
Drak se na nás nevrhl ani nás na místě nesežral. Ve skutečnosti tu bylo ticho a klid. Jak se tak obvykle říká: až podezřelé ticho.
Přistoupila jsem těsně k Edwardovi a zašeptala: "Nechci si stěžovat, ale kde jsou všichni?"
Opřel se zády o zeď a odpověděl: "Možná jsi zabila Wintera. Takže zbývá jen Burchard. Třeba ho někam poslala."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jde to příliš snadno."
"Nedělej si starosti. Něco se brzy pokazí." Pokračoval chodbou a já za ním. Až po třech krocích mi došlo, že Edward vtipkoval.
Chodba ústila do rozlehlé místnosti podobné Nikolaosinu trůnnímu sálu, ale tady scházelo křeslo. Byly tu rakve. Pět rozestavených po místnosti, každá na vyvýšeném stupínku, aby neležely na zemi v průvanu. Hořely tu svíčky ve vysokých železných mnohoramenných svícnech, v hlavách a v nohách každé rakve.
Většina upírů se snažila své rakve schovat, ale Nikolaos ne.

"Je arogantní," zašeptal Edward.
"Ano," odvětila jsem šeptem. Zpočátku člověk vždycky v blízkosti rakví šeptá, jako by byl na pohřbu a mrtví ho mohli slyšet.
Prostorem se vznášel zatuchlý pach, který škrábal v krku. Zachytil se mi vzadu na horním patře a skoro měl svou vlastní chuť, slabě kovovou. Jako pach hadů chovaných v zajetí. Už po čichu jste poznali, že tady není nic hřejivého a chlupatého. A to jsem to zdaleka nevystihla. Byl to pach upírů.
První rakev byla tmavá, z dobře nalakovaného dřeva, se zlatými držadly. V oblasti ramen širší, pak se zužovala, kopírovala kontury lidského těla. Starší rakve tak někdy vypadají.
"Tady začneme," řekla jsem.
Edward se nehádal. Nechal samopal viset na popruhu a vytáhl pistoli. "Kryju tě."
Položila jsem brokovnici na zem před rakev, popadla okraj víka, krátce se pomodlila a zvedla víko. Uvnitř ležel Valentine. Zjizvenou tvář měl odhalenou. Stále byl oblečený jako hazardní hráč z říčního parníku, ale tentokrát v černém. Měl nabíranou purpurovou košili. Ke světlehnědým vlasům ty barvy nevypadaly dobře. Jednu ruku měl napůl skrčenou, přehozenou přes stehno. Gesto bezstarostného spáče. Velmi lidské gesto.
Edward se důkladně podíval do rakve, pistoli namířenou do stropu. "To je ten, cos na něj cákla svěcenou vodu?"
Kývla jsem.
"Parádní prácička," komentoval.
Valentine se nehýbal. Ani jsem ho neviděla dýchat. Otřela jsem si zpocené dlaně o džíny a zkusila mu nahmátnout tep na zápěstí. Nic. Kůže byla na dotek chladná. Jako by byl mrtvý. Není to vražda, ať zákony říkají cokoli. Mrtvolu nemůžete zabít.
Žíla na zápěstí zapulzovala. Ucukla jsem, jako bych se spálila.
"Co se děje?" ptal se Edward.
"Nahmátla jsem tep."
"To se někdy stane."
Přikývla jsem. Jo, to se někdy stane. Když počkáte dost dlouho, srdce se stáhne a v žilách zatepe, ale tak pomalu, že je téměř bolestné se na to dívat. Mrtvý. Začínala jsem si myslet, že vlastně nevím, co to znamená.
Ale věděla jsem jedno; pokud nás tu zastihne noc, zemřeme nebo budeme litovat, že jsme nezemřeli. Valentine pomáhal zabít víc než dvacet lidí. Málem zabil mě. Jakmile mě Nikolaos přestane chránit, dokončí svou práci, pokud bude mít možnost. Přišli jsme Nikolaos zabít. Myslím, že mě hodně rychle přestane chránit. Jak se říká, půjde buď on, nebo já. Budu raději, když on.
Setřásla jsem z ramen popruhy batohu.
"Co hledáš?" zeptal se Edward.
"Kůl a kladivo," odtušila jsem, aniž jsem vzhlédla.
"Nevezmeš na to brokovnici?"
Letmo jsem na něj pohlédla. "No jasně. Proč si na to rovnou nezjednat vojenskou kapelu, když už jsme u toho?"
"Pokud jen chceš být tiše, pak znám jiný způsob." Lehce se usmíval.
Držela jsem v ruce naostřený kůl, ale byla jsem ochotna naslouchat. Většině upírů, které jsem zabila, jsem probodla srdce kůlem, ale nikdy to není snadné. Je to těžká, špinavá práce, i když už při tom nezvracím. Koneckonců jsem profesionál.
Edward vytáhl z vlastního batohu malý kufřík. Byly v něm injekční stříkačky. Ukázal mi ampuli s šedavou tekutinou. "Dusičnan stříbrný."
Stříbro. Zhouba nemrtvých. Metla všeho nadpřirozeného. A hezky zmodernizované. "Funguje to?" zeptala jsem se.
"Funguje." Naplnil stříkačku a zeptal se: "Jak je tenhle starý?"
"Něco málo přes sto let."
"Dvě by měly stačit." Vbodl jehlu do největší tepny na Valentinově hrdle. Než naplnil stříkačku podruhé, tělo se zachvělo. Vbodl mu do krku druhou dávku. Valentine se vzepjal proti stěnám rakve. Otevřel a zavřel ústa. Lapal po dechu, jako by se topil.
Edward naplnil další stříkačku a podal mi ji. Dívala jsem se na ni.
"Nekousne tě to," upozornil mě.
Neobratně jsem ji vzala mezi palec a první dva prsty pravé ruky.
"Co to s tebou je?"
"Nejsem velký příznivec jehel."
Zašklebil se. "Máš strach z jehel?"
Zaškaredila jsem se na něj. "Ne tak úplně."
Valentine se třásl a házel sebou, rukama tloukl o dřevěné stěny. Byly to tiché, bezmocné zvuky. Ani neotevřel oči. Zaspí svou vlastní smrt.
Naposledy sebou roztřeseně trhl, pak se zhroutil ke straně rakve jako rozbitá hadrová panenka.
"Nevypadá moc mrtvě," poznamenala jsem.
"To oni nikdy."
"Probodnout srdce a useknout hlavu a je to hned jasný."
"Tohle funguje jinak."
Nelíbilo se mi to. Valentine ležel a vypadal velmi zdravý a téměř lidský. Chtěla jsem vidět nějaké hnijící maso a kosti obracející se v prach. Chtěla jsem vědět, že je mrtvý.
"Po stříkačce dusičnanu stříbrného už nikdo z rakve nevstal, Anito."
Přikývla jsem, ale nepřesvědčil mě.
"Podívej se na druhou stranu. No tak, jdi."
Šla jsem, ale neustále jsem se ohlížela po Valentinovi. Léta mě strašil ve zlých snech, skoro mě zabil. Prostě na můj vkus vypadal moc málo mrtvý.
Jednou rukou jsem otevřela první rakev na své straně místnosti. V druhé ruce jsem opatrně držela stříkačku. Injekce dusičnanu stříbrného by mně samotné asi taky neudělala právě dobře. Rakev byla prázdná. Potah z falešného bílého hedvábí se přizpůsobil tělu jako matrace - ale nebylo tam žádné tělo.
Stáhla jsem se a rozhlédla se kolem, ale nikde nic. Pomalu jsem se podívala nahoru a doufala, že se nade mnou nic nevznáší. Nevznášelo. Díkybohu.
Konečně jsem si vzpomněla, že mám dýchat. Pravděpodobně to je Theresina rakev. Jo, to je ono. Nechala jsem ji otevřenou a přešla k další. To byl novější model, nejspíš nápodoba dřeva, ale hezká a naleštěná. Uvnitř spal černoch, jehož jméno jsem se doposud nedozvěděla. Teď už se ho nikdy nedozvím. Věděla jsem, co znamená sem jít. Nejen bránit se, ale sejmout upíry, dokud jsou bezbranní. Pokud vím, tenhle upír nikdy nikomu neublížil. Pak jsem se zasmála. Je to Nikolaosin chráněnec. Vážně si myslím, že nikdy neokusil lidskou krev? Ne. Přitiskla jsem mu jehlu ke krku a ztěžka polkla. Nenávidím jehly. Bez konkrétního důvodu.
Bodla jsem, zavřela oči a stiskla píst. Dokázala bych mu zatlouct kůl do srdce, ale když jsem do něj měla bodnout jehlu, přebíhal mi mráz po zádech.
"Anito!" vykřikl Edward.
Prudce jsem se otočila a spatřila Aubreyho, jak sedí ve své rakvi. Držel Edwarda za krk a pomalu ho zvedal ze země.
Brokovnice zůstala u Valentinovy rakve. Sakra! Vytrhla jsem devítku a střelila Aubreyho do čela. Kulka mu trhla hlavou dozadu, ale on se jen usmál a zvedl Edwarda v napjaté ruce. Lovcovy nohy se nedotýkaly podlahy.
Vrhla jsem se po brokovnici.
Edward potřeboval obě ruce, aby se neuškrtil vlastní vahou. Jednu ruku spustil, zatápal po samopalu.
Aubrey ho chytil za zápěstí.
Zvedla jsem brokovnici, udělala dva kroky k nim a vystřelila z necelého metru. Aubreymu vybuchla hlava. Krev a mozek se rozcákly po zdi. Ruce spustily Edwarda na zem, ale nepustily ho. Edward se trhaně nadechl. Pravá ruka se mu stáhla kolem hrdla, prsty se zaryly do průdušnice.
Musela jsem udělat krok kolem Edwarda a střelit do hrudi. Výstřel vzal s sebou srdce a většinu levé části hrudníku. Levá paže tak nějak visela na kostech a cárech tkáně. Mrtvola zapadla zpátky do rakve.
Edward klesl na kolena, dech mu hvízdal a trhal se v hrdle.
"Jestli můžeš dýchat, tak kývni, Edwarde!" obrátila jsem se na něj, ač jsem nevěděla, co bych mohla dělat, kdyby mu Aubrey rozdrtil průdušnici. Možná běžet zpátky a přivést krysí doktorku Lillian.
Edward přikývl. Na tváři měl červené a karmínové skvrny, ale dýchal.
Od výstřelu brokovnice mezi kamennými zdmi mi zvonilo v uších. Tímto jsme přišli o moment překvapení. Tímto jsme skončili s dusičnanem stříbrným. Znovu jsem nabila brokovnici a přešla k Valentinově rakvi. Rozstřelila jsem ji na kusy. Tak, teď je mrtvý.
Edward se vyškrábal na nohy. "Jak stará byla ta stvůra?" zakrákoral.
"Přes pět set let," odvětila jsem.
Polkl a vypadal, že ho to bolí. "A sakra."
"Do Nikolaos bych píchat jehly nezkoušela."
Povedlo se mu probodnout mě pohledem, stále se napůl opíral o Aubreyho rakev.
Obrátila jsem se k páté rakvi. K té, kterou jsme si podle nevyřčené dohody nechávali nakonec. Stála u protější stěny. Úpravná bílá rakev, příliš malá pro dospělého. Světlo svíček se odráželo na vyřezávaném víku.
Byla jsem v pokušení prostě rozstřílet celou rakev, ale musela jsem upírku vidět. Musela jsem vidět, do čeho střílím. Srdce mi tlouklo až v krku, hrudník se stáhl. Nikolaos je vyšší upír. Zabít něco takového je i za dne riskantní podnik. Jejich pohled může člověka znehybnit až do večera. Jejich mysl. Jejich hlas. Tolik moci. A Nikolaos je ta nejmocnější, jakou jsem kdy viděla. Mám posvěcený kříž. Zvládnu to. Vzali mi ale už příliš mnoho křížů na to, abych se cítila zcela bezpečně. No dobrá. Pokusila jsem se zvednout víko jednou rukou, ale bylo příliš těžké a nebylo vyvážené pro snadné otevírání, na rozdíl od moderních rakví. "Můžeš mi s tímhle pomoct, Edwarde? Nebo se pořád ještě učíš znova dýchat?"
Edward mi stanul po boku. Ve tváři měl skoro normální barvu. Chopil se víka a já si připravila brokovnici. Zabral a celé víko sklouzlo na zem. Nemělo panty.
"Sakra!" vyjekla jsem.
Rakev byla prázdná.
"Hledáte mě?" ozval se ode dveří vysoký melodický hlas. "Ani hnout! Tak se to tuším říká. Dostali jsme vás."
"Neradil bych vám sahat po zbraních," řekl Burchard.
Pohlédla jsem letmo na Edwarda a zjistila, že má ruce blízko samopalu. Ale ne dost blízko. Tvář měl nečitelnou, klidnou, normální. Jako na nedělní procházce. Já byla tak vyděšená, že jsem cítila v krku žluč. Vyměnili jsme si pohledy a zvedli ruce nad hlavu.
"Pomalu se otočte," přikázal Burchard.
Poslechli jsme.
Mířil na nás opakovací puškou. Nejsem takový šílenec přes zbraně jako Edward, takže jsem nepoznávala značku a model, ale věděla jsem, že by to v člověku vyrobilo velkou díru. Nad ramenem Burchardovi vyčníval jílec meče. Meč. Přísahám bohu - meč.
Zachariáš stál vedle něj a držel pistoli. Držel ji oběma rukama, paže měl strnulé. Netvářil se zrovna šťastně.
Burchard držel pušku, jako by se s ní narodil. "Odhoďte, prosím, zbraně a dejte ruce za hlavou."
Udělali jsme, co chtěl. Edward odhodil samopal a já přišla o brokovnici. Měli jsme ještě spoustu dalších zbraní.
Nikolaos stála stranou. Výraz chladný a plný zloby. Když promluvila, její hlas se rozléhal místností. "Jsem starší než cokoli, co si dovedete představit. Mysleli jste si, že mne uvězní sluneční světlo? Po tisíci letech?" Vstoupila do místnosti, opatrně, aby neprošla mezi námi a Burchardem nebo Zachariášem. Pohlédla na zbytky rakví. "Za tohle mi zaplatíš, oživovatelko." Pak se usmála - nikdy jsem neviděla čistší zlo. "Ober je o zbytek zbraní, Burcharde. Pak poskytneme oživovatelce trochu zábavy."
Stanuli před námi, ale ne příliš blízko. "Ke zdi, oživovatelko," přikázal Burchard. "Zachariáši, jestli se ten muž pohne, zastřel ho."
Burchard mě postrčil ke zdi a velmi důkladně mě prošacoval. Nekontroloval mi zuby ani po mně nechtěl, abych stáhla kalhoty, ale to bylo tak jediné. Našel všechno, co jsem měla u sebe. I derringer. Můj kříž schoval do kapsy. Možná bych si mohla nějaký nechat vytetovat na paži? Nejspíš by to nefungovalo.
Pustil mě, abych si stoupla k Zachariášovi, a vzal si do práce Edwarda. Já se upřeně dívala na Zachariáše. "Ona to ví?" zeptala jsem se.
"Drž hubu."
Usmála jsem se. "Neví, že ne?"
"Drž hubu!"
Edward se vrátil, a tak jsme tam stáli s rukama za hlavou, obráni o všechny zbraně. Nebyl to pěkný pohled.
Adrenalin ve mně bublal jako šampaňské a tep hrozil prorvat krk. Neměla jsem strach z pistolí, ne doopravdy. Měla jsem strach z Nikolaos. Co s námi udělá? Co se mnou udělá? Kdyby to bylo jen na mně, přiměla bych je, aby mě zastřelili. Určitě by to bylo lepší než cokoli, co vymyslí Nikolaos v té své zlé zvrhlé hlavince.
"Jsou odzbrojeni, paní," oznámil Burchard.
"Dobrá. Víte, co jsme dělali, zatímco jste zabíjeli moje lidi?" nadhodila.
Předpokládala jsem, že nechce slyšet odpověď, tak jsem mlčela.
"Připravovali jsme někoho z tvých přátel, oživovatelko."
Obrátily se mi vnitřnosti. Vybavil se mi divoký obraz Catherine. Ale ta je mimo město. Bože, Ronnie. Dostali Ronnie?
Muselo to na mě být vidět, protože Nikolaos se rozesmála. Vysoké, divoké, nadšené chichotání.
"Tenhle smích vážně nenávidím," řekla jsem.
"Zmlkni," okřikl mě Burchard.
"Anito, jsi tak zábavná. S velikou radostí z tebe udělám svou služebnici." Její hlas začínal jako dětský a skončil dost hluboko na to, aby mi běhal mráz po zádech.
"Vejdi!" zvolala jasným hlasem.
Slyšela jsem šramotivé kroky. Pak vstoupil Phillip. Strašlivá rána na jeho krku byla pokrytá širokým pruhem zjizvené tkáně. Rozhlížel se po místnosti, jako by ji ve skutečnosti neviděl.
"Panebože," zašeptala jsem.
Oni ho povolali z hrobu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama