Rozesmátá mrtvola - 20. kapitola

16. listopadu 2018 v 14:11 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
20. kapitola
V půl jedenácté v noci jsem dorazila dolů, do upíří čtvrti. Tmavomodré tričko s rolákem, džínsy, červená bunda. Bunda skrývala podpažní pouzdro a Browning Hi-Power. Pot se mi usazoval na vnitřní straně loktů, ale pořád to bylo lepší než nemít zbraň.
Odpolední legrácky se v dobré obrátily, ale to bylo zčásti štěstím. A tím, že Seymour ztratil nervy. A tím, že jsem dokázala snést ránu a fungovat dál. Ledem jsem zabránila tomu, aby mi obličej otekl, ale levou část tváře jsem měla zarudlou a trochu opuchlou, jako by z ní měl vyrašit nějaký druh ovoce. Žádná modřina - zatím.
Rozesmátá mrtvola je jeden z nejnovějších klubů v Distriktu. Upíři jsou sexy. To přiznávám. Ale zábavní? Pochybuji. Zjevně jsem ale v menšině. Od klubu se táhla fronta až za roh.


Nenapadlo mě, že budu potřebovat lístek nebo rezervaci nebo něco, abych se dostala dovnitř. Ale co, znám šéfa. Většinu přítomných tvořili mladí lidé. Dvě ženy v šatech, muži v módním sportovnějším odění, občas někdo v obleku. Bavili se mezi sebou vzrušenými hlasy, spousta nedbalých doteků rukou a paží. Rande. Vzpomínám si na svá rande. Ale už je to trošku dávno. Možná, že kdybych nebyla pořád až po uši v řece plné aligátorů, tak bych randila trochu víc. Možná.
Předběhla jsem dva mladé páry, které zjevně vyrazily na rande ve čtyřech. "Hej," houkl za mnou jeden z mužů.
"Promiňte," omluvila jsem se.
Žena v pokladně se na mě zamračila. "Nemůžete takhle jen tak předbíhat, madam."
Madam? "Nechci lístek. Nechci vidět představení. Mám se tu sejít s Jean-Claudem. To je všechno."
"No, nevím. Jak mám vědět, že nejste nějaká novinářka?"
Novinářka? Zhluboka jsem se nadechla. "Prostě zavolejte Jean-Clauda a řekněte mu, že přišla Anita. Ano?"
Pořád se na mě mračila.
"Podívejte, jen zavolejte Jean-Clauda. Pokud jsem zvědavá novinářka, zbaví se mě. Pokud jsem, kdo tvrdím že jsem, bude rád, že jste mu dala vědět. Nemáte co ztratit."
"Nevím, nevím."
Potlačila jsem touhu začít na ni ječet. Pravděpodobně by to nepomohlo. Pravděpodobně. "Prostě zavolejte Jean-Clauda, pěkně prosím."
Možná to bylo tím pěkně prosím. Otočila se na židličce a otevřela horní část dveří v zadní části pokladny. Maličké pokladny. Neslyšela jsem, co říká, ale pak se obrátila zase zpátky. "Dobrá, manažer říká, že můžete dál."
"Skvělé, dík." Vyšla jsem po schodech. Celá fronta čekajících lidí na mě zírala. Cítila jsem jejich nažhavené pohledy v zádech. Ale dívali se na mě odborníci, tak jsem si dala záležet, abych sebou necukla. Nikdo nemá rád lidi, co předbíhají.
Uvnitř v klubu bylo šero, jak už to většinou v klubech bývá. Chlápek hned za dveřmi se ke mně obrátil. "Vaši vstupenku prosím."
Podívala jsem se na něj. Měl na sobě tričko s nápisem: "Rozesmátá mrtvola, to je hukot!" Na hrudi měl nakreslenou obrovskou karikaturu upíra s otevřenou pusou. Chlápek sám byl rozložitý a svalnatý, už mu chyběl jen nápis "vyhazovač" vytetovaný na čele. "Vaši vstupenku prosím," opakoval.
Nejdřív pokladní a teď uvaděč? "Manažer říkal, že můžu jít dál, mám schůzku s Jean-Claudem."
"Willie," zavolal, "poslal jsi ji dovnitř?"
Otočila jsem se a tam stál Willie McCoy. Usmála jsem se, když jsem ho uviděla. Byla jsem ráda, že ho vidím. Samotnou mě to překvapilo. Většinou nejsem ráda, když vidím mrtvého muže.
Willie je nevysoký, hubený, černé vlasy nosí sčesané z čela. V šeru jsem nemohla přesně rozeznat barvu jeho obleku, ale vypadal matně rajčatově červený. Bílá zapnutá košile, dlouhá zářivě zelená vázanka. Musela jsem se podívat dvakrát, než jsem si byla jistá, ale fakt měl na kravatě svítící ve tmě obrázek havajské tanečnice. Bylo to nejvkusnější oblečení, jaké jsem kdy na Williem viděla.
Zakřenil se tak, že mu byly perfektně vidět špičáky. "Anito, tak rád tě zas vidím."
Pokývla jsem. "Já tebe taky, Willie."
"Vážně?"
"Jo."
Uculil se ještě víc. Špičáky se mu ve slabém světle leskly. Není mrtvý ještě ani rok.
"Jak dlouho jsi tu manažerem?" zajímala jsem se.
"Asi dva tejdny."
"Blahopřeju."
Přistoupil blíž ke mně. Já ustoupila. Instinktivně. Nic osobního, ale upír je upír. Nechoďte k nim moc blízko. Willie je čerstvě mrtvý, ale stejně dokáže člověka zhypnotizovat pohledem. Dobrá, možná, že žádný upír tak mladý jako je Willie, by mě ve skutečnosti nedokázal očarovat pohledem, ale staré zvyky mají tuhý kořínek.
Willieho nadšení pohaslo. Cosi se mu mihlo očima - ublíženost? Ztišil hlas, ale nesnažil se přijít ke mně. Jako mrtvý se učí rychleji než kdy za živa. "Díky tomu, že jsem ti posledně pomáhal, teď fakt dobře vycházím se šéfem."
Znělo to jako ze staré gangsterky, ale to byl prostě Willie. "Jsem ráda, že jsi s Jean-Claudem zadobře."
"Jo, to jo. Tohle je nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. A šéf není…" Zamával rukama sem a tam. "Dyť víš… zlej."
Přikývla jsem. Věděla jsem. Mohla jsem skuhrat a stěžovat si na Jean-Clauda co hrdlo ráčí, ale ve srovnání s většinou Nejvyšších upírů to byl zlatý kocourek. Velký, nebezpečný, masožravý zlatý kocourek, ale stejně to bylo zlepšení.
"Šéf má zrovna práci," prohlásil Willie. "Řekl, že pokud přijdeš brzy, tak tě mám usadit u stolu blízko pódia."
Fakt skvělé. "Jak dlouho to Jean-Claudovi zabere?" zeptala jsem se nahlas.
Willie pokrčil rameny. "Nejsem si jistej."
Pokývla jsem. "Okej, chvilku počkám."
Willie se uculil, zaleskly se tesáky. "Chceš, abych řekl Jean-Claudovi, že si má pospíšit?"
"Udělal bys to?"
Zatvářil se, jako by spolkl brouka. "Ksakru. Ne."
"Netlač na pilu. Až mě přestane bavit čekat, řeknu mu to sama."
Willie se na mě podíval tak nějak úkosem. "Ty bys to udělala, co?"
"Jo."
Jen zavrtěl hlavou a vedl mě mezi malými kulatými stolky. Kolem každého stolu seděla spousta lidí.
Smáli se, lapali po dechu, pili, drželi se za ruce. Měla jsem téměř nepřekonatelný pocit, jako by mě příliš těsně obklopovala stěna tepajícího života.
Podívala jsem se na Willieho. Cítí to taky? Kroutí se mu žaludek hlady nad tolika živoucími lidmi na jednom místě? Jde v noci domů a sní o tom, že by se vrhl do ukřičeného hlučného davu? Skoro jsem se ho zeptala, ale mám Willieho tak ráda, jak jen mohu mít ráda upíra. Pokud odpověď zní ano, nechci to vědět.
Jeden stůl vzdálený jen o řadu od pódia byl prázdný. Stál na něm velký bílý přeložený karton s nápisem "Réservé". Willie mi chtěl odsunout židli, ale mávla jsem na něj, ať toho nechá. Nešlo o ženskou emancipaci. Prostě jsem nikdy nepochopila, co mám dělat, když mi chlap přisune židli. Mám si sednout a sledovat, jak se snaží pohnout židlí i se mnou? Ponižující. Většinou se držím těsně nad židlí, a pak dostanu ránu pod kolena. K čertu s tím.
"Dáš si drink, zatímco budeš čekat?" zeptal se Willie.
"Dala bych si kolu."
"Nic silnějšího?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Willie se vydal pryč, musel se přitom proplétat mezi stolky a lidmi. Na pódiu stanul štíhlý muž s krátkými černými vlasy. Hubený byl naprosto celý, tvář měl téměř mrtvolnou, ale určitě to byl člověk. Vypadal spíš směšně než jakkoli jinak, asi jako klaun s příliš dlouhými končetinami. Vedle něj stála zombie, bezvýrazný pohled upřený do publika.
Světlé oči měla dosud jasné, vyhlížely lidsky, ale nemrkala. Známý strnulý pohled směrovaný do davu. Diváci poslouchali vtipy jen napůl. Většina očí hleděla na mrtvého muže. Tělo rozložené jen trošku po okrajích, dost na to, aby vypadal strašidelně, ale ani o jednu řadu od pódia nebyl cítit ani náznak zápachu. Hezký trik, když si to umíte zařídit.
"Tadyhle Ernie je nejlepší spolubydlící, jakého jsem kdy měl," prohlásil komik. "Moc toho nesní, nevymlouvá mi díru do hlavy, netahá si domů hezký kočky a nezamyká mě venku, zatímco si s nima užívá." Publikem proběhl nervózní smích. Oči přilepené na starém Erniem.
"Ačkoli tady byl ten vepřový řízek, co se nám zkazil v ledničce. Ten se Erniemu docela líbil."
Zombie se pomalu, téměř bolestně, otočila a zadívala se na komika. Její oči zalétly k nemrtvému, pak zpátky do hlediště, úsměv držel na místě. Zombie se na něj dál dívala. Komikovi se to příliš nelíbilo. Nezazlívala jsem mu to. Ani mrtvým se nelíbí, když jsou terčem vtipů.
Ty vtipy ani nebyly tak vtipné. Šlo o novotu. Zombie byla tou novotou. Celkem nápaditou a celkem ujetou.
Willie přišel s mou kolou. Manažer mě obsluhuje u stolu. Pfff. Samozřejmě, že rezervovaný stůl je taky dost dobrý. Willie postavil pití na jeden z těch nesmyslných vystřihovaných papírových podtácků. "Užívej si," usmál se. Otočil se k odchodu, ale zachytila jsem ho za paži. Přála jsem si, abych to byla neudělala.
Paži měl dost pevnou, dost skutečnou. Ale bylo to jako sáhnout na dřevo. Je mrtvý. Nevím, jak jinak to nazvat. Žádný pocit pohybu. Nic.
Pomalu jsem ho pustila a vzhlédla k němu. Díky Jean-Claudovým znamením se mu můžu podívat do očí. V těch hnědých očích bylo cosi jako žal.
Najednou jsem slyšela vlastní tep v uších a musela jsem polknout, abych si zklidnila puls. Do háje. Chtěla jsem, aby Willie odešel. Odvrátila jsem se od něj a upřeně se zadívala na svoje pití. Odešel. Možná to bylo jen kvůli všemu tomu smíchu kolem, ale neslyšela jsem ho odejít.
Willie McCoy je jediný upír, kterého jsem znala před smrtí. Pamatuji ho ještě za živa. Byl to malý zlodějíček. Poslíček pro velké ryby. Možná si Willie myslel, že když se stane upírem, tak bude velkou rybou. Zmýlil se. Teď byl jen nemrtvá malá ryba. Jean-Claude nebo někdo takový bude řídit Willieho "život" navěky. Chudák Willie.
Otřela jsem si ruku, kterou jsem se ho dotkla, o nohavici. Chtěla jsem zapomenout na dojem z těla pod novým rajčatově červeným oblekem, ale nešlo to. Z Jean-Clauda jsem takový pocit neměla. Samozřejmě, že Jean-Claude by se sakra skoro mohl vydávat za člověka. Někteří staří tohle dokáží. Willie se to naučí. Bůh mu pomáhej.
"Zombie jsou lepší než psi. Přinesou vám pantofle a nemusíte je venčit. Ernie si mi dokonce sedne u nohou a poprosí, když mu řeknu."
Publikum se zasmálo. Nebyla jsem si jistá proč. Nebyl to ten upřímný ha-ha smích. Znělo to pobouřeně a šokovaně. Smích ve stylu nemůžu-uvěřit-že-něco-takového-řekl.
Zombie vyrazila ke komikovi jakýmsi zpomaleným trhnutím. Natáhla pokroucené ruce a mně se stáhly vnitřnosti. Záblesk vzpomínky na minulou noc. Zombie téměř vždycky útočí tím, že vztáhnou ruce. Přesně jako ve filmech.
Komikovi nedošlo, že Ernie se právě rozhodl, že toho bylo dost. Pokud je zombie oživena bez nějakých konkrétních příkazů, obvykle se stane tím, co je pro ni přirozené. Dobrý člověk bude dobrým člověkem, dokud se mu nerozloží mozek, a nepřijde tím o osobnost. Většina zombií nezabije bez příkazu, ale čas od času má někdo peška a povolá zombii s vražednými sklony. Komik měl právě peška.
Zombie se k němu blížila jako špatné frankensteinovské monstrum. Komik konečně pochopil, že něco není v pořádku. Zarazil se uprostřed vtipu, otočil se, oči rozšířené. "Ernie…" začal. Dál se nedostal. Hnijící ruce se mu sevřely kolem krku a začaly ho škrtit.
Na jediný příjemný okamžik jsem chtěla zombii nechat, ať ho krocne. Vykořisťování mrtvých je něco, co mi silně vadí, ale… za blbost si nikdo nezaslouží trest smrti. Kdyby ano, tak bychom měli sakra velký úbytek populace.
Vstala jsem, letmo se rozhlédla po klubu, abych zjistila, jestli někdo s touhle eventualitou počítal. Willie přiběhl na pódium. Popadl zombii kolem pasu a zatáhl, zvedl mnohem vyšší tělo ze země, ale ruce škrtily dál.
Komik padl na kolena, přidušeně zasténal. V obličeji přecházel z červené do karmínové. Obecenstvo se smálo. Mysleli si, že to je součást představení. Bylo to mnohem vtipnější než vystoupení samé.
Vykročila jsem na scénu a tiše řekla Williemu: "Nechceš pomoct?"
Podíval se na mě, aniž zombii pustil. Willie mohl svou nadlidskou silou zombii odtrhnout jeden prst po druhém od komikova krku a pravděpodobně ho zachránit. Ale superupíří síla je k ničemu, když nepřemýšlíte nad tím, jak ji využít. Willie nikdy nepřemýšlí. Samozřejmě, že zombie by mohla tomu člověku rozdrtit průdušnici dřív, než jí i upír odtrhne ruce. Možná. Radši to nezjišťovat.
Usoudila jsem, že komik je blbec. Ale nemohla jsem tam jen tak stát a dívat se, jak umře. Vážně jsem nemohla.
"Dost," řekla jsem. Tiše, jen pro uši zombie. Přestala škrtit, ale ruce měla stále sevřené. Komik zůstal bezvládně viset. "Pusť ho."
Zombie poslechla. Muž upadl a téměř omdlel na scéně. Willie se narovnal a nechal zuřivého škrcení komika. Uhladil si rajčatově červený oblek. Vlasy měl stále bezchybně ulízané. Příliš mnoho vlasového gelu na to, aby mu pouhý zápas se zombií poničil účes.
"Dík," šeptl. Pak se narovnal v celé své výšce metr šedesát a zahlaholil: "Dámy a pánové - Úžasný Ulbert a jeho zombie mazlíček!" Obecenstvo bylo trochu nejisté, ale začalo tleskat. Když se Úžasný Ulbert vyškrábal na nohy, potlesk přímo vybuchl. "Ernie si myslí, že je na čase jít domů. Byli jste skvělé publikum," zakrákoral komik do mikrofonu. Potlesk byl hlasitý a upřímný.
Ulbert opustil scénu. Zombie zůstala a dívala se na mě. Čekala, čekala na další příkaz. Nevím, proč ne každý může promluvit a dát zombii příkaz, který uposlechne. Ani mi to nepřipadá jako magie. Necítím žádné mrazení na kůži, žádné vdechnutí moci. Mluvím a zombie poslouchají. Já a prezident E. F. Hutton.
"Jdi za Ulbertem a poslouchej ho, dokud ti neřeknu jinak." Zombie na mě na vteřinku shlížela, pak se pomalu obrátila a šourala se za komikem. Zombie ho teď nebude chtít zabít. Což ale komikovi neřeknu. Ať si myslí, že jeho život je v ohrožení. Ať si myslí, že mě musí požádat, abych zombii uložila zpátky k odpočinku. To je to, co chci já. Je to pravděpodobně i to, co chce zombie.
Erniemu se určitě nezamlouvalo být terčem vtipů v komediálním představení. Popichování je jedna věc. Uškrtit komika je přece jen trochu přehnané.
Willie mě dovedl zpátky ke stolu. Sedla jsem si a upíjela kolu. Sedl si naproti mně. Vypadal otřeseně. Drobné ruce se mu třásly, jak seděl přes stůl ode mě. Je upír, ale pořád ještě je Willie McCoy. Zajímalo by mě, kolik let to potrvá, než zmizí poslední zbytky jeho osobnosti. Deset let, dvacet, sto? Jak dlouho to potrvá, než nestvůra pohltí člověka?
Pokud to vůbec potrvá tak dlouho, nebude to můj problém. Už tady nebudu, abych to viděla. Abych pravdu řekla, nechci to vidět.
"Nikdy jsem neměl rád zombie," zamumlal Willie.
Podívala jsem se na něj. "Ty se bojíš zombií?"
Zalétl ke mně pohledem, pak sklopil oči na stůl. "Ne."
Zaculila jsem se na něj. "Ty se bojíš zombií. Máš z nich fobii."
Naklonil se přes stůl. "Neříkej mu to. Prosím tě, neříkej mu to." V očích měl opravdový strach.
"Komu bych to měla říkat?"
"Vždyť víš."
Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím, o čem to mluvíš, Willie."
"NEJVYŠŠÍ." Přímo jsem slyšela, že slovo "Nejvyšší" vyřkl se všemi písmeny velkými.
"Proč bych to Jean-Claudovi říkala?"
Willie teď už šeptal. Na pódiu stanul další komik, byl tu smích a hluk, a on přesto šeptal. "Jsi jeho lidská služebnice, ať se ti to líbí nebo ne. Říká nám, že když mluvíme s tebou, mluvíme s ním."
Nakláněli jsme se k sobě, naše tváře se téměř dotýkaly. Ovanul mě jeho lehký výdech, voněl po mentolových bonbonech. Skoro všichni upíři voní po mentolových bonbonech. Nevím, co dělali, než byly vynalezeny mentolky. Nejspíš jim táhlo z pusy.
"Víš, že nejsem jeho lidská služebnice."
"Ale on chce, abys byla."
"Jen proto, že Jean-Claude něco chce, tak to neznamená, že to hned dostane."
"Nevíš, jaký je."
"Myslím, že vím…"
Dotkl se mé paže. Tentokrát jsem neucukla. Příliš jsem se soustředila na to, co říká. "Od doby, co zemřela předchozí Nejvyšší, se Jean-Claude změnil. Je mnohem mocnější než dokonce i ty víš."
Přesně takové jsem měla podezření. "Tak proč bych mu neměla říci, že máš strach ze zombií?"
"Využil by to, aby mě potrestal."
Zírala jsem na něj, naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. "Chceš tím říct, že týrá lidi, aby je mohl ovládat?"
Přikývl.
"Do hajzlu."
"Neřekneš mu to?"
"Neřeknu. Slibuju."
Tak si oddechl, že jsem ho poplácala po ruce. Jeho ruka byla jako lidská. Jeho tělo najednou nebylo tvrdé jako dřevo. Proč? Nevím, a kdybych se zeptala Willieho, pravděpodobně by to taky nevěděl. Jedna z oněch záhad… smrti.
"Dík."
"Měla jsem za to, že jsi říkal, že Jean-Claude je jeden z nejvlídnějších pánů, jaké jsi kdy měl."
"Je," odtušil Willie.
To byla děsivá pravda. Pokud mučení vaším nejhorším strachem je to nejvlídnější, o kolik horší byla Nikolaos. Ksakru, na to znám odpověď. Byla psychopatická. Jean-Claude není krutý jen proto, aby viděl, jak se člověk svíjí. Jeho krutost má důvod. Což je přece jen zlepšení.
"Musím jít. Dík za pomoc s tou zombií." Vstal.
"Byl jsi statečný, víš o tom?"
Zakřenil se na mě, ve slabém světle se mu zaleskly tesáky. Úsměv mu vzápětí zmizel z tváře tak náhle, jako byste cvakli vypínačem. "Nemůžu si dovolit být jiný."
Upíři se hodně podobají vlčí smečce. Slabí jsou buď ovládnuti, nebo zničeni. Vypovězení nepřipadá v úvahu. Willie stoupá po společenském žebříčku. Známka slabosti by mohla tenhle vzestup zastavit nebo něco horšího. Často jsem se sama sebe ptala, čeho se bojí upíři. Jeden z nich se bojí zombií. Bylo by to směšné, kdybych neviděla ten strach v jeho očích.
Komik na pódiu byl upír. Čerstvě mrtvý. Kůže křídově bílá, oči jako tmavé díry vypálené v papíru. Dásně měl bezkrevné, odhalující tesáky, za které by se nestyděl žádný vlčák. Nikdy jsem neviděla upíra, který by vypadal tak nestvůrně. Všichni se obvykle snažili vypadat lidsky. Tenhle ne.
Ušla mi reakce publika na jeho vstup, ale teď už se smáli. Pokud jsem měla dojem, že zombické vtipy jsou špatné, tyhle byly ještě horší. Nějaká žena u sousedního stolu se smála tak, až se jí po tvářích kutálely slzy.
"Jel jsem do New Yorku, je to drsný město. Přepadl mě ňákej gang, ale byl jsem to já, kdo je sosnul o prachy." Lidi se drželi za žebra, jako by je smích až bolel.
Nechápala jsem to. Upřímně - to prostě nebylo vtipné. Rozhlédla jsem se po davu a zjistila, že všechny oči se upírají na scénu. Zírali na něj s bezmocnou oddaností očarovaných.
Používá ovlivňování mysli. Viděla jsem upíry svádět, vyhrožovat, děsit, všechno jen silou soustředění. Ale nikdy jsem je neviděla působit smích. On je nutil ke smíchu.
Nebylo to zdaleka nejhorší zneužití upířích schopností, které jsem kdy viděla. Nesnažil se jim ublížit. A tahle hromadná hypnóza je neškodná, je dočasná. Ale je to špatné. Hromadné ovládání mysli je jedna z nejděsivějších věcí, o níž většina lidí neví, že ji upíři ovládají.
Já to vím a nelíbí se mi to. Tenhle je čerstvě mrtvý a i bez Jean-Claudových znamení by mě komik nedokázal ovlivnit. Jsem oživovatelka, a to mi dává částečnou odolnost vůči upírům. Je to jeden z důvodů, proč jsou oživovatelé tak často lovci upírů. Máme výhodu.
Předtím jsem Charlesovi volala, ale pořád jsem ho nikde neviděla. Není snadné ho přehlédnout v davu, asi jako Godzillu kráčející Tokiem. Kde vězí? A kdy se Jean-Claude uráčí mě přijmout? Už je po jedenácté. To je mu podobné, pohrůžkami mě přinutit, ať se s ním sejdu, a pak mě nechat čekat. Je to neskutečně arogantní zkurvysyn.
Charles přišel lítačkami, které vedly do kuchyně. Prošel mezi stoly, měl namířeno ke dveřím. Vrtěl hlavou a cosi mumlal k malému Asiatovi, který musel popobíhat, aby mu stačil.
Zamávala jsem a Charles zamířil ke mně. Slyšela jsem, jak se menší muž hádá: "Mám velice dobrou, čistou kuchyni."
Charles zahučel něco, co jsem neslyšela. Očarované publikum si nás nevšímalo. Mohli jsme odpálit salvu z jedenadvaceti pušek a oni by sebou ani netrhli. Dokud upíří komik neskončí, nebudou vnímat nic jiného.
"Sakra, jste snad od hygieniků nebo co?" zeptal se Asiat. Měl na sobě tradiční šéfkuchařský oděv. Velkou měkkou kuchařskou čepici držel zmuchlanou v rukou. Ve tmavých šikmých očích mu jiskřilo vzteky.
Charles měří jen něco přes metr osmdesát, ale vypadá vyšší. Má takříkajíc ramena přes celá záda a nohy až na zem. Zdá se, že nemá pas. Je jako chodící hora. Mohutný. Naprosto hnědé oči mají tutéž barvu jako pleť. Úžasně tmavou. Dlaň má tak velkou jako já obličej.
Asijský šéfkuchař vedle něj vypadal jako vzteklé štěňátko. Popadl Charlese paži. Nevím, co si myslel, že dělá, ale Charles se zastavil. Podíval se dolů na onu závadnou ruku a velmi důrazně prohlásil téměř bolestivě hlubokým hlasem: "Nedotýkejte se mě."
Šéfkuchař pustil jeho paži, jako by se spálil. O krok ustoupil. Charles mu věnoval jen část svého "pohledu". Plná dávka spolehlivě odesílala rádoby lupiče s křikem na útěk. Část tohohle pohledu stačila na jednoho navztekaného šéfkuchaře.
Když znova promluvil, zněl klidně a rozumně: "Mám čistou kuchyni."
Charles zavrtěl hlavou. "Nemůžete pustit zombie k přípravě jídla. Je to ilegální. Hygienické předpisy zakazují přítomnost mrtvol v blízkosti jídla."
"Můj asistent je upír. Je taky mrtvý."
Charles se pootočil ke mně a obrátil oči v sloup. Soucítila jsem s ním. Už jsem vedla tutéž diskusi s jedním dvěma šéfkuchaři. "Upíři už nejsou podle zákona považováni za mrtvé, pane Kime. Zombie ano."
"Nechápu proč."
"Zombie se rozkládají a přenášejí choroby stejně jako jakékoli jiné mrtvé tělo. Jen proto, že chodí kolem, neznamená, že nejsou skladištěm nemocí."
"Nechápu…"
"Buď nepouštějte zombie do kuchyně, nebo vám zavřeme podnik. To chápete?"
"A musel byste vysvětlovat majiteli, proč jeho podnik nevydělává peníze," dodala jsem a usmála se na ně oba.
Šéfkuchař poněkud pobledl. Prima. "Chá… chápu. Postarám se o to."
"Dobře," řekl Charles.
Šéfkuchař mi věnoval vyděšený pohled, pak si začal razit cestu zpátky do kuchyně. Zvláštní, jak Jean-Claude začíná děsit tolik lidí. Patříval mezi civilizovanější upíry, než se stal hlavní pijavkou. Moc korumpuje.
Charles si sedl proti mně. Zdál se příliš velký proti stolu. "Dostal jsem tvůj vzkaz. O co jde?"
"Potřebuju doprovod do bordelové čtvrti."
Těžko říct, kdy se Charles červená, ale zakroutil sebou na židli. "Proč tam pro všechno na světě chceš jít?"
"Potřebuju najít někoho, kdo tam pracuje."
"Koho?"
"Jednu prostitutku."
Znovu se zakroutil. Bylo to jako sledovat horu, která se cítí nesvá. "Caroline se to nebude líbit."
"Tak jí to neříkej."
"Víš, že Caroline a já si vzájemně nelžeme. V ničem."
Stálo mě jisté úsilí zachovat neutrální výraz. Jestli musí Charles každý svůj krok ospravedlňovat své ženě, je to jeho volba. Nemusí se od Caroline nechat kontrolovat. Rozhodl se pro to. Ale nesmírně mě to štvalo.
"Řekni jí prostě, že musíš řešit nějaké oživovatelské záležitosti navíc. Nebude se ptát na detaily." Caroline si myslí, že naše práce je odporná. Sekání hlav kuřatům, oživování zombií - jak barbarské.
"Proč chceš tu prostitutku najít?"
Ignorovala jsem jeho otázku a odpověděla jsem na jinou. Čím méně bude Charles vědět o Haroldovi Gaynorovi, v tím větším bezpečí bude. "Prostě potřebuju někoho, kdo bude vypadat výhružně. Nechci zastřelit nějakého ubohého blbečka proto, že mě obtěžoval. Okej?"
Charles přikývl. "Přijdu. Jsem polichocen, že jsi mě o to požádala."
Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Pravda je, že Manny je mnohem nebezpečnější a je mnohem lepší krytí. Ale Manny je jako já. Nevypadá nebezpečně. Charles ano. Dneska v noci potřebuju dobrého bluféra, ne palebnou sílu.
Podívala jsem se na hodinky. Skoro půlnoc. Jean-Claude už mě nechal čekat hodinu. Ohlédla jsem se a zachytila Willieho pohled. Okamžitě ke mně přispěchal. Vynasnažím se tuhle moc využívat jen pro dobré účely.
Sklonil se blíž, ale ne příliš blízko. Pohlédl na Charlese, vzal ho na vědomí pokývnutím hlavy. Charles odpověděl stejně. Pan Stoik.
"Co potřebuješ?" zeptal se Willie.
"Přijme mě Jean-Claude, nebo ne?"
"Jasně, právě jsem pro tebe šel. Nevěděl jsem, že dneska čekáš společnost." Pohlédl na Charlese.
"Je to můj kolega."
"Oživovatel?" optal se Willie.
"Ano," odtušil Charles. Výraz měl naprosto chladný. Pohled tiše výhružný.
Zdálo se, že na Willieho udělal dojem. Přikývl. "Jasně. Máš po schůzce s Jean-Claudem nějaké oživování?"
"Jo," prohlásila jsem. Vstala jsem a šeptem se obrátila k Charlesovi, i když byla slušná pravděpodobnost, že nás Willie uslyší. I čerstvě mrtví mají lepší sluch než většina psů.
"Odbudu to tak rychle, jak to jen bude možné."
"Dobrá. Ale musím být brzo doma."
Chápala jsem to. Je na krátkém vodítku. Je to jeho vlastní vina, ale zdálo se, že mě to štve víc než jeho. Možná je to jeden z důvodů, proč nejsem vdaná. Kompromis není moje silná stránka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama