Rozesmátá mrtvola - 16. kapitola

16. listopadu 2018 v 14:06 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
16. kapitola
Ve snu jsem byla malá. Dítě. Auto s rozdrceným předním sklem, jak narazilo do boku dalšího auta. Vypadalo jako udělané z lesklého papíru, který někdo zmuchlal v ruce. Dveře byly otevřené. Vlezla jsem dovnitř, na povědomé polstrování, tak světlé, až bylo téměř bílé. Na sedadle se vyjímala tmavá skvrna. Nebyla až tak velká. Zkusmo jsem se jí dotkla.
Na prstech mi zůstala karmínová šmouha. Byla to první krev, kterou jsem kdy viděla. Zadívala jsem se na čelní sklo. Bylo rozbité v pavučině prasklin, prohnuté ven v místech, kde do něj moje matka narazila obličejem. Vypadla ven ze dveří a zemřela na poli u silnice. Proto na sedadle nebylo mnoho krve.
Dívala jsem se na čerstvou krev na prstech. Ve skutečnosti byla ta krev zaschlá, tvořila jen skvrnu. Když se mi o ní zdálo, byla vždycky čerstvá.


Tentokrát jsem ucítila nějaký pach. Zápach hnijícího masa. To není v pořádku. Ve snu jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že je to jen sen. A ten zápach není jeho součástí. Ten je skutečný.
Okamžitě jsem se probudila, pohled upřený do tmy. Srdce mi tlouklo až v krku. Ruka mi sklouzla k browningu, který jsem měla uložený v druhém pouzdře, připoutaném u hlav postele. Zbraň byla pevná a spolehlivá, uklidňující. Zůstala jsem ležet, zády přitisknutá ke zdi v hlavách postele, pistoli jsem držela v hrsti.
Úzkou škvírou mezi závěsy dopadal dovnitř měsíční svit. Slabounké světlo vykreslilo mužskou postavu. Postava nijak nereagovala na zbraň ani na můj pohyb. Šourala se kupředu tahajíc nohy po koberci. Klopýtla o mou sbírku plyšových tučňáků, kteří se rozsypali jako ochmýřený příboj pod oknem ložnice. Příchozí některé z nich shodil a zdálo se, že nedokáže zvednout nohu a překročit je. Brodil se chmýřovitými tučňáky, nohy tahal za sebou, jako by se brodil vodou.
Jednou rukou jsem stále mířila na toho tvora a druhou po paměti rozsvítila lampičku na nočním stolku. Světlo se v kontrastu s tmou zdálo přímo bodavé. Rychle jsem zamrkala, abych přiměla zorničky stáhnout se, přizpůsobit se. Jakmile se tak stalo a já konečně viděla, zjistila jsem, že to je zombie.
Zaživa to byl velký muž. Ramena široká jako vrata od stodoly a samý sval. Jeho mohutné ruce vypadaly velice silné. Jedno oko vyschlo a scvrklo se jako sušená švestka. Druhé na mě hledělo. V tom pohledu nebylo nic, žádné očekávání, žádné rozčilení, žádná krutost, nic než prázdnota. Prázdnota, kterou Dominga Salvadorová naplnila záměrem. Řekla "zabij". To bych se vsadila.
Je to její zombie. Nedokážu ji odvrátit. Nemůžu jí nic nařídit, dokud nesplní příkaz Domingy. Jakmile mě zabije, bude poslušná jako mrtvé štěňátko. Jakmile mě zabije.
Myslím, že na to nebudu čekat.
Browning mám nabitý postříbřenými tříštivými náboji Glazer. Glazer Safety zabijí člověka, pokud ho zasáhnete kamkoliv poblíž středu těla. Díra bude prostě příliš velká na to, aby ho zachránili. Díra v hrudníku zombii příliš starostí nedělá. Půjde dál se srdcem nebo bez něj. Když ale tříštivým nábojem zasáhnete někoho do paže nebo nohy, tak to danou končetinu utrhne. Instantní amputace. Když se dobře trefíte.
Zdálo se, že zombie nespěchá. Šourala se přes popadané plyšové hračky se soustředěným odhodláním mrtvých. Zombie nejsou nadlidsky silné. Ale dokáží využít každou špetku své síly. Nešetří se. Téměř každý člověk by jednou jedinkrát mohl dokázat nadlidský skutek. Natáhnete svaly, rozervete chrupavky, zlomíte si páteř - ale dokážete zvednout auto. Jen inhibitory v mozku nám brání v sebepoškození. Zombie tyhle inhibitory nemají. Mrtvola mě může doslova roztrhnout vejpůl, i když přitom zároveň roztrhne sebe. Ale kdyby mě Dominga opravdu chtěla zabít, poslala by o něco méně rozloženou zombii. Tahle už je tak jetá, že bych ji možná mohla oběhnout a dostat se ke dveřím. Možná. Ale na druhou stranu…
Obemkla jsem pažbu pistole levačkou, pravačku přesně tam, kde má být, prst na spoušti. Zmáčkla jsem spoušť a výstřel zazněl v malé místnosti neuvěřitelně hlasitě. Zombie sebou trhla, zavrávorala. Pravá ruka jí odlétla ve změti masa a úlomků kostí. Žádná krev, na to byla zombie příliš dlouho mrtvá.
Nemrtvý šel dál.
Zamířila jsem na druhou paži. Zadržet dech, zmáááčknout. Mířila jsem na loket. Zasáhla jsem. Dvě paže ležely na koberci a začaly se plazit k posteli. Mohla bych tu věc rozsekat na kusy a všechny ty kousky by se mě dál snažily zabít.
Pravá noha v koleni. Nohu jsem neustřelila celou, ale zombie se zakymácela a překotila se na stranu. Dopadla na bok, přetočila se na břicho a začala se odstrkovat zbývající nohou. Z roztříštěné nohy vytékala jakási tmavá tekutina. Zápach byl teď mnohem horší.
Polkla jsem, pach zhoustl. Bože. Vylezla jsem z postele na druhé straně, než se nacházel ten tvor. Obešla jsem postel a vynořila se té bytosti za zády. Okamžitě věděla, že jsem se přesunula. Snažila se obrátit a dostat se ke mně, odstrkovala se zbylou nohou. Plazící se ruce se otočily rychleji, prsty škrábaly o koberec. Stanula jsem nad zombií a zhruba z půl metru odstřelila druhou nohu. Zbytky tkáně se rozcákly po mých tučňácích. Ksakru.
Ruce už byly skoro u mých bosých nohou. Vystřelila jsem dvakrát rychle za sebou a ruka se roztříštila, vybuchla na bílém koberci. Bezruké paže se zmítaly a cukaly. Pořád ještě se snažily mě dostihnout.
Šelest látky, cosi se pohnulo přímo za mými zády, ve ztemnělém obýváku. Stála jsem zády k otevřeným dveřím. Prudce jsem se otočila a věděla jsem, že je pozdě.
Sevřely mě čísi paže, přitiskly mě k velmi pevnému hrudníku. Do pravé paže se mi zaryly prsty, přitiskly mi pistoli k tělu. Odvrátila jsem hlavu, využila jsem vlasy, abych si kryla tvář a krk. Do ramene se mi zaryly zuby. Vykřikla jsem.
Obličej jsem měla přitisknutý k útočníkově rameni. Zatínal mi prsty do kůže. Rozdrtí mi paži. Hlaveň pistole zůstala opřená o rameno toho tvora. Zaťal mi zuby do masa, ale nebyly to tesáky. Má jenom lidské zuby. Bolí to jak ďas, ale budu v pořádku, pokud se mi povede se vysmeknout.
Odvrátila jsem obličej co nejdál od ramene a zmáčkla spoušť. Celé tělo sebou trhlo dozadu. Levá paže se mu rozpadla. Vyvlékla jsem se ze sevření. Na předloktí mi visela jeho ruka, držela se dosud sevřenými prsty.
Stála jsem ve dveřích ložnice a zírala na bytost, která mě skoro dostala. Byl to běloch, měl přes metr osmdesát, stavěný jako hráč rugby. Byl čerstvý, takříkajíc přímo z krámu. Tam, kde míval odervané rameno, stříkala krev. Prsty na mém předloktí stiskly pevněji. Nemohly mi rozdrtit kosti, ale já se jich taky nemohla zbavit. Neměla jsem na to čas.
Zombie zaútočila, ruku napřaženou, aby mě chytila. Zdálo se mi, že mám všechen čas na světě, abych zvedla obouruč drženou pistoli. Jeho ruka se svíjela a kladla mi odpor, jako by byla stále ještě spojena s útočníkovým mozkem. Vystřelila jsem dvakrát rychle za sebou. Zombie se zapotácela, podklesla pod ní levá noha. Příliš pozdě. Dostala se příliš blízko. Jak padala, strhla mě s sebou.
Dopadli jsme na zem, já vespodu. Podařilo se mi udržet browning nahoře, takže jsem měla volné paže a pistoli. Útočník mě svou vahou přitiskl k zemi, s tím jsem nemohla nic dělat. Na rtech se mu leskla krev. Vystřelila jsem z bezprostřední blízkosti. Jak jsem stiskla spoušť, zavřela jsem oči. Nejen pro to, že jsem to nechtěla vidět, ale abych si chránila oči před úlomky kostí.
Když jsem se znovu podívala, hlava byla pryč kromě tenké linie odhalené spodní čelisti a části lebky. Zbývající ruka se mi sápala po krku. Ruka, která mě dosud držela za předloktí, pomáhala tělu. Nemohla jsem otočit pistoli, abych do té paže střelila. Špatný úhel.
Zvuk čehosi plazícího se kdesi za mnou. Riskovala jsem kratičký pohled a zvrátila jsem krk dozadu. Uviděla jsem první zombii, jak se ke mně blíží. Ústa doširoka otevřená - jediná věc, kterou mi ještě mohla ublížit.
Zaječela jsem a obrátila se zpátky k zombii, která mě držela. Ruka dosud připojená k tělu se mi svíjela u krku. Odtrhla jsem ji a předhodila jí její vlastní paži. Chňapla ji. Bez mozku už nebyla tak chytrá. Cítila jsem, jak stisk ustřelené ruky povolil. Projelo jí zachvění. Vytryskla z ní krev jako šťáva z čerstvého melounu. Prsty se křečovitě zacukaly, pustily mé předloktí. Zombie stiskla svou vlastní paži, až ji roztříštila a zpřelámala kosti.
Škrábavé zvuky za mnou se blížily. "Panebože!"
"Policie! Vyjděte ven s rukama nad hlavou!" Silný mužský hlas z předsíně.
K čertu se stylem a soběstačností. "Pomoc!"
"Slečno, co se tu děje?"
Škrábání už bylo u mě. Otočila jsem krk a zjistila, že se můj obličej téměř dotýká tváře první zombie. Vrazila jsem jí browning mezi otevřené čelisti. Zuby zacvakaly o hlaveň a já zmáčkla spoušť.
Policista stál v tu chvíli ve dveřích, silueta proti okolní tmě. Z mého úhlu pohledu vypadal obrovský. Kudrnaté hnědé vlasy mu už šedivěly, knír, pistole v ruce. "Ježíšikriste," vydechl.
Druhá zombie pustila vlastní rozdrcenou paži a znovu hrábla po mně. Policista pevně popadl zombii za opasek a jednou rukou ji zvedl. "Dostaň slečnu odtud."
Jeho parťák vběhl dovnitř, ale nedala jsem mu čas. Vyškrábala jsem se zpod napůl zvednutého těla, hrabala jsem se po všech čtyřech pryč, do obývacího pokoje. Nemuseli mi říkat dvakrát. Parťák mě vytáhl na nohy, za ruku. Byla to moje pravá ruka a s ní vytáhl nahoru i browning.
Je běžné, že jako první věc vás policajt přiměje pustit zbraň. Většinou není možné poznat, kdo je špatňák. Pokud máte pistoli, tak jste špatňák, dokud se neprokáže opak. Presumpce neviny v poli nefunguje.
Vytáhl mi zbraň z dlaně. Nebránila jsem se. Znám jeho výcvik.
Za námi zaduněl výstřel. Trhla jsem sebou a policista taky. Byl asi stejně starý jako já, ale v tu chvíli jsem si připadala o milion let starší. Obrátili jsme se a zjistili, že první policista střílí do zombie. Bytost se mu vykroutila ze sevření. Držela se na nohou a potácela se pod nárazy kulek, ale nezastavila se.
"Pojď sem, Brady," křikl první policajt. Mladší vytáhl pistoli a vykročil. Zaváhal, pohlédl na mě.
"Běž mu pomoct," vyhrkla jsem.
Přikývl a začal střílet do zombie. Střelba zněla jako hromobití. Naplnila místnost, až mi zvonilo v uších a pach střelného prachu mě téměř porazil. Na zdech se objevily díry po kulkách. Zombie se potácela dál. Jenom ji tím trochu otravovali.
Problém policie je, že nesmějí mít nabito tříštivými. Většina policistů se nesetkává s nadpřirozenem zdaleka tak často jako já. Většinou pronásledují lidské darebáky. Nepohlíželo by dobře na to, kdyby ustřelili nohu Johna Q., občana, jenom proto, že po nich střílel. Nepředpokládá se, že budete doopravdy zabíjet lidi jen proto, že se oni snaží zabít vás, že ano?
Takže mají nabito normálními náboji, možná trochu postříbřit, aby se meducínka líp polykala, ale nic, co by mohlo zastavit zombii. Navzájem se kryli. Jeden nabíjel, zatímco druhý střílel. Bytost se vrávoravě blížila. Zbývající rukou šátrala před sebou, tápala. Po mně. Do hajzlu.
"Já mám nabito tříštivými," ozvala jsem se. "Použijte mou pistoli."
"Brady, řekl jsem ti, abys ji dostal odtud," ucedil první policista.
"Potřeboval jsi pomoc," namítl Brady.
"Do hajzlu, dostaň odtud tu civilistku!"
Já a civilistka?
Brady už o tom nediskutoval. Začal ustupovat ke mně, pistoli namířenou na zombii, ale nestřílel. "Pojďte, slečno, musíme odtud vypadnout."
"Dejte mi mou pistoli."
Pohlédl na mě, zavrtěl hlavou.
"Jsem od Místního oddělení supernaturální trestné činnosti." Což je pravda. Doufala jsem, že si domyslí, že jsem policajt, což pravda není.
Byl mladý. Domyslel si. Podal mi zpátky browning. "Dík."
Přešla jsem ke staršímu z policistů. "Jsem od MOST."
Letmo se na mě podíval, pistoli namířenou na postupující mrtvolu. "Tak něco dělejte."
V obývacím pokoji někdo rozsvítil. Teď, když po ní nikdo nestřílel, se zombie pohybovala svižněji. Šla jako člověk, který si vykračuje po ulici, až na to, že neměla hlavu a jednu ruku. Krok měla lehký. Možná cítila, že jsem blízko.
Tělo bylo v lepším stavu než u první zombie. Můžu ho zmrzačit, ale ne úplně ochromit. Zmrzačení bude stačit. Vystřelila jsem potřetí do levé nohy, kterou jsem zasáhla už předtím. Měla jsem víc času na míření a mířím dobře.
Zombii se podlomila noha. Soukala se dopředu s pomocí jedné ruky, nohou hrabala po koberci. Hrabe z posledního. Začala jsem se usmívat, pak skoro smát, ale smích mi zaskočil v hrdle. Obešla jsem vzdálenější stranu pohovky. Nechtěla jsem žádné nehody - poté, co jsem viděla, co ta bytost provedla se svou vlastní paží. Nestojím o rozdrcené končetiny.
Stanula jsem za zombii a ona se začala sunout rychleji, než by měla, jak se snažila obrátit se ke mně. Dvěma výstřely jsem odstranila další nohu. Nevzpomínám si, kolik nábojů už jsem vystřílela. Mám ještě jeden, dva, nebo žádný?
Cítila jsem se jako Drsnej Harry, až na to, že tomuhle šmejdovi bylo úplně ukradený, kolik kulek mi zbývá. Mrtvé není snadné vystrašit.
Zombie se pořád ještě soukala dopředu a vlekla za sebou poničenou nohu. Jedna ruka. Vystřelila jsem z téměř bezprostřední blízkosti a ruka vybuchla jako karmínová květina na bílém koberci. Zombie lezla dál, odstrkovala se pahýlem zápěstí.
Zmáčkla jsem spoušť a pistole cvakla naprázdno. Do hajzlu. "Došla munice," oznámila jsem. Ustoupila jsem před nemrtvým. Plazil se za mnou.
Starší policajt nakročil dopředu a popadl zombii za kotníky. Trhl zpátky. Jedna noha pomalu vyklouzla z kalhot a sama od sebe se mu kroutila v ruce. "Do prdele!" Upustil nohu. Svíjela se jak had s přeraženou páteří.
Shlédla jsem na stále stejně odhodlanou mrtvolu. Probíjela si cestu ke mně. Nepostupovala příliš rychle. Policista ji držel za nohu napůl ve vzduchu. Ale zombie se snažila dál. Bude se snažit, dokud ji někdo nezpopelní nebo Dominga Salvadorová nezmění rozkazy.
Dveřmi vpadli dovnitř další policisté v uniformách. Vrhli se na zmasakrovanou zombii jako supi na antilopu. Zmítala se a rvala se s nimi. Snažila se dostat pryč, dokončit svůj úkol. Zabít mě. Bylo tu dost policistů na to, aby zombii zvládli. Budou ji držet, dokud nedorazí chlapci z laborky. Ti udělají, co bude v jejich silách udělat na místě. Pak bude zombie zpopelněna exterminátorským týmem. Dřív se snažili brát zombie do márnice a držet je tam kvůli testům, ale různé malé kousky neustále utíkaly a schovávaly se na nejpodivnějších místech.
Lékařská ohledavačka prohlásila, že všechny zombie musejí být doopravdy mrtvé ještě před dodáním. Posádka sanitky a laboratorní technici s ní souhlasili. Chápu to, ale vím, že většina důkazů je v ohni zničena. Muka volby.
Stála jsem v obývacím pokoji, stranou. V zápalu boje na mě zapomněli. To bylo dobré. Necítila jsem se pro dnešní noc na zápas s jakoukoli další zombii. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jenom příliš velké tričko a kalhotky. Tričko se mi lepilo na tělo, nasáklé krví. Vydala jsem se do ložnice. Myslím, že jsem si chtěla vzít kalhoty. Pohled na podlahu mě zmrazil na místě.
První zombie byla jako beznohý hmyz. Nemohla se hýbat, ale snažila se. Tělo, z něhož zbyla krvavá troska, se stále snažilo splnit příkaz. Zabít mě.
Dominga Salvadorová mě chtěla zabít. Dvě zombie, jedna téměř čerstvá. Chtěla mě zabít. Tahle jediná myšlenka se mi honila hlavou jako útržek vtíravé písničky. Navzájem jsme si vyhrožovaly, ale proč až takové násilí? Proč mě zabíjet? Legálně ji nemohu zastavit. Ona to ví. Tak proč se dopouštět tak zatraceně vážného pokusu o vraždu?
Možná proto, že má co skrývat? Dominga mi dala slovo, že vraždící zombii neoživila, ale možná, že její slovo nemá žádnou váhu. To je jediná možná odpověď. Má něco společného s tou vraždící zombií. Povolala ji z hrobu? Nebo ví, kdo to udělal? Ne. Ona tu zrůdu oživila, protože proč by mě jinak zabíjela tu noc, co jsem s ní mluvila? Příliš velká shoda náhod. Dominga Salvadorová povolala zombii a nemrtvý se jí vymkl. To je ono. Je sice zlá, ale není duševně chorá. Neoživila by jen tak vraždící zombii a nepustila ji ze řetězu. Naše velká královna vúdú něco královsky zmršila. Právě to ji naštvalo víc než cokoliv jiného, víc než mrtví lidé nebo možné obvinění z vraždy. Nemůže si dovolit, aby její pověst takhle utrpěla.
Zírala jsem přes krvavé páchnoucí zbytky v ložnici. Moji plyšoví tučňáci byli špinaví od krve nebo od něčeho ještě horšího. Dokázali by je zachránit v čistírně, kde mě již dlouho trpí? Moje kostýmky celkem zvládají.
Tříštivé střelivo neprojde zdí. Další důvod, proč ho mám v oblibě. Nezastřelím jím svoje sousedy. Ale policejní kulky provrtaly stěny ložnice. Všude byly úhledné kulaté dírky.
Nikdo na mě předtím doma nezaútočil, ne takhle. To by se mělo zakázat. Ve vlastní posteli by člověk měl být v bezpečí. Já vím, já vím. Záporáci neuznávají pravidla. To je jeden z důvodů, proč jsou to záporáci.
Vím, kdo tu zombii oživil. Musím to jen dokázat. Všude je krev. Krev nebo horší věci. Vlastně jsem si na ten zápach začala zvykat. Bože. To ale smrdí. Celý byt smrdí. Skoro všechno v bytě mám bílé: stěny, koberec, pohovku, židle. Skvrny hezky vynikaly, jako čerstvé rány. Díry po kulkách a popraskaná omítka krev ještě zvýrazňovaly.
Byt byl poničený. Dokážu, že za tohle může Dominga, a pak, když budu mít štěstí, jí tuhle laskavost oplatím.
"Na hrubý pytel hrubá záplata," zašeptala jsem, k nikomu konkrétnímu. Vzadu v krku mě začínal pálit pláč. Nechtěla jsem plakat, ale v hrdle mě taky tak nějak lechtal křik. Plakat nebo křičet. Plakat se mi zdálo lepší.
Dorazili zdravotníci. Byla mezi nimi nevysoká černoška zhruba v mém věku. "Pojď, zlato, musíme se na tebe podívat." Hlas měla jemný, rukama mě nasměrovala pryč od toho masakru. Ani mi nevadilo, že mi říká zlato.
V tuhle chvíli jsem strašně chtěla vyšplhat se někomu na klín a být utěšována. Potřebuju to. Ale nebude mi to přáno.
"Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
"Cože?"
Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
"Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co do činění z oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama