Provinilé slasti - 47. kapitola

3. listopadu 2018 v 17:51 | fitymi |  Anita Blake (1): Provinilé slasti - Laurell K. Hamilton
47. kapitola
Nikolaos tančila kolem něj. Sukně světle růžových šatů kolem ní vířila. Dlouhá růžová mašle ve vlasech se vlnila, jak se upírka točila s rozpřaženýma rukama. Na útlých nohou měla bílé punčošky, na špičkách bílých bot růžové mašličky.
Zastavila se, rozesmátá a zadýchaná. Tváře jí zalil zdravý ruměnec, v očích jí jiskřilo. Jak to dělá?
"Vypadá jako živý, že?" Prošla kolem něj, dlaní mu přejela po paži. Odtáhl se od ní, očima vystrašeně sledoval každé její hnutí. On se na ni pamatuje. Bože, pomoz nám. On se na ni pamatuje.
"Chceš vidět, jak si tvého milence přezkoušíme?" zeptala se.
Doufala jsem, že jsem jí špatně rozuměla. Snažila jsem se udržet obličej bez výrazu. Nejspíš se mi to podařilo, protože ke mně přiřazovala, ručky v bok.
"Dobrá. Chceš vidět, jak tvůj milenec předvádí své číslo?"

Ztěžka jsem polkla žluč. Možná bych se na ni prostě měla vyzvracet, to by byla dobrá lekce. "S tebou?"
Přitočila se ke mně, ruce složené za zády. "Mohl by i s tebou. Vyber si."
Její obličej se téměř dotýkal mého. Oči měla tak zatraceně velké a nevinné, až mi to přišlo jako svatokrádež. "Ani jedna možnost nezní příliš přitažlivě," odpověděla jsem.
"Škoda." Doskotačila zpátky k Phillipovi. Byl nahý a jeho opálené tělo bylo dosud přitažlivé. Co znamenalo pár jizev navíc?
"Nevěděla jsi, že přijdu, tak proč jsi nechala oživit Phillipa?" chtěla jsem vědět.
Obrátila se na podpatcích botiček. "Oživili jsme ho, aby mohl zkusit zabít Aubreyho. Zavražděná zombie je tak zábavná, když se snaží zabít svého vraha. Říkali jsme si, že mu dáme šanci, zatímco bude Aubrey spát. Aubrey se i pohne, když ho vyrušíte." Zalétla pohledem k Edwardovi. "Ale to už jste zjistili."
"Dovolila bys Aubreymu, aby ho zabil znova," konstatovala jsem.
Pohodila hlavou. "Mmmhmmm."
"Ty zmije," sykla jsem.
Burchard mi vrazil pažbu pušky do žaludku a já padla na kolena. Lapala jsem po vzduchu, snažila se dýchat. Moc to nepomáhalo.
Edward velmi upřeně sledoval Zachariáše, který mu držel pistoli přímo u hrudi. Na takovouhle vzdálenost člověk nemusí být dobrý střelec. Ani nemusí mít štěstí. Stačí zmáčknout spoušť a někdo je mrtvý. Bum!
"Můžu tě přinutit udělat, cokoli se mi zlíbí," prohlásila Nikolaos.
Prolétl mnou nový příval adrenalinu. To už bylo příliš. Začala jsem zvracet v koutě. Nervy a tvrdá rána puškou do žaludku. Nervy jsem už zažila, ale ta rána pažbou byla nová zkušenost.
"Ale, ale. To ze mě máš takový strach?" povytáhla Nikolaos obočí.
Konečně se mi povedlo vstát. "Ano." Nač to zapírat?
Spráskla ruce. "Jeminkote." Ve zlomku vteřiny přepnula výraz. Malá holčička zmizela a ani růžové nabírané šatičky ji nemohly vrátit. Nikolaosina tvář byla úzká, cizí. Oči jako dvě velké hluboké tůně. "Poslouchej, Anito. Ucítíš mou moc v žilách…"
Stála jsem tam, oči upřené na zem, po zádech mi běhal mráz. Čekala jsem, že se něco dotkne mé duše. Že mě její moc pohltí a odvane. Nic se nestalo.
Nikolaos se zamračila. Už zase jako malá holčička. "Kousla jsem tě, oživovatelko. Měla by ses plazit, kdybych ti to poručila. Copak jsi to udělala?"
Vydechla jsem upřímnou děkovnou modlitbičku a odpověděla: "Stačí svěcená voda."
"Tentokrát si tě necháme u sebe, dokud tě nekousnu potřetí. Zaujmeš Theresino místo. Možná se pak budeš víc snažit, abys zjistila, kdo vraždí upíry," zavrčela.
Stálo mě to veškerou sílu vůle, abych se nepodívala na Zachariáše. Ne proto, že bych ho nechtěla prásknout, to bych klidně udělala, ale čekala jsem na okamžik, kdy nám to k něčemu bude. Mohla jsem tím dostat Zachariáše pod kytky, ale nezbavilo by mě to Burcharda a Nikolaos. Zachariáš tady představoval nejmenší nebezpečí.
"O tom pochybuji," řekla jsem.
"Ale já ne, oživovatelko."
"To bych radši zemřela."
Široce rozpřáhla ruce. "Ale já chci, abys zemřela, Anito. Já chci, abys zemřela."
"Nápodobně," poznamenala jsem.
Zachichotala se. Z toho zvuku mi trnuly zuby. Kdyby mě chtěla mučit, stačilo by jí někde mě zamknout a smát se mi. To by bylo peklo.
"Pojďte, děcka, pojďme si hrát do kobek." Nikolaos šla první. Burchard nám naznačil, že ji máme následovat. Poslechli jsme. Zachariáš šel vzadu, pistoli v ruce. Phillip stál nejistě uprostřed místnosti a díval se, jak odcházíme.
"Řekni mu, ať jde za námi, Zachariáši," křikla Nikolaos přes rameno.
"Pojď za mnou, Phillipe," zavolal oživovatel.
Phillip se otočil a kráčel za námi, oči dosud nejisté a ne zcela zaostřené.
"Hni sebou," rozkázal mi Burchard. Pozvedl pušku a já šla.
"Otáčíš se na milence, to je sladké," ozvala se Nikolaos.
Ke dveřím kobky to nebylo daleko. Jestli se mě pokusí připoutat řetězy ke zdi, vrhnu se na ně. Přinutím je, aby mě zabili. Což znamená, že bych se měla radši vrhnout na Zachariáše. Burchard by mě mohl zranit nebo omráčit, a to by bylo moc, moc špatné.
Nikolaos nás vedla dolů po schodech, do větší místnosti. Krásný den na promenádu. Phillip nás následoval, ale teď už se rozhlížel vidoucíma očima. Strnul a upřel pohled na místo, kde ho Aubrey zabil. Natáhl ruku a dotkl se zdi. Zatínal a povoloval pěsti, třel si prsty o dlaň, jako by něco cítil. Sáhl si na krk a našel jizvu. Vykřikl. Ozvěna se vrátila od stěn.
"Phillipe," šeptla jsem.
Burchard mě zadržel puškou. Philip se schoulil v koutě, tvář schovanou, paže ovinuté kolem kolen. Začal naříkat, vysokým a pronikavým hlasem.
Nikolaos se rozesmála.
"Dost! Dost!" Vyrazila jsem k Phillipovi a Burchard mi opřel hlaveň o hruď. "Tak mě zastřel!" zaječela jsem mu do obličeje. "Zastřel mě, ksakru! Bude to tak lepší!"
"To by stačilo," prohlásila Nikolaos. Vydala se ke mně a já ustoupila. Šla dál, nutila mě couvat, dokud jsem nenarazila do zdi. "Nechci tě zastřelit, Anito, ale chci ti ublížit. Zabila jsi svým malým nožíkem Wintera. Uvidíme, jak dobrá opravdu jsi." Poodešla ode mne. "Burcharde, vrať jí nože."
Ani nezaváhal. Ani se nezeptal proč. Prostě ke mně přišel a podal mi je jílcem napřed. Já se taky neptala a vzala si je.
Nikolaos náhle stála vedle Edwarda. Začal se odtahovat. "Zachariáši, jestli se ještě jednou pohne, zastřel ho."
Zachariáš popošel blíž, pistoli napřaženou.
"Poklekni, smrtelníku," rozkázala upírka.
Edward neposlechl. Pohlédl na mě. Nikolaos ho kopla pod koleno, až zasténal. Klesl na jedno koleno, ona ho popadla za pravé zápěstí a zalomila mu paži za záda. Jednou štíhlou ručkou mu ovinula hrdlo.
"Rozervu ti krk, jestli se pohneš, smrtelníku. V dlani cítím tvůj tep jako tlukot motýlích křídel." Zasmála se a naplnila tak místnost hřejivou tísnivou hrůzou. "Tak, Burcharde, ukaž jí, k čemu je dobrý nůž."
Burchard poodešel k protější stěně, v níž byly nad schodištěm dveře. Položil pušku na zem, rozepnul si řemení od meče a položil ho vedle pušky. Pak vytasil dlouhý nůž s téměř trojúhelníkovou čepelí.
Rychle se protáhl, aby si uvolnil svaly. Já stála a dívala se na něj.
Vím, jak používat nůž. Umím velmi dobře házet. Trénuji to. Většina lidí se nožů bojí. Když ukážete, že jste ochotni někoho naporcovat, mají sklon se vás bát. Burchard ale není většina lidí. Lehce se přikrčil, nůž držel volně, ale pevně v pravačce.
"Bojuj s Burchardem, oživovatelko, nebo tady ten zemře." Prudce trhla lovci rukou, ale nevykřikl. Ani kdyby mu vykloubila rameno, Edward by nevykřikl.
Jeden nůž jsem dala zpátky do pochvy na pravém zápěstí. Boj se dvěma noži může vypadat frajersky, ale nikdy jsem ho zcela nezvládla. Spousta lidí ho neovládá. No tak, Burchard taky nemá dva nože. "Je to boj na smrt?" zeptala jsem se.
"Burcharda nedokážeš zabít, Anito. Jsi tak hloupoučká. Burchard tě jenom pořeže. Dostaneš možnost okusit ostří, nic vážného. Nechci, abys ztratila příliš mnoho krve." V jejím hlase zazněl náznak smíchu, vzápětí se vytratil. Její hlas prolétl místností jako závan ohně. "Chci tě vidět krvácet."
Skvělé.
Burchard mě začal obcházet a já si držela zeď za zády. Zaútočil, zableskl se nůž. Neustoupila jsem, uhnula jsem čepeli a sekla po něm uprostřed prudkého pohybu. Zasáhla jsem jen vzduch. Burchard stál mimo můj dosah a pozoroval mě. Má plus minus šest set let praxi. To nepřekonám. Tomu se ani nepřiblížím.
Usmál se. Lehce jsem na něj kývla. Pokývl na oplátku. Možná znamení úcty mezi dvěma bojovníky. Buď to, anebo si se mnou hraje. Hádejte, pro co bych hlasovala?
Najednou mě zasáhlo ostří a rozťalo mi paži. Sekla jsem a zasáhla protivníka křížem přes břicho. Neuskočil, ale vrhl se na mě. Uhnula jsem noži a odpotácela jsem se od zdi. Usmál se. Ksakru. Chtěl mě dostat do otevřeného prostoru. Dosáhne dvakrát dál než já.
Cítila jsem prudkou ostrou bolest v ruce. Ale i po jeho plochém břiše se táhla tenká karmínová linie. Usmála jsem se na něj. Jeho víčka se zachvěla téměř nepatrně. Copak, cítí se mocný válečník nejistě? Doufám, že ano.
Ustupovala jsem před ním. Tohle je směšné. Umřeme tady postupně, pomalu, oba. K čertu s tím! Vrhla jsem se na Burcharda s prudkým švihnutím čepele. Zaskočila jsem ho, couvl. Napodobila jsem jeho přikrčený krok a začali jsme se navzájem obcházet.
"Vím, kdo je vrah," prohlásila jsem.
Burchard povytáhl obočí.
"Co jsi říkala?" ptala se Nikolaos.
"Vím, kdo vraždí upíry."
Burchard byl najednou u mě a rozťal mi košili. Nebolelo to. Jenom si se mnou hraje.
"Kdo?" vyjekla Nikolaos. "Řekni mi to, nebo zabiju tohohle smrtelníka."
"Jistě," odtušila jsem.
"Ne!" vykřikl Zachariáš. Otočil se a střelil po mně. Kulka mi prosvištěla nad hlavou. Já i Burchard jsme padli k zemi.
Edward vykřikl. Napůl jsem se zvedla a běžela k němu. Paži měl zkroucenou v podivném úhlu, ale žil.
Zachariáš vystřelil ještě dvakrát, pak mu Nikolaos vyrvala pistoli a odhodila ji na podlahu. Popadla ho a přitiskla k sobě, zlomila ho v pase a objala. Prudce se k němu sklonila. Zachariáš zakvílel.
Burchard klečel a sledoval celé to divadlo. Zabodla jsem mu nůž do zad. Zarazila jsem ho pevně, až po jílec. Burchard strnul, jednou rukou se pokusil čepel vytáhnout. Nečekala jsem, jestli se mu to podaří. Vytrhla jsem druhý nůž a vrazila mu ho ze strany do krku. Když jsem zbraň vytahovala, na ruce mi vystříkla krev. Znovu jsem ho bodla a on se pomalu zhroutil dopředu, tváří k zemi.
Nikolaos upustila Zachariáše na zem a otočila se, tvář postříkanou krví, růžovou blůzku šatů potřísněnou karmínem. Krev jí cákla na bílé punčošky. Zachariášovi chyběl krk. Oživovatel ležel na podlaze, ale hýbal se, snažil se lapat po dechu, pořád žil.
Upírka pohlédla na Burchardovo tělo, pak zavřískla. Zaječela jako hejkal, hlas se vracel ozvěnou. Vrhla se na mě s napřaženýma rukama. Hodila jsem po ní nůž. Odrazila ho stranou. Udeřila mě, silou celého těla mě srazila na zem a vrhla se na mě. Pořád křičela, znovu a znovu. Zvrátila mi hlavu ke straně. Nesnažila se mě očarovat. Používala jen hrubou sílu.
"Neeee!" zaječela jsem.
Zazněl výstřel. Nikolaos sebou trhla, jednou, dvakrát. Pustila mě a já ucítila vítr. Vplížil se do místnosti jako předzvěst bouře.
Edward se opíral o zeď a držel Zachariášovu odhozenou pistoli.
Nikolaos k němu vyrazila. Vyprázdnil do jejího křehkého těla celý zásobník. Ani nezaváhala.
Zvedla jsem se do sedu a sledovala, jak upírka kráčí k Edwardovi. Hodil po ní nepotřebnou zbraň. Najednou byla u něj, srazila ho na podlahu.
Na zemi ležel meč skoro stejně velký jako já. Vytáhla jsem ho z pochvy. Byl těžký a nemotorný, táhl mi ruku dolů. Pozvedla jsem ho nad hlavu, plochou stranou čepele jsem si ho napůl opřela o rameno a rozběhla se k Nikolaos.
Upírka už zase mluvila vysokým zpěvavým hlasem. "Budeš můj, smrtelníku. Můj!"
Edward vykřikl. Neviděla jsem proč. Rozmáchla jsem se mečem a jeho váha ho strhla šikmo dolů, což byl přesně účel. Ostří se zaťalo upírce do krku s hlasitým vlhkým křupnutím. Meč zaskřípěl o kost a já ho vytrhla z rány. Špička klesla a škrtla o podlahu.
Nikolaos se ke mně obrátila a začala vstávat. Znovu jsem se rozmáchla a sekla, úder strhl celé tělo s sebou. Zapraskaly kosti a já upadla na zem, jak se Nikolaos zhroutila na kolena. Hlava jí dosud držela na cárech masa a kůže. Zamrkala a pokusila se vstát.
Vykřikla jsem a bodla čepelí nahoru veškerou silou, kterou jsem vládla. Zasáhla jsem nemrtvou do hrudi, vrhla jsem se dopředu a vrazila zbraň hluboko do masa. Vyřinula se krev. Přitiskla jsem Nikolaos ke zdi. Hrot vyšel zády a škrábl o stěnu, když se upírka svezla na zem.
Klesla jsem na kolena vedle těla. Ano, vedle těla. Je mrtvá!
Ohlédla jsem se po Edwardovi. Na krku měl krev. "Kousla mě," oznámil mi.
Lapala jsem po vzduchu, ztěžka se mi dýchalo, ale bylo to skvělé. Já jsem naživu - a ona ne. Ona teda fakt ne. "Neboj se, Edwarde, pomůžu ti. Zbyla nám ještě spousta svěcené vody," usmála jsem se.
Chvíli se na mě díval, pak se rozesmál a já se smála s ním. Ještě pořád jsme se chechtali, když se z tunelu připlížili krysodlaci. Krysí král Rafael hleděl svýma černýma knoflíkovýma očima na krveprolití kolem. "Je mrtvá."
"Ding dong! Čarodějnice je mrtvá," zanotovala jsem podle Čaroděje ze země Oz.
Edward se chytil a začal napůl zpívat: "Stará zlá čarodějnice."
Znova jsme padli smíchy a osrstěná doktorka Lillian nás ošetřila. Nejdřív Edwarda.
Zachariáš pořád ještě ležel na zemi. Rána na krku se mu začala zavírat, kůže znovu srůstala. Zůstane naživu, pokud se to o něm dá říct.
Sebrala jsem nůž ze země a dopotácela se k oživovateli. Krysy mě sledovaly. Nikdo se do toho nepletl. Svezla jsem se na kolena vedle něj. Roztrhla jsem mu rukáv u košile a odhalila gris-gris. Ještě nemohl mluvit, ale oči se mu rozšířily.
"Vzpomínáš si, jak jsem se tohohle chtěla dotknout svou vlastní krví? Zastavil jsi mě. Zdálo se, že máš strach, a já nechápala proč." Seděla jsem vedle něj a sledovala, jak se uzdravuje. "Každé gris-gris má něco, co pro něj musíš sehnat - v tomhle případě upíří krev - a něco, co nesmíš nikdy udělat, jinak se kouzlo zlomí. Puf." Pozvedla jsem ruku, z níž celkem hezky kapala krev. "Lidská krev, Zachariáši. Je to špatné?"
Vydal ze sebe zvuk podobný: "Ne!"
Krev mi stekla po lokti a zůstala viset v těžké chvějící se kapce nad jeho paží. Neobratně zavrtěl hlavou. Ne, ne… Krev ukápla a rozstříkla se na jeho kůži, ale o gris-gris nezavadila.
Napětí z něj vyprchalo.
"Dnes nějak nemám trpělivost, Zachariáši." Krev jsem rozetřela přes splétaný náramek.
Vytřeštil oči zčásti obrácené v sloup. Vydal přiškrcený zvuk hluboko v hrdle. Rukama škrábal podlahu. Hrudník se mu zachvíval, jako by nemohl dýchat. Celým tělem jako by prolétl povzdech, dlouhý výdech, a pak Zachariáš ztichl.
Zkontrolovala jsem tep. Nic. Odřízla jsem gris-gris nožem, stiskla ho v ruce a strčila do kapsy. Černá magie.
Lillian mi přišla ovázat paži. "Tohle je jenom provizorní. Potřebuje to sešít."
Přikývla jsem a vstala.
"Kam jdeš?" zavolal Edward.
"Pro zbytek našich zbraní." A najít Jean-Clauda. To jsem neřekla nahlas. Pochybuji, že by pro to měl Edward pochopení.
Dva krysáci šli se mnou. To bylo dobře. Jen ať jdou, pokud se do ničeho nebudou plést. Phillip byl stále zhroucený v koutě. Nechala jsem ho tam.
Sebrala jsem zbraně. Přehodila jsem si samopal přes rameno a brokovnici nesla v ruce. Připravena na vše. Zabila jsem tisíciletou upírku. Ne, ne já. Určitě ne.
Spolu s krysáky jsem našla upíří vězení. Bylo tam šest rakví. Každá měla na víku posvěcený kříž a stříbrné řetězy držely víko na místě. V třetí rakvi byl Willie. Spal a vypadalo to, že se snad už nikdy neprobudí. Nechala jsem ho tak, aby se vzbudil s příchodem noci. Aby si šel po svém. Willie není špatný člověk. A na upíra je přímo skvělý.
Všechny ostatní rakve byly prázdné, zbývalo otevřít pouze tu poslední. Odmotala jsem řetězy a položila kříž na zem. Jean-Claude ke mně zvedl oči. Byly jako půlnoční oheň. Mírně se usmíval. Vybavila jsem si svůj první sen o rakvi plné krve a o tom, jak se po mně natahoval. Ustoupila jsem a on vstal z rakve.
Krysáci se syčením ustoupili.
"To je v pořádku," uklidnila jsem je. "Svým způsobem je na naší straně."
Vyšel z rakve, jako by se právě příjemně prospal. Usmál se, vztáhl ke mně ruku. "Věděl jsem, že to dokážeš, ma petite."
"Ty namyšlená pijavice!" Vrazila jsem mu pažbu brokovnice do žaludku. Zlomil se v pase tak akorát. Udeřila jsem ho do čelisti. Zapotácel se. "Přestaň se mi hrabat v hlavě!"
Třel si obličej a na dlani mu zůstala krev. "Znamení jsou trvalá, Anito. Nemohu je vzít zpět."
Stiskla jsem brokovnici tak, až mě bolely ruce. Z rány na paži mi zase začala téct krev. Zamyslela jsem se nad tím. Na chvíli jsem zvažovala, že bych mu ten jeho dokonalý ksichtík ustřelila. Neudělala jsem to. Pravděpodobně bych toho později litovala.
"Můžeš aspoň nechat na pokoji moje sny?" zeptala jsem se.
"To mohu. Omlouvám se, ma petite."
"Přestaň mi tak říkat."
Pokrčil rameny. Jeho černé vlasy měly ve světle pochodní téměř karmínový lesk. Až to bralo dech. "Přestaň si hrát s mou myslí, Jean-Claude."
"Co tím míníš?"
"Vím, že ta tvoje nezemská krása je jen trik. Nech toho."
"Já nic nedělám."
"To má znamenat co?"
"Až najdeš odpověď, Anito, přijď za mnou a promluvíme si."
Byla jsem příliš unavená na hádanky. "Co si o sobě sakra myslíš? Takhle využívat lidi!"
"Jsem nový vládce města." Najednou stál u mě, pohladil mě po tváři. "A ty jsi mě dosadila na trůn."
Ucukla jsem. "Drž se ode mě chvilku dál, Jean-Claude, nebo přísahám, že tě…"
"Zabiješ mě?" Usmíval se. Posmíval se mi.
Nezastřelila jsem ho. A to někdo tvrdí, že nemám smysl pro humor.
Našla jsem místnost s hliněnou podlahou a několika mělkými hroby. Phillip se tam nechal odvést. Až když jsme stáli a dívali se na čerstvě rozhrabanou hlínu, obrátil se ke mně. "Anito?"
"Pššt."
"Anito, co se děje?"
Začínal se rozpomínat. Za několik hodin by do jisté míry ožil ještě víc. Na den dva by byl skoro jako opravdový Phillip.
"Anito?" Hlas měl vysoký a nejistý. Malý kluk, který se bojí tmy. Popadl mě za paži a jeho ruka byla velice skutečná. Oči měl stále dokonale hnědé. "Co se děje?"
Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na tvář. Jeho kůže hřála. "Musíš si odpočinout, Phillipe. Jsi unavený."
Přikývl. "Unavený."
Dovedla jsem ho k měkké hlíně. Lehl si do ní. Pak se posadil, oči vytřeštěné, hrábl po mně. "Aubrey! On…"
"Aubrey je mrtvý. Už ti nemůže ublížit."
"Mrtvý?" Zadíval se dolů na své vlastní tělo, jako by ho viděl až teď. "Aubrey mě zabil."
Přikývla jsem. "Ano, Phillipe."
"Mám strach."
Držela jsem ho v náruči a hladila ho po zádech v plynulých, zbytečných kruzích. Objímal mě, jako by mě nikdy nechtěl pustit.
"Anito!"
"Tiše, tiše. Všechno je v pořádku. Všechno je v pořádku."
"Ty mě teď vrátíš do hrobu, že ano?" Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje.
"Ano."
"Nechci umřít."
"Už jsi mrtvý."
Díval se na své ruce, zatínal je a povoloval. "Mrtvý?" zašeptal. "Mrtvý?" Lehl si do čerstvé hlíny. "Ulož mě zpátky," řekl.
A já to udělala.
Nakonec zavřel oči a tvář zmalátněla, zmrtvěla. Klesl do hrobu a byl pryč.
Padla jsem na kolena vedle Phillipova hrobu a dala se do pláče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama