Rozesmátá mrtvola - 12. kapitola

15. listopadu 2018 v 14:00 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
12. kapitola
Bar U Mrtvého Davea se nachází v té části St. Louis, která má dva názvy. Zdvořilý: Nábřeží. Sprostý: Krvavá čtvrť. Je to nejrušnější upíří obchodní čtvrť v našem městě. Velká turistická atrakce. Upíři opravdu dostali St. Louis na mapy cestovních kanceláří. Čekali byste, že budou stačit Ozarkské hory, jedno z nejlepších míst na rybaření, symfonie, muzikály na úrovni Broadwaye nebo možná botanická zahrada, ale to ne. Asi je dost těžké soupeřit s nemrtvými. Já vím, také to shledávám obtížným.
Bar U Mrtvého Davea má ve výloze samé tmavé sklo a reklamy na různé značky piv. Odpolední sluneční světlo se vytrácelo do šera. Vampové nepůjdou ven, dokud nebude úplná tma. Mám něco méně než dvě hodiny. Rychle dovnitř, omrknout složku, vypadnout. Jak prosté. Taak.


Převlékla jsem do černých šortek, trička s rolákovým límcem v barvě královské modři, černých tenisek, lépe ladících modrých a černobílých ponožek, doplnila to černým koženým páskem. Pásek jsem měla proto, aby mělo podpažní pouzdro na čem viset. Browning Hi-Power jsem bezpečně schovala pod levou paží. Hodila jsem na sebe lepší tričko s krátkým rukávem, aby zbraň nebylo vidět. Oblečení vypadalo skvěle. Po zádech mi stékal pot. Na tohle tričko je příliš horko, ale v browningu mám třináct kulek. Čtrnáct, pokud bych byla takové zvíře, abych nacpala zásobník a jeden náboj nechala přímo v komoře.
Nečekala jsem, že by se věci měly až zas tak pokazit. Zatím. Měla jsem jeden zásobník navíc schovaný v kapse u šortek. Já vím, že se do něj chytají vlákna z látky, ale kde jinde jsem ho měla mít? Slibuji, že jednoho dne si koupím luxusní pouzdro s prostorem na další zásobníky. Ale všechny modely, které jsem zatím viděla, by se musely zkrátit na mou velikost a cítila jsem se s nimi jak kreslený Frito Bandito.
Skoro nikdy nenosím další zásobník, když mám s sebou browning. Řekněme si na rovinu - pokud potřebujete víc než třináct kulek, je po vás. Nejsmutnější na tom je, že náboje navíc nejsou pro Tommyho nebo pro Gaynora. Jsou pro Jean-Clauda. Nejvyššího upíra, vládce města. Ne že by ho postříbřené kulky zabily. Ale ublíží mu, způsobí, že se mu rány budou hojit téměř tak pomalu jako člověku.
Chci z Distriktu vypadnout před setměním. Nechci narazit na Jean-Clauda. Nezaútočil by na mě. Ve skutečnosti jsou jeho úmysly dobré, ne-li přímo čestné. Nabídl mi nesmrtelnost bez té špinavé záležitosti s proměnou v upíra. Nabízelo se jako důsledek, že spolu s věčností získám i jeho. Je vysoký, bledý, pohledný. Víc sexy než hedvábný medvídek.
Chce, abych byla jeho lidskou služebnicí. Já nejsem ničí služebnicí. Ani za věčný život, věčné mládí a malý kompromis pro duši. Cena je příliš vysoká. Jean-Claude tomu nevěří. Browning mám pro případ, že bych ho musela přinutit, aby mi věřil.
Vešla jsem do baru, na okamžik jsem byla oslepena, a čekala jsem, až se oči přizpůsobí šeru. Jako v jednom z těch starých westernů, kdy klaďák váhá těsně za barovými dveřmi a rozhlíží se po davu. Mám podezření, že vůbec nehledá záporňáka. Prostě jenom přišel ze světla a nevidí ani houby s octem. Nikdo vás nikdy nezastřelí, zatímco čekáte, až si oči zvyknou. Zajímalo by mě proč?
Byl čtvrtek, po páté hodině. Většina barových židliček i stolů byla obsazená. V podniku byli nasardinkovaní pánové v oblecích a dámy v obchodních kostýmcích. Sem tam nějaký ten pár těžkých pracovních bot a opálení, která končila u lokte, ale většinu tvořili lidé se slibnou kariérou. Mrtvý Dave se stal módním podnikem navzdory snaze držet bar mimo dosah.
Vypadalo to, že je tu rozjetá šťastná hodinka. Do hajzlu. Všichni tu byli, aby mohli zahlédnout - hezky bezpečně - upíra. Až se tak stane, budou už lehce nametení. Asi to zvyšuje míru napětí.
Irving seděl u oblého rohu baru. Zahlédl mě a zamával. Zamávala jsem taky a začala si k němu razit cestu.
Protáhla jsem se mezi dvěma gentlemany v oblecích. Stálo mě to něco manévrování a velmi neladně vypadající skok, abych se dostala na barovou stoličku.
Irving se na mě široce zakřenil. Vzduchem se neslo téměř hmatatelné hučení hlasů. Slova změněná v čistý hluk, jako oceán. Irving se ke mně musel naklonit, aby ho přes to mumlání bylo slyšet.
"Doufám, že oceníš, kolik draků jsem musel zabít, abych pro tebe uchránil židli." Kolem tváře mi při jeho slovech zavanul lehký pach whisky.
"Draci jdou snadno. Zkus někdy upíry."
Oči se mu rozšířily. Než stačil zformulovat otázku, přerušila jsem ho: "Dělám si srandu, Irvingu." Někteří lidé prostě nemají smysl pro humor. "Navíc draci v Severní Americe nikdy nežili."
"To jsem věděl."
"Jasně."
Usrkl whisky z fasetové sklenice. Jantarová tekutina se třpytila v tlumeném světle.
Luther, denní vedoucí a barman, byl u vzdáleného konce baru a zabýval se skupinou velice šťastných lidí. Kdyby byli ještě o něco šťastnější, dozajista by padli v mdlobách na podlahu.
Luther je mohutný, ne vysoký, ale tlustý. Ale je to pevný tuk, skoro jako svaly. Kůži má tak černou, až hází purpurové odlesky. Cigareta mezi jeho rty zaplála oranžovým světélkem, když potáhl. Umí mluvit s cigárem v puse líp než kdokoli, koho jsem kdy potkala.
Irving vytáhl z podlahy pod svýma nohama ošoupaný kožený kufřík. Vylovil z něj asi osm čísel tlustou složku. Pohromadě ji držela široká gumička.
"Ježíšikriste, Irvingu. Můžu si to vzít s sebou domů?"
Zavrtěl hlavou. "Kolegyně reportérka zpracovává charakteristiku místních význačných podnikatelů, kteří nejsou tím, čím se zdají být. Musel jsem jí přísahat při životě svého prvorozeného, že si to půjčím jen přes noc."
Podívala jsem se na stoh papírů. Povzdechla jsem si. Muž po mé pravici mi málem vrazil loket do obličeje. Obrátil se. "Pardon, paninko, pardon. Snad se nic nestalo." Paninko znělo jako pninko a pardon bylo poněkud roztřepané po okrajích.
"Nic se nestalo," řekla jsem.
Usmál se a obrátil se zpátky ke svému kamarádovi, dalšímu podnikatelskému týpkovi, který se něčemu hurónsky smál. Opijte se a všechno se zdá vtipné.
"Tady to nemůžu ani náhodou všechno přečíst," prohlásila jsem.
Zašklebil se. "Budu tě následovat kamkoliv."
Stanul přede mnou Luther. Vytáhl balíček cigaret, který vždycky nosí s sebou. Špičku dosud hořícího špačka přiložil k nové cigaretě. Konec vzplál červeně jako řeřavé uhlí. Z nosu a úst se mu vyvalil kouř. Jako drak.
Típl zbytek staré cigarety do průzračného skleněného popelníku, který s sebou tahá z místa na místo jako medvídka. Připaluje si jednu od druhé, má děsnou nadváhu a šedivé vlasy určují jeho věk nad padesát. Nikdy nebyl nemocný. Měl by být národním plakátovým modelem pro Tobacco Institute.
"Chceš dolít?" zeptal se Irvinga.
"Jo, dík."
Luther vzal sklenici, dolil ji z lahve pod barem a postavil ji zpátky na čistý ubrousek.
"Co si dáš, Anito?" otázal se.
"Jako obvykle, Luthere."
Nalil mi sklenici pomerančového džusu. Předstíráme, že je to koktejl Šroubovák. Jsem abstinent, ale proč bych chodila do baru, když nepiju?
Utřel bar čistou bílou utěrkou. "Mám pro tebe vzkaz od Nejvyššího."
"Nejvyššího upíra?" zeptal se Irving. Hlas mu přeskočil vzrušením. Zavětřil novinky.
"Co?" Já jsem se vzrušením nezajíkla.
"Chce tě vidět. Hodně tě chce vidět."
Pohlédla jsem na Irvinga, pak zpátky na Luthera. Snažila jsem se telepaticky poslat zprávu: ne před tím novinářem! Nezabralo to.
"Pán města dal všem vědět. Kdokoli tě uvidí, má ti předat tenhle vzkaz."
Irving seděl mezi námi a díval se z jednoho na druhého jako dychtivé štěně. "Co ti Pán města chce, Anito?"
"Považuj vzkaz za předaný," ucedila jsem.
Luther potřásl hlavou. "Ty si s ním nepůjdeš promluvit, co?"
"Ne."
"Proč ne?" ptal se Irving.
"Do toho ti nic není."
"Mimo záznam."
"Ne."
Luther na mě upřeně hleděl. "Poslyš, děvče, běž si s Nejvyšším promluvit. V tuhle chvíli mají všichni vampové a zrůdičky jenom vyřídit, že tě Pán zve na pokec. Další příkaz bude tě zadržet a dotáhnout tě k němu."
Zadržet bylo hezké slovo pro unést. "Nemám Pánovi co říct."
"Nedovol, aby se ti todlencto vymklo z ruky, Anito," varoval mě Luther. "Prostě s nim enem promluv, to nemůže uškodit."
To si myslí on. "Možná ano." Luther má pravdu. Budu s ním muset mluvit dřív nebo později. Později pravděpodobně mnohem méně přátelsky.
"Proč s tebou chce Nejvyšší mluvit?" zeptal se Irving. Vypadal jako zvědavý ptáček s bystrýma očima, který právě zmerčil housenku.
Ignorovala jsem otázku a vymyslela si sama další. "Dala ti tvoje kolegyně reportérka nějaké důležité informace z té složky? Vážně nemám čas do rána přečíst Vojnu a mír."
"Řekni mi, co víš o Pánovi města a já ti řeknu to nejdůležitější."
"Dík moc, Luthere."
"Nechtěl jsem ho na tebe poštvat." Cigareta mu při řeči poskakovala nahoru a dolů. Nikdy nepochopím, jak to dělá. Obratnost rtů. Léta praxe.
"Mohli byste se mnou, do prdele už, přestat jednat jako bych byl dýmějovej mor?" ozval se Irving. "Snažím se jen dělat svou práci."
Upila jsem pomerančový džus a podívala se na novináře. "Irvingu, pleteš se do věcí, kterým nerozumíš. Nemůžu ti dát informace o Nejvyšším. Nemůžu."
"Nechceš," oponoval.
Pokrčila jsem rameny. "Nechci, ale důvod proč nechci, je, že nemůžu."
"To je definice kruhem!"
"Žaluj mě za to." Dopila jsem džus. Stejně jsem ho nechtěla. "Poslyš, Irvingu, měli jsme dohodu. Informace ze složky za články o zombiích. Jestli porušíš své slovo, dohoda padá. Ale řekni mi, že padá. Nemám čas tady sedět a hrát si na zatracenejch dvacet otázek."
"Nevycouvám z naší dohody. Moje slovo je mi závazkem," prohlásil hlasem natolik divadelním, jak jen to v mumlavém hluku baru šlo.
"Pak mi řekni podstatné informace, do háje! A nech mě vypadnout z Distriktu, než mě Nejvyšší uloví."
Najednou zvážněl. "Máš problémy, viď?"
"Možná, pomoz mi, Irvingu. Prosím."
"Pomoz jí," přidal se Luther.
Možná to bylo tím prosím. Možná to bylo Lutherovou hrozivou přítomností. Každopádně Irving přikývl. "Podle mojí kolegyně je to mrzák na vozíčku."
Přikývla jsem. Nenávodnost je moje druhé jméno.
"Má rád, když jsou i jeho partnerky zmrzačené."
"Co tím myslíš?" Vzpomněla jsem si na prázdnookou Cicely.
"Slepá, na vozíčku, s amputovanými končetinami, cokoliv, starej Harry po tom skočí."
"Hluchá," zamumlala jsem.
"Přesně jeho vkus."
"Proč?" Rovněž vynikám chytrými otázkami.
Irving pokrčil rameny. "Možná se pak cítí líp vzhledem k tomu, že je sám upoután na vozíček. Moje kolegyně ví jenom, že je takhle úchylný, ale neví proč."
"Co dalšího ti řekla?"
"Nikdy nebyl obviněn ze žádného zločinu, ale zvěsti jdou o něm vážně ošklivé. Je podezřelý ze spolupráce s mafií, ale nejsou důkazy. Jen řeči."
"Povídej," vybídla jsem ho.
"Jeho bývalá přítelkyně se ho pokusila zažalovat o výživné. Zmizela."
"Zmizela ve smyslu - pravděpodobně mrtvá?"
"Bingo."
Věřila jsem tomu. Takže už dřív poslal Tommyho a Bruna zabíjet. To znamená, že podruhé bude snazší vydat rozkaz. Nebo možná Gaynor vydal rozkaz mnohokrát, ale nikdy se na to nepřišlo.
"Co dělá pro mafii, že si vysloužil své dva bodyguardy?"
"Vida, ty ses už setkala s jeho odborníky na bezpečnost."
Přikývla jsem.
"Kolegyně by s tebou určitě ráda mluvila."
"Neřekl jsi jí o mně, že ne?"
"Vypadám snad jako volavka?" Zakřenil se na mě.
Nechala jsem to být. "Co dělá pro mafii?"
"Pomáhá jim prát peníze. Přinejmenším ho z toho podezíráme."
"Žádné důkazy?"
"Ne." Nezdál se tím právě nadšen.
Luther potřásl hlavou a odklepl cigaretu do popelníku. Trochu popela se sneslo na bar. Setřel ho dokonale čistou utěrkou. "To zní jako špatný zprávy, Anito. Rada zadarmo - nech toho chlapa bejt."
Dobrá rada. Bohužel. "Pochybuju, že on nechá bejt mě."
"Nebudu se ptát. Nechci to vědět." Někdo další se urputně dožadoval dolití. Luther se k němu přesunul. Viděla jsem na celý bar v odrazu dlouhého zrcadla, které zabíralo zeď za barem. Viděla jsem i na dveře, aniž bych se musela otočit. Bylo to příhodné a uklidňující.
"Já se budu ptát," ozval se Irving. "Já to chci vědět."
Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Vím něco, co nevíš."
"A já to chci vědět?"
Přikývl tak vehementně, až mu pramínky kudrnatých vlasů poskočily.
Povzdechla jsem si. "Povídej."
"Ty první."
Měla jsem toho právě dost. "Už jsem řekla všechno, co ti pro dnešek večer míním říct, Irvingu. Mám tu složku. Projdu si ji. Ušetříš mi jen trochu času. Právě teď může být trocha času dost důležitá."
"Tyjo, s tebou není žádná sranda být opravdu drsný novinář." Vypadal, že se chystá ohrnout rty.
"Prostě mi to řekni, Irvingu, nebo ti vážně něco udělám."
Napůl se zasmál. Pochybuji, že mi věřil. Měl by. "Dobrá, dobrá." Zpoza zad vytáhl fotku. Lehce se přitom uklonil jako salonní kouzelník.
Byla to černobílá fotografie nějaké ženy. Bylo jí něco přes dvacet, dlouhé vlasy měla moderně učesané, upravené dostatkem gelu tak, aby vypadaly rozježeně. Byla hezká. Nepoznávala jsem ji. Pro focení zjevně nepózovala. Vypadala příliš nedbale a ve tváři měla výraz někoho, kdo neví, že je focen.
"Kdo je to?"
"Před pěti měsíci ještě byla Gaynorovou přítelkyní."
"Takže je… postižená?" Hleděla jsem na hezkou upřímnou tvář. Z fotky nebylo nic poznat.
"Vozíčkářka Vanda."
Zírala jsem na něj rozšířenýma očima. "To nemůžeš myslet vážně."
Zašklebil se. "Vozíčkářka Vanda jezdí po ulicích na invalidním vozíku. Mezi určitými lidmi je velmi oblíbená."
Prostitutka na vozíčku. Ne, to je příliš podivné. Zavrtěla jsem hlavou. "Dobrá. Kde ji najdu?"
"Já a moje spolunovinářka se na tomhle chceme podílet."
"Proto jsi vytáhl tu fotku ze složky."
Neměl ani dost cti na to, aby se zatvářil provinile. "Vanda si s tebou sama nepromluví, Anito."
"Mluvila s ní tvoje kamarádka reportérka?"
Zamračil se, vítězná jiskra v očích pohasla. Věděla jsem, co to znamená. "Nechce mluvit s novináři, viď, Irvingu?"
"Bojí se Gaynora."
"To by měla."
"Proč by se vůbec měla bavit s tebou a s námi ne?"
"Jsem přesvědčivá osobnost."
"No tak, Blakeová."
"Kde ji najdu, Irvingu?"
"Ksakru." Jedním naštvaným lokem do sebe hodil zbytek svého pití. "Zdržuje se poblíž klubu Černá kočka."
Černá kočka, to jako v tom starém vtipu. Ve tmě jsou všechny kočky černé. Roztomilé. "Kde je ten klub?"
Odpověděl mi Luther. Neviděla jsem ho přicházet. "Na hlavním tahu bordelový čtvrti, na rohu Dvacátý a Dlouhý. Ale bejt tebou, nechodím tam sám, Anito."
"Postarám se o sebe."
"Jo, ale nevypadáš na to. Nechceš přece zastřelit nějakýho pitomýho otrapu jenom proto, že tě obtěžoval nebo něco horšího. Vem si s sebou někoho, kdo vypadá zle, ušetři se výtržností."
Irving pokrčil rameny. "Já osobně bych tam sám nechodil."
Nerada to přiznávám, ale měli oba pravdu. Možná jsem strašně drsná lovkyně upírů, ale navenek to není moc vidět. "Okej, vytáhnu Charlese. Vypadá dost drsně na to, aby ho zaměstnali u rugbyového mužstva Green Bay Packers, ale jeho srdíčko je tak něžné…"
Luther se zasmál, vydechl kouř. "Nedopusť, aby toho starej Charlie viděl moc. Moh by vomdlít."
Stačí jednou omdlít na veřejnosti a lidé ti na to nikdy nedovolí zapomenout.
"Postarám se o Charlese." Položila jsem na bar víc peněz než bylo třeba. Luther mi tentokrát ve skutečnosti nedal příliš mnoho informací, ale obvykle tak činil. Dával mi dobré informace. Nikdy jsem za ně neplatila plnou cenu. Mám slevu, protože jsem ve spojení s policií. Mrtvý Dave býval policajt, dokud ho nevykopli, protože je nemrtvý. Bylo to od nich krátkozraké. Je kvůli tomu pořád naštvaný, ale rád pomůže. Tak mi dává informace a já vybrané části těch informací předávám policii.
Mrtvý Dave vyšel ze dveří za barem. Letmo jsem pohlédla do oken z tmavého skla. Vypadala pořád stejně, ale jestli je Dave vzhůru, tak už je tma. Do prčic. Bude to znamenat procházku zpátky k autu obklopenému upíry. Aspoň že mám pistoli. Uklidňující skutečnost.
Dave je vysoký, široký, krátké hnědé vlasy mu už začaly řídnout, když zemřel. Dál už neplešatěl, ale ani mu vlasy nedorůstaly. Usmál se na mě dost široce na to, aby se mihly tesáky. Davem proběhlo vzrušené zachvění, jako by se kdosi dotkl téhož nervu u každého z nich. Šepot se šířil jako kruhy ve vodě. Upír. Představení začalo.
Podali jsme si s Davem ruce. Jeho dlaň byla teplá, pevná a suchá. Nasytil ses už dnes večer, Dave? Vypadal, že ano, byl veselý a růžolící. Z čeho ses napil, Dave? A bylo to k tomu ochotné? Pravděpodobně ano. Dave je na mrtvolu docela fér chlap.
"Luther mi několikrát řekl, že ses tu zastavila, ale vždycky ve dne. Rád tě vidím za tmy u nás v horší čtvrti."
"Upřímně řečeno, chtěla jsem být pryč z Distriktu před setměním."
Zamračil se. "Balíš to?"
Ukázala jsem mu nenápadně pistoli.
Irvingovi se rozšířily oči. "Ty máš s sebou pistoli." Znělo to jenom, jako by to zařval.
Hladina zvuku poklesla na vyčkávavé mumlání. Dostatečně tiché na to, aby lidi mohli poslouchat. Proto ostatně přišli, aby si poslechli upíra. Pověděli o svých trápeních mrtvým. Ztišila jsem hlas. "Oznam to celému světu, Irvingu."
Pokrčil rameny. "Promiň."
"Odkud znáš tady hoška od novin?" zeptal se Dave.
"Občas mi pomáhá s vyšetřováním."
"Vyšetřování, pchee." Usmál se, aniž ukázal zuby. Trik, který se po pár letech naučíte. "Vyřídil ti Luther vzkaz?"
"Jo."
"Zachováš se chytře, nebo blbě?"
Dave je svým způsobem neotesaný, ale stejně ho mám ráda. "Asi blbě."
"Nenech se oklamat tím, že máš zvláštní vztah s Nejvyšším. Pořád je to vyšší upír. To jsou zatra špatný zprávy. Nevyjebávej s ním."
"Snažím se tomu vyhnout."
Dave se usmál tak široce, že mu byly vidět zuby. "Do háje, myslíš že… Ne, určitě tě chce kvůli něčemu víc než jen do postele."
Je hezké vědět, že si myslí, že bych byla dobrá v posteli. Asi. "Jo."
Irving téměř poskakoval na sedátku. "Co se tady ksakru děje, Anito?"
Dobrá otázka. "To je moje věc, ne tvoje."
"Anito…"
"Přestaň mě otravovat, Irvingu. Myslím to vážně."
"Otravovat? Naposled jsem tohle slovo slyšel od své babičky."
Důkladně jsem se mu podívala přímo do očí. "Do prdele, nech mě na pokoji. Je to tak lepší?"
Pozvedl ruce v gestu vzdávám se. "Heh, jen se snažím dělat svou práci."
"Fajn, tak ji dělej někde jinde."
Sklouzla jsem z barové stoličky.
"Říká se, že tě máme najít, Anito," ozval se Dave. "Někteří jiní upíři by mohli být příliš horliví."
"Myslíš, že by se mě pokusili sebrat?"
Přikývl.
"Jsem ozbrojená, mám kříž a vůbec všechno. Budu v pořádku."
"Chceš, abych tě doprovodil k autu?" zeptal se Dave.
Dívala jsem se mu do hnědých očí a usmála se. "Díky, Dave, budu si tu nabídku pamatovat, ale jsem velká holka." Pravda je taková, že spousta upírů nerada vidí, jak Dave dává informace nepříteli. Jsem Popravčí. Pokud to nějaký upír přežene, pošle se pro mě. Pro vampy není nic jako doživotní vězení. Smrt nebo nic. Žádné vězení neudrží upíra.
V Kalifornii se snažili, ale jeden vyšší upír jim utekl. Zabil pětadvacet lidí během jediné noci, kterou změnil v krvavou lázeň. Nesytil se, jen zabíjel. Asi ho naštvalo, že byl zavřený. Na dveře a uniformy hlídačů dali kříže. Jenže kříže nepůsobí, pokud v ně nevěříte. A docela určitě nepůsobí, jakmile vás vyšší upír přesvědčí, abyste je sundali.
Já jsem pro upíry ekvivalentem elektrického křesla. Nemají mě moc rádi. Jaké překvapení.
"Půjdu s ní," prohlásil Irving. Položil peníze na bar a vstal. Pod paží jsem nesla objemnou složku. Asi nechtěl ty papíry pustit z očí. Skvělé.
"Bude muset pravděpodobně chránit ještě tebe," poznamenal Dave.
Irving chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Mohl by říct "ale já jsem lykantrop", jenže nechtěl, aby to lidé věděli. Pracoval velmi velmi tvrdě na tom, aby vypadal jako člověk.
"Určitě budeš v pořádku?" zeptal se Dave. Poslední možnost získat upíří doprovod k autu.
Nabízel mi, že mě ochrání před Pánem města. Dave není mrtvý ještě ani deset let. Není dost silný. "Je dobře vědět, že ti na mně záleží, Dave."
"Pospěš si, dostaň se odsaď."
"Dávej na sebe majzla, děvče."
Zářivě jsem se na oba usmála, otočila jsem se a vyšla z téměř tichého baru. Dav nemohl z naší konverzace zachytit mnoho, jestli vůbec něco, ale cítila jsem, jak mi zírají na záda. Potlačila jsem chuť prudce se otočit a udělat "baf." Vsadila bych se, že by někdo zaječel.
Je to tou jizvou ve tvaru kříže, kterou mám na paži. Takové mají jenom upíři, že jo? Kříž vypálený do nečistého masa. Ten můj je stopa po zvlášť vyrobeném cejchovacím železe. Nařídil to nyní již zesnulý vyšší upír. Myslel si, že to bude vtipné. Ha ha ha.
Nebo to možná bylo Davem. Možná si jizvy nevšimli. Možná jsem jen přecitlivělá. Stačí spřátelit se s milým, zákonů dbalým upírem, a lidi začnou být podezřívaví. Stačí mít pár divných jizev a lidé pochybují, zda jste člověk. Ale to je v pořádku. Podezřívavost je zdravá. Udrží člověka při životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama