Rozesmátá mrtvola - 2. kapitola

13. listopadu 2018 v 20:01 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
2. kapitola
Obchod se svatebními šaty byl poblíž Sedmdesáté západní ulice, ve čtvrti St. Peters. Jmenoval se "Cesta ke štěstí". Jak roztomilé. Z jedné strany s ním sousedila pizzerie, z druhé strany kosmetický salón, který se honosil názvem "Kosmetika po setmění" - jeho zatemněná okna lemoval krvavě červený neon. Pokud jste chtěli, tady vás učesala a udělala vám manikúru upírka.
Vampyrismus je ve Spojených státech legální pouhé dva roky. Pořád ještě jsme jediná země na světě, kde tomu tak je. Na mě se nedívejte, já nehlasovala pro. Dokonce máme i hnutí za volební právo pro vampy. Zdanění bez zastoupení a tak podobně.
Když před dvěma lety někoho obtěžoval upír, tak jsem prostě šla a vrazila tomu prasákovi kůl do srdce. Teď musím mít soudní povolení k popravě. Bez něj by mě čekalo obvinění z vraždy, kdyby mě chytili. Stýská se mi po starých dobrých časech.


Ve výkladu svatebního obchodu stála blonďatá figurína, navlečená do takového množství bílých krajek, že by se v nich člověk utopil. Nepatřím mezi velké příznivce krajek, umělých perliček a volánků. Obzvláště ne volánků. S Catherine jsem byla vybírat svatební šaty celkem dvakrát. Netrvalo dlouho, než jsem pochopila, že moje rady jsou úplně k ničemu. Nelíbily se mi žádné.
Catherine je má velmi dobrá kamarádka. Jinak bych tu ani nebyla. Tvrdila, že pokud se kdy budu sama vdávat, změním názor. Pochybuji, že láska způsobí akutní ztrátu dobrého vkusu. Jestli si někdy koupím šaty s volánky, tak mě někdo prostě zastřelte.
Já bych taky nikdy nevybrala takové šaty pro družičky, jaké zvolila Catherine, ale můžu si za to sama, že jsem nebyla přítomna, když se o nich rozhodovalo. Mám příliš mnoho práce a nenávidím nakupování. Takže teď vyhodím sto dvacet dolarů plus daň za růžové taftové večerní šaty. Vypadají, jako by je někdo ukradl z maturitního plesu.
Vstoupila jsem do klimatizovaného tichého obchodu, vysoké podpatky se mi bořily do koberce, který byl světlounce šedý, až skoro do běla. Paní Cassidyová, vedoucí, mě uviděla přicházet. Úsměv jí povadl jen na malý okamžik, než se znovu ovládla. Statečně se na mne usmála.
Opětovala jsem úsměv. Na příští hodinu jsem se ani trochu netěšila.
Paní Cassidyové je něco mezi čtyřiceti a padesáti, má vypracovanou postavu a zrzavé vlasy tak tmavé, že přecházejí do hněda. Nosí je sčesané do uzlu ve stylu Grace Kellyové. Brýle s obroučkou ze zlatých drátků si posunula ke kořeni nosu a řekla: "Vida, slečna Blakeová přišla na poslední zkoušku."
"Doufám, že tahle už je opravdu poslední," odpověděla jsem.
"No, na tom… problému… jsme pracovali… Myslím, že jsme na něco přišli." Za pokladnou byla malá místnost plná stojanů se šaty v igelitových obalech. Paní Cassidyová sáhla mezi další dvoje naprosto stejné růžové šaty a vytáhla ty moje.
Naaranžovala si šaty přes ruku a vedla mě ke kabinkám. Měla nepřirozeně rovná záda. Chystala se na další boj. Já se nemusela chystat, já jsem vždycky připravená k boji. A handrkování s paní Cassidyovou o změnách na společenských šatech je pořád lepší než hádat se s Tommym a Brunem. Mohlo to dopadnout zatraceně špatně, ale nedopadlo. Gaynor jim přikázal ustoupit. Pro dnešek, jak sám říkal.
Co tím přesně myslel? Nejspíš to mluvilo samo za sebe. Zanechala jsem Berta v kanceláři, dosud otřeseného z onoho blízkého setkání. Bert se nesetkával se špinavou částí naší práce. S násilnou částí naší práce. To jsem měla na starost já nebo Manny, Jamison nebo Charles. My, oživovatelé firmy Oživovatelé Inc., děláme špinavou práci. Bert se držel v bezpečí kanceláře a posílal nám klienty a problémy. Až do dnešního dne.
Paní Cassidyová pověsila šaty na háček v jedné z kabinek a odešla. Než jsem stihla vejít, otevřela se sousední kabinka a ven vyšla rozzářená Kasey, Catherinina malá družička. Je jí osm let. Následovala ji matka, stále ještě oblečená v kostýmku. Elizabeth - "říkejte mi Elsie" - Markowitzová je vysoká, štíhlá, černovlasá, má olivovou pleť a pracuje jako právnička. Je Catherininou kolegyní a byla také pozvána na svatbu.
Kasey vypadá jako menší, jemnější verze své matky. Holčička si mě všimla první: "Ahoj, Anito. Že ty šaty vypadají hloupě, co?"
"Ale Kasey," plísnila ji Elsie, "jsou to nádherné šaty se spoustou pěkných růžových kanýrků."
Mně ty šaty připomínaly petúnii narvanou steroidy. Sundala jsem si sako a vykročila ke kabince, abych nemusela své mínění vyjádřit nahlas.
"To je opravdická pistole?" zeptala se Kasey.
Zapomněla jsem, že ji pořád ještě mám. "Ano."
"Vy pracujete u policie?"
"Ne."
"Kasey Markowitzová, nebuď dotěrná." Její matka ji kolem mě provlekla se spěšným úsměvem. "Omlouvám se za ni, Anito."
"Mně to nevadí," odtušila jsem. O chvíli později jsem stála na vyvýšeném stupínku před téměř dokonalým kruhem zrcadel. Když jsem měla na nohou vhodné růžové lodičky na vysokém podpatku, šaty mi konečně byly dlouhé tak akorát. Mimo jiné měly nadýchané růžové rukávky a odhalovaly ramena. Takže na mně byly vidět téměř všechny jizvy.
Ta nejčerstvější na pravém předloktí je ještě zarůžovělá, dosud se hojí. Ale je to rána po noži. Ty jsou úhledné a čisté ve srovnání s těmi ostatními. Měla jsem zlomenou klíční kost a levou ruku. Prokousl mi je upír, potrhal mě jako pes flákotu masa. Na levém předloktí mám vypálený kříž. Vynalézaví lidští otroci jednoho upíra si mysleli, že je to vtipné. Já si to nemyslela.
Vypadala jsem jako Frankensteinova nevěsta, která si vyrazila na ples. No, možná to nebylo tak špatné, ale paní Cassidyová byla přesvědčená, že ano. Domnívala se, že jizvy budou odvádět pozornost lidí od šatů, od svatební hostiny, od nevěsty. Ale nevěsta s ní nesouhlasila. Rozhodla se, že si zasloužím být na té svatbě, protože jsme dobré kamarádky. Zaplatím nemalé peníze za to, že budu veřejně ponížena. Čili určitě jsme velmi dobré kamarádky.
Paní Cassidyová mi podala pár dlouhých růžových saténových rukaviček. Natáhla jsem si je a protáhla prsty do malých otvorů. Nikdy jsem neměla ráda rukavičky. Mám pocit, jako bych se světa dotýkala přes záclonu. Ale tyto zářivě růžové hadříky mi zakryly paže. Po jizvách ani památky. Jsem hodná holka. Tak.
Paní Cassidyová mi načechrala saténovou sukni a pohlédla do zrcadla. "Myslím, že to bude dobré." Postávala tam, jedním dlouhým nalakovaným nehtem si poklepávala na nalíčené rty. "Myslím, že jsem přišla na něco, co by zakrylo ty… uhm… no…" Neurčitě mávla rukou směrem ke mně.
"Jizvy na klíční kosti?" napověděla jsem.
"Ano." Zdálo se, že si oddechla.
Poprvé jsem si uvědomila, že paní Cassidyová nikdy neřekla slovo "jizva". Jako by bylo sprosté nebo hrubé. Usmála jsem se na své odrazy v kruhu zrcadel, dusila jsem v sobě smích.
Paní Cassidyová vytáhla cosi vyrobeného z růžových mašlí a umělých pomerančovníkových květů. Smích mě okamžitě přešel. "Co je to?" zeptala jsem se opatrně.
"Tohle," odvětila a udělala krok směrem ke mně, "je řešení našeho problému."
"Dobrá, ale co to je?"
"No, je to nákrčník. Ozdoba."
"Mám si to vzít na krk?"
"Ano."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani náhodou."
"Slečno Blakeová, už jsem zkoušela všechno možné, abych zakryla tu… tu věc. Klobouky, příčesky, jednoduché stuhy, korzety…" Doslova rozhodila rukama. "Už si jinak nevím rady."
Tomu jsem věřila. Zhluboka jsem se nadechla. "Soucítím s vámi, paní Cassidyová, opravdu. Jsem vážně absolutní opruz."
"Něco takového jsem nikdy neřekla."
"Já vím, proto jsem to řekla za vás. Ale tohle je ta nejpříšernější věc, kterou jsem kdy viděla."
"Jestli máte jiný nápad, slečno Blakeová, tak jsem jedno velké ucho." Napůl si zkřížila ruce na hrudi. Ta zběsilá "ozdoba" jí sahala až téměř k pasu.
"Je to moc velké," protestovala jsem.
"Zakryje to vaše -" stiskla rty "- jizvy."
Málem jsem jí zatleskala. Řekla to sprosté slovo. Mám nějaký lepší nápad? Ne. Nemám. Povzdechla jsem si. "Navlékněte mi to. Alespoň se na to můžu podívat."
Usmála se. "Nadzvedněte si vlasy, prosím."
Udělala jsem, co po mně žádala. Upevnila mi tu hrůzu kolem krku. Krajky mě štípaly, stuhy lechtaly a vůbec jsem neměla chuť se podívat do zrcadla. Pomalu jsem pozvedla oči a strnule na sebe zírala.
"Díkybohu máte dlouhé vlasy. Sama vás v den svatby učešu tak, aby doplňovaly zamaskování."
Ta věc, co mi visela na krku, vypadala jako kříženec mezi psím obojkem a největším krčním korzetem na světě. Kolem krku mi jako houby po dešti vyrašily růžové mašle. Bylo to odporné a žádný účes na tom nic nezmění. Ale jizvy to skrývalo zcela dokonale. Tjamtada-daaá!
Jen jsem zavrtěla hlavou. Co jsem mohla říct? Paní Cassidyová si mé mlčení vyložila jako souhlas. Měla mě znát lépe. Zazvonil telefon, což nás obě zachránilo. "Za minutku jsem zpátky, slečno Blakeová." Odešla, koberec tlumil dopad vysokých podpatků.
Jenom jsem na sebe zírala do zrcadel. Mám černé vlasy a oči tak tmavě hnědé, že vypadají jako černé. To je latinskoamerické dědictví po matce. Pleť mám světlou, což má na svědomí otcova germánská krev. Když se trochu nalíčím, vypadám docela jako porcelánová panenka. Když se navléknu do nadýchaných růžových šatiček, vypadám jemně, delikátně a křehce. Ksakru.
Všechny ostatní ženy, které jsou pozvané na svatbu, měří alespoň metr šedesát pět nebo víc. Možná, že některým z nich budou ty šaty dokonce slušet. Ale pochybuji o tom.
A aby toho nebylo málo, musíme mít všechny krinolínu. Vypadám jako odpadlík ze Severu proti Jihu.
"Vida, jak vám to sluší." Paní Cassidyová se vrátila. Zářivě se na mne usmívala.
"Vypadám, jako by mě vymáchali v pracím prášku," odtušila jsem.
Koutky jí poněkud poklesly. Polkla. "Vám se ten poslední nápad nelíbí?" Její hlas zněl velmi upjatě.
Z jedné z kabinek vyšla Elsie Markowitzová. Kasey se táhla za ní s nafouknutou pusou. Věděla jsem, jak se asi cítí. "Anito," prohlásila Elsie, "vypadáte božsky."
Nádhera. Vypadám božsky. Přesně to jsem chtěla slyšet. "Díky."
"Obzvlášť se mi líbí ty stuhy na krku. Víte, že je budeme mít všechny?"
"Omlouvám se za to," řekla jsem.
Zamračila se na mě. "Myslím, že prostě dávají vyniknout šatům."
Teď byla řada na mně, abych se zamračila. "To myslíte vážně?"
Elsie vypadala zmateně. "Samozřejmě že ano. Vám se ty šaty nelíbí?"
Rozhodla jsem se neodpovídat, jelikož by to někoho zřejmě dost vytočilo. Co jiného asi můžete očekávat od ženy, která má perfektní jméno Elizabeth a nechá si říkat jako kráva?
"Paní Cassidyová, je tohle naprosto poslední věc, kterou můžeme k zamaskování jizev použít?" zeptala jsem se.
Kývla. Velice rozhodně.
Povzdechla jsem si a ona se usmála. Vyhrála a byla si toho dobře vědoma. Věděla jsem, že prohraju, už ve chvíli, kdy jsem ty šaty uviděla. Ale když mám prohrát, tak ať to někomu přijde draho. "Dobrá, hotovo. Takhle to uděláme, vezmu si to na sebe."
Paní Cassidyová přímo zářila, Elsie se usmívala a Kasey se ušklíbla. Vykasala jsem si krinolínu ke kolenům a slezla ze stupínku. Obruče se houpaly jako zvon, jehož jsem já srdcem.
Zazvonil telefon. Paní Cassidyová ho šla zvednout. S lehkým krokem, písní v srdci a představou, že konečně vypadnu z jejího obchodu. Jak radostné odpoledne!
Zrovna jsem se snažila protáhnout v široké sukni úzkými dvířky do kabinky, když mě zavolala: "Slečno Blakeová, to je pro vás. Detektiv seržant Storr."
"Vidíš, mami, já ti říkala, že je to policistka," ozvala se Kasey.
Nic jsem nevysvětlovala, protože mě Elsie před několika týdny požádala, abych o daném tématu mlčela. Usoudila, že Kasey je příliš malá na to, aby věděla cokoli o oživovatelích, zombiích a zabíjení upírů. Ne že by kterékoli osmileté dítě mohlo nevědět, co je to upír. Upíři byli do značné míry mediální událostí posledního desetiletí.
Pokusila jsem se dát si telefon k levému uchu, ale pletly se mi tam ty zatracené umělé kytky. Přidržela jsem si sluchátko ramenem a natáhla se, abych si rozepnula nákrčník. "Nazdar Dolphe, co se děje?"
"Vražda." Má příjemný hlas, měl by zpívat party pro tenor.
"Jaká vražda?"
"Špinavá."
Konečně jsem si stáhla nákrčník a upustila telefon.
"Anito, jsi tam?"
"Jo. Jen mám nějaké potíže s garderobou."
"Cože?"
"To není důležité. Proč se mám jít podívat?"
"Ať byl pachatel kdokoli, nebyl to člověk."
"Upír?"
"Ty jsi odborník na nemrtvé. Proto chci, abys přijela a podívala se."
"Dobrá, dej mi adresu, jedu tam." Vedle telefonu ležel zápisníček se světle růžovými stránkami pokrytými malými srdíčky. Propiska měla na konci plastového amorka. "St. Charles. Tak to nejsem víc než čtvrt hodiny cesty od tebe."
"Dobře." Zavěsil.
"I ty se měj dobře, Dolphe," popřála jsem do prázdna, jen abych se mohla cítit nadřazeně. Vrátila jsem se do kabinky a převlékla se.
Dneska mi nabízeli milion dolarů, abych někoho zabila a oživila zombii. Pak poslední zkoušení šatů na svatbu. A teď vražda. Špinavá, jak říkal Dolph. Vyklubalo se z toho pěkně rušné odpoledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama