Rozesmátá mrtvola - 13. kapitola

15. listopadu 2018 v 14:01 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
13. kapitola
Úmorně horká tma se kolem nás semkla jako žhavá lepkavá pěst. Pouliční světlo vytvářelo na chodníku kaluž záře, jako by se světlo rozpustilo. Všechny lampy jsou replikami plynových lamp z přelomu století. Jsou černé, ladné, ale ne zcela autentické. Jako kostýmy pro oslavu Halloweenu. Vypadají hezky, ale jsou příliš pohodlné na to, aby byly opravdové.
Noční nebe se podobalo temné hrozbě vznášející se nad vysokými zděnými budovami, ale lampy temnotu odháněly. Jako černý stan podepřený tyčemi světla. Měli jste pocit temnoty, aniž by byla skutečná.
Vyrazila jsem k podzemním garážím na konci První ulice. Na Nábřeží se skoro nedá zaparkovat. Turisti ten problém jenom zhoršili.
Tvrdé podrážky Irvingových svátečních bot vydávaly na ulici vydlážděné kameny hlasitý zvuk, který se odrážel ozvěnou. Pravé kočičí hlavy. Ulice stavěné pro koně, ne pro auta. Zaparkovat tu je setsakra těžké, ale je to… okouzlující.


Moje tenisky Nike Air nevydávaly na dlažbě téměř žádný zvuk. Irving byl vedle mě jako ťapkající štěně. Většina lykantropů, které jsem kdy potkala, chodila tiše. Irving je možná vlkodlak, ale podobá se spíš psu. Velkému psu, který má rád legraci.
Míjely nás páry nebo malé skupinky lidí, kteří se smáli a povídali si příliš pronikavými hlasy. Přišli se podívat na upíry. Opravdové upíry na živo - nebo spíš na mrtvo? Všechno to byli turisti. Amatéři. Voyeuři. Já viděla víc nemrtvých než kdokoli z nich. O to bych se vsadila. Tu fascinaci vážně nechápu.
Už byla naprostá tma. Dolph a jeho banda mě budou čekat na Burrelském hřbitově. Musím se tam dostat. Ale co s Gaynorovou složkou? A co s Irvingem? Někdy má člověk v životě poněkud narváno.
Od ztemnělé budovy se odlepila postava. Těžko říct, jestli tam na nás čekal nebo se tam prostě objevil. Magie. Strnule jsem zírala jako králík chycený ve světle reflektorů auta.
"Co se děje, Blakeová?" ozval se Irving.
Podala jsem mu složku a on si ji vzal, tvářil se zmateně. Chtěla jsem mít volné ruce pro případ, že budu muset sáhnout po pistoli. Na to pravděpodobně nedojde. Pravděpodobně.
Přicházel k nám Jean-Claude, upíří Pán města. Kráčel jako tanečník nebo jako kočka hladkým plavným krokem. Svinutá ladnost a energie, čekající na příležitost vybuchnout v násilí.
Není až tak vysoký, asi metr šedesát. Košili měl bílou, že téměř zářila, volnou, dlouhou, dlouhé rukávy stažené u zápěstí manžetou se třemi knoflíčky. Vpředu měla košile jen šňůrku, která se uvazuje pod krkem. Nechal ji volně viset a bílá látka rámovala jeho bledou hladkou hruď. Košile byla zakasaná do těsných černých džínů, jinak by kolem něj vlála jako plášť.
Vlasy dokonale černé, jemně se vlnící kolem obličeje. Oči, pokud jste se odvážili do nich pohlédnout, tmavě modré, téměř dočerna. Třpytivé jako tmavé drahokamy.
Zastavil se asi dva metry od nás. Dost blízko na to, aby byla vidět jizva ve tvaru kříže na jeho hrudi. Jediná věc, která kazila dokonalost jeho těla. Nebo alespoň toho, co jsem z jeho těla mohla vidět.
Moje jizva byl špatný vtip. Ta jeho byl pokus nějakého ubohého hlupáka odvrátit od sebe smrt. Zajímalo by mě, jestli ten ubohý hlupák unikl. Řekl by mi to Jean-Claude, kdybych se ho zeptala? Možná. Ale jestli odpověď zní ne, tak ji nechci slyšet.
"Zdravím, Jean-Claude."
"Vítej, ma petite," odvětil. Hlas měl jako kožešinu, hluboký, jemný, neurčitě nemravný, jako by už jen mluvit s ním bylo něco obscénního. Možná, že je.
"Neříkej mi ma petite," ohradila jsem se.
Lehce se usmál, aniž ukázal zuby. "Jak chceš." Podíval se na Irvinga. Ten uhnul pohledem, dával si pozor, aby se nepodíval Jean-Claudovi do očí. Nikdy se nedívejte upírovi přímo do očí. Nikdy. Tak proč se toho já beztrestně dopouštím? Vážně, proč?
"Kdo je tvůj přítel?" Poslední slovo znělo velmi tiše, tak nějak výhružně.
"Tohle je Irving Griswold. Je reportérem novin Post-Dispatch. Pomáhá mi s takovým malým vyšetřováním."
"Ach tak." Obešel Irvinga, jako by to byla nějaká věc na prodej a Jean-Claude si ji chtěl důkladně prohlédnout.
Irving se nervózně letmo ohlížel, aby neztratil upíra z očí. Pohlédl na mě, oči rozšířené. "O co tu jde?"
"Vskutku, o co, Irvingu?" zeptal se Jean-Claude.
"Nech ho na pokoji, Jean-Claude."
"Proč jsi mě nepřišla navštívit, má malá oživovatelko?"
Malá oživovatelka nebylo o moc lepší oslovení než ma petite, ale beru to. "Měla jsem moc práce."
Výraz, který mu přelétl přes tvář, byl téměř hněvivý. Nechtěla jsem, aby se na mě doopravdy naštval. "Chtěla jsem za tebou zajít."
"Kdy?"
"Zítra v noci."
"Dnes v noci." Nebyl to návrh.
"Nemůžu."
"Ale můžeš, ma petite, můžeš." Hlas zněl jako hřejivý vánek v mé mysli.
"Jsi zatraceně náročný."
Zasmál se. Příjemný znělý smích, jako drahý parfém, který se vznáší v místnosti, i když nositel už odešel. Přesně takový má smích, zní dál v uších jako vzdálená hudba. Má nejlepší hlas ze všech vyšších upírů, které jsem kdy potkala. Každý má nějaké to nadání.
"Jsi tak rozhořčená," řekl a v hlase mu stále zněla ozvěna smíchu. "Copak s tebou mám dělat?"
"Nechat mě na pokoji." Mluvila jsem naprosto vážně. Bylo to jedno z mých největších přání.
Náhle se zasmušil, jako když přepnete vypínač. Zapnuto: veselí. Vypnuto: nečitelnost. "Příliš mnoho mých následovníků ví, že jsi má lidská služebnice, ma petite. Dostat tě pod kontrolu je součást upevňování moci." Zněl, jako že toho skoro lituje. Jako by mi to bylo co platné.
"Co tím chceš říct - dostat mě pod kontrolu?" Žaludek se mi stáhl zárodkem strachu. Jestli mě Jean-Claude nevyděsí k smrti, tak z něj budu mít žaludeční vředy.
"Jsi moje lidská služebnice. Musíš se podle toho začít chovat."
"Nejsem tvoje služebnice."
"Ale jsi, ma petite, ale jsi."
"Ksakru, Jean-Claude, nech mě na pokoji."
Najednou stál vedle mě. Nezahlédla jsem ho přicházet. Bez mrknutí oka ošálil mou mysl. Cítila jsem vlastní tep až v krku. Pokusila jsem se ustoupit, ale jedna bledá štíhlá ruka mě popadla za pravou paži, těsně nad loktem. Neměla jsem ustupovat. Měla jsem sáhnout po pistoli. Doufala jsem, že tuhle chybu přežiju.
Promluvila jsem pevně, normálně. Alespoň umřu jako odvážná. "Myslela jsem, že když mám dvě tvá upíří znamení, tak nemůžeš ovládat mou mysl."
"Nemůžu tě očarovat pohledem a je těžší oklamat tvou mysl, ale je to proveditelné." Prsty obemkl mou paži. Nebolelo to. Nesnažila jsem se odtáhnout. Věděla jsem, že to nemá smysl. Mohl by mi zlomit ruku, ani by se nezapotil, nebo mi vyrvat paži z ramenního kloubu nebo uzvednout toyotu. Pokud nedokážu přeprat Tommyho, tak setsakra jistě nezvládnu Jean-Clauda.
"On je nový Pán města, že?" ozval se Irving. Myslím, že jsme na něj úplně zapomněli. Bylo by pro něj lepší, kdyby tomu tak bylo.
Jean-Claudův stisk na mé pravé paži lehce zesílil. Otočil se na Irvinga. "A ty jsi ten novinář, který mě žádal o interview."
"Ano, to jsem." Irving zněl jen maličko nervózně, ne příliš, jen náznak stísněnosti v hlase. Tvářil se statečně a odhodlaně. Bod pro něj.
"Možná, že až si promluvím s touto půvabnou mladou dámou, tak ti to interview poskytnu."
"Vážně?" Ve tváři se mu jasně zračilo překvapení. "To by bylo vynikající. Uděláme to, jakkoli chcete. Ono…"
"Ticho." To slovo samo o sobě jako by syčivě plulo vzduchem. Irving ztichl, jako by byl zasažen kouzlem.
"Irvingu? Není ti nic?" Vtipné, že se ptám. Já jsem ta, která je přímo nalepená na upíra, ale stejně jsem se zeptala.
"Ne," odpověděl Irving. To jediné slovo bylo zkroucené strachem. "Jen jsem nikdy nepocítil nic, jako je on."
Vzhlédla jsem k Jean-Claudovi. "On je tak nějak jediný svého druhu."
Jean-Claude obrátil svou pozornost zpět ke mně. No skvělé. "Stále vtipkuješ, ma petite."
Hleděla jsem do těch krásných očí, ale byly to jen oči. Dal mi moc jim odolat. "Je to způsob, jak trávit čas. Co po mně chceš, Jean-Claude?"
"Jsi statečná. I teď."
"Nesejmeš mě na ulici před svědky. Jsi možná nový Nejvyšší upír, ale jsi také obchodník. Jsi mainstreamový upír. Čímž je omezeno to, co můžeš udělat."
"Jenom na veřejnosti," řekl tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jen já.
"Dobrá, ale oba se shodneme na tom, že se tady a teď nedopustíš násilí." Vzhlédla jsem k němu. "Tak zkrať to divadýlko a řekni, co mi ksakru chceš."
Usmál se, jen nepatrný pohyb rtů, ale pustil mě a odstoupil. "Stejně jako ty mě nezastřelíš na ulici, pokud tě nevyprovokuji."
Podle mého soudu mě už vyprovokoval, ale nebylo to nic, co bych mohla vysvětlit policii. "Nechci se nechat obvinit z vraždy, to je pravda."
Jeho úsměv se rozšířil, ale stále nebylo vidět zuby. Uměl je schovat lépe než kterýkoliv žijící upír, jehož znám. Žijící upír - není to oxymoron? Už si nejsem jistá.
"Takže si navzájem neublížíme na veřejnosti," prohlásil.
"Pravděpodobně ne. Co chceš? Jdu pozdě na schůzku."
"Oživuješ dnes v noci zombie, nebo zabíjíš upíry?"
"Ani jedno z toho."
Podíval se na mě, čekal, že budu pokračovat. Nepokračovala jsem. Pokrčil elegantně rameny. "Jsi moje lidská služebnice, Anito."
Oslovil mě jménem. Věděla jsem, že teď mám problém. "Nejsem."
Dlouze si povzdechl. "Máš dvě má znamení."
"Já si to nevybrala."
"Zemřela bys, kdybych se s tebou nepodělil o svou sílu."
"Nekrm mě těmi nesmysly, jak jsi mi zachránil život. Vnutil jsi mi dvě znamení. Neptal ses, ani jsi nevysvětloval. Prvním znamením jsi mi možná zachránil život, paráda. Druhé znamení zachránilo život tobě. Já neměla na výběr ani v jednom případě."
"Ještě dvě znamení a budeš nesmrtelná. Nebudeš stárnout, protože já nestárnu. Zůstaneš člověkem, naživu, budeš moci nosit krucifix. Budeš moci do kostela. Neohrozí to tvou duši. Proč mi odporuješ?"
"Jak můžeš vědět, co ohrozí mou duši? Ty už žádnou nemáš. Prodal jsi svou nesmrtelnou duši za pozemskou věčnost. Ale já vím, že upíři mohou zemřít, Jean-Claude. Co se stane, až zemřeš? Kam půjdeš? Prostě jen tak vyfičíš? Ne, přijdeš do pekla, kam patříš."
"A ty si myslíš, že když budeš moje lidská služebnice, tak poletíš do pekla se mnou?"
"Nevím a nechci to zjistit."
"Tím, že mě neposloucháš, se zdám slabý. To si nemůžu dovolit, ma petite. Tak či onak to musíme vyřešit."
"Prostě mě nech na pokoji."
"To nejde. Jsi mou lidskou služebnicí a musíš se podle toho začít chovat."
"Netlač na mě, Jean-Claude."
"Nebo co, nebo mě zabiješ? Mohla bys mě zabít?"
Zahleděla jsem se do jeho krásné tváře a řekla: "Ano."
"Cítím, jak po mně toužíš, ma petite, stejně jako já toužím po tobě."
Pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla říct. "Je to jen trocha chtíče, Jean-Claude, nic zvláštního." To byla lež. Věděla jsem to v momentě, kdy jsem to řekla.
"Ne, ma petite, znamenám pro tebe víc."
Začali jsme přitahovat dav, který se však držel v bezpečné vzdálenosti. "Opravdu chceš tohle probírat na ulici?"
Zhluboka se nadechl a povzdechl si. "Pravda. Kvůli tobě se zapomínám, ma petite."
Skvělé. "Už jdu vážně pozdě, Jean-Claude. Policie na mě čeká."
"Musíme tuhle rozmluvu dokončit, ma petite."
Přikývla jsem. Má pravdu. Snažila jsem se to ignorovat - ignorovat i jeho. Jenže vyšší upíry je těžké ignorovat. "Zítra v noci."
"Kde?" otázal se.
Je od něj zdvořilé, že mi rovnou nepřikázal, abych přišla do jeho doupěte. Přemýšlela jsem o nejvhodnějším místě. Chci, aby se mnou Charles šel do čtvrti bordelů. Charles má kontrolovat pracovní podmínky zombií v novém komediálním klubu. Místo stejně dobré jako každé jiné. "Znáš klub Rozesmátá mrtvola?"
Usmál se, na okamžik mezi rty probleskl náznak špičáků. Nějaká žena v přihlížejícím hloučku zalapala po dechu. "Ano," potvrdil.
"Sejdeme se tam, řekněme v jedenáct."
"Bude mi potěšením." Slova jako by mě pohladila po tváři, jako příslib. Do háje.
"Budu tě zítra v noci očekávat ve své kanceláři."
"Momentíček. Co tím chceš říct, ve tvé kanceláři?" Vkrádalo se mi podezření.
Úsměv se rozšířil ve škleb, zuby se zaleskly ve světle pouličních lamp. "Víš, já jsem majitelem Rozesmáté mrtvoly. Myslel jsem si, že to víš."
"Houby jsi myslel."
"Budu tě očekávat."
Vybrala jsem si místo. Tak se ho budu držet. Ksakru. "Pojď, Irvingu."
"Ne, nech tady novináře se mnou. Ještě se mnou neudělal to interview."
"Nech ho být, Jean-Claude, prosím."
"Dám mu to, po čem touží, nic víc."
Nelíbil se mi způsob, jakým vyřkl slovo "touží". "Co máš za lubem?"
"Já, ma petite, a mít něco za lubem?" Usmál se.
"Anito, já tu chci zůstat," vložil se do hovoru Irving.
Obrátila jsem se k němu. "Nevíš, co říkáš."
"Jsem reportér. Dělám svou práci."
"Přísahej, přísahej mi, že mu neublížíš."
"Máš moje slovo," odtušil Jean-Claude.
"Že mu neublížíš v žádném slova smyslu."
"Že mu neublížím v žádném slova smyslu." Tvář měl bezvýraznou, jako by všechny úsměvy byly jen iluze. Jeho obličej měl pohyblivost dlouho mrtvých. Krásný na pohled, ale bez života, jako malba.
Podívala jsem se do těch prázdných očí a otřásla se. Do háje. "Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?"
Irving přikývl. "Chci to interview."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jsi blázen."
"Jsem dobrý novinář."
"Stejně jsi blázen."
"Umím se o sebe postarat, Anito."
Dívali jsme se na sebe po dobu několika úderů srdce. "Fajn, dobře se bav. Můžu si vzít tu složku?"
Podíval se na své ruce, jako by zapomněl, že složku drží. "Vrať ji zítra ráno nebo Madeline dostane záchvat."
"Jasně, žádný problém." Vzala jsem objemnou složku pod levou paži, tak volně, jak to jen šlo. Vadila by mi při vytahování pistole, ale život není dokonalý.
Mám informace o Gaynorovi. Mám jméno jeho poslední expřítelkyně. Odvržená žena. Možná mi něco řekne. Možná mi pomůže najít stopy. Možná mi řekne, ať jdu do háje. Nebylo by to poprvé.
Jean-Claude mě sledoval svýma nehybnýma očima. Zhluboka jsem se nadechla nosem a vydechla pusou. Na jednu noc toho bylo až dost. "Uvidím se s vámi oběma zítra." Otočila jsem se a odešla. Postávala tam skupina turistů s fotoaparáty. Jeden objektiv byl tak nějak zkusmo zaměřen mým směrem.
"Jestli mě vyfotíte, tak vám ten foťák seberu a rozbiju ho." Když jsem to říkala, usmívala jsem se.
Muž nejistě sklonil aparát. "Jéžiš, aspoň jednu fotečku."
"Viděl jste dost. Rozejděte se, představení skončilo." Turisté se rozptýlili jako dým, když zafouká vítr. Kráčela jsem ulicí k podzemním garážím. Letmo jsem se ohlédla a zjistila, že turisté se přeskupili, aby obklopili Jean-Clauda a Irvinga. Turisté měli pravdu. Představení ještě neskončilo.
Irving je velký chlapec. Chce interview. Kdo jsem já, abych dělala chůvu dospělému vlkodlakovi? Zjistí Jean-Claude Irvingovo tajemství? Jestli ano, bude to něco znamenat? To není můj problém. Můj problém je Harold Gaynor, Dominga Salvadorová a stvůra, která žere počestné občany města St. Louis ve státě Missouri. Ať se Irving stará o svoje problémy sám. Já mám dost svých vlastních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama