Rozesmátá mrtvola - 18. kapitola

16. listopadu 2018 v 14:09 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
18. kapitola
Vycpaná zvířátka se nemají namáčet do vody. Ta dvě ve vaně byla zničená. Možná odstraňovač skvrn? Zápach byl silný a zdál se trvalý. Nechala jsem naléhavý vzkaz na záznamníku své úklidové služby. Neuváděla jsem příliš mnoho podrobností. Nechtěla jsem je odstrašit.
Sbalila jsem si věci na noc. Dvě sady oblečení a jednoho tučňáka s čerstvě vydrhnutým bříškem. Složku Harolda Gaynora a hotovo. Taky jsem si vzala obě pistole: firestar v pouzdru v džínách a browning v podpaží. Browning bezpečně skrývala bunda. V kapsách jsem měla další munici. I s oběma pistolemi jsem měla dvaadvacet kulek. Dvaadvacet kulek. Tak proč se necítím v bezpečí?
Na rozdíl od většiny živých mrtvých snesou zombie sluneční světlo. Nemají ho rády, ale mohou na světle existovat. Dominga mohla přikázat zombii, aby mě zabila ve dne stejně dobře jako v noci. Nedokázala by oživit mrtvého přes den, ale pokud si to dobře naplánovala, mohla mrtvolu povolat z hrobu v noci a poslat ji, ať mě zabije následující den. Kněžka vú-dú se schopností exekutivního plánování. Taková smůla by mě přesně mohla potkat.


Ve skutečnosti jsem příliš nevěřila tomu, že by Dominga měla nějaké zombie v záloze, aby mě napadly. Ale tak nějak se dnes ráno cítím paranoidní. Paranoia je jen jiné jméno dlouhověkosti.
Vyšla jsem do tiché chodby a rozhlédla se na obě strany, jako by to byla ulice. Nic. Žádní živí mrtví schovávající se ve stínech. Jsme tu jen my, vystrašená koťata. Jediným zvukem bylo hučení klimatizace. Chodba působila takovým dojmem. Chodím domů dost často za úsvitu, abych znala vlastnosti ticha. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Věděla jsem, že už skoro svítá. Ani z pohledu na hodinky, ani z pohledu z okna, ale na jakési hlubší úrovni. Jakýsi instinkt, který v sobě objevil náš prapředek, když se schovával ve tmavé jeskyni a modlil se za světlo.
Většina lidí má neurčitý strach ze tmy. Bojí se toho, co by mohlo být tam venku. Já oživuji mrtvé. Zabila jsem přes tucet upírů. Já vím, co je tam venku v temnotě. A mám z toho hrůzu. Lidé mají mít strach z neznámého, ale nevědomost je požehnáním, když znalost je tak zatraceně děsivá.
Věděla jsem, co by se mi stalo, kdybych to v noci nezvládla. Kdybych byla pomalejší nebo hůř mířila. Před dvěma lety tady byly tři vraždy. Nic je nespojovalo kromě způsobu úmrtí. Oběti byly roztrhané zombiemi. Nebyly sežrány. Normální zombie nic nejedí. Jednou nebo dvakrát kousnou, ale to je všechno. Měli jsme tu jednoho muže s rozdrceným krkem, ale to byla nehoda. Zombie jen kousla do nejbližší části těla. Náhodou to byl smrtelný úder. Slepá náhoda.
Zombie vás obvykle jen roztrhá na kousky. Jako malý kluk, který trhá na kousky mouchu.
Povolat zombii a použít ji jako vražednou zbraň znamená automaticky trest smrti. Soudní systém pracuje posledních pár let celkem rychle. Trest smrti je dnes myšlen naprosto vážně. Obzvlášť když jde o zločin nějakým způsobem spojený s nadpřirozenem. Čarodějnice už neupalujeme. Dostanou elektrické křeslo.
Kdybychom získali důkazy, stát by Domingu Salvadorovou zabil za mne. Johna Burkeho taky, kdybychom mohli dokázat, že vědomě způsobil, že se zombie zcvokla. Problém s nadpřirozenými zločiny je dokázat je před soudem. Většina členů poroty nemá přehled o nejnovější kouzlech a zaklínáních. Ksakru, vždyť ani já ho nemám. Ale už jsem se několikrát snažila vysvětlit zombie a upíry u soudu. Naučila jsem se nekomplikovat to a přidat veškeré krvavé podrobnosti, které mi obhajoba dovolila. Porota ocení trochu zprostředkovaného dobrodružství. Většina svědectví je příšerné nudná nebo srdceryvná. Snažte se být zajímaví. Je to změna.
Parkoviště bylo temné, nad hlavou mi dosud zářily hvězdy. Ale slábly jako svíčky ve vytrvalém větru. Cítila jsem ve vzduchu svítání. Téměř jsem ho mohla poválet na jazyku. Možná to je vším tím lovením upírů, ale jsem naladěná na střídání dne a noci mnohem víc než před čtyřmi lety. Dřív jsem nebyla schopna cítit úsvit.
Samozřejmě, že moje noční můry taky byly před čtyřmi lety mnohem méně zajímavé. Něco získáte, něco ztratíte. Tak to v životě chodí.
Bylo něco po páté hodině ranní, když jsem nastoupila do auta a vyrazila do nejbližšího hotelu. Nevydržela bych ve svém bytě, dokud odtamtud úklidová četa nedostane ten zápach. Můj domácí nebude mít radost, pokud se jim to nepovede.
A bude mít ještě menší radost z děr po kulkách a rozbitého okna. Vyměnit sklo. A možná zasádrovat zdi? Vážně nevím, jak se opravují díry po kulkách. Taky jsem doufala, že moje nájemní smlouva nemůže být zpochybněna u soudu.
První náznak svítání se prosmýkl nad východním obzorem. Čisté bílé světlo, které se šířilo jako led přes temnotu. Většina lidí si myslí, že úsvit je stejně barevný jako západ slunce, ale první barva svítání je bílá, čistá, bezbarvá, je téměř cítit nepřítomností noci.
Nedaleko je motel, ale všechny pokoje má v prvním nebo druhém patře, některé odporně izolované. Chtěla jsem dav. Rozhodla jsem se pro hotel Stouffer Concourse, který sice není nikterak úžasně levný, ale nutil by zombie jet nahoru výtahem. Ve výtahu mají lidé tendenci všimnout si zápachu. Stouffer Concourse má rovněž pokojovou službu i v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu. Potřebuju pokojovou službu. Kafe, dejte mi kafe.
Recepční mi věnoval takový ten pohled rozšířených očí ve stylu jsem-příliš-zdvořilý-na-to-abych-něco-řekl-nahlas. Ve výtahu byla zrcadla a já neměla po několik pater nic jiného na práci než pozorovat svůj odraz. Ve vlasech mi zaschla a ztmavla krev. Po pravé tváři, těsně pod linií vlasů, se mi táhla krvavá šmouha a vedla až ke krku. Doma jsem si toho v zrcadle nevšimla. V šoku na ledacos zapomenete.
Nebylo to ale kvůli krvi, proč se na mě recepční díval úkosem. Pokud jste nevěděli, co hledat, nepoznali byste, že je to krev. Ne. Problém byl, že kůži mám smrtelně bledou, jako čistý papír. Oči mám bezchybně hnědé, teď vypadají černé. Obrovské a tmavé a… divné. Poplašené. Vypadám poplašeně. Překvapeně, že jsem naživu. Možná. Pořád ještě jsem zápasila s trochou šoku. Bez ohledu na to, jak vzpamatovaná jsem se cítila, můj obličej svědčil o něčem jiném. Až šok pomine, budu schopna usnout. Do té doby si budu číst Gaynorovu složku.
V pokoji byly dvě manželské postele. Víc místa, než potřebuju, ale vem to ďas. Vytáhla jsem si čisté oblečení, dala firestar do zásuvky nočního stolku a vzala si browning s sebou do koupelny. Když budu dost opatrná a nepustím sprchu naplno, tak můžu podpažní pouzdro přivázat k věšáku na ručníky v zadní části sprchového koutu. Ani se nenamočí. Ačkoli popravdě většině moderních pistolí vlhkost nevadí. Pokud je potom vyčistíte. Většina pistolí bude střílet i pod vodou.
Když jsem volala pokojovou službu, neměla jsem na sobě nic než ručník. Málem bych zapomněla. Objednala jsem si konev kávy, cukr a smetanu. Ptali se, jestli chci kávu bez kofeinu. Řekla jsem děkuji, nechci. Snaživí. Stejně jako číšníci, kteří se mě ptají, jestli chci colu-light, když jsem si o ni neřekla. Nikdy se neptají mužů, ani tělnatých mužů, jestli nechtějí colu bez cukru.
Dokázala bych vypít konev kofeinu a spát jako mimčo. Neudrží mě vzhůru, ani pak nejsem nervózní. Prostě jen líp chutná.
Ano, nechají vozík přede dveřmi. Ne, nebudou klepat. Připíšou mi kávu na účet. Řekla jsem, že to je v pořádku. Měli číslo mé kreditky. Když mají kartu, lidé jsou vždycky dychtiví, aby vám něco přidali na účet. Dokud limit dovolí.
Zapřela jsem židli s rovným opěradlem pod kliku u dveří do chodby. Kdyby někdo násilím otevřel dveře, slyšela bych to. Možná. Zamkla jsem se v koupelně a měla pistoli s sebou ve sprše. Jsem v bezpečí tak, jak je to jen možné.
Na nahotě je cosi, co způsobuje, že se cítím zranitelná. Záporňákům bych mnohem raději čelila oblečená než svlečená. Hádám, že ostatní jsou na tom podobně.
Kousnutí na rameni a tlustý obvaz byly trochu problém, když jsem si chtěla mýt vlasy. Musím ze sebe tu krev dostat, obvaz neobvaz.
Použila jsem hotelové lahvičky se šamponem a kondicionérem. Voněly tak, jak by měly vonět květiny, ale ty takhle nikdy nevoní. Na těle mi zaschly krvavé skvrny. Vypadala jsem strakatá. Voda, která odtékala do kanálu, byla narůžovělá.
Vyplácala jsem celou lahvičku šamponu, než vlasy byly naprosto čisté. Při posledním oplachování mi voda prosákla obvazem na pravém rameni. Bolest byla ostrá a vytrvalá. Nesmím zapomenout na tu tetanovku.
Vydrhla jsem se žínkou a maličkým kouskem mýdla. Když jsem vydrhla a promáčela každou píď kůže a byla tak čistá, jak to jen šlo, stoupla jsem si pod prudkou horkou sprchu. Nechala jsem si vodu stékat po zádech dolů po těle. Obvaz nasákl už dávno.
Co když nenajdeme spojení mezi Domingou a zombiemi? Co když nenajdeme žádné důkazy? Zkusí to znova. Teď je v sázce její pýcha. Poslala na mě dvě zombie a já je obě sejmula. S trochou policejní pomoci. Dominga Salvadorová to bude brát jako osobní výzvu.
Oživila zombii, a ta se zcela vymkla její kontrole. Radši nechá masakrovat nevinné lidi, než aby přiznala svou chybu. A radši mě zabije, než aby dopustila, že její chybu dokážu. Mstivá mrcha.
Musím Seňoru Salvadorovou zastavit. Jestli nepomůže povolení k domovní prohlídce, budu muset být praktičtější. Dala jasně najevo, že půjde buď ona, nebo já. Budu raději, když to bude ona. A nebude-li vyhnutí, tak se o to postarám.
Otevřela jsem oči a zavřela vodu. Nechtěla jsem o tom dál přemýšlet. Tady jde o vraždu. Já to chápu jako sebeobranu, ale pochybuju, že porota by se na to dívala také tak. Dokazovalo by se to setsakra těžko. Chci několik věcí. Domingu mimo dění, mrtvou nebo ve vězení. Zůstat naživu. Neocitnout se ve vězení nebo obviněná z vraždy. Chytit vraždící zombii dřív, než bude zase zabíjet. Vážně mám velkou šanci, že? Zjistit, jak do toho zmatku zapadá John Burke.
Jo a ještě zařídit, aby mě Harold Gaynor nedonutil provést lidskou oběť. Jo jo, na to jsem málem zapomněla.
Byl to rušný týden.
Káva byla na malém podnose za dveřmi. Postavila jsem ji uvnitř na zem, zamkla dveře a zapřela zase židli o kliku. Až pak jsem postavila tác s kávou na stoleček u okna se zataženými záclonami. Browning už ležel na stole, vytažený z pouzdra. Podpažní pouzdro zůstalo na posteli.
Rozhrnula jsem závěsy. Obvykle bych je nechala zatažené, ale dneska jsem chtěla vidět světlo. Svítání se šířilo jako jemný opar světla. Horko ještě nemělo čas získat na síle a zardousit tenhle první něžný dotek rána.
Káva nebyla špatná, ale nebyla ani nijak skvělá. Samozřejmě, že teď by i ta nejhorší káva, jakou jsem kdy pila, byla úžasná. No, kafe na policejním velitelství možná ne. Ale i to bylo lepší než nic. Káva je pro mě uklidňující nápoj. Nejspíš lepší než alkohol.
Rozložila jsem si Gaynorovu složku na stole a začala číst. Kolem osmé ráno, dřív než obvykle vstávám, jsem měla přečtené všechny naškrábané poznámky, shlédla jsem všechny rozmazané fotky. Věděla jsem o panu Haroldovi Gaynorovi víc, než jsem chtěla, ale nic z toho nebylo příliš užitečné.
Gaynor má spojení s mafií, ale nelze mu to dokázat. Sám se vypracoval na multimilionáře. Bod pro něj. Může si dovolit zaplatit ten milion a půl, co mi Tommy slíbil. Je hezké vědět, že někdo může zaplatit své účty.
Jeho jedinou příbuznou byla matka, která mu zemřela před deseti lety. Jeho otec údajně zemřel dřív, než se Harold narodil. Ale o otcově smrti nebyl žádný záznam. Ve skutečnosti o otci neexistoval vůbec žádný záznam.
Pečlivě zakrytý nemanželský původ? Možná. Takže Gaynor je bastard v tom původním slova smyslu. A co? Už jsem věděla, že je bastard povahou.
Opřela jsem si fotku vozíčkářky Vandy o kávovou konvici. Usmívala se, skoro jako by věděla, že ji někdo fotí. Možná je jen fotogenická. Měla jsem dvě fotky, na nichž byla spolu s Gaynorem. Na jedné se usmívali a drželi se za ruce, Tommy tlačil Gaynorův vozíček a Bruno Vandin. Dívala se na Gaynora pohledem, který jsem viděla u jiných žen. Obdiv, láska. Dokonce jsem to sama nakrátko zažila na škole. Z toho se člověk vzpamatuje.
Druhá fotka byla téměř stejná jako ta první. Bruno a Tommy tlačí vozíčky. Ale už se nedrželi za ruce. Gaynor se usmíval. Vanda ne. Vypadala naštvaně. Po Gaynorově druhém boku kráčela blonďatá prázdnooká Cicely. S ní se Harold držel za ruku. Ahaaa.
Takže Gaynor je u sebe měl nějaký čas obě dvě. Proč Vanda odešla? Ze žárlivosti? Zařídila to Cicely? Přestala Harolda bavit? Jediný způsob, jak to zjistit, je zeptat se jí.
Dívala jsem se na fotku s Cicely. Položila jsem ji vedle usmívajícího se detailu Vandiny tváře. Nešťastná mladá žena, odvržená milenka. Jestli Gaynora víc nenávidí, než se ho bojí, tak se mnou bude chtít mluvit. Byla by hloupá, kdyby se bavila s novináři, ale já její tajemství nechci zveřejnit.
Já chci Gaynorova tajemství, aby mi nemohl ublížit. Chci něco, s čím bych mohla jít na policii.
Pan Gaynor bude mít jiné věci na práci, pokud se mi povede dostat ho do basy. Může zapomenout na jednu neochotnou oživovatelku. Samozřejmě pokud nezjistí, že mám něco společného s jeho zatčením. To by nebylo dobré. Gaynor mi přijde pomstychtivý. Už je na mě naštvaná Dominga Salvadorová. Nepotřebuju nikoho dalšího.
Zatáhla jsem závěsy a objednala si buzení po telefonu na poledne. Irving si prostě na složku musí počkat. Nechtěně jsem mu zařídila interview s novým Pánem města. To by mi mělo získat trochu tolerance. A jestli ne, tak ať jde k čertu. Já jdu spát.
Jako poslední věc před spaním jsem zavolala k Petrovi Burkemu domů. Usoudila jsem, že John bude bydlet tam. Zazvonilo to pětkrát, než naskočil záznamník. "Tady Anita Blake, možná mám nějaké informace pro Johna Burkeho ohledně záležitosti, kterou jsme probírali ve čtvrtek." Vzkaz byl poněkud neurčitý, ale nechtěla jsem zanechat vzkaz "Zavolej mi kvůli vraždě tvého bratra." Znělo by to melodramaticky a krutě.
Zanechala jsem číslo do hotelu stejně jako domů. Čistě pro jistotu. Pravděpodobně mají vypnuté zvonění u telefonu. Já bych měla. Tenhle případ byl na prvních stránkách novin, protože Peter je - nebo spíš byl - oživovatel. Oživovatelé nejsou příliš často vražděni při běžných loupežích. Obvykle to je něco neobvyklejšího.
Cestou domů vrátím Gaynorovu složku. Nechám ji na recepci. Nemám náladu bavit se s Irvingem o jeho skvělém interview. Nechci slyšet nic o tom, jak je Jean-Claude okouzlující a jaké má úžasné plány pro blaho města. Jean-Claude bude velmi opatrný, co řekne reportérovi. V tisku to bude vypadat dobře. Ale já znám pravdu. Upíři jsou stejně tak stvůry jako kterákoli zombie, možná horší. Vampové jdou většinou do proměny dobrovolně, zombie ne.
Přesně jako Irving šel dobrovolně s Jean-Claudem. Samozřejmě, že kdyby Irving nepřišel se mnou, Nejvyšší by ho nechal na pokoji. Pravděpodobně. Takže to je moje vina, i když to byla jeho volba. Byla jsem k smrti unavená, ale věděla jsem, že neusnu, dokud neuslyším Irvingův hlas. Můžu předstírat, že mu volám, aby věděl, že vracím složku se zpožděním.
Nebyla jsem si jistá, jestli Irving bude na cestě do práce nebo ne. Nejdřív jsem zkusila zavolat mu domů. Zvedl to po prvním zazvonění.
"Prosím?"
Oddechla jsem si. "Ahoj, Irvingu, to jsem já."
"Slečno Blakeová, čemu vděčím za takové potěšení takhle brzy ráno?" Jeho hlas zněl tak obyčejně.
"Měla jsem v noci u sebe v bytě trochu rušno. Doufala jsem, že bych mohla složku vrátit později během dne."
"Jak rušno?" Hlas mu přeskakoval skrytým "pověz"!
"Tak rušno, že je to věc policie a ne tvoje."
"Myslel jsem si, že to řekneš. Právě jdeš spát?"
"Jo."
"Řekl bych, že můžu nechat těžce pracující oživovatelku trochu prospat. Moje kolegyně to možná i pochopí."
"Dík, Irvingu."
"Tobě se nestalo nic, Anito?"
Stalo, chtěla jsem říct, ale neudělala jsem to. Přešla jsem otázku. "Choval se Jean-Claude slušně?"
"Byl skvělý!" Irvingovo nadšení bylo upřímné, celý bublal vzrušením. "Bylo to úžasné interview." Na chvilku ztichl. "Hej, tys mi volala, abys mě zkontrolovala. Aby ses ujistila, že jsem v pořádku."
"Ne," ohradila jsem se.
"Díky, Anito, hodně to pro mě znamená. Ale vážně, choval se velmi civilizovaně."
"Fajn. Tak tě nechám, jdi si po svém. Užij si den."
"To rozhodně užiju. Můj šéfredaktor metá kozelce radostí nad exkluzivním interview s Pánem města."
Musela jsem se zasmát nad způsobem, kterým ten titul poválel na jazyku. "Dobrou noc, Irvingu."
"Odpočiň si, Blakeová. Zavolám ti za den dva ohledně těch článků o zombiích."
"Pak dáme řeč." Zavěsili jsme.
Irving je v pohodě. Měla bych se víc starat o sebe a méně o všechny ostatní.
Zhasla jsem a zachumlala se pod deku. V náručí jsem tiskla tučňáka. Browning Hi-Power jsem uložila pod polštář. Nemohla jsem se k němu sice dostat tak snadno jako v případě pouzdra u postele, které mám doma, ale lepší než nic.
Nevím, co je víc uklidňující, jestli pistole nebo tučňák. Hádám, že obojí stejně, ale z úplně jiných důvodů.
Odříkala jsem modlitbu před spaním jako hodná holčička. Velmi upřímně jsem prosila o to, aby se mi nic nezdálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama